Číslo 128



MISSA PASTORALIS IN C NEBOLI MORAVSKÁ MŠA VÁNOČNÍ

Jaroslav Vrtěl, 22. prosince 2021

 

Když psal Jakub Ryba svoji Českou mši vánoční, ta moravská již zněla 40 let v kostelích.

Dne 2. ledna roku 1718 se v Dřevohosticích u Přerova narodil do rodiny Johanna Schreiera a Elisabeth Tělepové syn Josef. Pokřtěný byl jako první z celkem pěti dětí, z nichž tři zemřely do několika let, dospělosti se dožil pouze syn Josef spolu s Elisabeth, jednou z dvojčat.

Dne 13. června 1740 si Josef Schreier, v té době již dřevohostický rektor, vzal v Bílovicích blízko Uherského Hradiště za ženu Annu, dceru zesnulého Mikuláše Bureše a taktéž rektora. Měli spolu dvanáct dětí, z nichž některé brzy po porodu, nebo o něco později, zemřely.

Josef Schreier zkomponoval mezi lety 1755-60 několik operet v hanáckém nářečí, mimo jiné i Missa pastoralis in C neboli Moravskou mši vánoční. Ta se rychle vžila a hrála se po celé Moravě, ale i za hranicemi markrabství. Po roce 1760 se záznamy z farní matriky o Josefu Schreierovi odmlčely a je pravděpodobné, že v té době přesídlil do Horních Uher. O řadu let později ale prameny zaznamenávají Josefův pobyt ve službách hraběte Rottala z Holešova. Kde přesně nakonec Josef zemřel, je stále záhadou.

Jeho vánoční mše byla složena kolem roku 1755, tedy o zhruba 40 let dříve než známá Česká mše vánoční Jana Jakuba Ryby. Ale i když tyto pastorální mše vznikly v různém čase a prostředí, jedno mají společné: obě jsou radostnou oslavou narození Ježíše Krista.

Pramen: facebook



SETKÁNÍ U ZEMSKÉHO STROMU A U NÁRODNÍHO STROMU

Milan Trnka, prosinec 2021

V sobotu 18. září 2021 zorganizovali členové občanského spolku Království Králického Sněžníku v pořadí již čtvrté “Setkání u zemského stromu” na Malé Moravě. Součástí programu setkání bylo odhalení pamětní kovové desky, připomínající svým textem, že k vysazení moravského zemského stromu došlo dne 31.8.2018. Z Pelhřimova se dostavil redaktor agentury “Dobrý den”, který předal členům spolku certifikát agentury, udělovaný za výjimečnou skutečnost – kuriozitu na území České republiky. Agentura vydává stále doplňovanou “Knihu rekordů”. Zájemci o informace k méně obvyklým skutečnostem se tedy budou moci seznámit v blízké době s činností spolku Království Králického Sněžníku i prostřednictvím této knihy.

Vývoj evropské společnosti směřuje k nahrazování tisícileté evropské integrující kultury životním stylem “pubertálních nedospělců”, jak nazývá situaci současný francouzský filozof Paul Yonnet. Tento styl, usilující o “uvolnění sil vlastního já” neúprosně degraduje všechny hodnoty, ke kterým dospěli naši předkové za dlouhá a dlouhá staletí. V takové ideologii ovšem pojmy jako “úcta k tradicím”, “soužití s přírodou”, “rodina”, “domov”, “národ”, už nemají místo. Přátelé z Království Kralického Sněžníku vysazením zemského stromu nepřímo dali najevo, že takové směřování společnosti odmítají. Pro člověka uznávajícího vše to, co označujeme “odkazem předků” je síla přírody něčím posvátným. Síla přírody způsobuje, že zasazený strom zapustí kořeny, roste, sílí, odměňuje své ochránce stínem, zpěvem hnízdícího ptactva, šelestem listů, krásou. Zemský strom pak má symbolizovat potřebu člověka uvědomovat si odkud pochází, kde jsou jeho kořeny, kde je jeho domov, kde je jeho Země.

