Follow

/rozhovor přetisknut z deníku Rovnost, kde vyšel v roce 1996, jméno redaktora nebylo uvedeno/

S brněnským vědcem Doc. PhDr. Lubomírem Havlíkem, DrSc., nejen o údajném moravském nacionalismu.

• Pane docente, který titul ze svých zhruba 350 studií a z desítky samostatných publikací byste v pomyslném žebříčku uvedl na prvním místě?

Zřejmě Slovanské státní útvary raného středověku. Dějiny slovanských států jsem pojal na srovnávací bázi, protože v některých historiografiích našich slovanských „bratří“ se objevuje někdy až vypjatá nacionalistická forma. Tahle práce a příprava na ni ovšem trvala téměř celý život.

Mimochodem, začal jsem u Slovanů v Rakousích, jakožto nám nejbližších sousedů. Zároveň mi práce poskytla široké zorné pole, z něhož jsem se mohl blíže podívat na dějiny Moravy.

• V čem se váš přístup v knize Morava v 9. a 10. století liší od některých dřívejších pojetí?

Snažil jsem se poukázat v politické, respektive geopolitické oblasti na to, co Velká Morava ve své době ve střední Evropě znamenala. Že to nebyl nějaký přívěsek ale samostatný stát – zejména za Svatopluka, jenž se ovšem opíral o římské papežství, které bylo určitým garantem jeho samostatnosti.

• Z hlediska vědeckého poznání dějin Moravy máte ještě jednu zásluhu: byl jste editorem pramenů k historii Moravy a spoluautorem edice Magnae Moraviae fontes historici…

Tohle rozsáhlé dílo došlo veškerého uznání i v zahraničí. Podíleli se na něm další brněnští a pražští badatelé. Vyšlo celkem 5 dílů – cca 1 800 stran. Obsahuje asi 450 pramenů, zhruba 90 % toho, co bylo kdysi o Velké Moravě napsáno – samozřejme se jedná nejen o prameny souvěké, řádově desítky, ale též o něco pozdější opisy. Chceme-li to srovnávat s Čechami, pak tam pro 9. a 10. století existuje pramenů, že by je málem na prstech ruky spočítal.

• Dnes jsou dost rozšířeny názory, že odvozování české státnosti ze státoprávních tradic Velké Moravy není ani přesně, ani správně.

Já k tomu mohu říci, že ještě nedávno se opačná teze obecně nijak nepopírala: že základy státu českého, polského, uherského se předpokládaly ve státě velkomoravském. Proč není Rostislav svatý jako třeba Václav? Nemohl být oficiálně uznán, protože velkomoravský stát přestal existovat a i na Moravě nastoupila jiná ideologie – svatováclavská. Historie ovšem je jaká je, a nedá se na ní nic měnit. Zato její výklady se mění – a pak vzniká otázka, zda potom dějepisectví zůstává vědou, zda z něho nakonec není politka? Politika etatismu x), nacionalismu apod.

• V pramenech se někdy v souvislosti s Moravou užívá výrazu regnum – království, ale častěji to bývá překládáno obecně – země…

Ano, regnum je uváděno nejen v pramenech 9. a 10. století, ale též v Kosmově a Vincenciově kronice, ba i v listině z roku 1278, kterou král Ladislav Uherský nechal napsat na Lávě – v La an der Thaya – „u moravského království“. Český kronikář Přibík Pulkava psal o přenesení Moravského království do Čech (14. stol.) a moravský zemský hejtman Ctibor Tovačovský o tom, že Morava měla kdysi vlastní království a korunu. Prostě – existoval pojem Moravy jako celku.

• Dříve se často psávalo, že Velká Morava byla prvním státem předků Čechů a Slováků…

Jenže – Velká Morava byla v prvé řadě státem Moravanů. Přece nelze mluvit o tom, že tehdy na Moravě byli Češi. Ostatně s Velkou Moravou nechtějí mít nic v Praze dodnes, protože za základ české státnosti jsou zpravidla brány jen Čechy. Když se například podával návrh do Evropské rady, jehož součástí byl i historický přehled, byla zmíněna Sámova říše a jinak Čechy. Že by existovala nějaká Velká Morava na to se jaksi pozapomnělo.

• Existuje moravský nacionalismus? Například Ing. Dřímal je mnohými označován právě za moravského nacionalistu.

