Číslo 121
KDYBY ČEŠI NA BÍLÉ HOŘE VYHRÁLI, BYLO BY HŮŘ
FollowIvana Čornejová, 6. listopadu 2020
Češi si v neděli připomněli výročí jedné z nejhorších porážek ve svých dějinách. Bitva na Bílé hoře před 400 lety nastartovala období českých dějin, pro které se vžilo označení „doba temna“. Podle historičky Ivany Čornejové si ale Češi událost během staletí v lecčem přikreslili. „Český národ rozhodně nezanikl, nedocházelo ani k násilné germanizaci,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz
Nese si v sobě český národ i po 400 letech od prohry na Bílé hoře stále jizvu?
Český národ má ve zvyku brát Bílou horu jako něco extrémně negativního, ale o širších okolnostech nemá obecné povědomí. Platí to, co se zdůrazňuje už řadu desetiletí, že my Češi máme radši své velké prohry než velká vítězství.
Vždy ráda uvádím sekvenci z Války s mloky od Karla Čapka, kdy čeští cestovatelé na Galapágách objeví vlasteneckého mloka, který se ze zastaralé příručky naučil česky. Ten se jich ptá, zda jsou hrdí na svou třistaletou porobu. „Úpěli jste?“ ptá se cestovatelů. „Úpěli,“ řeknou mu oni. „To jsem rád,“ řekne mlok. To bolestínství v nás přetrvává a bude přetrvávat i nadále.
Z dnešního hlediska se tedy na Bílou horu, předpokládám, nelze dívat jako na boj hodných Čechů se zlými Rakušany.
Jistě že ne, nikdy nelze k historickým událostem přistupovat tak, že je jedna strana velmi dobrá a druhá velmi špatná. Ale po každé významné události se stává, že si ji strany, které stojí proti sobě, vykládají k obrazu svému. Bílou horu provází spousta mýtů, pověst o hrdinných Moravanech je nejstarší, pochází už ze 17. století. Další se shromažďovaly v průběhu dalších desetiletí i staletí.
Historickou událostí svého druhu se Bílá hora stala až na sklonku 18. století a ve století 19. v rámci českého národního hnutí, kdy byla brána jako symbol počátku útlaku, kterému český národ čelil od Habsburků.
I dnes se s tímto výkladem ale můžeme v určité podobě setkat. Kolegyně při domácí výuce zaslechla, jak je jejímu synovi vykládána literatura doby pobělohorské, a plně to odpovídalo výkladu 50. let 20. století, tedy že po Bílé hoře neexistovala česká literatura kromě lidové tvorby, protože všechno bylo v područí jezuitského tmářství.
A nebylo to tak? Známý pojem „doba temna“, kterým se občas nazývá období po bitvě na Bílé hoře, je také pouze mýtus?
Pochopitelně že je. Vždy jsou tendence vytrhávat z kontextu dějin tu či onu dobu. To se děje všude po světě, u nás jsme na to ale specialisté. Označení „doba temna“ pochází z názvu románu Aloise Jiráska Temno, pojem ale do učebnic zavedl jeho vyznavač, první komunistický ministr školství Zdeněk Nejedlý.
Zajímavé je, že komunisté převzali téměř bez výjimky argumentaci, kterou k Bílé hoře stanovil Tomáš Garrigue Masaryk, jenž zase navázal na doby národního obrození. Komunisté přizdobili vlastní frazeologií a zejména akcentovali sociální útisk, kdy poddaný lid úpěl pod rukou cizácké šlechty
To období ovšem nebylo tak temné, jak se můžeme domnívat. Teď se zjišťuje, že Bílá hora český vývoj nijak dramaticky nepřerušila. Český národ rozhodně nezanikl, nedocházelo ani k násilné germanizaci.
Habsburkové ale přece v českých zemích prosazovali používání němčiny.
Ve školách se učí, že v roce 1627 byla v Obnoveném zřízení zemském němčina zrovnoprávněna s češtinou. Byla to ale spíše jenom odveta za výrok Zemského sněmu z roku 1615, kdy byla čeština vzata za jediný jazyk, kterým je třeba mluvit. To znamená, že například šlechtici, kteří se zde chtěli usadit, museli prokázat, že umí česky. Toto bylo spíše vyrovnání.
A představa, že by kněží, kteří chtěli dosáhnout rekatolizace, kázali německy a chtěli poněmčit lidi, kteří mluvili pouze česky, je velmi absurdní.
Představy o úpadku české inteligence vlivem emigrace jsou tedy přehnané?
To nikoliv, k odlivu inteligence došlo, emigrace po Bílé hoře byla masivní. Díky rozvoji nového katolického školství ovšem vyrostla nová vrstva inteligence, i když pouze katolicky orientovaná, která měla co říci a dosahovala výsledků, které lze srovnat s okolní Evropou.
Zdejší katolické školy odchovaly například známého Bohuslava Balbína, Tomáše Pešinu z Čechorodu, který psal i velmi hezky česky, nebo pátera Antonína Koniáše. O tom se často mluví jako o černé ovci. Je samozřejmě pravdou, že sbíral a pálil díla, která byla na jeho seznamu zakázaných knih, takový seznam měla ale každá církev. Koniáš ale, jak dokázal náš přední český lingvista Alexandr Stich, psal také velice hezké české práce.
Pobývaly zde také osobnosti z ciziny, v Praze v polovině 17. stol působil původně španělský jezuita Rodrigo Arriaga, což byl jeden z největších představitelů druhé scholastiky v Evropě.
Protestantskou šlechtu tak v roli vlastenců nahradili katoličtí kněží?