Během programu setkání byly vztyčeny moravské zemské žlutočervené vlajky s moravskou orlicí, dobře viditelné ze silnice, vedoucí mezi tokem řeky Moravy a loukou, na které je zemský strom vysazen. Bylo velmi povzbudivým zážitkem, když projíždějící automobilisté, motorkáři i řidič autobusu zpomalovali svou jízdu, troubili a mávali účastníkům shromážděným u odhalené pamětní desky. Zřejmě málokterý z nich věděl, co se na louce odehrává. Ale moravské vlajky vždy přitahují pozornost a ne vždy pozornost nesouhlasnou. Existence tohoto místa s prospívajícím zemským stromem začíná být zřejmě nejen místním občanům známá. Členové Království Králického Sněžníku chtějí proto v budoucnu vybudovat v blízkosti zemského stromu také odpočívadlo se stolkem a lavičkami k posezení.

Vysazení a péče o moravský zemský strom není jedinou tradiční činností členů spolku Království Králického Sněžníku. Členové spolku se každoročně podílejí na zajištění tradičních Pochodů k prameni Moravy ve spolupráci s hlavním organizátorem těchto pochodů – zapsaným spolkem Moravané Šumperska. Vedle jiných organizací se spolek aktivně podílí na činnosti volného sdružení “Moravský kulatý stůl”. Za všechnu tu práci si zaslouží členové spolku a jeho příznivci velký dík. Je také na místě poděkovat řediteli Slévárny v Zábřehu panu Rozsívalovi za jejich vstřícnost, podporu a spolupráci při zajišťování tohoto Setkání.

V letošním roce 2022 v pátek před první zářijovou sobotou u moravského zemského stromu na Malé Moravě tedy NASHLEDANOU!

x x x

Na předchozí řádky navazuji informací o podobné snaze moravských patriotů, která byla posvěcena spoluprací několika promoravských organizací i neorganizovaných jednotlivců v sobotu 13. listopadu 2021.

Když přátelé z Království Králického Sněžníku hledali vhodný druh dřeviny k vysazení zemského stromu, snažili se také dohledat, který to strom by mohli Moravané považovat za svůj, za symbol Moravy. Tedy zjišťovali, zda nějaký takový strom Morava měla v minulosti. Žádný se nenašel. Padlo několik návrhů, která dřevina by mohla kriteria takového symbolu splňovat v současné době. Mezi ta kriteria patří samozřejmě možnost vysazování v různých klimatických podmínkách na Moravě, povědomí o užitečnosti rostliny, nemožnost záměny s podobným symbolem u ostatních národů, a tak dále. Nakonec se spolek KKS rozhodl vysadit dostupný, všeobecně rozšířený a drtivé většině občanů známý jilm. Strom byl nazván zemským, aby významem svého vysazení nebyl odmítán těmi občany, kteří se za Moravany nepovažují a pod názvem “národní” by smysl vysazení odmítali. Je mnoho těch, kteří se k Moravě hlásí jako ke svému domovu, ke své zemi, ale odmítají myšlenku existence moravského národa.

Téma moravského národního stromu se po čtyřech letech od vysazení zemského stromu na Malé Moravě objevilo na Akademické konferenci “MORAVA 1918”, pořádané 2. října 2021 v Brně. Sdružení Moravský kulatý stůl zahájil konání Akademických konferencí v říjnu roku 2018. Náplní konferencí jsou záležitosti spojené s historií, současností a budoucností naší země Moravy, Jednotící název je “Morava 1918”. Tedy název obsahující rok, kdy Morava ztratila svoje tisíciletá práva v důsledku revolučního nadšení po první světové válce. Námětem přednášek se staly i symboly Moravy. K nim nepatří jenom znak, vlajka nebo hymna. Morava se liší od jiných zemí národními tradicemi, svými kroji, jazykem svých obyvatel, zvyky, pověstmi, atd. A v říjnu 2021 došlo na čtvrté akademické konferenci k rozpravám, zda přece jenom neexistuje dřevina, která by za národní moravský symbol dala považovat. Probíhající debaty byly shrnuty v přednášce pana Jiřího Novotného. A přítomní účastníci konference uslyšeli mimo jiné také návrh na přijetí symbolu národního moravského stromu : odrůdy jabloně, od dob Marie Terezie pěstované, jaderničky moravské.