Tzv. moravský nacionalismus není žádným nacionalismem, což konstatoval ve svém projevu i bývalý premiér Dr. Pithart. Cožpak Moravané popírají českou nacionalitu nebo chtějí Čechy nějak ukrátit? Není to spíše naopak? Jak ukázaly průzkumy uveřejněné mimo jiné i v Rovnosti, jak zemsky vlastenečtí, tak etničtí Moravané požadují jen demokratické řešení samosprávy své země. Ale to přece není nacionalismus. Chcete-li se přesvědčit, co to je nacionalismus, můžete si prolistovat pražské noviny od roku 1990 do roku 1993: tam poznáte v plné šíři, co to je nacionalismus. Český, bohužel! Říká se, že po marxismu nastupuje nacionalismus. To je přesně ono. Morava je pro Čechy málem něco jako kolonie. Nejde jen o to, že Moravskoslezská země byla k 1.1.1949 zrušena, ale jakým způsobem byla pak z Prahy obhospodařována: o kolik méně na Moravu připadlo. Konkrétně Brno – to na tom bylo nejhůř.

• Existuje podle vás moravský národ?

Respektuji Listinu základních demokratických práv a svobod. Pokud jde o národ, vycházím z poznatků tzv. postmoderního bádání. Pojetí národa se s vývojem idejí a politicko-ekonomickým během staletí historicky mění. Ve středověku byl v Čechách národ český, v němž většina mluvila česky, menšina německy. I ti byli ovšem „Böhmen“. Na Moravě to bylo podobné: ještě dnes jsou v Rakousku ti, co odtud odešli „Mährer“. Za obrození se stal hlavním rozlišovacím prvkem pro národ – jazyk. To se ovšem týkalo i Němců a dalších. Za Rakouska měli hezké označení – neříkali Němci žijící v Rakousku, ale občané německé obcovací řeči. Takže i v Čechách a na Moravě žili občané německé obcovací řeči, ale hlavně občané – a teď je problém české obcovací řeči naprosto bezpečně v Čechách, ale co ti moravští? Na našem venkově – kupříkladu na Znojemsku – ještě po 2. světové válce mluvili „moravske“, jak potvrzují tehdejší výzkumy! Pravda, ve městech, inteligence apod. – ti začali přispívat do společného českého kadlubu, přispívali k českému povědomí, a teď jsme u toho, co je vlastně národ v moderní době. Podle pojetí prof. Jana Patočky či prof. Václava Černého, který je ještě pregnantnější: jedině vědomí, kam se kdo hlásí, je znakem onoho společenství, jemuž můžeme říkat národ. Což platí nejen u nás! Jenže u nás přežívá obrozenecký duch jazykového pojetí národa. Celá problematika včetně otázek kulturních je ovšem mnohem složitější.

• Co postavení Moravy v mezinárodních vztazích?

Třeba v Německu myslím vědí, že Morava cosi byla, vědí o snaze po autonomii, ale nevědí jak se k tomu stavět. Občas této situace i nějak využijí. Například jsem dostal recenzi z Bavorska na svou knížku Moravské letopisy – mimochodem, měla vyjít pod titulem Letopisy země moravské: autor recenze celkem neměl nic proti tomu, aby ta Morava zase něco byla, ale hned bylo řečeno – když Moravané, proč ne taky předváleční Němci u nás? Fakt je, že mnozí Moravané jsou ovlivněni národně českým pojetím a prezentací českých dějin, jenže v české a moravské historii se leccos liší – vezměme třeba nestejné pohledy na postavení Moravy v Koruně Českého království, stavovské povstání v roce 1618, Karla staršího ze Žerotína apod.

• Slovo Morava chybí i v označení státu. Navíc praxe vyžaduje jednoslovné označení – co říkáte třeba na Česko, které má vášnivé odpůrce i příznivce?

Uvedu příklad: v Británii jsou Britové, které tvoří Angličané, Skotové, Irové, Velšané. Zatímco třeba Čechy se užívají jak v užším – pravém slova smyslu, tak i jako chybné označení pro celou republiku, pro niž třeba Karel Čapek kdysi navrhoval název Velká Morava…

• Karel Havlíček zase prosazoval pro společný název obyvatel Čech a Moravy slovo korunáři – podle výrazu země Koruny české…

Doplňme, že se jednalo o Korunu království Čech, nikoli českého království, protože slovo český se užívá ve významu nacionálním, což zde neodpovídá historické skutečnosti. Kupříkladu Rudolf Habsburský nebyl přece Čech, tedy ani český král, ale král Čech, na rozdíl třeba od Přemysla Otakara I., kde by sice označení český král odpovídalo, ale oficiální titul ani on takový neměl, byl to král Čech a markrabí Moravy. Neodpustím si v této souvislosti jednu perličku z novin: kdesi jsem nedávno četl, že nějakou kanalizací teče odpad ze Slovenska do Čech. To přece vypadá, jako by tekl přes celou Moravu…

• Tady by se právě hodilo jednoslovné pojmenování pro Českou republiku: užívá se například už zmíněné Česko…

Česko je jazykově správně, ale připadá mi dost toporné. A nevystihuje to celou Českou republiku – chybí tam Morava.