Ano, ostatně to zdůrazňoval i sám Jirásek ve svém románu Skály. Tam jsou jako noví nositelé českého národa bráni katoličtí kněží. Ti jsou sice už vychováni v jiné víře než stavovští povstalci, ale pořád v sobě nesou české nacionální poselství a tím se starají o to, aby český národ přežil. Národní idea tak převážila i ideje náboženské.
Co by se podle vás stalo, kdyby se českým stavům podařilo bitvu vyhrát?
Obávám se že kdyby se tady upevnila vláda kalvínsky orientovaného Fridricha Falckého, tak by to mělo pro český národ daleko horší dopad. Fridrich Falcký byl mladý člověk, který do toho svého dobrodružství šel zřejmě s dobrými úmysly, neměl ale prakticky ničí podporu. Nezískal si u nás žádnou oblibu. Hypoteticky tak hrozila také budoucí nesvornost nekatolických konfesí a současně i ostrá nevraživost vůči katolíkům, což by mohlo zemi rozvrátit.
Pokud by byl zařazen český národ do evropské protestantské linie, tak je možné, že by na tom byl hůř, než tomu bylo v rámci mnohonárodnostní habsburské monarchie, kde měl každý národ svým způsobem právo na – moderně řečeno – sebeurčení.
Musela by zde převládnout jedna z protestantských konfesí, je ale otázka jaká. Situace u nás nebyla vůbec jednoznačná. Měli jsme zde utrakvismus, který se ještě štěpil na novoutrakvismus a staroutrakvismus. Německy mluvící obyvatelstvo se hlásilo k luterství. Byli zde i vyznavači kalvínského směru, ke kterým se přidala potom i ta do té doby ojediněle stojící jednota bratrská. Ta škála vyznání tady byla obrovská, a pokud by zvítězilo jedno z nich, samozřejmě by začalo potlačovat i ty ostatní. Jde ale pouze o můj názor v rámci virtuálních dějin.
Je tedy podle vás událost historiky přeceňovaná?
Není podceňovaná ani přeceňovaná. Ta bitva samotná byla samozřejmě jenom malou srážkou nebo šarvátkou, to už je dávno dokázáno. Ale její důsledky byly fatální tím, že následovalo, co následovalo – nejdříve potrestání viníků stavovského odboje a nedílné připojení českých zemí pod habsburskou vládu, i když nepřestala samostatnost českého státu. Ten byl zachován jako takový ještě dlouhou dobu poté. Nad událostí ale musím přemýšlet i tak, že nešlo o žádnou českou výjimku. Rekatolizace probíhala v celé Evropě.
Kdybychom se podívali na dějiny jako celek, tak význam všech těchto velkých proher, revolucí nebo slavných vítězství zdůrazňuje až pozdější vývoj. Lidé, kteří žili v období Bílé hory a nebyli přímo postiženi, si na ten nový život zvykli. A žili ho takový, jaký byl.
https://zpravy.aktualne.cz
VZPOMÍNKA NA PAVLA HÁLU
V závěru měsíce října 2020 se rozšířila zpráva o úmrtí MUDr. Pavla Hály, dlouholetého aktivního moravského patriota. Původně člen Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko se stal v červnu roku 1994 spoluzakladatelem nového politického uskupení Hnutí samosprávné Moravy a Slezska (HSMS) a na čas stanul v jeho čele jako předseda. V prosinci 2005, kdy došlo ke sloučení HSMS s Moravskou demokratickou stranou do jedné politické strany Moravané, byl zvolen místopředsedou této strany.
Za HSMS byl také zvolen do zastupitelstva města Brna. Mimo to byl dlouholetým členem občanského spolku Moravský národní kongres. Veřejnosti byl znám jako vášnivý diskutér nad moravskou problematikou.
Většině spoluobčanů v Brně a okolí byl ale znám spíše jako lékař – chirurg. Mnoho pacientů navštěvovalo jeho soukromou ordinaci na Běhounské ulici v Brně.
Současná zdravotnická bezpečnostní opatření neumožnila jeho přátelům, známým, spolupracovníkům a pacientům zúčastnit se posledního rozloučení s ním. Věnujme proto Pavlovi Hálovi alespoň tichou vzpomínku.
Čest jeho práci a památce!
ZAKLÁDÁ SE NOVÁ MORAVSKÁ POLITICKÁ STRANA ´MORAVA 1918´
Nejsme spokojeni a proto konáme
My, okruh pořadatelů konference Morava 1918, vyhlašujeme záměr založení nové moravské politické strany „Morava 1918“, a tímto se stáváme jejím přípravným výborem.
Nejsme spokojeni se stavem společnosti a fungováním státu, v němž žijeme. Není náhodou, že toto prohlášení vydáváme k datu 28. října. Oficiální rétorika praví, že je to výročí získání samostatnosti a demokracie. My si ovšem v souladu se stavem poznání, k němuž jsme dospěli myslíme, že je to naopak výročí ztráty samostatnosti a úpadku demokracie. Je to výročí úpadku legitimity a přirozeného řádu, což v důsledku vedlo k opakovanému selhávání státu zvaného Československo a jeho nástupců. Téměř souvisle, až po současnou krizi, centralistický a byrokracií ochromený stát ovládaný z Prahy již sto let selhává tváří v tvář skutečným potřebám občanů.
Jsme Moravané, příslušníci nejstaršího slovanského národa, dědicové civilizačního odkazu Moravské říše a jejích kulturních pokračovatelů. Máme nejen právo hlásit se ke svým kořenům, ale přímo povinnost tak činit. Máme morální povinnost hájit práva Moravy a moravského národa. Nemůžeme si již vystačit s vágními požadavky na samosprávu, musíme se vrátit před rok 1918 a obnovit správu věcí veřejných v duchu naší legitimní státnosti.
