Vladimír Merta, 24. května 2017

Když Charles Mackerras, proslavený hudební teoretik, dirigent a odborný propagátor mnoha slavných skladatelů vážné hudby připravoval provedení Janáčkovy Glagolské mše zprvu evidoval, podle dobrých britských zvyklostí pro vědeckou práci, jakákoliv fakta a postřehy, jež se mu podařilo k dílu shromáždit. Tak se i stalo, že krátce zaváhal nad samotným Janáčkovým názvem díla: Glagolská mše.

Znal označení glagolské abecedy – glagolice a v užití téhož výrazu i k pojmenován mše viděl nesoulad. Nebyl žádným pozorovatelem z rychlíku, po válce dva roky v Praze studoval u Václava Talicha. Zvukomalebné slovo je vytvořeno prostým a zřejmě prastarým způsobem – zdvojením stejné slabiky, z nichž v jeho případě ta druhá je značně transformována. Bylo užíváno i ve významu hlas, řeč, způsob řeči, …z místnosti zazníval hlahol několika hlasů. Adjektivum hlaholný vyjadřuje i hlasitý ap.

Užít je pro označení abecedy sv. Cyrila, nebo pro benediktýnské mnichy pěstující slovanský církevní obřad – známých v Chorvatsku jako glagolaši, je tedy v dějinách slova jevem novým, spjatým teprve s křesťanskými poměry a bylo by mu rovnocenné použít je i na označení původní bohoslužebné řeči. Jestliže nenazýváme východní obřad mší azbukovou, ale pravoslavnou a západní není latinková, ale latinská, bylo by zcela v souladu, aby mše Moravské církve nesla název glagolská, – ovšem za předpokladu, že bohoslužebný jazyk takového jména existuje, byl znám.

Pan Mackerras se mimořádně zasloužil o teoretické zpracování Janáčkovy skladebné metody, takže učinil z Britských ostrovů pevnou základnu světového šíření jeho děl. Pro svou originalitu až ojedinělost – a také pro domácí nepochopení a nepřízeň, projevující se podpásovým osočováním z moravského separatismu, to měl novátorský skladatel a jeho dílo notně zapotřebí. Co má ale moravské vlastenectví, separatismus, nebo naopak ne separatismus společného s hudební tvorbou? Asi tolik, jako rozvod vysokého napětí s vodovodním řadem, že? Přesněji řečeno je nepatřičným vnášením subjektivních politických názorů do umění, neodborným uplatňováním moci.

Když tedy hledáme širší chápání významu slova glagolská i na samu moravskou bohoslužebnou řeč, můžeme se nadít v obsáhlých písemných cyrilometodějských památkách snad desítek takového použití – leč, nenajdeme jediné! Stále se dozvídáme o slověnštině, slovanštině, avšak svatí Cyril, či Metoděj, ani mnich Chrabr, ani Naum, ani další autoři oné doby slůvko glagol nepoužili. Dokonce sv. Cyril, jenž složil snad bezprecedentně nejbojovnější myslitelnou skladbu doporučující Evangelia pod jiným názvem – Proglas, i když snad zde mohl použít i Glagol. Překládá se poněkud slavnostněji jako Předzpěv, což je pochopitelné, jedná se o hymnickou Předmluvu k Evangeliím Písma.

Je ale možné, že neuvádím správné údaje, soudím totiž jen z českých překladů staroslověnských textů. (Kdyby se sir Mackerras pozastavil nad moderním neadekvátním utvořením termínu staroslověnský, nezbývalo by, než mu za upozornění na chybku poděkovat. Není to přece nějaká stará řeč, ale současná všem tehdejším, moravštině, chorvatštině, bulharštině a dalším. Že je slověnská by bylo také třeba teprve dokázat, což ani není možné, neboť skutečně slověnskou lze nazývat jen řeč Korutanských Slovinců a částečně také obyvatel Velikého Novgorodu. Ona staroslověnština známá v okolí Soluně je ale zřejmě jen nejzápadnějším dialektem bulharštiny.) Zřejmé protežování názvu slovanská, slověnská je patrně jen odrazem skutečnosti, že označení slovanský se tehdy přestávalo vázat výhradně na slovinský a používalo se již jako označení obecné.

Ke skladbám v hlaholici, ani v azbuce nemám snadný přístup, natož aby byly v digitalizované formě vhodné k vyhledávání a třídění. Proto si povšimneme alespoň jediné prosté mnemotechnické pomůcky, kterou je neměnně vybavena hlaholice i každá z cca 7 slovanských azbuk. Podobné tabulky s abecedou shledáme samozřejmě i u dalších jazyků zachycujících např. grafické tvary velkých a malých písmen, pořadí v abecedě ap., ale tyto slovanské mají i něco navíc. Každé písmeno je doprovázeno nějakým slovem začínajícím na ono písmeno. Čili jakoby pomůcka pro hláskování, jež tak často vyžadují anglicky mluvící. (Proto anglické abecední tabulky se od hlaholské a azbukových liší uváděním skutečné výslovnosti písmene oproti psanému textu.)

Jak jistě všichni nejednou zkusili, není pro hláskování třeba naprosto žádné mnemotechnické pomůcky, odhláskujeme snadno a spatra e-mailovou adresu, jméno, či adresu webu a často i za použití libovolných jiných slov, vhodných máme velký výběr. K čemu tedy hlaholice a všechny azbuky ona slova u jednotlivých písmen vůbec uvádí? Částečně je tomu proto, že i číslice se zapisovaly písmeny, bylo potřebné znát zvláště u velmi velikých číslic jejich hodnoty a pořadí v abecedě. Druhý důvod je skrytý. Slova, jež jsme pracovně nazvali mnemotechnická vytváří na abecední tabulce báseň, hymnus nebývalé tematické síly, takže se blíží i náboženskému vyjádření evangelisty Jana:

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic.

Víme, že verš byl u Cyrila – Constantina Filosofa oblíbeným citátem Písma a prý po objevení písmen hlaholice právě jím započal slovanský překlad Bible. Že ještě celou hlaholici (ona jím zvolená mnemotechnická tabulková slova) použije pro takto ojediněle vyjádřený oslavný hymnus na Slovo a jeho tvůrčí, božské vlastnosti je výjimečná kompozice, nemající jinde obdoby… (Poněkud snad připomíná cisiojany, veršované kalendáře a vzpomeňme, že písmena abecedy se dají vyjádřit i specielním prstokladem). A skutečně byla neměnnosti zdánlivě všedních, téměř libovolných slůvek věnována pozornost v hlaholici i ve všech azbukách a tak čtvrtým písmenem je v nich vždy hledané –g- a jeho doprovodným slůvkem námi žádaný glagol. (V ruštině ovšem glagol neznačí řeč, oznámení, ale jeden z větných členů – sloveso, čili smysl veršů je v azbuce ztracen.

A = az (ja), B = buky (znaky, pismena), V = vědi (znajuč), G = glagolju (kažu, govorim), D = dobrě (dobro), E = jestj (jest), Ž = živěti (žíti), … Akrofonija znači, že počatok slova jest to pismeno, ktoromu jest slovo imenem. Potom počatok pěsnji možeme novoslověnski prěložiti kako: „Ja znajuč znaky govorim: dobro jest žiti …“, viz http://slovane.org/ze-sveta/128-glagolica-krk/, česky se o témže tématu dozvíme více na webu http://metelice.info/date/2017/02/, v článcích Hlaholice a Cyrilice.