• Ve slově Československo ovšem část Česko nikomu nevadila, navíc nejde o výraz nový, ale slovo, které bylo používáno už na přelomu 18. a 19. století – třeba u Kollára, ale zpravidla tímto názvem byly až na výjimky označovány jen samotné Čechy… A dejme tomu v němčině se odlišují Böhmen od Tschechien…

Poněkud čínsky znějící Tschechien připomíná na Moravě většinou Čechy. Když Rakušané otvírali pamětní síň v Dolních Dunajovicích svému bývalému kancléři Raabovi, mluvili, že se narodil „in Mähren“. Prostě – moravské povědomí existuje. Škoda, že se dnes věnuje i v otázce Moravy hodně času diskusím, které velmi často postrádají věcké a zejména historické zdůvodnění. Sám bych raději hovořil o mém vlastním vědeckém oboru, tj. o raně středověkých evropských dějinách zejména slovanských národů. Lituji, že odpovědi na kladené otázky musely být až příliš kusé na to, aby postihly a objasnily nastíněnou velmi komplikovanou problematiku, a že jsme se nedostali třeba ke státoprávní historii v dějepisectví. Snad jindy.

_________

x) etatismus – přesvědčení, že stát by měl ovládat

Follow

Follow

Milan Trnka, 3. března 2020

5. března roku 2000 zemřel v brněnské nemocnici na následky srdečního záchvatu čestný prezident Moravského národního kongresu, z.s. Doc. PhDr.Lubomír Havlík, DrSc, Eq.M., rodák ze Znojma.

Moravský historik, medievalista (odborník na středověké dějiny), badatel, vědec, specialista na problematiku Velké Moravy a Slovanů. Aktivně zapojený do moravského hnutí, angažoval se v záležitostech, souvisejících s restitucí moravské samosprávy. Vydal 22 odborných publikací, týkajících se především Moravy, na jeho kontě je 353 odborných studií, zveřejněných ve vědeckých časopisech na Moravě, v České republice i v zahraničí.

Připomeňme si alespoň některé z jeho knih, pro poznání historie a kultury naší vlasti Moravy tak potřebné: Kronika o Velké Moravě (1987), Moravské letopisy (1993), Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů (1994), Život a utrpení Rostislava, krále Moravanů (1995). Díla, která zřejmě znají všichni, kteří se snaží dopátrat se pravdy o historii naší moravské země.

Od jeho odchodu uplynulo rovných dvacet let.

___

Redakce HM:

Díla Doc. L. E. Havlíka i jeho angažovanosti ve věci spravedlivé emancipace Moravy si velmi vážíme. Zvěřejňujeme v tomto čísle Hlasu ještě rozhovor s ním, který jsme převzali z víkendové přílohy deníku Rovnost, kde vyšel 17. února 1996 u příležitosti udělení Ceny města Brna v oboru společenských věd Doc. Havlíkovi za rok 1995. Jméno redaktora, který rozhovor vedl, v listu neuvedli.

Follow

Follow

1. března 2020

Dne 8.5.2011 bylo tomu 20 let, kdy přijala tehdejší Česká národní rada zákon o České lékařské komoře, České stomatologické a České lékárnické komoře. To znamenalo, že po 41 letech totalitního režimu byla opět obnovena profesní lékařská samospráva, která mohla alespoň ideově, když už jí veškerý majetek odcizil stát, navázat na tradice lékařských komor vznikajících na území současného státu již koncem 19. století.

Nikde se nepublikovalo, alespoň jsem o tom nevěděl, že Lékařská komora pro Markrabství moravské se sídlem v Brně a pro vévodství Horní a Dolní Slezsko se sídlem v Opavě vznikly již v roce 1893, zatímco v Čechách až v říjnu 1894 a to rozhodnutím c.k. Místodržitelství, jímž byla zřízena lékařská komora v Praze. Byla však na přání německých lékařů rozdělena na dvě sekce, českou a německou. Prezident komory /tehdy s titulem předseda/ byl volen na jeden rok a to střídavě z české a německé sekce.