Nejsme spokojeni se stavem moravského hnutí. Novou stranu zakládáme proto, abychom moravské hnutí jako celek doplnili o chybějící součást. Jsme přesvědčeni, že vedle stávajících stran s jejich programovým směřováním zde chybí konzistentní konzervativní strana. Chceme tuto mezeru zaplnit a vytvořit fungující platformu pro diskusi o strategii pro Moravu. Chceme moravské hnutí posílit a přitáhnout k němu nové aktivisty. Věříme, že správnou cestou do budoucna je zvýšení konkurence a kvality myšlenek a postupů a soutěž moravských aktivit, k čemuž je založení nové strany zásadním příspěvkem.
Program politické strany ovšemže nemůže být jednobodový, věnovaný pouze postavení Moravy. Samospráva, respektive samostatnost při správě věcí veřejných, není konečným cílem, nýbrž prostředkem. Nemělo by žádného smyslu usilovat a dosáhnout emancipace Moravy, kdyby státní správa zůstala ve stejném marasmu, jako je doposud, jen se změněnou nálepkou provozovatele. Požadujeme zcela zásadní navrácení státu občanům. Stát je zřízen občany k řešení společných záležitostí – nemůže tomu být nadále tak, jako nyní, kdy občan je poníženým majetkem státu, peskovaným a postrkovaným všemocnou byrokracií. Rodíme se svobodní.
Nejsme spokojeni s tím, že současná karikatura demokracie nadělala z občanů ohlupované stádo a změnila soutěž myšlenek v zápolení kapitálu, marketingu a politiků-herců.
Protože nestačí být nespokojen, ale je nutno konat, aby se věci změnily a zlepšily, zakládáme tuto iniciativu a věříme ve Vaši podporu.
Jiří Svatopluk Novotný, Ing. Milan Trnka, Bohumil C. Brabec a Zdeněk Barša
Vyplněné a podepsané petice zasílejte na adresu
Bohumil C. Brabec
Mikros a.s.
Palackého 56
612 00 Brno
S pozdravem Bohumil C. Brabec
MORAVA NENÍ SPOLKOVÁ ZEMĚ? DIVÍ SE RAKUŠANÉ…
Co se lidem v Rakousku vybaví, když se řekne „Mähren“? Moje zvědavost mi nedala a zeptal jsem se několika rakouských přátel, co ví o Moravě.
Erich Lazár pracuje jako střihač v Rakouské televizi ORF ve Vídni, pro něj je Morava pojmem už ze školních let. „Bylo mi tak 14, 15 let, když jsme v hodinách dějepisu probírali Rakousko-Uhersko. A Čechy a Moravu mám v paměti jako něco, co k sobě patří, co spolu ale taky hraničí, dva Regiony jednoho státu. Na Moravě jsem už byl, a sice když jsem před pár lety navštívil mého českého kamaráda, který žije ve Vídni. Tehdy jsem byl na jeho chalupě v Modleticích. Taky mi ukázal Slavonice a Landštejn – vše leží na Moravě“.
“Že Morava už de facto neexistuje a vše je řízeno jen z Prahy, mě překvapuje. Nemám rád centralismus a ten český musí být nějaký přežitek z dob komunismu. Je zvláštní, že to zůstalo i po roce 1989. Pro mě je tuhý centralismus spojený především s neefektivní a drahou, centrální správou – odstrašující příklad je Francie. My máme v Rakousku federalismus. Těžko teď říct, co je vlastně lepší, protože přílišný federalismus může být taky brzda rozvoje země. Ale je mi pořád sympatičtější než centralismus. Já pocházím z Grazu, tedy hlavního města Štýrska – které bylo kdysi vévodstvím. A nepřál bych si, aby se Štýrsku třeba měnily hranice, či vše bylo rozhodováno někde ve Vídni, nebo kdyby se Štýrsko mělo v Rakousku dokonce rozplynout.“
Další z mých kamarádů, chodíme spolu na hokej a taky na pivo, se jmenuje Hans Peter Rauch. Narodil se a vyrostl v Tyrolsku, v létě však občas pobýval u své babičky v Gmündu, městečku ležícím přímo u hranic, které ho už přes sto let oddělují od své druhé části, Českých Velenic. Z nějakého důvodu si vždycky myslel, že na druhé straně hranic musí být Morava, protože „Čechy – ty jsou přeci někde dál na sever…!“ Z dějepisu si sám dodnes pamatuje, že kdysi k Rakousku patřila i Morava, Slezsko a Čechy. Obzvlášť v paměti mu uvízlo Slezsko, které podle něj leželo v historicky „zajímavém a napínavém“ trojúhelníku Rakouska, Polska a Maďarska. Co se týče vnitrostátního dělení České republiky je Hans Peter velice překvapený, že nemá podobnou strukturu jako dnešní Rakousko – tedy spolkových zemí.
Na studia odešel Hans Peter Rauch z Tyrolska do Vídně, kde se z něj stal postupem času přívrženec centralismu. Pracuje jako přírodní architekt – tedy reguluje řeky a podobně, a pokaždé mu při různých stavebních jednáních vadí dělení na samosprávné části s vlastním zákonodárstvím, protože to komplikuje jakoukoliv větší stavbu. Navíc se zemští hejtmani podle něj chovají jako nějací lokální císaři a často jsou brzdou nadregionálního rozvoje. Tyrolsko, jak možná známo, je od První světové války rozděleno mezi Rakousko a Itálii. To Hans Petrovi ani moc nevadí, tedy pokud je vše integrováno do Evropské unie – a tedy bez hranic, jak to garantuje Schengenská dohoda. Na zemské symboly mu však nikdo sahat nesmí – ty jsou nedotknutelnou součástí vlastní historické identity. Každopádně současných devět spolkových zemí je se svými rozdílnými zákony apod. na Rakousko příliš, úplně by stačily takové tři – něco jako by mohlo být Slezsko, Morava a Čechy.