Slovo glagolice v pojmenování určité řeči jsme tedy neshledali, avšak zdá se, že by k takovému pojmenování, přejmenování užito mohlo být. Dokonce je snad (nebo některé jiné) cestou budoucností v pojmenování našeho státu. Snad všechny slovanské národy a státy jsou pojmenovány podle řeči v nich převažující, ale není tomu tak na západ od nás. Tam státy nesou jména etnik nejčastěji dávno zaniklých – Frankové, Belgové, Italikové atp. což se jeví jako metoda čistě demokratická, ovšem pro nás hlavně nezvyklá a nepoužívaná. Když se dnes někteří zamýšlejí nad výstižným a přijatelným jménem republiky, táhne je to automaticky k různým čechomorslezům, nebo naopak k neodbornému a násilnickému rozšiřování jména český. To trvá od počátku vzniku novodobého samostatného státu, nešťastného Československa, jehož pojmenování tak děsilo K. Čapka a jehož osud a dělení přesně kopíroval spisovatelovu předpověď.

To Bavorákům k identitě stačí jejich Bavorsko, aniž by své jméno toužili zakomponovat do názvu celého Německa, stejně jako všem ostatním spolkovým zemím vyhovují jejich zemská pojmenování. Že právě u nás se buduje unitární stát, v prostoru, kde zemské uspořádání v Evropě koření je tristní, zvláště když ani po stu letech nejsou patrné ani náznaky korekcí, konečně pokročilejšího zpracování látky.

Nic z naznačovaného nemůžeme ale vytknout Karlu IV., Otci vlasti. Tomu jeho rozhled umožňoval nejen chápat, ale i znát, že české království se na říšský jednací stůl dostalo jako Moravské království a na české bylo pozměněno teprve s přihlédnutím k reáliím a střízlivému názoru knížete Vratislava, jenž se choval geniálně na zahraničních bojištích, stejně i v evropské a domácí politice a dobře věděl, že na obnovu Moravského Impéria nepostačí české knížectví, ale ani Franská říše sama.

I tak se ale Karel rozhodl, že udělá v kulturní návaznosti a historii svého nabytého rodového dominia, co je možné a ještě jako moravský markrabí si u papeže vymohl založení kláštera známého později jako Na Slovanech, či Emauzy a působení v něm chorvatských a srbských benediktýnských mnichů glagolášů. (Papež stanovil podmínku, že slovanského liturgického jazyka bude v Říši pouze tento jediný institut). Při vysvěcení klášterního kostela byli přítomni říšští biskupové a dva kurfiřti z pěti, přičemž Karel IV. byl, jakožto český král třetím kurfiřtem s hlasem rozhodujícím. Bohoslužba byla pojata velkolepě, kdo ví, jestli dnes by církevní představitelé neměli výhrady… Byla totiž sloužena na pasáže evangelií sv. Lukáše a Marka o prvním zjevení Krista apoštolům v Emausích po jeho zmrtvýchvstání. Tím se jaksi srovnával návrat slovanské liturgie do Prahy se vzkříšením samotného Krista a nevím, jestli by se dnes našel biskup s podobnou odvahou, představivostí a uvažováním.

Mniši si přinesli glagolici, tzv. hranatou verzi užívanou v Chorvatsku a byla jí zde napsána Bible, dnes známá jako Vyšebrodská.

Pallasová E.: Texty ke studiu jazyka staroslověnského, Brno 2000, příloha č. 17

Ještě si můžeme připomenout jednoho, možná i trochu překvapivého příznivce glagolského písma a staroslověnštiny. Je jím Karel Marx. V revolučních letech kolem 1848 se pochopitelně zapojil do měšťanské revoluce, která přinášela nové rozdělení moci ve státě. Tradiční stavovská administrativa státu značně ustupovala nově konsolidovanému měšťanstvu a přinášelo to změny i do forem nacionalismu. Všichni evropští aktéři těchto změn byli tehdy tak trochu nacionalisté, šovinisté a byli jimi i Marx a Engels. Považovali totiž revoluční změny za vlastní svému národu, že se jedná o celoevropské hnutí rozpoznávali pomalu a se žárlivostí. (Někteří to ostatně nerozpoznávají dodnes…)

Pravděpodobně to byl kontrast Frankfurtského a Slovanského sněmu, který Marxe přiměl k docela dehonestujícím poznámkám na adresu Čechů. Byl zcela zaskočen zjištěním, že o svá práva se hlásí všechny národy, nejen Němci. Nicméně, jako pracovitý člověk se snažil pochopit zdroj netušené české iniciativy a dostal se tak až ke studiu staroslověnštiny. …die männer sind ein arbeitsames und gottesfürchtiges Volk. To už nicméně mluvil o Moravanech a chtěl říci asi, že jejich muži jsou pracovití a bohabojní lidé. S Engelsem tehdy měli již několik let rozpracováno převzetí myšlenky vědeckého materialismu do své nauky, ale je vidět, že rozpor mezi materialismem a náboženským náhledem nespatřoval nijak dramaticky.

Engels byl Marxovým věrným názorovým souputníkem a kritický pohled na slovanské národy pochopitelně jen podpořil slovanský postoj v dalším vývoji revolučního dění. Jsou reakčními elementy! Přesto, jako si Marx našel zajímavé téma v glagolici i Engels dokázal své odsudky vhodně mírnit. Na kterémsi setkání přijal českou delegaci v češtině – není známo, zda jen v oslovení, nebo i při jednání.

(Možná, že podobné rozdíly v německých a na druhé straně slovanských postojích vidíme i dnes při hodnocení otázky imigrantů a uprchlíků. Zkrátka příliš německé romantiky a idealismu je třeba korigovat realitou.)

Zájem o studium glagolice prý Marxovi vydržel do konce života, škoda, že se asi nedozvíme, co konkrétního jej na specielní látce přitahovalo…

 

Bohumila Jandourková, 14. května 2017

 

Petr Michek, 12. května 2017

V minulých dnech jsme si připomenuli 72. výročí ukončení druhé světové války a osvobození našich zemí Rudou a Americkou armádou. Při této příležitosti jsem se zamyslel nad škodami, které tehdejšímu Československu vznikly v důsledku rozpoutání druhé světové války Německem.

O škodách, které naší republice způsobili Němci, se v minulosti jednalo i v Norimberku, konkrétně se jimi zabýval i Norimberský proces s válečnými zločinci. Žaloba tehdy konstatovala, že z Československa bylo do Německa deportováno cca 750 000 československý občanů na nucené práce k vojenským účelům. Po obsazení ČSR dne 15. března 1939 se Němci zmocnili velkých zásob surovin a potravin, které odvezli do Německa. Rovněž se zmocnili velkého množství vozového parku (lokomotiv, vagónů, aut), vojenské výzbroje i veškeré munice, zásob strategických surovin a rovněž ukradli zlatý poklad republiky. Oloupili české a moravské banky a velké průmyslové podniky a podřídili je válečné výrobě. Občany hlásící se k židovskému náboženství uvěznili v koncentračních táborech a zabavili jim jejich majetky. Vinou německých agresorů přišlo následně po okupaci našich zemí o život cca 360 000 našich spoluobčanů!!!