Z moravských komorových funkcionářů stojí za uvedení a tichou vzpomínku alespoň 2 lékaři:

Dr.Josef Dreuschuch /1855-1938/ byl viceprezidentem Moravské lékařské komory celkem 12x. Byl zdravotním radou a praktickým lékařem v Náměšti nad Oslavou a od roku 1912 prezidentem lékařské komory v Markrabství moravském.

Dr.Stanislav Kostlivý /1877-1946/, chirurg z Třebíče a pozdější zakladatel slovenské chirurgické školy na nově zřízené Univerzitě Komenského v Bratislavě.

V nové, Československé republice byl přijatý zákon o lékařských komorách Národním shromážděním v r. 1929, který stanovil povinné členství v jedné ze tří komor /pro Zemi Českou, Moravskoslezskou a Slovensko s Podkarpatskou Rusí/. Zmíněným zákonem byly zřízeny samostatné čestné rady, jimž byla legislativně přiznána sankční pravomoc pokuty do výše 10.000 Kčs, případně suspenze lékařské praxe po dobu až jednoho roku. Komory se dále vyjadřovaly k žádosti lékařů o povolení praxe či udělení titulu odborného lékaře, schvalovaly žádosti o přesídlení praxí či doporučovaly jmenování soudních znalců.

Prezidenty jednotlivých komor ve třicátých letech 20. století byly kapacity lékařských fakult Univerzit sídlících v jednotlivých metropolích, Praze, Brně a Bratislavě. V Čechách to byl chirurg prof. dr. Arnold Jirásek /1887-1960/ a na Moravě brněnský mikrobiolog, prof. dr.Václav Tomášek /1893-1962/.

Jen na okraj stojí za zmínku, že již v roce 1876 byl formulován požadavek, aby podle vzoru Německa, Švýcarska a dalších států, byla i v zemích Koruny české založena lékařská komora. Iniciátorem tohoto požadavku byli lékař, historik prof. Vítězslav Janovský /1847-1921/ a prof. Jan Evangelista Purkyně /1787-1896/.

Vídeňská administrativa dlouho nechtěla povolit vznik lékařských komor, teprve v r. 1891 vydal vídeňský parlament říšský zákon, na jehož základě byly i v Rakousku-Uhersku postupně zřizovány lékařské komory.

První vážnou pohromou pro lékařské komory v Čechách a na Moravě byla nacistická okupace. Řada českých a moravských lékařů byla za II.světové války popravena či umučena v koncentračních táborech, z toho několik známých profesorů z lékařské fakulty Masarykovy Univerzity v Brně. Smutnou skutečností za tragické osudy židovských lékařů v Čechách a na Moravě nenesli jen němečtí fašisté, ale i československá regulérní vláda, která vydala v říjnu 1938 nařízení o dočasných omezeních v živnostenském a jiném výdělečném podnikání, jehož účelem bylo zabránit příchodu německých a židovských lékařů z okupovaných území. O několik dnů později zaslali zástupci osmi profesních organizací ministru vnitra Janu Černému /1874-1959/ memorandum, v němž upozornili na to, že ve svobodných povoláních jsou činni v nepoměrném počtu Židé a že bude zapotřebí, aby přiměřeným opatřením byla účast Židů v uvedených svobodných povoláních ihned omezena. Za uvedené antisemitské memorandum byl podepsán za lékařskou komoru její prezident prof. Jirásek. K omluvě za toto memorandum došlo až o 72 let později z podnětu předsedy vědecké rady ČLK MUDr. Aleše Hermana.

Během krátkého období poválečné svobody se lékařským komorám kvůli nedostatku kvalitních funkcionářů fakticky nepodařilo činnost svých demokratických volených orgánů obnovit, takže nastupující totalita neměla s ovládnutím lékařů žádný větší problém.

V březnu 1946 byla ministerstvem zdravotnictví jmenována nová správní komise v čele s prof. Karlem Káclem /1900-1986/, který byl od října 1945 národně socialistickým poslancem. Pod jeho vedením se komora snažila nejen navázat na svou činnost v předválečných letech, ale i řešit aktuální problémy, např.snaha o obnovení dostupnosti lékařské péče v pohraničních oblastech republiky či komisionální posuzování míry morálního selhání svých 165 členů, obviněných z kolaborace s nacisty.

Navzdory původnímu návrhu KSČ na zrušení lékařských komor zvláštním zákonem, k tomuto kroku nakonec došlo aktem zcela protiprávním. Zákon o lékařských komorách byl totiž zrušen pouhým výnosem tehdejšího ministra zdravotnictví, katolického kněze Josefa Plojhara /1902-1981, později církví exkomunikovaného. Tento smutný akt byl datován v červenci 1950. Tedy ke dni 31.7.1950 byla veškerá činnost zmíněných stavovských organizací na území ČSR ukončena.