Hermann Mückler se narodil ve Vídni a pro moji anketu se sám ujal iniciativy a podělil se nejen svými vědomostmi, ale poptal se i ve svém okolí. Jeho rodina z otcovy strany pochází z Miroslavi, tedy z jižní Moravy. Jako německy mluvící obyvatelé byli Mücklerovi vyhnáni po Druhé světové válce do Rakouska. O tomto činu většina jeho známých ví, a ví také, že se vyhnaní Moravané usazovali v severní části Dolního Rakouska, tedy nedaleko moravsko-dolnorakouské hranice. S Moravou asociují nejčastěji, podobně jako s Dolním Rakouskem, zemědělský kraj, dobré víno a pivo, historické nálezy osídlení již z doby kamenné, z nějakých důvodů konkrétně ty z okolí Mladeče / Lautsch u Litovle. Samozřejmě že byla Morava rodištěm známých Rakušanů, jako například Sigmunda Freuda a dalších. O současném dění v sousední zemi, Moravě, se dnes ve škole neučí vůbec nic. Školní látka se týká výlučně dob rakousko-uherské monarchie a nově vzniklého státu Československa, jejíž částí Morava je a byla. Všichni z dotázaných si tím pádem myslí, že nynější statut Moravy je podobný, jako tomu bylo i v dobách společného státu – tedy že je Morava, jako spolková země, součástí České republiky (v Rakousku má každá ze devíti spolkových zemí poměrně vysokou míru autonomie).
Hermann Mückler je univerzitním profesorem na fakultě etnologie ve Vídni, navíc, jak již jsem zmínil, se zvláštní, i když bolestnou osobní vazbou na Moravu, a proto spojuje s Moravou spoustu fundovaných historických faktů. Například, že zde v 9. a 10. století existovala Velkomoravská říše, na tohle téma viděl sám výstavu v Brněnském zemském muzeu, vlastní katalog a odbornou publikaci, kterou i sám četl. Zvláštní zájem má o historii Rakouského, či Moravského Slezska, ze kterého pochází i část Mücklerových předků než se přestěhovali na Moravu. Dodnes má pan profesor vzdálené příbuzné v Brně, kteří mohli po válce jako bývalí účastníci protinacistického odboje zůstat a jednomu z nich se stal dokonce kmotrem. Po roce 1989 získal několik přátel po celé Moravě, na kterou podnikl v minulosti několik studijních cest se svými studenty. I já patřím k jeho moravským přátelům. Byli jsme před lety společně v Dačicích a okolí, kde jsme sbírali informace pro televizní dokument Rakouské televize o dačické kostce cukru – první na světě. Ale to už by bylo jiné vyprávění.
Zdroj: Zprávy z Moravy
MORAVA JE O NĚČEM JINÉM …!
Petr Konečný, 18. října 2020
Nelze přehlédnout, jak se stále uměle vytváří pocit, že když jedete na Moravu, dostanete se do prostředí divočiny plné hloupých alkoholiků v krojích. Folklóreček, vínečko. Přitom je to úplný nesmysl, píše v kritické glose politolog a historik Petr Konečný.
“Postrádám respekt k tomu, že Morava je tradiční země se specifickým příběhem, do kterého patří lidová kultura, ale i Komenský, Mendel a Žerotín.”
Sám jsem Moravan pocházející z velkoměsta s plně rozvinutou městskou kulturou, kde jsou lidové tradice snad hezkou vzpomínkou na minulé časy, ale nic, co by bylo rozhodující z hlediska každodennosti. To říkám jako folklorista se zkušeností hráče cimbálové muziky. Místo, kde žiji, není vinařskou oblastí, stejně jako drtivá většina Moravy. Víno se pěstuje pouze v jižních partiích země. Sám jsem spíš “pivař” (a že se na Moravě vaří dobré pivo!) než “vinař”. V určitých situacích mluvím nářečně, ovládám však plně spisovný jazyk – možná lépe, než mnohé “VIP” osobnosti z Prahy. Bohužel jsou lidé, který mají zmíněný obraz Moravy a jejích obyvatel takto vžitý. Nejde snad tolik o hloupé názory jednotlivých lidí, ale o to, co zaznívá na veřejnosti, zejména z úst některých politiků a v masmédiích.
Je to svým způsobem diskriminace. Právě v tom uměle vyvolaném pocitu, že Morava je něco jako jeden velký venkov plný prostoduchých lidí. Že se na Moravě nic neděje. Nemůže tady vzniknout nic pořádného – snad aby se všichni Moraváci, kteří „mají na víc“ přesunuli do Prahy, nebo co. Jak to ale jde dohromady třeba s tím, že na Moravě, konkrétně v samotné metropoli, máme špičkový výzkumný ústav vyvíjející vesmírné rakety? Zároveň postrádám určitý respekt k tomu, že Morava je jednou ze tří tradičních zemí, ze kterých se skládá Česká republika, jak o tom hovoří ústava. Že to je specifická země se specifickým příběhem, do kterého patří třeba i ta lidová kultura, ale zároveň taky Komenský, Mendel či Karel starší ze Žerotína. Nezapomeňme, že Morava byla po staletí samostatnou zemí s vlastním zemským sněmem. Zbytky její autonomie zrušili čeští komunisté, po Listopadu 1989 dosud nedošlo k nápravě.