Po skončení druhé světové války byly naše škody vyčísleny na cca 347 miliard předválečných korun. V prosinci roku 1945 probíhala v Paříži konference – jednání spojeneckých států o německých reparacích, kterých se také zúčastnilo Československo jako stát, který patřil mezi vítězné spojenecké státy. Zde byla ČSR uložena povinnost, konfiskovat německý majetek na svých územích, jehož hodnotu nemusela odpočítávat od svého reparačního účtu. Tehdy naše požadavky vůči Německu byly vyčísleny částkou 360 miliard předválečných korun, což po přepočtu v současnosti dosahuje výše cca 3,5 bilionu Kč!!!

Zároveň bylo tehdy Německu uloženo vyplatit ČSR, jako signatářskému státu pařížské Dohody o reparacích, válečné reparace. Následně, do roku 1948 bylo ČSR vyplaceno pouze cca 230 miliónů korun.

Zahájení tzv. „studené války“ a omezení diplomatických styků po skončení druhé světové války zabránilo pokračování realizace dalších plateb nám přiznaných válečných reparací. Až do roku 1973 jsme s NSR neudržovali diplomatické styky. Při navázání diplomatických styků byla nastolena i otázka československých reparačních nároků.

V souvislosti s podpisem dohody o navázání diplomatických styků v prosinci roku 1973 v Praze tehdejší kancléř NSR Willi Brandt přednesl k otázce reparací prohlášení. V něm sice československé nároky uznal, ale jejich vyplácení podmínil sjednocením Německa. Tehdy prohlásil, že by nebylo spravedlivé požadovat aby Německo platilo reparace za situace, kdy nebyly naplněny dohody a sliby spojenců o obnovení sjednoceného Německa. Podobně pak v dalších letech vystupovaly i další vlády Německa.

V prosinci roku 1973 byla v Praze rovněž podepsána Smlouva o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německo, která vstoupila v platnost 19. července 1974. Hlavním bodem této „Pražské smlouvy“ bylo prohlášení Mnichovské dohody za neplatnou!

Další pokus československé vlády, učiněný v polovině roku 1990, zahájit jednání o nárocích na výplatu válečných reparací německá strana odmítla s odůvodněním, že jejich experti jsou zaneprázdněni přípravou dokumentů ke sjednocení Německa. Přesto byl dán slib, že po sjednocení státu budou rozhovory o reparacích pokračovat.

Po sjednocení Německa v říjnu roku 1990, Německo s ohledem na první celoněmecké volby, které poté proběhly v prosinci, odmítlo o problému jednat. Následně němečtí politici začali „mlžit“ a tzv. se začali orientovat na budoucnost s odmítáním jednání, která by se zabývala minulostí.!?!

Dalším krokem ke zlepšení vzájemných vztahů bylo podepsání mírové bilaterální Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi ČSFR a SRN v únoru 1992, kterou podepsali Václav Klaus a Helmut Kohl. Bohužel, po dohodě obou stran, se smlouva nezabývala citlivým tématem – majetkovými otázkami!! Dne 21. ledna 1997 byla podepsána Česko – německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Za Českou republiku deklaraci podepsal tehdejší předseda vlády Václav Klaus a ministr zahraničí Josef Zieleniec, za Německo pak spolkový kancléř Helmut Kohl a spolkový ministr zahraničí Klaus Kinkel. Cílem deklarace bylo zlepšit vztahy mezi oběma zeměmi a zmírnit napětí mající příčiny ještě ve druhé světové válce.

Ve čtvrtém oddílu deklarace obě strany prohlásily spáchané křivdy za problém minulosti a přiznali druhé straně mít právo na odlišný názor na události v minulosti. Tato pasáž, i když je dílem kompromisu, patří v obou zemích mezi nejkontroverznější, neboť německá strana totiž odmítla přistoupit na český požadavek a neprohlásila Mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku (jako to již v minulosti učinily Francie a Itálie). Nicméně deklarace přiznala ČR právo, dohodu za neplatnou od počátku považovat!?! Mezi sudetoněmeckými organizacemi, usilujícími o odškodnění za odsun, naopak vyvolala ostrý nesouhlas věta, že „křivdy patří minulosti“. O výplatě válečných reparací nepadlo v deklaraci ani slůvko!!!

Přitom Německo je stále vázáno smlouvou mezi ním a spojenci ze dne 26. května 1952, doplněnou a později ratifikovanou v Paříži dne 23. října 1954, podle které nemůže už nikdy uplatnit námitky proti spojeneckým státům ani proti jednotlivcům, vzhledem k trvalému zabavení německého majetku (viz. Kapitola 6, článek 3. této smlouvy), který převzali spojenci či jednotlivci jako reparace, nebo náhradu za přímé následky jimi vyvolané války.

Od konce druhé světové války již uplynulo 72 let a Česká ani Slovenská republika neobdržely od Německa plné válečné reparace, keré dnes, jak bylo výše uvedeno, dosahují výše 3,5 biliónu Kč, což pro ČR představuje cca 2 134 000 000 Kč a pro SR cca 1 366 000 000 Kč, což je cca 506 150 000 euro.

Po sjednocení Německa zaslala naše vláda v devadesátých létech do Bonnu a do Berlína dvě officiální nóty s návrhem na zahájení jednání o majetkoprávních otázkách. Do dneška jsme od německé strany nedostali žádnou odpověď.

Naopak současná vláda vedená premiérem Bohuslavem Sobotkou v této věci neučinila žádné kroky a ministerstvo zahraničí na dotazy, kdy požádáme Německo o výplatu válečných reparací vyhýbavě odpovídá, že „seriózní debata na uvedené téma není momentálně v žádné zemi na pořadu dne!?!“

Podobné problémy s Německem ohledně vyplaty válečných reparací mají i jiné státy. Např. Itálie, Slovinsko i Řecko, které nedávno několikrát žádalo o odškodnění svých občanů, poškozených zločiny německé armády, které němečtí vojáci spáchali na jejich území. V roce 2016 proběhla v řeckém parlamentu na téma válečných reparací debata a bylo konstatováno, že nárok Řecka vůči Německu trvá a v současnosti činí 287,7 miliardy euro. Stejně tak trvají i nároky České a Slovenské republiky na výplatu válečných reparací a Německo by v rámci dobrých sousedských vztahů mělo začít konat a ne tzv. „strkat hlavu do písku“.

Doufám, že po volbách do Poslanecké sněmovny, které nás letos čekají nastoupí vláda, která se nebude bát požádat Německo o splacení reparací, na které máme stále právo. Jejich postupná výplata by umožnila umořit náš státní dluh a ještě by zůstalo na výstavbu dálnic a zřízení a naplnění důchodového fondu, který prošustrovaly a nevrátily vlády vedené ODS!!!

– – –

Poznámka redakce Hlasu Moravy:

Není žádným tajemstvím, že naše republika je tlačena Evropskou unií, aby přijímala i migranty, kteří přišli do Evropy z Blízkého a Středního východu a z Afriky. Naši občané se toho právem obávají. Jedna z odpovědí EU je, že v případě, že na přijímání těchto migrantů (ve větší míře, někteří již přijati byli) nepřistoupíme, budeme Evropskou unií velmi citelně finančně sankcionováni !