Prvním prezidentem obnovené komory se stal profesor Miloš Štejfa z Moravy, z brněnské interní kliniky Masarykovy univerzity. Sídlem komory se stala Olomouc, ale postupně se činnost přenesla do Prahy, kde je dodnes.

Komora je dnes ryze česká, Morava nemá svoji komoru, tedy dopadla tak, jako celé státní uspořádání, když nebyl proveden akt rehabilitace Moravy. Současný prezident ČLK nechce o moravské lékařské komoře ani slyšet.

Co dále?

Doc. MUDr. Pavel Strnad, CSc.

Pramen: Časopis České lékařské komory Tempus medicorum, ročník 20, 6/2011 str. 4-15.

Follow

Follow

Miroslav Pauřík, 28. února 2020

Zavzpomínám–li okolností vzniku Sdružení monarchistů Brno, občanského sdružení, (legislativní předchůdce dnešního zapsaného spolku) před bezmála deseti lety, coby nepolitickou alternativu politické strany Koruna česká, monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska, nelze nevzpomenout, že jedním z prvních témat po splnění zahajovacích úkolů byla volba patrona sdružení.

Především iniciátory vzniku sdružení, resp. její tři zakladatele a později i rodící se členskou základnu oslovila nejvíce volba posledního krále Českého, markraběte Moravského, vévody Slezského et c. Karla I. Habsbursko – Lotrinského, později povýšeného ku cti oltářů a 3. října 2004 během beatifikační mše slouženou papežem Janem Pavlem II. slavnostně prohlášeného za blahoslaveného. (Mimochodem i Jan Pavel II. měl původní občanské jméno po tomto panovníkovi.)

Připomínat si v nemonarchistickém státním útvaru jméno a význam svého posledního panovníka ctiteli royalistické podoby státu má vždy svoji důležitost. Už z toho důvodu, že když ani ne jedno století je dostačující dobou pro to, aby se z osoby, symbolizující suveréna státu a rodu, ovlivňující celoevropskou politiku i obyvatelstvo téměř tisíciletí, stal za devastace rádoby vlastenců a vydatného přispění účelových republikových, totalitních ideologických deformátorů a účelových vykladačů historie jako osobou škodnou a degenerovanou. To vedlo ke vzniku neschopnosti a neznalosti dalších potomků objektivněji vnímat účel a význam panovníka jako osobu, sjednocující názorově nejednotný a nepevný národ, prezentovaný po celou dobu republikové existence špičkami sledujícími vlastní zájmy, nebo poslouchající či sloužící jiným. Osoba českého panovníka jako takového, jakou je třeba hlava Velké Británie, se stala pro současníky téměř neznámá a její předkové považováni za „antičechy“ a škůdce zemské, věnující se poživačnosti a výhradně osobním zájmům. Náhled monarchistů je přitom naprosto jinde i přes rozdílné postoje k volbě a úloze panovníka dnes a společné přání k restauraci tohoto přes tisíc let fungujícího systému, obnovení zřízení zemského atd.

I přes současnou názorovou nejednost všech římsko – katolických duchovních je přesto vnímána osobnost Karla I. Habsbursko – Lotrinského jako osoba výjimečná a svatá, což vedlo i k jejímu blahořečení. Navíc jeho manželka, princezna de Bourbon – Parma byla nadčasovým vzorem věrné a milující celoživotní partnerky, sdílející podle božího zákona s manželem vše dobré i zlé, coby nejvyšší manželské ctnosti. I tato skutečnost je důvodem vzniku dalšího subjektu, usilujícího o beatifikaci služebnice Boží, císařovny Zity. Toto naplnění by nadále bylo raritou, kdy někdejší vládnoucí manželský pár je prohlášen za svaté.

O životním příběhu a zvláště smutném konci posledního českého panovníka bylo během posledních deseti let různými autory, badateli, studenty, zájmovými spolky i dalšími subjekty sepsáno značné množství různě kvalitního materiálu, pořádají se nejrůznější kulturní, historické, duchovní a osvětové akce, stejně jako i v datových médiích lze najít poměrně dostatek informací, že by jeho popis byl pouhým opisováním již prezentovaného textu jinde, a tak onen blahoslavený se alespoň okrajově opět dostává do rámcového podvědomí některých.