Narážím i na to, že lidé, kteří se k Moravě veřejně přihlásí, dostanou hned nálepku nějakých „separatistů“ a podobně. Nikdo se neptá na jejich argumenty. Máme plná ústa tolerance a porozumění, ale toto je prostě jenom nevhodné? Proč? Hloupé poznámky na adresu Moravy se samozřejmě dotýkají i mě osobně, protože jsem se tady narodil a žiju tady celý život. Naposledy mě zvedl ze židle výrok exprezidenta Václava Klause, že na demonstraci na Letné byli za úplatu dováženi lidé z Moravy a proto tam bylo tolik lidí. Prostě někdo přivezl vesničany „z Asie“. To je naprostá nehoráznost a důkaz despektu ke třem a půl milionu lidí. Má to i jiné politické souvislosti. „Morava zvolila Zemana“ a podobně. Jasně, někde ta síla hlasů byla cítit a dá se to přesně spočítat, ale jinde to bylo úplně jinak. Žádná predispozice v tomto neexistuje. A pokud to pro některé části Moravy platí, třeba pro bývalé Sudety či zaostalé regiony, které nezvládly společenskou transformaci po Listopadu, tak to má být výzva pro odpovědné a zodpovědné, aby s tím něco dělali. Já sám mám například k bývalým Sudetám, těm jihomoravským i severomoravským, zvláštní srdeční vztah a vítám a podporuji jakoukoliv smysluplnou iniciativu, která pomůže vyvést tyto nešťastné kraje z marasmu a zmírnit těžkou ránu, kterou jim zasadilo vyhnání milionů původních obyvatel. “Rozmanitost je naším bohatstvím, nechtějme se o ni připravit. Nejde o to, že bychom měli nazout dřeváky, ale citlivě vnímat to dlouhodobé, předávané různorodou tradicí.”
Mezi Čechy a Moravany existují přirozené rozdíly. Vím, že v moderní době se jakoby stírají všechny odlišnosti, ale některé z nich v určité podobě přirozeně přetrvávají. To není špatně, jak si někdo myslí. Rozmanitost je naším bohatstvím, nechtějme se o ně připravit. Nejde o to, že bychom měli nazout dřeváky, ale citlivě vnímat i projevovat to dlouhodobé, přirozeně se lišící, předávané různorodou tradicí. Morava, stejně jako Čechy, prochází svými proměnami, metamorfózami, jak o tom v nedávné době krásně hovořil známý moravský hudebník Jiří Plocek v jednom rozhlasovém pořadu.
Mám taky pocit, že se téma Moravy ve veřejné diskuzi hodně podcenilo. Určitě pomůže jakýkoliv kultivovaný pořad, debata, článek v novinách. Vím, že je tu spousta skvělých lidí, kteří umějí „otevírat témata“. A tohle je podle mě téma, které stojí za to. Vždyť se týká tří a půl milionu lidí.
Pramen: Zprávy z Moravy
STÁTOPRÁVNÍ USPOŘÁDÁNÍ NA MORAVĚ PO ZÁNIKU VELKOMORAVSKÉ ŘÍŠE
Jaroslav Nesiba, 15. října 2020
Kapitoly z moravské historie /3/
Při rekapitulaci státoprávních dějin Moravy v době údělných (dílčích) knížectví od poloviny 11. století ke konci 12. století se musíme zmínit o bezprecedentním činu, který vykonal pražský kníže Spytihněv II., který vládl v letech 1055 – 1061. Byl to nejstarší syn Břetislava I. Po nástupu k moci Spytihněv II. vyzval přední muže z Moravy ke shromáždění na česko-moravské hranici. Podle Kosmy pozval na chrudimský hrad „300 nejlepších a nejvznešenějších mužů“ z Moravy a dal je „zjímati a rozsaditi po jednotlivých hradech v Čechách“. Jejich majetek vyvlastnil a na jejich místa dosadil české velmože a úředníky. K překvapivě vysokému počtu odsouzenců se uvádí názor, že cifru 300 lze chápat jako zdůraznění toho, že se jednalo o vysoký počet osob, nikoli jako přesné číslo.
Dalším razantním skutkem Spytihněva II. bylo také při nástupu na knížecí stolec vypovězení jeho vlastní matky Jitky, manželky Břetislava I. Byla původem z Německa a spolu s ní byli vypovězeni i všichni Němci. Dle historiků mohlo být důvodem těchto rozhodnutí to, že se Spytihněvem bylo špatné zacházeno, když byl v dětském věku držen v Německu jako rukojmí. Proč zanevřel na Moravu se neuvádí, pouze je připomínka na jeho moravské vládnutí.
K dramatickým událostem došlo na Moravě a v Čechách ke konci 12. století. Zcela ojedinělý státnický čin vykonal druhý český král Vladislav II. roku 1172, když se vzdal vlády ve prospěch svého syna Bedřicha (Friedricha). Skutečnost, že k předání moci došlo bez vědomí a souhlasu římského císaře Friedricha I. Barbarosy (Rudovouse) znamenalo sesazení nově instalovaného českého krále Bedřicha. Byl dosazen jiný Přemyslovec Soběslav II., 14 let vězněný na hradě Přimda, ten ovšem pouze s titulem knížete. Následovaly urputné boje mezi knížetem Soběslavem II. a sesazeným králem Bedřichem.
V té době získával na Moravě postupně moc původně znojemský, později brněnský kníže Konrád III. Ota. Olomoucko držel, jak uvádějí prameny k roku 1179 Přemysl, syn Vladislava II. a Judity Durinské – pozdější král Otakar I. A to poprvé s uvedením titulu moravský markrabě.