Následovalo něco, co bývá zvláště v dnešní době málo obvyklé. Mnoho lidí se začalo k návrhu vyjadřovat jako o správné volbě a začali volat po dohodě mezi moravskými vlastenci, směřující k prohlášení jaderničky za moravský symbol. Zdůvodnění byla velmi podobná: my Moravané máme právo se shodnout na symbolu, který nás spojuje. K tomu nepotřebujeme schválení žádným státním úředníkem. Uvedená shoda zaznívá z politických stran, z občanských organizací i z řad angažovaných jednotlivců. Jadernička se prostě převážné většině zamlouvá.

Napsal jsem “většině”. Protože netrvalo dlouho a objevily se také názory, že je třeba zapojit do debat o moravském symbolu odborníky, že se návrhem na národní strom snaží někteří ambiciózní jednotlivci pouze zviditelnit, že jde o vymýšlení nesmyslů, které v současné těžké kovidové volbě vůbec nepotřebujeme, že stejně zdaleka ne všichni budou s jaderničkou souhlasit …. . Jako vždy, když se lidé na Moravě snaží na něčem dohodnout, vynoří se samozvaní zachránci moravanství a snahu většiny se snaží zmařit. Nemějme jim to za zlé. Každý koná to, na co stačí. Platí to i pro osamocené jedince, cítícími se mnohdy zneuznanými.

V listopadových dnech roku 2021 zveřejnila budoucí koaliční vláda České republiky pod předsednictvím pana profesora Fialy z ODS deset bodů svého programu, na jejichž základě chce vyvést Českou republiku z krize, do které ji údajně vmanévrovala dosavadní vláda hnutí ANO pana Ing. Babiše. Mezi těmito body se nachází jeden, který nesporně přispěje k udávanému záměru měrou značnou: nová česká vláda chce realizovat symbol národního (rozuměj českého) ptáka! Bratři Češi to mají se svými nápady celkem snadné. Počátky české státnosti už úspěšně falšoval pan děkan Kosmas, za dlouhá staletí se podařilo postupně vymazat povědomí o moravské zemi, o moravském národu, o moravském jazyku. Děti ve školách se učí o všem, co se týká Moravy jako o českém. Moravské osobnosti jsou vydávány za české, symboly moravské státnosti jsou popisovány jako české a jako takové je na Moravě vidíme všude kolem nás. Nebude problémem vyzvat občany České republiky k hlasování o českém národním ptáku, zvláště když taková ptákovina bude řešit neuspokojivé poměry v republice, že ano.

My Moravané to máme značně složitější. Jakákoliv zmínka o čemkoliv moravského původu je zesměšňována a vyvracena zaručeně pravdivými doklady. Je obtížné nabídnout občanům na Moravě i takový fakt, že Morava není regionem v Čechách (Česku), podobně jako je Chodsko. Uznávám, že problém je samozřejmě daleko složitější. Chci svým příspěvkem pouze dokladovat, že jak nápad se zemským stromem pod Králickým Sněžníkem (a kdekoliv jinde), tak nápad s národním stromem mají velký význam pro úsilí Moravanů o dosažení návratu k národní a zemské autonomii, jaké se naše země těšila před rokem 1918.

Setkání při příležitosti vysazení moravského národního stromu se uskutečnilo v sobotu 13. listopadu na katastru obce Bohdalice na Vyškovsku. Předchozí číslo Hlasu Moravy (127) o akci informovalo článkem pana J. Novotného.