Když jsem nedávno měl možnost sledovat vystoupení PhDr. Milana Nováka, zaujala mě jeho slova z projevu v Horních Tošanovicích: „…zkušenost mě učí, že na takovýchto shromážděních jsou přítomni vždycky ti, kteří o blahoslaveném Karlovi, posledním českém panovníkovi leccos vědí. A mnohdy opravdu ne málo. Ti, kteří nevědí, ti tu s námi nejsou…“, což se dá v případě znalosti nejen života Karla I. Habsburského, ale i návštěvě našich nových stránek, a nakonec i obecně parafrázovat tak, že: „kdo nechce vědět, neví…“

Proč právě blahoslavený Karel z Domu Habsburského?

Z jeho rodokmenu lze přímo prokázat pokrevní příbuzenství až k Přemyslovcům a dalším v historii Zemí Koruny české vládnoucím dynastiím. Jeho potomci jsou tedy neoddiskutovatelně krve královské s prioritním nárokem na jimi nedobrovolně uprázdněný český trůn.

Je stejným Čechem jako Rakušanem, Němcem i Švýcarem. Nejvhodnějším výrazem bychom asi mohli zvolit termín „Evropan“ s mnohonárodnostními kořeny.

Jeho příkladný rodinný život s vírou je odkazem inspirativním i v dnešní moderní době. Hluboká víra stejně jako jeho manželku jej doprovázela celý život. Křesťanský soucit i mnoho seriózních zaznamenaných vzpomínek na jeho humánní chování a projev, lze nalézt ve výpovědích svědků různých ras i náboženského vyznání.

Jako voják, politik i panovník poznal důsledky světového válečného konfliktu a snažil se jej zastavit. Postavil se proti nejhrůznějším a nejzákeřnějším typům zbraní, jakož i nehumánním způsobům vedení války, plýtvání životů ať vlastních, či nepřátelských vojáků a obyvatelstva.

Byl arcivévodou, který nejen jako voják, ale i člověk prošel určitým vývojem – tzn. od počátku byl ve styku s reálnou skutečností, což mu oproti jeho okolí dávalo výhodu objektivnějších znalostí a věrohodnějšího posuzování různých situací a poměrů.

Jeho sociální cítění lze vnímat i z přelomových kroků, čímž bylo např. ustanovení Ministerstva sociální péče, Ministerstva národního zdraví, vydal zákon na ochranu nájemníků, vše přežilo i zánik monarchie a existují prakticky dodnes.

Pochopením nutnosti adaptability vůči novým poměrům a nové, moderní době předal vlastně vůči svým potomkům jedinečný gen životaschopnosti a prosperity, jak jej vidíme v současnosti.

Svoji úlohu panovníka mnohonárodnostní monarchie přijal v nelehké době války, kterou nezavinil a zhostil se jí se ctí rytíře, vojáka, panovníka i milujícího otce a zbožného křesťana, kterému byly naloženy velmi těžké zkoušky, ve kterých dle zasvěcenců obstál. Za všechno dobro, odpuštění a spravedlnost, které se snažil pro své národy a lid vykonat, byl mnohokrát zrazen, nenáviděn, osočován, pomlouván, aby nakonec on i se svou manželkou a dětmi byli vyhnáni z vlasti, okradeni o osobní i dědičný majetek, zpočátku odděleni i od dětí, aby zemřel jako těžce nemocný a chudý muž na portugalském ostrově Madeira v Atlantiku se slovem: „Ježíš…“ na rtech ve 34. roku svého života, jakož i odsuzovaný svými někdejšími poddanými a národy k zapomnění.

Životní příběh Karlův s nešťastným koncem, jako by byl obrazem nejdávnějších křesťanů, kteří pro dobrotu, lásku, víru a skromnost došli zesměšnění, opovržení, chudoby a politováníhodnému konci. Některým se může jevit z moderního pohledu, že prohrál. Je tomu tak však skutečně? Nikoliv. Ten, který údajně prohrál, však byl povolán do království nebeského, zařadil se navěky do panteonu českých světců, je uctíván a tím vlastně „porazil“ všechny, kteří mu nepřáli, podceňovali jej a bojovali jakkoliv proti němu.

Přesně podle proroctví papeže sv. Pia X. během audience mladého Karla: „Žehnám arcivévodovi Karlovi, který bude příštím císařem rakouským, a jenž pomůže vésti své země a jejich národy k vysoké cti a mnohému požehnání – toto požehnání se však úplně projeví až po jeho smrti“.

Již roku 1923 podal návrh na blahoslavení budoucí rakouský spolkový prezident Wilhelm Miklas a v roce 1949 vzniká Motlitební liga císaře Karla I. za mír mezi národy, s cílem jeho blahoslavení. Beatifikační proces trval 55 let.