Zde je nutno připomenout význam slova markrabství. Markrabství je územní celek na hranici římské říše, tedy Německa. Základ označení je slovo marka s přidaným zeměpisným určením. Jeho status je vyšší než hrabství. Vládce celku měl titul markrabí (markrabě) s postavením na úrovni knížete nebo vévody. Získával postupně řadu hospodářských, vojenských, soudních a dalších pravomocí.
V soupeření o moc v západoslovanském státě po mnoha zvratech zvítězil nakonec Bedřich. Soběslav II. byl vypuzen a roku 1180 v cizině zemřel. Ani Bedřich však dlouho nevládl, neboť byl šlechtou zbaven vlády a na pražský knížecí stolec byl povolán v červenci roku 1182 z Moravy tamní vládce Konrád III. Ota. Kdo v této hektické době měl po odchodu Konráda III. Oty do Prahy moravskou zemi pod přímou správou, zda markrabí Přemysl, dostupná historiografie neuvádí. Markrabě Přemysl, pozdější král Přemysl Otakar I., je připomínán pouze k roku 1179. Jeho úmrtí je datováno rokem 1230.
Vládnutí významného moravského a českého knížete rodem Přemyslovce z jihu Moravy Konráda III. Oty, mělo však krátké trvání.
Jisté však je, že rokem 1182 končí doba údělných knížectví na Moravě, tedy dělení Moravy na menší celky. Začíná doba sjednocené Moravy ve státoprávní formě markrabství. Tento stav trval až do roku 1918.
NEJSOU STAROSTI JAKO „STAROSTI“
Bohumila Jandourková, 4. října 2O20
Všichni míváme starosti. Zatímco jeden nad tím mávne rukou a díky své optimistické povaze vyřeší lehce jednu věc pod druhé, druhý přemýšlí s hlavou v dlaních a neví odkud a jak začít. A čím víc uteče času, tím jsou problémy tíživější a méně a méně řešitelné. Někdy uteče i termín, kdy něco ještě nějak vyřešit šlo a vrátit už to nejde.
Snad nejhorší starosti jsou takové, o kterých víme, že je něco špatně, nebo hodně špatně, ale nemůžeme s tím nic dělat. Často to bývá tehdy, když se někdo z vašich blízkých vydá po nedobré cestě a vy ho nemůžete zastavit. Nanejvýš můžete někam utéct, abyste se na to nemuseli dívat.
Dnes jsem si uvědomila, že jsou i malé, drobné, ale v podstatě milé starosti. Byla jsem v jídelně pro důchodce vyzvednout blízké příbuzné oběd. Měli tam na zemi v krabicích zeleninu, kterou obchodní řetězec vyřadil, protože mezitím už přišla úplně čerstvá dodávka. Mezi tou zeleninou byl i zelený salát, velmi pěkný. Vypadal mnohem čerstvěji, než někdy ke konci prodejní doby vidíme přímo v prodejních regálech. A právě ten salát si prohlížela starší paní a poté se na mě obrátila s otázkou: „Víte, mám na zahradě ježky a mají mladé. Myslíte, že by to žrali? Dávám tam granule kočkám.“ Odpověděla jsem jí, že si myslím, že ježci na zahradě mají zeleného dost, ale že se určitě moc rádi přiživí na těch granulích. Přisvědčila a zasmála se s tím, že mám asi pravdu.
Jistě, mít starost, jestli se malí ježci na vaší zahradě do zimy dost vykrmí, aby ji přežili, to je pěkná starost. Taková akorát. Takové starosti, a žádné horší, bych vám přála všem…!
MAJÍ KRAJE V ČESKÉ REPUBLICE DEMOKRATICKOU LEGITIMITU?
Marek Pavka, 1. října 2020
Marek Pavka se ptá na to, jestli s vytvořením krajů souhlasili voliči a zda má krajské uspořádání demokratickou legitimitu. Stojí české instituce na lži?
Souhlasili s vytvořením samosprávných krajů voliči? Má krajské uspořádání demokratickou legitimitu?
Pouhý rok před schválením krajského uspořádání, tedy v červnu 1996, se konaly volby do Poslanecké sněmovny. Co v těchto volbách ve svých programech prozradily strany, které v roce 1997 prosadily krajské zřízení – tedy ODS, KDU-ČSL, ODA a ČSSD – voličům ohledně územně správního členění?
Toto slibovala ODS: „Na rozdíl od některých politických představ nevydělujeme z množství reformních kroků některé jednotlivosti a nedáváme jim nadřazený význam. Takový přístup má ODS i k vytvoření VÚSC. Jsou-li vytrženy z funkčních souvislostí, nemusí nutně znamenat posílení demokracie a samosprávy a být nosným prvkem decentralizace. VÚSC jsou možnou formou uspořádání orgánů veřejné správy. Neměly by to být útvary uměle vytvořené a administrativně nařízené, které by někdejší centra nahradily formálním souborem jiných regionálních center, jejichž vytvoření by kromě finančních nároků nic kvalitativně nového nepřineslo.
Měly by být výslednicí věcného a trpělivého hledání optimálního a stabilního modelu uspořádání území a jeho správy, navazující na proces ekonomických a politických přeměn s plným vědomím odpovědnosti vůči voličům.“
ODS tedy občanům vůbec neprozradila, jaké kompetence chce pro kraje, kolik jich má být či jaké mají mít hranice. To jen k „odpovědnosti vůči voličům“. Příznačné je i to, kolik prostoru ODS tématu vyšších územně-správních celků věnovala. 8 řádků ze 43 stran programu.