A ještě malá zmínka o příčině zvolení data 13., případně 14. listopadu pro výsadbu prvního národního stromu: Datum 28. 10., kdy se v České republice připomíná vznik Československého státu, nemá pro Moravu velký význam. Ten den se na Moravě (a ostatně ani v naprosté většině míst Moravy, Slezska a Čech, zvláště na venkově) nedělo vůbec nic. Až v dalších dnech se důsledky revolučního zmatku v Praze začaly šířit do českých krajů a dále do krajů moravských. Až 13. listopadu 2018 byl učiněn rázný krok k zániku moravské samosprávy, zániku Moravy jako takové. Pražskými orgány byla přijata Prozatímní ústava a následující den 14.11.1918 vešla ve známost. Překvapuje Vás, že v textu Prozatímní ústavy se nikde neobjevuje slovo Morava, ale výhradně pouze slovo Čechy?

Jadernička moravská je velmi stará odrůda, pěstovaná staletí na východní Moravě, zejména na Valašsku. Patří mezi zimní odrůdy jabloní. V písemnostech se zmínky o této jabloni vyskytují od roku 1740. Má i jiné názvy: Vinory, Chroupě, Mährischer Gulderling, Kuhländer, Pepin de Moravie. Není náročná na stanoviště, nejlépe prospívá ve vlhčích půdách a v oblastech s vyšší vzdušnou vlhkostí. Plody jsou menší až středně velké, kuželovitého tvaru, do jednoho kila je třeba natrhat kolem deseti jablek. Jejich barva je žlutá se slabě červeným líčkem. Plody jsou velmi chutné, sklízí se na přelomu září a října, konzumně dozrávají v listopadu, při vhodném skladování vydrží až do března. A hodí se také k sušení na křížaly a k zpracování do destilátů. Strom netrpí padlím, je velmi odolný v květu i ve dřevě proti mrazům, odolnost proti strupovitosti je ale menší. Kvete středně pozdě, květy vydrží velmi dlouho.

Tož tak: Strom je domovem na Moravě staletí. Název obsahuje jméno naší země. Barvy jablek jsou barvami naší moravské vlajky. Co víc si přát? Jen to, abychom si vysazováním připomínali také počátek snah o likvidaci Moravy a Moravanů po říjnu roku 1918. A bránili se jim.



MORAVANÉ SE VZDALI SVÉBYTNÉ CESTY MORAVY

Nedávno jsem řešil významnou osobnost moravských dějin Dr. Aloise Pražáka. Přikládám překlad části článku z novin Mährischer Correspondent z 1. ledna 1863. Článek se jmenuje Die Parteien in Mähren (Strany na Moravě). Z článku je docela zřejmé, jak se významní slovanští Moravané vzdali svébytné cesty Moravy a v rámci nacionálního souboje se postavili do tábora českých federalistů. Jedná se o můj překlad  takže tradičně prosím o shovívavost. Prosím neberte to ode mě jako filipiku proti Pražákovi. Dr. Alois Pražák byl jen součástí procesu ztráty moravské identity a německý deník na to právem poukázal.

Strany na Moravě

Jako v Čechách, jsou i zde dvě velké strany: přátelé ústavy a federalisté. Druhý jmenovaný pojem vyznačuje nepřirozenou koalici velkostatkářů, klerikálů a slovanských elementů, sjednocení, které může jít ruku v ruce jen docela krátký čas a při řešení zásadních otázek se musí rozpustit. Vůdcové této strany nejsou ani státníky, ani řečníky. Přísně vzato lze hovořit jen o hlavních jednatelích pražsko-české triády, neboť od tamtud od Vltavy přichází noty a rýsují se normy a vodítka pro jednání této strany. Několik málo feudálů ovládá kníže Salm a hrabě Belcredi, duchovní frakci vede prelát od svatého Tomáše Cyril Napp a nacionální velení drží Dr. Pražák s venkovským farářem Dr. Bílým. Nuže Dr. Pražák má dostatek ducha a znalostí, aby v důležitých otázkách dokázal vše postihnout a zdůvodnit. Již v Říšské radě se to jasně ukázalo, v jaké slepé uličce, tento jinak počestný charakter uvízl, které zásady musí hájit a které stojí v rozporu s celou jeho minulostí, zejména když poukážeme na úvahu jeho vystoupení na zemském sněmu roku 1848, kde odhodlaně burácel proti sjednocení Moravy a Čech.