Bez pochybností můžeme být na našeho posledního českého krále právem hrdi. Jako na panovníka, který byl panovníkem opravdu moderním, který byl panovníkem sociálně citlivým, který byl především císařem míru, jako člověk milujícím otcem, soucitný k trpícím a hlubokým věřícím, spatřujícím ve slově Božím životní filosofii. Nadčasovost jeho skutků je více než zřejmá a způsob života i za sto let inspirující pro většinu z nás. A za to si právem zaslouží úctu a obdiv. Ten, jenž je nazýván „knížetem míru“.

Všechny tyto uvedené aspekty m.j. i z řady dalších, považuje Sdružení monarchistů, z.s., Brno jako společenství osob, uznávajících tradiční hodnoty a po staletí prověřené principy za natolik významné, že volba blahoslaveného Karla I. z Domu Rakouského spolkovým patronem je dostatečně opravňující a těžce zpochybnitelná.

Místa úcty a připomínek…

Prostřednictvím svých relikvií se císař Karel vrací na mnohá místa Evropy. V zemích Koruny sv. Václava začaly aktivity kolem realizace míst veřejné úcty vznikat s rozvojem royalistického hnutí a jejich počet díky nadšencům a příznivcům potěšeně narůstá. Bezpochyby mezi nejznámější místa úcty s relikvií patří kaple bl. Karla Rakouského v kostele Nanebevzetí p. Marie ve Staré Boleslavi, papežská bazilika sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Praze, kostel sv. Gotharda ve farnosti Bouzov, inkorporované Německým řádem (OT), kostel kláštera Nejsvětějšího srdce Ježíšova u sester Těšitelek v Rajhradě, kostel obou Janů na Minoritské ulici v Brně a další.

Zasvěceny jsou mu pouze kaple v Branišově u Kdyně a výklenková kaple bl. císaře Karla Rakouského u Hořoviček.

VTlumačově roku 2014 byl vztyčen kříž blahoslaveného Karla, v Návarově (Jizerské hory) roku 2018 upraven a požehnán léčivý pramen a loni u zámku v Horních Tošanovicích po něm pojmenováno první náměstí. Také českobudějovická arcidiecéze koncem loňského roku obdržela Karlovu relikvii a letos by mělo dojít ke slavnostní instalaci v katedrále sv. Mikuláše v Českých Budějovicích

Aktivity, které jsou vyvíjeny v souvislosti s patronem?

Vznikem situace před necelými deseti lety, kdy MS KČ Brno nebyla úspěšná organizačně a manažersky vytvořit spolupráci s duchovenstvem petrovské kapituly, ujalo se úkolu pořádání mší za blahoslaveného Karla z Domu Rakouského v Brně na Petrově vždy kolem 20. října občanské sdružení, které tímto aktem dalo základ k již deset let trvající tradici, jejíž udržení považuje spolek jako stěžejní, každoroční úkol.

Různě tématicky zaměřená přednášková, osvětová, publikační a propagační činnost, která má vztah i k dnešnímu blízkému okolí posledního panovníka Českého království.

Související spolupořadatelské aktivity s jinými celky.

Osobní účast na akcích spřízněných subjektů související s patronem formou vysílání delegátů, pozorovatelsky a individuálním monitoringem.

Tématický sběratelský servis

De iure…

Vstoupením v platnost zákona 83/2012 Sb. občanský zákoník, byl zrušen zákon 83/1990 Sb. o sdružování občanů a začal delší proces určité, pro občanské sdružení částečně bolestné rekonstrukce a transformace původního subjektu. To vše bylo úspěšně završeno začátkem roku 2020 přeregistrací na zapsaný spolek. Tyto změny však neměly vliv na změny zásadních principů, vizí a postojům tohoto monarchistického seskupení. Nově registrovaný spolek lze prakticky vnímat jako reálného a oficiálního pokračovatele občanského sdružení, hlasícího se k identickým tradicím, stejně jako ke svému patronovi.

Podtrženo, sečteno…

Sdružení monarchistů brzy oslaví své destileté výročí. Prošlo cestu, střídanou úspěchy i neúspěchy, zažilo odchody i návraty, ale největším požehnáním bylo, že od něj blahoslavený Karel neodtáhl ochrannou ruku a vede jej k požehnaným dnům příštím, když se stávajícímu vedení podařilo zdolat zákonná úskalí, sestavit bohatší a obsáhlejší program a náplň než v letech minulých, budící relativní dojem zdánlivé stagnace či tzv. polohy „za zenitem“. Všechno ostatní je už na síle, tvořivosti a vytrvalosti jeho současné členské základny.