Lidovci k tomu svým voličům slíbili: „KDU-ČSL trvá na tom, aby ústava byla naplněna a aby byly vytvořeny vyšší územní samosprávné celky (VÚSC) s voleným zastupitelstvem, zodpovědné za rozvoj svébytných regionů, hospodařící podle vlastního rozpočtu, s vlastním majetkem a vykonávající veřejnou správu zejména v oblasti školství, zdravotnictví, sociální péče, kultury a životního prostředí. (…) KDU-ČSL bude usilovat o decentralizaci úřadů státní správy a o odpovídající dělbu kompetencí mezi státní správou a samosprávou tak, jak to odpovídá principu subsidiarity. Rozhodování chceme co nejvíce přiblížit k občanovi.“
Vidíte tam nějakou zmínku o krajích? O jejich hranicích? O jejich počtu? A jen tak pro pořádek, lidovci pro toto téma vyčlenili celých 6 řádků ze 30 stran svého programu.
Co k tomu říkala ČSSD? V jejím programu, honosně nazvaném „Lidskost proti sobectví“, se píše: „Otevřeně říkáme, jaká je naše vize společenského rozvoje a formulujeme nové hranice, k nimž chceme dojít.“ Sociální demokraté, kteří již o rok později pomohli prosadit krajské zřízení, byli „otevření“ natolik, že ve volebním programu k parlamentním volbám v roce 1996 nemají o vyšších územních samosprávných celcích ani slovo.
Jediný, kdo před volbami v roce 1996 slíbil krajské zřízení, byla Občanská demokratická aliance, která dokonce uvedla i počet, 13 krajů. Ponechme stranou otázku, jak je možné, že „konzervativní“ a „antikomunistická“ ODA odmítla něco tak tradičního, jako byly země, a prosadila obnovu přesně těch samých krajů, které v roce 1949 ustavili komunisté, a připomeňme, že ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1996 tuto stranu volilo 6,36 % voličů.
Ostatní strany, které krajské zřízení prosadily, tedy ODS, KDU-ČSL a ČSSD ve svých programech použily nic neříkající fráze, z nichž se dá odvodit všechno a nic, nebo přímo mlčely. Jinými slovy zatajily své úmysly voličům. Krajské zřízení tedy nevzniklo vůlí lidu, ten byl obelhán. Bylo prosazeno politiky, kteří k tomu neměli mandát, a bylo našim občanům vnuceno, stejně tak jako ústava, stejně jako samostatný český stát. Institucionální základy České republiky jsou tedy postaveny na lži.
Pro zajímavost, podle průzkumů veřejného mínění z doby, kdy byly kraje schváleny, je za smysluplné považovala pouhá pětina obyvatel.
Může se pak někdo divit, že (pokud je něco takového možné u těch nejzákladnějších institucí) politikové lžou voličům i v dílčích otázkách – jako například lidovci, kteří letos ve Zlínském kraji schválili stavbu nové krajské nemocnice, o níž v předvolebním programu v roce 2016 nemají ani slovo? Jak říká George Orwell: „Pokud jednou umožníte politikovi lhát, bude pak lhát stále.“
Jistě, roli zde může hrát absence strategického uvažování u politiků, jejich nekoncepčnost a vyložený šlendrián. Poukazuje na to Petr Pithart. „Pořád se licitovalo, zda krajů bude 6, 8, 12… sněmovna ráno nevěděla, kolik těch krajů bude. Tak to různě zkoušeli. Říkali si, že budou tak dlouho zvyšovat počet krajů, až se dosáhne ústavní většiny. Kšeftovalo se s příslušností obcí k budoucím krajům. Prosadili se takové nesmyslné malé kraje jako ten Karlovarský. To je něco tak strašného! Rozhodovalo se o všedním dnu miliónů lidí.(…) Vláda nevěděla, co chce.“
To celkem odpovídá způsobu, jakým se vytvářela česká ústava v roce 1992. Její chaotický vznik zdokumentovala ve své studii Veronika Svoboda. Předseda rozhodujícího grémia – vládní komise pro přípravu ústavy (a také předseda české vlády a nejsilnější strany v České národní radě) – Václav Klaus se jejích zasedání vůbec neúčastnil. Jak uvádí jeden z členů komise Jan Litomiský: „Někde jsem se dočetl, že předsedou té komise měl být Václav Klaus, ale nevím, že by tam někdy přišel.“Vzhledem k logice české politiky snad ani nepřekvapí, že později se Václav Klaus stal velkým kritikem české ústavy. Příznačné také je, že ve vládní komisi nebyl jediný ústavní právník. Tehdejší předseda legislativní rady vlády a ODA Jan Kalvoda v této souvislosti mluví o „syndromu nepřizvaných profesorů“. Podle Cyrila Svobody z KDU-ČSL k tomu přispělo i rozhodnutí vlády neproplácet případným zájemcům ze strany odborníků cestovní výlohy (!).
To, jakým způsobem u nás vznikaly nejdůležitější politické instituce, výstižně ilustrují slova členky vládní komise pro přípravu ústavy Jindřišky Syllové: „Konečná podoba zákonodárných funkcí Senátu ve vládním návrhu Ústavy byla výslednicí celkem zoufalé snahy nalézt nějakou stabilní a zároveň od sněmovny odlišnou senátní činnost.“
U vzniku krajů tak (stejně jako u vytváření ústavy) vidíme naprosto neuvěřitelnou krátkozrakost, malichernost, nekompetentnost, absenci státnického rozhledu a neúctu k institucím. Jestliže se Senátu dodávaly kompetence prostě proto, aby se odlišil od Poslanecké sněmovny, Kraj Vysočina vznikl proto, aby se za každou cenu a co nejvíc narušila česko-moravská hranice. Jestliže vláda v roce 1992 nepozvala do své komise pro přípravu ústavy jediného ústavního právníka, protože jim nechtěla proplácet cestovné, v roce 1997 ODS souhlasila se schválením krajského uspořádání proto, aby si o pět týdnů prodloužila vládnutí v kolabující koalici s KDU-ČSL a ODA.