Pramen: facebook

x x x

Za redakci Hlasu Moravy předkládá komentář Bohumila Jandourková: V převzatém článku na facebooku se píše o přiložené fotokopii článku. Ta na facebooku skutečně byla. Hlas Moravy ji však k dispozici nemá. Název článku může budit dojem, že se Moravané jako celek snad vzdali moravské zemské státnosti a to napořád. Tak to ale není. My tím ve svém úsilí o návrat moravských zemských i národních práv nijak vázaní nejsme. Šlo o dobový nacionální politický výkyv, kdy se výrazně přeceňoval význam jazyka pro život lidského společenství v určitých státních (zemských) celcích. A o jeho odraz nikoli v celém společenství, ale především na politické scéně vedené několika málo konkrétními osobami. Tento trend měl v tehdejší době značnou sílu. Ale například Švýcarsko šlo jinou cestou a jak je dnes vidět, byla to cesta schůdná a nedošlo tam ke zneužití národního cítění k uchvatitelským cílům. Švýcarsko mělo ovšem jiné podmínky. Národní cítění nebyla příčina následných válek, natož jediná a hlavní, jak se dnes rádo  argumentuje při úmyslném ničení evropských kultur, ale zneužitý prostředek, který uchvatitelům měl nahradit dříve ke stejnému účelu zneužívané rozdíly v cítění náboženském. Dnes se ke stejným účelům zneužívají například lidská práva, ovšem jen některá, která se zrovna hodí do krámu a která, na rozdíl od mnoha dalších opomíjených, jsou uznávaná. Některá z těch uznávaných práv sklouzávají do propagování a dokonce vnucování. A až k nepřirozenosti zbytněla – jako například LGBT.

 



EXISTUJE ZEMĚ MORAVA? EXISTUJE ZEMĚ ČECHY? A TÍM I HRANICE MEZI NIMI?

Bohumila Jandourková, 6. prosince 2021

 

Samozřejmě, že obě tyto země existují. Dokonce i naše ústava ve své preambuli o nich hovoří. A existují-li země, existují i jejich hranice. Byť se třeba v určité době ve správním členění státu, z nějakého – podle mého soudu – velmi podezřelého důvodu, nezohlednily a nezohledňují.

Když si zadáme v ´české´ wikipedii heslo česko-moravská hranice, hned v první větě se dočteme, že česko-moravská hranice je historickou (reliktní), v aktuální správní praxi neužívanou hranicí mezi historickými zeměmi Čechy a Morava.

Naše wikipedie je skutečně jen ´česká´. V tom špatném slova smyslu. Pročesky šovinistická a ve své podstatě protimoravská. O tom se moravští patrioti přesvědčili už mnohokrát a přesvědčujeme se o tom opakovaně.

Pokud tedy podle ústavy země Čechy a Morava existují, je přece nesmyslné, protože nadbytečné, o hranici mezi nimi psát, že je historická. Je přece tím pádem i současná! A stejně tak není potřeba psát, že se jedná o historické země. Samozřejmě jsou historické, ale zároveň i současné! A už vůbec nelze souhlasit s výrazem uvedeným v závorce, že hranice je reliktní !!! Vždyť slovo relikt znamená obecně pozůstatek, otisk, stopu již zmizelého, odstraněného, přemístěného. Z počátku textu snad lze jen souhlasit s tím, že v aktuální správní praxi je neužívanou hranicí. Proč není užívaná není tak těžké pochopit. Je to součást letité snahy mocenské pražské kliky o etnocidu Moravanů, snahy procházející všemi režimy už od vzniku Československa. A sahající svými kořeny až k českému národnímu obrození, které svou agresivitou zničilo současně probíhající umírněné národní obrození moravské.