Jsem přesvědčena, že by naše republika mohla na tyto finanční sankce přistoupit s tím, že tyto prostředky budou hrazeny právě z „kapitoly“ dlužných válečných reparací Německa vůči nám. Německo je dlouhodobě ekonomicky silné, tedy nám válečné reparace, třeba postupně, platit mohlo a může.

Tady má naše vláda prostor to s plnou vážností a důrazností uplatnit v náš prospěch. A zároveň upozornit na to, že finanční postih, který nám chce EU „předepsat k úhradě“ by se stal „čerstvým dluhem“, zatímco válečné reparace jsou dávno splatné. Tedy i z časového hlediska je přirozené, že by se mělo začít čerpat z kapitoly splatných válečných reparací !

Je jisté, že přímé placení vysokých sankcí Evropské unii by mohlo naši republiku ekonomicky, sociálně a následně politicky destabilizovat. A to by jistě nemělo být zájmem jak Evropské unie, tak Německa !

 

 

Milan Trnka, 11. května 2017

 

Hlas Moravy uveřejnil v 86 čísle článek o vynálezci červeného fosforu A. Schrőtterovi. Zopakuji nejzákladnější informace: Antonín Schrőtter (1802 až 1875) byl Moravan, rodák z Olomouce. Vystudoval ve Vídni, roku 1830 se stal profesorem chemie a fyziky na gymnaziu ve Štýrském Hradci. Roku 1843 přesídlil do Vídně, když byl jmenován profesorem technické chemie a roku 1854 i profesorem obecné chemie na Vysoké polytechnické škole. Od roku 1847 byl řádným členem rakouské Akademie věd a od roku 1851 jejím generálním sekretářem. Všech funkcí se vzdal v roce 1868. Za svůj objev červeného fosforu byl císařem Františkem Josefem povýšen 17. dubna 1857 do šlechtického stavu s právem používat titul „Ritter von Kristelli“.

V roce 1845 se Antonínu Schrőtterovi podařilo pálením bílého fosforu získat fosfor červený (také se uvádí název fosfor amorfní). Bílý fosfor je látkou jedovatou, hořlavou, samovznícení nastává již při padesáti stupních Celsia. Červený fosfor naproti tomu jedovatý není a jeho výroba se provádí při teplotách vyšších, než 250° C. O jaký převratný vynález se jednalo si uvědomíme, když si připomeneme dobu, ve které se staly nenahraditelnou denní potřebou zápalky.

Jedovatý bílý fosfor způsobuje takzvanou fosforovou nekrózu. Nevětrané prostory výroben, nedostatečné osvětlení, stísněný prostor, žádná nařízení či pravidla o zachovávání čistoty na pracovišti, pracovní doba zpravidla dvanáctihodinová, nedostatečné stravování a podobně, šíření této nemoci napomáhalo. Popis průběhu fosforové nekrózy by byla hororová záležitost jen pro otrlé čtenáře. V podstatě ji lze nazvat trouchnivěním kostí. V našem Rakousku ji poprvé diagnostikoval vídeňský lékař MUDr. Loringer v roce 1845, ale odborné lékařské studie s popisem této nemoci se začaly objevovat téměř současně v celé Evropě. I po zveřejnění těchto lékařských zpráv se zaměstnavatelé nesnažili zamezit příčinám choroby ve svých provozovnách. Sirkárny zvyšovaly výrobu zápalek a zároveň zvyšovaly i počty lidských trosek. O osud jejich zaměstnanců byly podle zákona povinny postarat se domovské obce. Právě teprve na nátlak obcí, kterým zůstávali nevyléčitelně nemocní na starosti, musely začít jednat vlády států…

Prvním evropským státem, který s okamžitou platností zakázal výrobu sirek z bílého fosforu na svém území byl Hannover. Jeho zemská vláda přijala toto opatření již v roce 1835. Roku 1884 vstoupil v platnost na území celého Německa zákon, který jednak zakázal dětskou práci v sirkárnách, jednak nařizoval v řadě paragrafů zavedení různých opatření ve výrobě zápalek. Ještě v druhé polovině devatenáctého století nebylo například ničím zvláštním zaměstnávání pětiletých dětí a to ve směnách od šesti hodin ráno do dvacáté hodiny večer po šest dnů v týdnu!

V Rakousku, a tedy i v korunní zemi Moravě, byl obdobný zákon zaveden od roku 1885. Výrobcům zápalek se nařizovala například instalace kotlů s pojistnými ventily, byly stanoveny rozměry výrobních prostor včetně odsávání, uzákoněna povinnost dvakrát do roka líčit stěny výroben vápnem, na každého dělníka muselo připadat deset metrů krychlových prostoru, byly zavedeny povinné zdravotní prohlídky zaměstnanců, majitel továrny musel zajistit zaměstnancům ochranné obleky, umožnit kontrolní prohlídky provozu úředním kontrolám, atd.

I když vynález Antonína Schrőttera umožnil výrobu zápalek z nejedovatého červeného fosforu, řada výrobců zápalek ve výrobě s použitím fosforu bílého pokračovala. Důvodem byla možnost zapálit takovou sirku škrknutím prakticky o cokoliv. Teprve takzvaná Bavorská konvence z roku 1907 výrobu zápalek z bílého fosforu zakázala definitivně a do roku 1909

se k ní připojily všechny evropské státy. Používání jedovatého bílého fosforu pro výrobu zápalného zboží, bylo v tehdejším rakouském mocnářství zakázáno zákonem č. 119/1909. Řada drobných výrobců sirek nebyla schopna změnit výrobu při použití červeného fosforu a byla nucena svoji výrobu ukončit.

Následující přehled sirkáren na moravském území si nedělá nárok na úplnost nebo naprostou bezchybnost údajů. Historie sirkařství pomalu upadá do zapomnění a dohledávání podobných údajů je poměrně obtížné. Zatím zjištěné informace jsou řazeny abecedně dle názvu obcí.

BERNARTICE : 1893 až 1920 výroba bezpečnostních zápalek.

Výrobce Julius Huch. Výroba byla do Bernartic převedena z Pruského

Slezska, dnešního Paczkówa . Zaměstnáno až 60 dělníků.

BRNO : 1851 až 1857 výroba fosforových zápalek.

Výrobce: Wilhelm Suda, tichým společníkem lékárník Franz Eder.

Po ukončení výroby skladové a obchodní prostory firmy „Brněnské továrny

na zápalky“.

DŘEVĚNÉ MLÝNY : 1857 až 1862 výrobce fosforových sirek Alois Helbr. Sirkárna

vyhořela.

1863 až 1880 výrobce fosforových sirek Franz Gottfried Czap.

1880 až 1900 výrobu převzal Karel Reynoch, Czapův zeť.

HALENKOV : 1852 až 1857 výroba fosforových zápalek. Výrobci bratři Josef a Jákob

Kohnové.

HODOŇOVICE : 1903 uváděna domácí výroba fosforových sirek Marie Huschkeové.

Není doloženo, možná se jednalo jen o výrobu dřevěného drátu.

HORNÍ FOŘT : 1890 až 1892 výroba fosforových sirek, výrobce Anna Schneiderová.

1892 až 1895 nájemci bratři Zangiové, kteří výrobu fosforových sirek

provozovali v Reichenau v Pruském Slezsku (dnes Zloty

Stok v Polsce.