Tato naprostá bramboračková nekoncepčnost však není celou pravdou.
Více nám poodhalí způsob, jakým byly nastaveny parametry krajského referenda. Pomiňme skutečnost, že krajská referenda nemohou rozhodovat o rozpočtu kraje, o schválení, změně či zrušení obecně závazné vyhlášky kraje nebo o vnitřním uspořádání kraje (o čem potom rozhodovat mohou?), a že zastupitelstvo kraje se může usnést, že referendum nevyhlásí, přestože petici pro vyhlášení referenda podpoří dostatečný počet signatářů. Soustřeďme se na to, že návrh přípravného výboru referenda musí v petici podpořit aspoň 6 % oprávněných osob v kraji. Co to znamená?
V celostátním měřítku jde o 495 tisíc osob. Dosáhla v dějinách České republiky nějaká petice takového počtu signatářů? Ne, tolika podpisů nedosáhla žádná. I v podmínkách patnáctimilionového Československa se přes tuto hranici dostala pouze petice Augustina Navrátila „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů“ v roce 1988 a petice za obnovu samosprávy Moravy a Slezska v roce 1991.
Jinými slovy, zákon o krajském referendu byl schválen nikoli proto, aby tu někdy nějaké krajské referendum bylo, nýbrž proto, aby nikdy žádné nebylo (však se také zatím žádné neuskutečnilo). Kapři si rybník nevypustí.
Ve světle výše zmíněného je pak pochopitelné, proč bylo nespokojeným obcím znemožněno připojit se k jinému kraji, přičemž tuto pravomoc dal parlament sám sobě (jak překvapivé), takže o příslušnosti samosprávné obce k samosprávnému kraji nemůže rozhodnout samospráva. Proč nebyl dodnes, více než tři desítky let po listopadu 1989, schválen zákon o obecném referendu. Proč byla naopak tzv.klauzulí věčnosti dána Ústavnímu soudu taková moc, jako nikde jinde v Evropě. Proč předsedové TOP 09 (při besedě s voliči v restauraci) a ODS (v přímém televizním přenosu) prohlašují, že krajské zřízení je sice zfušované, ale „už se s tím nedá nic dělat“?
To už není šlendrián, to je záměrná, dlouhodobá snaha dát jasně najevo, že role občana při politickém rozhodování je a musí zůstat nulová a že rozhodovat tu může jen pár vyvolených, přestože sami přiznávají, že jejich akty jsou chybné.
Samotné kraje pak mají legitimitu instituce, pro kterou hlasovalo 6,36 % voličů.
Autor je politolog a univerzitní pedagog
Odkazy: program ČSSD z roku 1996; program ODS z roku 1996; program KDU-ČSL z roku 1996; program ODA už není na internetu.
MORAVSKÝ DEN V CHICAGU VE STÁTĚ ILLINOIS LETOS JEN VIRTUÁLNĚ
Bohumila Jandourková, 27. září 2020
Slavnost Moravský den, označovaná i jako festival Moravský den, je ve státě Illiois pořádaná každoročně o víkendu koncem září. Ta letošní je už osmdesátáprvní. Nedělní den oslav Moravský den je už tradičně vyhlašován guvernérem státu státním svátkem. Letos se bude konat a slavit pouze virtuálně. Sami pořadatelé píší: „Naše srdce jsou nešťastná, když víme, že si tuto každoroční tradici nemůžeme užít s vámi všemi.“ Zřejmě zamíchal kartami Covid, vzhledem k současným nepokojům v USA mohou být i další důvody. Vystoupení a oslavy samotné jsou zveřejněny na facebooku a následně budou zveřejněny i na YouTube.
Oslavy Moravského dne v Chicagu v americkém státě Illinois mají dlouhou tradici. Pořádá je Ústředna moravských spolků. První festival Moravský den v Chicagu ve státě Illinois se konal 24. září 1939 v Plzeňském parku. Toho dne 26. ulice rozkvetla nádherou moravských krojů, kapel a koní a celý průvod postupoval Pulaskiho třídou až do Plzeňského parku.
A proč právě Moravský den? „Moravský den je to proto, protože ta organizace, která před více než osmdesáti lety vznikla, zastřešila menší moravské spolky, které tady v USA existovaly. Krajané, kteří se v nich scházeli, se pyšnili krásnými kroji, které ještě tenkrát uchovávali a i jinak udržovali moravské tradice. Většina spolků byla z Moravy, seskupení se dnes nazývá Ústředna moravských spolků a odtud pak Moravský den. Každý rok zveme kapely z Moravy, Čech i Slovenska. Účast bývala v začátcích obrovská, vše se dělo v centru Chicaga a na slavnosti se sjíždělo okolo 20 tisíc lidí. V dnešní době už to tak silné není, ale rok od roku lidí přibývá, toho si velmi vážíme. V posledních letech přichází na oslavy okolo tisíce lidí. Pro nás pro všechny ve Spojených státech folklor znamená něco víc, než jen zpívání a tancování. Pro nás je to srdce naší staré vlasti – Moravy. Přijíždějí hosté z celých Spojených států a z Kanady, ale i z Moravy, Čech a Slovenska.“