Význam a samotná existence česko-moravské hranice jsou co nejvíce pražskou (českou) centristickou politickou mocí upozaďovány až k popírání, i když hranici tvoří sama příroda a obě země obývají od počátků naší státnosti jiná etnika – Češi v Čechách a Moravané na Moravě. Která, jak je u rozdílných etnik přirozené, také připutovaly odjinud. Do Čech ze severu či severozápadu, na Moravu z jihu podle toku Dunaje a Moravy.

A tak můžeme dát zcela za pravdu wikipedii jen v charakteristice hranice: „Její průběh sleduje hlavní evropské rozvodí mezi úmořím Severního moře (povodí Labe) a úmořím Černého moře (povodí Moravy, resp. Dunaje) a má tak nápadný fyzickogeografický základ.“



V PROSINCI 1848 SE V OLOMOUCI STAL CÍSAŘEM FRANTIŠEK JOSEF I.

Velká a slavná novinka se roznesla 2. prosince 1848 nejprve po Olomouci a teprve poté po celé ohromné rakouské říši. Přesně před 168 lety byl totiž v Olomouci uveden na trůn nový císař. A že šlo o člověka mladičkého, teprve osmnáctiletého, všichni příznivci Habsburského domu věřili, že to bude právě takový silný a dynamický vládce, jakého říše v oněch rozbouřených dobách potřebovala.

Nikdo z přítomných ale asi netušil, že právě v té chvíli začíná éra nejdéle vládnoucího habsburského císaře, který bude od té doby jakýmsi symbolem starého Rakouska i pro další generace.

Velkým dnem pro monarchii i pro osudy několika osob byl 2. prosinec roku 1848 v Olomouci. Tehdy totiž došlo k nevídané a dle oficiálního habsburského dějepisu dojemné scéně. Dosavadní vládce, císař Ferdinand I., abdikoval a vládu předal svému synovci, budoucímu Františku Josefovi I. Abdikace nebyla v habsburské rodině ani zdaleka něčím obvyklým, navíc v tomto ojedinělém kroku došlo i k další zvláštnosti. Po Ferdinandovi by totiž měl na trůnu logicky následovat jeho mladší bratr František Karel.

Ferdinand, jehož vládcovské schopnosti byly do jisté míry limitovány zdravotním stavem, stál v čele státu více méně formálně, zatímco reálnou moc měla v rukou tzv. státní konference, tvořená kancléřem Karlem Metternichem, hrabětem Františkem Antonínem Kolowratem a habsburským arcivévodou Ludvíkem. Zatímco v klidných časech tento systém dobře fungoval, v revolučním roce 1848, který se plně projevil i v císařské Vídni, už bylo třeba situaci řešit jinak. Kancléř Metternich byl odvolán a císař slíbil přijmout ústavu. Při jedné z radikálních bouří byl rozzuřeným davem dokonce lynčován starý ministr války Theodor Baillet de Latour. To byla ta pomyslná poslední kapka, která v polovině října přiměla celý císařský dvůr k přestěhování do Olomouce, kde revoluční atmosféra nebyla zdaleka tak vyhrocená jako ve Vídni, byť i zdejší studenti do značné propadli revolučnímu nadšení. Jakkoliv tedy byli relativně klidní obyvatelé Olomouce, sám císařský dvůr se postaral o pořádný rozruch. K němu došlo 2. prosince.