1895 je uváděn jako nájemce Conrad Gődel.

LIPNÍK NAD BEČVOU : 1909 až 1992 výroba bezpečnostních zápalek. Akciová

společnost byla založena roku 1907, stavební

povolení ke stavbě nové továrny získáno 1909 s dovětkem,

že se jedná o poslední koncesi k výrobě sirek na Moravě.

Roku 1912 odprodej do a.s. Helios Vídeň, později Solo

Praha, od 1945 národní podnik Solo Sušice, závod Lipník,

1990 až 1992 majitelem Moragro Slušovice, po té výroba

zápalek zrušena, v objektu se pouze kompletovaly do roku

2007 zásilky zápalek z Polsky do kartonových krabiček.

LOŠTICE : 1838 až 1921 výroba fosforových, později bezpečnostních zápalek. V průběhu

tohoto období je dohledatelných celkem pět výrobců sirek (Jan

Lederer, Antonín Komínek, Antonín Staršovic, Jan Kalous a Jiří

Svozil), kterým bylo nařízeno výrobu postupně ukončit, když

nedokázali splnit požadované hygienické a bezpečnostní

Podmínky výroby.

1879 až 1905 Jan Svozil, syn Jiřího Svozila vykoupil ostatní výrobce a roku

1900 postavil novou továrnu. Začínal s osmi dělníky – roku 1912

u něj pracovalo 160 zaměstnanců. Toho roku odkoupila provoz

a.s. Helios Vídeň a 1921 a.s. Solo Praha, která nařídila ukončení

výroby.

LITOVEL : 1869 až 1900 výroba fosforových sirek. Zakladatelem František Cerha (Zerha),

Pozdější vlastník Josef Cerha (příbuzenský poměr neznámý).

MOHELNICE : 1891 až 1913. Majitelé společníci Julius Naschla a Mamert Niederle.

Od roku 1909 utvořili s Bedřichem Hőchnerem akciovou

společnost se sídlem v Brně, roku 1912 převzala podnik

a.s. Helios Vídeň a následující rok továrnu uzavřela.

MORAVSKÝ BEROUN : 1850 až 1868 výroba fosforových zápalek.

Výrobce : Franz Stelz.

NOVÝ JIČÍN : Od ? až 1873 výroba fosforových zápalek. Výrobce Theodor Morgenstern.

NOVÁ VES u Mitrovic : K roku 1880 je uváděna výroba fosforových sirek Ferdinanda

a Theresie Malcherových, původně zaměstnanců novojičínské

továrny T. Morgensterna.

ODRY : ? až 1880 výroba fosforových zápalek. Výrobce Alois Peikert, bývalý zaměstnanec

novojičínské továrny T. Morgensterna.

OSOBLAHA : 1855 až 1890 výroba fosforových sirek. Majitel F.A. Springer označoval

svoji továrnu jako „První slezskou sirkárnu“.

OPAVA : 1867 až 1927 výroba fosforových a později bezpečnostních zápalek. Výrobcem

Josef Pollak se společníky Jácobem a Josefem Kohnovými. K roku

1870 je uváděno 92 zaměstnanců. Roku 1872 inspektoři nařídili

úřední uzavření továrny z důvodu nevyhovujících hygienických

podmínek. Výroba pokračovala po roce 1875 pod vedením rodiny

Kohnů. V roce 1912 odkoupila továrnu Hélios Vídeň, a.s. Od 1921

novým majitelem Solo Praha, a.s, která uzavřela provoz roku 1927

a propustila celkem 260 dělníků.

POSTŘELMOV : 1907 až 1913 výroba bezpečnostních zápalek. Výrobci: Vojtěch

Scheinost a Ing. Josef Scheinost. Zaměstnávali až 300

dělníků, v moderně vybaveném provozu.

1913 až 1921 majitelem továrny akciová společnost Helios Vídeň, po té

Solo Praha, která ještě téhož roku výrobu ukončila.

PROSTĚJOV : 1884 až 1913 výroba fosforových, později bezpečnostních zápalek.

Zakladatel Marcus Reis. Zaměstnával 70 dělníků. Od roku

1895 řídili továrnu synové Móritz a Hugo Reisovi. Časté

návštěvy živnostenských inspektorů zjišŤovaly závažné

nedostatky ve výrobě.

RUDA NAD MORAVOU : 1852 až 1859 výroba fosforových zápalek. Majitel neznámý.

SLAVONICE : 1858 až 1865 vyráběl fosforové sirky Josef Langthaller. Po svém zvolení

starostou města Slavonice podnik odprodal.

1866 až 1876 výrobce Josef Brunnauer.

1876 až 1892 nový majitel sirkárny Václav Reimer. Vyráběl zpočátku

fosforové, později bezpečnostní zápalky.

1884 až 1918 Johann Reimer, syn předešlého. Zaměstnával 16 dělníků.

TŘEŠŤ : 1848 až 1903 výroba fosforových zápalek. Výrobu zahájil Samuel de Mayo, 1865

převzal firmu syn Karel de Mayo a roku 1873 Matylda de Mayo.

Ta pronajala podnik r. 1876 Moritzi Meissnerovi a roku 1878 prodala

Jakubu Oplatovi. Roku 1887 odkoupil továrnu bývalý nájemce

M. Meissner a výrobu ukončil 1903.

1876 až 1924 další továrna na sirky v Třešti. Majitel Moritz Meissner. Roku 1906

prodal podnik a.s. Solo Vídeň. V té době pracovalo v továrně 220

dělníků. 1923 převzala podnik a.s. Solo Praha a následujícího roku

jej uzavřela.

1877 až 1903 třetí továrna na fosforové sirky v Třešti. Postavil ji Jakub Oplat.

Roku 1887 ji odprodal M. Meissnerovi, výroba zde ukončena 1903.

VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ : 1865 až 1923 výroba fosforových, později bezpečnostních sirek.

Jákob a Josef Kohnovi začali s manufakturní

výrobou a od roku 1868 s tovární výrobou v Krásně (součást

Meziříčí od roku 1924). Roku 1876 padesát zaměstnanců. Od roku

1912 součást a.s. Helios Vídeň, později Solo Praha.

VELKÉ MEZIŘÍČÍ : 1845 až 1848 výroba fosforových sirek, výrobce Michal Bender,

vyučený natěrač, zaměstnával čtyři dělnice.

1847 až 1859 výroba fosforových sirek, výrobce Josef Škoda,

mlynář. Společník Michal Bender.

VELKÝ ÚJEZD : 1855 až 1876 domáčtí výrobci fosforových zápalek, drobní zemědělci

a podomní prodejci Novák, Švarc a Šubrt.

1902 až 1913 výroba bezpečnostních zápalek. Novou továrnu s moderním

vybavením postavil Ignác Hausher, roku 1908 ji odkoupila

kupecká akciová sirkárna v Lipníku, r. 1913 převzala Hélios

Vídeň, a.s. a téhož roku výrobu ukončila.

VRBNO POD PRADĚDEM : 1900 až 1903 výroba fosforových sirek. Bližší údaje nejsou

známy.

VSETÍN : 1857 až 1890 výroba fosforových zápalek. Výrobu započal Karel Hanselli

se společníky Jákobem a Josefem Kohnovými, kteří roku 1861

převzali továrnu do svého majetku. Karel Hanselli je vynálezcem

stroje na výrobu sirek, patentovaného 1851.