Ráno tohoto dne se ve vznešených prostorách Arcibiskupského paláce odehrála historická událost a radikální změna. Další popis ale svěřme dobovému tisku: „Z rána dne 2. prosince r. 1848, pevnost Olomoucká, obyčejně klidná, přioděla se zvláštní tvářnosti; po ulicích panoval neobyčejný ruch, a zrak a pozornost všech obráceny byly k rezidenci císařské, kam ze všech stran sjížděli se členové císařské rodiny, jakož i veškeré dvořanstvo, pak ministři a jiní vysocí hodnostáři civilní i vojenští, byvše na osmou hodinu ranní ke dvoru obesláni. Císař Ferdinand usednuv na místo připravené, vytáhl spis a četl: „Důležité příčiny přiměly nás k neodvolatelnému rozhodnutí, vzdáti se koruny císařské a to ve prospěch našeho milovaného synovce, pana arciknížete Františka Josefa, jehož jsme za plnoletého byli prohlásili…” A ještě několik slov samotného Ferdinanda I.: „… po zralé úvaze a s přesvědčením o nevyhnutelné nutnosti tohoto kroku (velké a rozsáhlé proměny naší státní formy) jsme dospěli k rozhodnutí slavnostně se zříci rakouské císařské koruny… Kéž Vám Všemohoucí opět vrátí vnitřní klid, dovede pomýlené k povinnostem a oklamané k pravému poznání…“ Císařem se stal rozhodnější a mnohem méně tolerantní, nekompromisní mladík František Josef. Jeho strýc Ferdinand si po abdikaci zapsal do deníku: „Na to jsme se já i moje žena zúčastnili mše svaté v kapli arcibiskupské residence. Pak jsme si s mou milou ženou sbalili naše věci…“ Někdejší císař se následně odstěhoval do Prahy, kde s manželkou žil docela spokojeným životem na Hradčanech. Věnoval se své oblíbené botanice i společenskému životu a užíval si přízně Pražanů. Tíhu a odpovědnost moci už nesl mladý císař.

V následujících desítkách let císař František Josef I. navštívil Olomouc mnohokrát. Pro jednání s pruským králem Fridrichem Vilémem IV a carem Mikulášem I. zde uzavřel takzvané olomoucké punktace, s pruským panovníkem se zde sešel ještě několikrát. Jakožto milovník armády opakovaně navštěvoval především olomouckou pevnost a sledoval vojenská cvičení. Podporoval rozvoj vzdělání, když osobně finančně podpořil jak vznik velké německé chlapecké měšťanské školy, dnešního Komenia, tak i zrod českého Slovanského gymnázia. František Josef I., pověstný svou „sloní“ pamětí, si ovšem dobře pamatoval i jakékoliv nepříjemné události. A univerzita, která v Olomouci roku 1848 symbolizovala tu nejradikálnější část společnosti, mu v paměti utkvěla s výrazně negativním znaménkem. Není tedy nijak překvapivé, když roku 1860 podepsal dekret o zrušení univerzity, z níž zůstala nadále v provozu jen univerzitní knihovna, medicínské učiliště a teologická fakulta. Je velmi pravděpodobné, že k tomuto rozhodnutí císaře inspirovala nepříjemná vzpomínka na radikální olomoucké studenty, kteří dávali najevo sympatie k revoluci. Prestiži města tímto krokem císař nepochybně ublížil. Marně se pak Olomoučané snažili o plnou obnovu univerzity v roce 1919 po vzniku Československa, nový stát dal tehdy přednost Brnu, kde vznikla Masarykova univerzita. Olomoucké akademické vysoké učené bylo v plném rozsahu obnoveno teprve po druhé světové válce v roce 1946.

Nicméně olomoučtí měšťané měli k císaři vztah veskrze pozitivní a pravidelně si s notnou dávkou hrdosti připomínali, že právě zde nastoupil panovník, symbolizující více než polovinu 19. století, na trůn. Ostatně, nadstandardní vazby mezi Olomoucí a císařem považoval za nevítaný přežitek i prezident Tomáš Garrigue Masaryk, když v roce 1921 Olomouc navštívil. „Vzpomínám jen toho, že zde císař, jenž je spoluviníkem hrozné světové války, započal své neblahé panování, dnes však jsme svobodni a je teď na nás, abychom politicky a mravně vynikli nad minulost,“ prohlásil tehdy Masaryk. Bez ohledu na TGM, Olomouc na císaře snad nezapomněla ani dnes.