ZLÍN : 1848 (1850 ?) až 1855

Výrobce: baron Claudius Wilhelm de Bretton. Velmi kvalitní výrobky.

ZNOJMO : 1841 až 1865 výroba fosforových sirek, obnovená 1880 až 1881.

Výrobce: Antonín Steiner (také Staiter nebo Streiter).

ŽĎÁR NAD SÁZAVOU : 1852 až 1885 výroba fosforových sirek. Výrobce: Rafael

Hőchner.

1885 až 1912 výroba bezpečnostních zápalek , výrobce

Friedrich Hőchner, syn předešlého.

Bedřich Hőchner byl současně i majitelem továren na sirky v České Svratce

(okres Chrudim v Čechách) 1902 až 1909 a v Mohelnici (1902 až 1912).

Od roku 1909 byl společníkem firmy „Továrny na zápalky Hőchner & Niederle

& Haschka, a.s.“ se sídlem v Brně. Inspektoři označovali Hőchnerovy provozy

za vzorné podniky.

Po vyhlášení Republiky Československé roku 1918 vznikají spojené akciové československé sirkárny Solo. Z moravských a slezských továren sdružovala Solo následující provozy :

Krásno u Valašského Meziříčí, Lipník nad Bečvou, Loštice, Opava, Postřelmov a Třešť. Pouze výroba v Lipníku zůstala zachovaná. Sirkárna v Třešti byla uzavřena roku 1923, ostatní provozovny již roku 1921.

V druhé polovině 19. století se v sirkárnách pracovalo šest dnů v týdnu, v průměru dvanáct hodin denně. Platy dělníků se lišily podle lokality, výše zakázek a odbytových možností výrobce. Průměr byl 30 krejcarů za den. V roce 1865 se prodávalo kilo chleba za 10 krejcarů, kilo vepřového masa za 45 krejcarů.

Živnostenskými inspektory byla na Moravě nejhůře hodnocena sirkárna Markuse Reise v Prostějově. V roce 1890 tu byla pracovní doba 16 hodin denně. Muži pobírali denní plat v rozmezí 50 až 60 krejcarů, ženy 40 až 50 krejcarů, chlapci 30 až 35 krejcarů a děvčata 25 až 30 krejcarů za den.

Zaměstnanost dětí byla do roku 1875 vysoká. Nepodařilo se mi zjistit přesnější údaje z Moravského markrabství, k dispozici jsou však bohatší informace ze sirkáren v Českém království. Mzdy dětí mezi deseti a dvanácti lety byly nejnižší v Českých Budějovicích (v průměru 15 krejcarů za den), nejvyšší v Sušici (30 krejcarů za den) při stejně dlouhé pracovní době. Z údajů o počtu dělníků v Pollakově továrně v Č. Budějovicích vyplývá, že zaměstnával v roce 1848 celkem 253 dělníků, z toho bylo 150 dětí. Po opatřeních rakouské vlády v roce 1875, která mimo jiné řešila zákonem vysokou zaměstnanost nezletilých, uvádí továrna 211 dělníků, z toho „jen“ 25 dětí.

Vladimír Merta, 7. května 2017

 

A koho že to máme litovat? Inu, tentokráte velikého pána, samotného ministra vlády pro lidská práva – JUDr. Jana Chvojku. Sotva byl do vysoké funkce jmenován, již poslanec ODS JUDr. Pavel Blažek na něj směřoval interpelaci ve věci uznání Moravanů jako národnostní menšiny v ČR. Neponechal mu ani obvyklých 100 dnů hájení, což dobře udělal, neboť tradiční gentlemanská lhůta by téměř vyčerpala předpokládanou dobu Chvojkova zastávání ministerského úřadu do řádných voleb. Panu Blažkovi je třeba poděkovat, neboť jako jediný z politiků se odváží o Moravě mluvit …

Pan ministr si ostatně nijak nestěžoval. Vyzbrojen hlavičkovým tiskopisem ministerstva i textem První periodické zprávy o plnění zásad stanovených Rámcovou úmluvou o ochraně národnostních menšin, bez zbytečného váhání a v termínu vypracoval odpověď na interpelaci.

ČR svou periodickou zprávu předložila 1. dubna 1999 generálnímu tajemníkovi Rady Evropy a byla 6. dubna 2001 schválena (což je ovšem na zavření, nebo abychom nepředjímali rozhodnutí soudu, na žalobu tohoto vysokého orgánu EU).
Dále už jsou v odpovědi názory samotného ministra, z nichž je patrné, že problematika státního občanství na jedné a národnosti na druhé straně je u nás pole neorané, terminologicky přehlížené, neujasněné i nezažité. Tak se znovu objeví povrchní argument z doby osvícenců, že jazyk je určujícím markantem národa, což by asi značně rozladilo Američany, Kanaďany, Australce i Austrijce, Novozélanďany a což teprve Iry, jichž mluví irsky pouhá třetina, nehledě na Skoty a Velšany, kteří rovněž vesele spíkují Engliš… Asi by chtělo na ministerstvu otevřít alespoň občas okno do světa, aby tam nebyl vydýchaný vzduch.
Docela pokroucenými rozvitými větami se začne o jednom, aby se účelově skončilo u jiného. Obyvatelé na Moravě, hlásící se k české národnosti se rozhodně označí za nositele moravské identity – prý naprosto stejně jako ti, kteří se hlásí k národnosti moravské. Trochu takové unitaristické způsoby uvažování připomínají slovenské. Hrdě se hlásí k moravskému dědictví, ale první co udělají – změní si jméno. Asi aby se notářům při obšírném dědickém řízení nezkrátily žíly. Tam už jim to docvaklo a tak vytváří jakousi Slovenskou ríšu a praslovenský národ – který, bohužel, nikdy nebyl. Zkrátka, známá rétorská finta – nevíš-li kudy kam, vymysli si, obrať se do říše fantazie, kde je vše pohodlnější a věčné.

Moravané tak prý nejsou v postavení národnostní menšiny, neboť požívají neomezený přístup k naplňování svých individuálních občanských a lidských práv. A bum ho! Cožpak se národnostní menšině jedná prvořadě o práva individua? Ta jsou přece zaručena občanstvím ČR. Ne, jedná se o práva celku, čemuž se říká status, pane ministře a ten byl Moravanům vzat a nehodlá se vrátit. (Což je ale dobře, neboť pražské vládě nepříslušelo status Moravy rušit, tím méně jej zase zpět udělovat. Jen by se zmocnila pravomocí, které nikdy neměla a mít nemá. Od toho je jen a pouze Moravský sněm, který ovšem v žádném případě nemá pravomoc Moravu rušit – aby bylo všem případným spekulantským fifákům dopředu jasno.)