Pramen: olomoucky.rej.cz

x x x

 

Za redakci Hlasu Moravy – Bohumila Jandourková: Císař František Josef I. byl výrazným panovníkem. Už jenom když se ve své době postavil církvi a odejmul jí část nemovitého majetku ve prospěch společnosti (chorobince ap.), ale i pro potřeby samotného státu. Z pozdějšího pohledu na to lze mít kritický názor z mnoha úhlů. Ale odvahu a sociální cítění císaři Františku Josefovi I. upřít nemůžeme.

Názor prezidenta T.G. Masaryka dnes také můžeme podrobit kritickému pohledu. Československo muselo svůj vznik a existenci obhajovat i před vlastními občany. Soustátí Rakouska-Uherska, především jeho rakouská část, bylo na svou dobu moderní a sociální. Kritika Rakouska-Uherska za 1. republiky zdaleka nebyla objektivní a ještě i dnes velmi silně ovlivňuje názory našich občanů. Tím netvrdím, že Rakousko-Uhersko nemělo své problémy. Ty má nakonec čas od času každý stát i mocnost. Pokusit se o skutečně objektivní pohled na I. světovou válku ani dnes není pro historiky jednoduché. Mnohé dnešní státy – tehdejší aktéři, by se ještě i dnes mohly cítit dotčeny.

 



MORAVANKA – PRVNÍ ´MISS WORLD´

Bohumila Jandourková, 15. listopadu 2021

Kdopak dnes ví, že první mezinárodní Miss, tedy v roce 1910 první volenou královnou krásy na světě se stala Moravanka?  Byla to Růžena Brožová z Brna, vybraná na základě fotografie a osobně okouknutá v brněnské nádražní restauraci. Nádražní restaurace měla tehdy úroveň i styl. Poté adeptka odjela do Paříže, aby se účastnila soutěže. Tam, v moravském kroji, uchvátila porotu tak, že porazila všechny ostatní uchazečky. Obratem dostala několik nabídek k sňatku, které odmítla a dál se u nás věnovala divadlu. Tolik k tomu autor příspěvku Pepi Šlesinger, který jej dnes zveřejnil na facebooku, včetně fotografie.

Myslím si, že i dnes její tvář mnohé okouzlí. Nejen přirozeným půvabem a krásou, ale především srdečností, kterou nelze nevidět v jejích očích. Srdečností, která je jednou z uznávaných rysů obyvatel Moravy. Jak veřejně před delší dobou vyznal i Čech, známý hudebník Hutka slovy: „Na Moravě je to srdce …“

Fotografie vítězky je zároveň svědectvím doby. Už tady jen lvíček, už tady jen české označení. Zcela to odpovídá článku Milana Trnky, který jsme před delší dobou zveřejnili v Hlasu Moravy, ve kterém popisoval pronikání tzv. českého národního obrození k nám na Moravu. U českého národního obrození můžeme pozorovat i šovinistickou a dravou stránku, která byla zřejmě odrazem podobně razantního nacionálního hnutí německého v Čechách, především v Praze. České národní obrození poté razancí převálcovalo spíše kulturní a rozhodně mnohem tolerantnější, současně probíhající národní obrození moravské. Z moravského národního obrození se nám zachovaly Sušilovy sbírky moravských národních písní a bylo zpracováno velké množství dílů obdivuhodné Vlastivědy moravské. Bylo a je toho samozřejmě mnohem víc. Ale profesionálně se tomu žádný historický ústav nevěnuje. Na něco takového by přece mocenské centrum v Praze nikdy nedalo potřebné prostředky ze státních, stále jako za minulého režimu centralisticky rozdělovaných financí. Vždyť by žalující prst právem ukázal zpátky na ně.

Pramen: Facebok, Utajovaná Morava