Dále používá jakýchsi rozdílů, zřejmých však asi jen panu Chvojkovi, mezi prý historickou zemskou a dnešní národnostní identitou současných Moravanů. (Prý moravistů, což je však termín jazykovědný podobně jako germanista, slavista, studující z filosofického hlediska jazyk, literaturu, dějiny. Jako odsuzující politickou nálepku jej, pane ministře, v zájmu odbornosti nepoužívejte, vždyť je naopak označením ctihodnosti.) Ona vaše historická zemská identita je identita národní. Moravanů, kteří měli své knížectví, Impérium, nebo středověké markrabství. Je to však stále stejný národ, byť jeho historické osudy jsou tak pestré – ostatně jako u mnoha jiných, ne-li všech národů. Samotný termín zemská identita asi vznikl až po Bílé Hoře, kdy se ve šlechtické obci a tudíž i v Moravském sněmu objevila řada držitelů panství německé, či jiné národnosti. Určitě se netýkal středověkých kolonistů v pohraničí, ti přístup ke stavovské státní správě neměli, jen k samosprávě měst a vsí.

Nemůžete jako státní úředník operovat pojmem: obyvatelé Moravy jako celek, dokonce jim pod touto adresou připisovat úmysl usilovat o postavení menšiny, nebo jim naopak takový úmysl upírat. Jednak obyvatelem historického území Moravy může být občan ČR, avšak příslušník některé uznané menšiny, jednak i úplný cizinec, nemající s ČR ani s Moravou příliš společného – vyjma místo pobytu. Vaše Morava jako celek totiž přece v ČR neexistuje.

Parafrázujme slova klasického historika: bylo by ještě možno uvádět mnohé, snad ani jedna věta není sémanticky zcela správná, ale uvedené k tomuto problému snad postačí …

Soustřeďte se raději na věcná data jako je výsledek sčítání lidu roku 2011 podle nějž se k moravské národnosti přihlásilo na 630 000 občanů ČR. Oni se nepřihlásili jako národnostní menšina, ale jako Moravané a uznat tuto skutečnost by v běžném světě bylo normální.

Člověk ale, aby pořád jen sledoval, ve kterých končinách sluneční soustavy, nebo i vesmíru se právě pohybujete a stručně, nebo obsáhle si vás přitáhl zpět k pozemskému jednacímu stolu. Dosti úsměvně třeba působí závěrečná výzva vaší odpovědi na interpelaci o potřebě pokračování diskuse na dané téma, neboť debata je podstatou demokracie … S kým to ale chcete diskutovat? Pavel Blažek je poslancem za ODS, strany, která rozhodně nemá v programu obnovení Moravských úřadů a institucí. Nechci přehánět a malovat čerta na zeď, ale také by v nejčernějším scénáři ODS mohla pana Blažka za mimostranickou iniciativu vyloučit ze svého klubu.
Jinak máte Moravu vyzmizíkovanou dokonce i u Rady Evropy, takže budete obcházet žírnou Hanou, valašské kotáry, malebné Slovácko a na Vysočině Horácko a hovořit s jednotlivci?
Pokud jsem příliš osobní, omlouvám se, ona to skutečně není docela vaše vina, ale vina úděsné zanedbanosti vlastní identity na české, moravské, slezské i lužické straně. Není místo mocnářství, světoobčanství, proletářského internacionalismu, čechoslovakismu, či evropanství už čas zametat též vlastní dvorek? Než do omrzení řešit světové události s velmocemi?

 

Petr Michek, 4. května 2017

Ve středu dne 19. dubna 2017 se na Univerzitě Karlově v Praze uskutečnila tzv. „superdebata“, které se zúčastnili lídři všech parlamentních stran s výjimkou zástupce ČSSD, neboť avizovaný ministr zahraničí Lubomír Zaorálek se kvůli nemoci omluvil.

Politici diskutovali různá témata, např. povinnou vojenskou službu, kterou svorně odmítli a spíše byli pro rozšíření profesionální armády a posílení aktivních záloh. Se zajímavým názorem přišel předseda SPD Tomio Okamura, který prosazuje zavedení šestitýdenního branného výcviku, povinného pro muže a dobrovolného pro ženy.

Já osobně bych se přimlouval za zavedení švýcarského modelu obrany státu, který spočívá v propracovaném systému cvičení vojenských záloh, kdy většina obyvatel má svoji armádní zbraň doma, neboť Švýcarsko je historicky známo liberálním přístupem k držení palných zbraní. Mnozí naší turisté ve Švýcarsku narazili na houfy mladíků, kteří s útočnými puškami na ramenou jeli vlakem na cvičení.

Dlouho do 20. století bylo držení palných zbraní záležitostí kantonální legislativy a panovaly v něm velmi výrazné rozdíly. Zatímco některé kantony byly s povolováním civilního držení zbraní zdrženlivější, v jiných bylo vlastnictví zbraně téměř povinností a ještě v 19. století se v některých krajích nepovolovala např. svatba, pokud ženich na úřadě fyzicky nedoložil, že je ozbrojen a připraven bránit svůj domov.

Díky této historické skutečnosti, a pravidelnému cvičení vojenských záloh, jsou Švýcaři schopni mobilizovat svoje zálohy během velmi krátkého času 12 hodin a rozmístit své jednotky na určitá strategicky důležitá místa a do skalních pevností, což je nejen evropský, ale také i světový unikát.

V případě ohrožení Švýcarské konfederace je Švýcarsko schopno nasadit na obranu své země (dle údajů z roku 2005) více jak 1 375 000 dobře vycvičených vojáků!!!

V určitých termínech pořádá Švýcarsko vojenská cvičení, která se zaměřují k možným či předvídatelným událostem. NapřÍklad v roce 2015 pořádala Švýcarská konfederace vojenské cvičení CONEX, které bylo tématicky zaměřeno na možný rozpad Evropské unie, na masivní příliv zahraničních uprchlíků, včetně řešení hospodářských a bezpečnostních problémů s tím spojených.

Dalším tématem, kterým se zástupci politických stran na „superdebatě“ zabývali, bylo téma přímé demokracie, konkrétně přímé volby prezidenta v České republice.

Předseda poslaneckého klubu ODS Zbyněk Stanjura podotkl, že poslední zásah do Ústavy ČR – schválení zákona o přímé volbě hlavy státu, se nevyvedl!?! Miroslav Kalousek, předseda TOP 09 označil přímou volbu prezidenta za vychýlení z jedné pojistek demokracie a předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek řekl: „Přímá volba, bez ohledu na to, kdo byl zvolen, nebyla nejšťastnější“.

Výše uvedená prohlášení tří čelných pravicových politiků jsou o to překvapivější, že aniž by specifikovali své výhrady proti přímé volbě prezidenta, tak ve svých projevech negativizují její výsledek. Což přeloženo znamená, že jim vadí, přímo občany zvolený, současný prezident České republiky Miloš Zeman.

A ještě pikantnější na tom je skutečnost, že s přímou volbou prezidenta republiky přišla sama pravice, když ve svém vládním prohlášení koalice ODS, TOP 09 a VV (Věci veřejných) se k zavedení přímé volby prezidenta zavázala ve svém programovém prohlášení ze dne 4. srpna 2010.

Přitom Ústava České republiky, která byla přijata Českou národní radou dne 16. prosince 1992 v článku druhém, odstavci prvním říká: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní“.

Následně po dlouhých diskusích zavedl přímou volbu prezidenta České republiky ústavní zákon č. 71/2012 Sb., schválený na přelomu let 2011 – 2012. Dodatečně byl v srpnu 2012 přijat prováděcí zákon č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky, který stanovil podrobnosti navrhování kandidátů, vyhlašování a provádění volby, vyhlašování jejího výsledku a možnost soudního přezkumu. Oba předpisy nabyly účinnosti 1. října 2012.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ústavní většinou, tedy i hlasy pravicových poslanců, oba zákony přijala. Ale výsledek přímé volby prezidenta České republiky pravice nevítá. Raději by ve funkci prezidenta viděla, většinou spícího, Karla Schwarzenbergra, který nedávno objížděl Českou republiku a horoval pro masivní přijetí muslimských imigrantů!?! Rovněž je o něm známo, že se několikrát zúčastnil zasedání skupiny Bilderberg, která je považována za samozvanou, nikým nevolenou, světovládu!!

Takže v případě první přímé volby prezidenta České republiky to dopadlo dobře, neboť i když je Miloš Zeman občas osobitý a tzv. „svůj“, tak je to prezident, který hájí národní zájmy a odmítá islamizaci Evropy.

***

Redakce: Dle našeho názoru, je zde i další důvod, proč přímá demokracie vadí. Důvod je stejný, jako u odmítání zemského (spolkového) zřízení u nás. Moc, kterou mají současné vrcholné orgány v rukou, by se umenšila. Přešla by na nižší stupně, případně přímo lidu. To sice odpovídá modernímu pojetí demokracie, principu subsidiarity, kdy výkon moci přechází na nejnižší možný stupeň, který je ještě schopen jej adekvátně vykonávat. Pravda je taková, že i švýcarští politici si na „přímou demokracii“ stěžují. Ale švýcarský lid si ji nenechá vzít.

Milan Trnka, 1. května 2017

 

V sobotu 29. dubna 2017 se v Brně – Řečkovicích uskutečnil 22. Sněm MKS.

Jedním ze dvou hlavních bodů programu bylo potvrzení platnosti Organizačního řádu Moravského kulatého stolu podpisy signatářů pod texty Základní listiny MKS a Jednacího řádu MKS. Uvedené dokumenty byly schváleny po rozpravě k připomínkám, zaslaným z jednotlivých organizací již na předchozím 21. Sněmu. Podpisem Základní listiny a Jednacího řádu MKS přestala platit ustanovení Předchozího Kodexu MKS a zanikla funkce koordinátorů.

Druhým hlavním bodem jednání 22. Sněmu bylo ustavení Rady MKS a zvolení předsednictva Sněmu MKS. Schválený Jednací řád určuje podmínky, při jejichž splnění se dostává organizace – člen MKS do šestičlenné Rady automaticky. Tyto podmínky splnily jen čtyři organizace: politická strana Moravané, Moravský národní kongres, Moravská národní obec a Společnost pro Moravu a Slezsko. Organizace, které nesplňují podmínky pro přímou účast v Radě, ale mají zájem v ní pracovat mohou požádat o zvolení za členy Rady na základě hlasování Sněmu. O tuto možnost požádali tři organizace MKS: Mladí Moravané, Morava nejsou Čechy a Moravskoslezská akademie. Delegáti Sněmu zvolili za pátého člena Rady pouze spolek Morava nejsou Čechy. Rada MKS tak zatím nedosahuje minimálního počtu šesti účastníků.

Předsedou Sněmu Moravského kulatého stolu byl zvolen Ing. Milan Trnka, delegovaný Moravským národním kongresem. Místopředsedou Sněmu se stal Mgr.Ing. Jiří Kolářský, delegovaný politickou stranou Moravané.

V rozpravě na různá témata byly předneseny jednak kritické příspěvky k údajné nečinnosti organizací v moravském hnutí, jednak podněty k budoucí práci MKS a připomínky k nutnosti respektování přijatého Organizačního řádu. Bylo také rozhodnuto, že v pořadí 23. Sněm Moravského kulatého stolu se bude konat v druhé polovině září 2017.

Členové Moravského kulatého stolu si slibují od přijetí Organizačního řádu, zvolení vedení Sněmu a od ustavení Rady zefektivnění spolupráce promoravských organizací. Tento cíl zdůrazňuje Základní listina Moravského kulatého stolu, jejíž znění v dalším zveřejňujeme.

 

ZÁKLADNÍ LISTINA MORAVSKÉHO KULATÉHO STOLU

Preambule

Morava jako evropský územní celek byla uznána roku 822. Moravané se jako jedni z prvních podíleli na tvorbě evropské kultury. Po hebrejštině, řečtině a latině dali světu čtvrtou liturgickou řeč a písmo – staroslověnštinu. V daných hranicích a s různou formou výkonu vlastní moci existovala Morava v evropském prostoru do roku 1948, kdy její zánik zapříčinil totalitní režim.

V čase nynější nejhlubší krize Moravy, kdy Česká republika nemíní uznat tento bezprecedentní odklon od více než tisícileté tradice Moravy, jakož ani práva Moravanů, se lidé, jimž není věc Moravy lhostejná , rozhodli, že nadále budou spolupracovat a vystupovat jednotně, a to až do doby navrácení základního práva Moravy na její existenci.

Při tomto konání budou postupovat demokraticky, v souladu s platnými zákony, tradicemi Moravy a Evropy, a to na základě následujících zásad.

Čl. I

Definování Moravského kulatého stolu

Moravký kulatý stůl je koordinační a sjednocovací platforma pro setkávání organizací a osobností, jež usilují o navrácení práv Moravy na svoji existenci.

Čl. II

Cíle Moravského kulatého stolu

(1) Umožnit občanům, jimž není lhostejné, že Morava jako tisíciletá součást Evropy není na její mapě, se setkávat, vyměňovat si informace o pořádaných akcích a sjednocovat své názory.

(2) Prostřednictvím jednotného, demokratického a spravedlivého výkladu přesvědčit veřejnost, že Moravě se děje křivda a vysvětlovat důvody, pro které má být Morava restituována.

(3) Uvedeným jednáním docílit obnovu Moravy a v jejích hranicích s Čechami ke dni 31. 12. 1948.

(4) Cílem Moravského kulatého stolu naopak není :

a/ Volit konfrontační, militantní a nepřátelský tón.

b/ Určit jaký má být rozsah moci Moravě přenesené.

c/ Rozhodnout, zda Morava má nebo nemá zůstat součástí České republiky.

Čl. III

Způsob jednání

(1) Moravský kulatý stůl bude činný na základě schváleného jednacího řádu.

(2) Základní listina Moravského kulatého stolu může být měněna pouze dodatky schválenými dvoutřetinovou většinou všech členů.

Čl. IV

Demonstrativní výčet předmětu činnosti

(1) Zaujímat postoje ke všem historickým i současným přímým i zprostředkovaným projevům snah o asimilaci Moravy a Moravanů v Čechy.

(2) Reagovat na aktuální společenské a politické dění, které se dotýká cílů Moravského kulatého stolu.

(3) Aktivně, pozitivně, logicka a argumentačně seznamova s výsledky činnosti Moravského kulatého stolu zejména :

a/ Média všech druhů a stupňů.

b/ Orgány státu.

c/ Orgánu obcí a krajů.

d/ Politické strany.

e/ Nevládní organizace.

f/ Školy a vzdělávací insitutuce.

g/ Soukromé firmy

(4) Zveřejňovat výsledky činnosti.

Čl. V

Závěrečné ustanovení

Základní listina Moravského kulatého stolu byla odhlasována, schválena a podepsána v Brně dne  . . . . . . . . . . . .  níže uvedenými signatáři :