Na úplný závěr bych použil jedno z nejkrásnějších předsevzetí blahoslaveného císaře a krále Karla:

„Jako císař musím jít dobrým příkladem.

Kdyby jen každý plnil své křesťanské povinnosti,

nebylo by ve světě tolik nenávisti a bídy…“

/autor je zakládající člen Sdružení monarchistů Brno/

Follow

Follow

Jiří Kachlík, 27. února 2020

Dne 17. 12. 2019 uplynulo 100 roků od narození významného moravského římsko-katolického teologa, kněze, jezuity a pedagoga kardinála Tomáše Špidlíka. Nejen ve své vlasti, ale hlavně v zahraničí byl známým a oblíbeným vysokoškolským pedagogem, spisovatelem a vyprávěčem úsměvných příběhů, které sám vymýšlel. Narodil se v Boskovicích dne 17. 12. 1919, zemřel ve věku 90 let dne 16. 4. 2010 v Římě. Jeho tělo je uloženo na čestném místě nedaleko hlavního oltáře v bazilice „Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje“ v obci Velehrad, okres Uherské Hradiště, Česká republika.

Tomáš Špidlík absolvoval základní školu a gymnázium v rodných Boskovicích. V roce 1938 byl přijat ke studiu latiny a české literatury na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po uzavření českých vysokých škol nacisty na podzim roku 1939 vstoupil dne 23. 9. 1940 do jezuitského noviciátu v Benešově u Prahy. Když i tady zasáhli nacisté, pokračoval ve filozofických studiích na moravském Velehradě. Tam složil dne 23. 9. 1942 řeholní sliby. Jeho další studia a příprava ke kněžství byla několikrát přerušena intenzivní manuální prací, nařízenou nejprve německou, potom rumunskou a nakonec ruskou armádou.

Po skončení filozofických studií na Velehradě byl Tomáš Špidlík jmenován prefektem velehradského gymnázia. Vyučoval tam češtinu a ruštinu. V roce 1946 byl poslán na teologická studia do holandského města Maastricht. Tam pak dne 22. 8. 1949 přijal kněžská svěcení. V roce 1950 doplnil svá jezuitská formační studia v italské Florencii. V roce 1951 bylo zřejmé, že se do své vlasti nebude moci vrátit. Byla mu proto nabídnuta spolupráce s Vatikánským rozhlasem. Nabídku s potěšením přijal. Špidlíkovy české páteční promluvy ve vysílání Radia Vatikán byly pak překládány do mnoha dalších jazyků.

V letech 1951–1953 pokračoval ve studiích na Papežském orientálním institutu v Římě. V roce 1955 tam obhájil doktorskou práci nazvanou „Josef Volokolamský. Kapitola z ruské spirituality“. V Římě pak od roku 1954, už jako docent, vyučoval východní a patristickou teologii na Papežském orientálním institutu, na Papežské gregoriánské univerzitě a také v karmelitánském institutu zvaném Teresianum.

Kromě toho hostoval na mnoha evropských i světových univerzitách. Mimo jiné na „University of Northwestern St. Paul“ ve městě Saint Paul v USA, na univerzitě v Indii a v Kinshase, 11ti milionovém hlavním městě Demokratické republiky Kongo. V roce 1961 byl jmenován vysokoškolským profesorem. V letech 1951–1989 působil, kromě již jmenovaných aktivit, také jako spirituál Papežské koleje sv. Jana Nepomuckého v Římě.

Prof. kardinál Tomáš Špidlík byl prastrýcem studenta, křesťanského aktivisty a mladého disidenta Pavla Švandy. Ten byl 10. října roku 1981 nalezen mrtvý na dně propasti Macocha v Moravském Krasu. K této tragické události došlo krátce po jeho srpnové návštěvě Otce Tomáše Špidlíka v Římě roku 1981. Podle názoru lidí z disentu v okruhu přátel Pavla Švandy a podle názoru vyšetřovatelů porevolučního „Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ byl Pavel Švanda zavražděn čsl. Státní bezpečností (zkr. StB). Naposledy byl viděn dne 2. 10. 1981, ale jeho tělo bylo nalezeno teprve až dne 10. 10. 1981. Přibližně 1 týden byl pravděpodobně vězněn a vyšetřován orgány StB. Snaha tehdejších kriminalistů přiřknout mu sebevraždu není věrohodná, neboť během srpnové návštěvy Říma byl Pavel Švanda nadšený a plný plánů do budoucnosti. Po návratu z Říma se zapsal do dalšího ročníku vysokoškolského studia. Krom toho byl šťastně zasnoubený s medičkou Annou Horňáčkovou. Bohužel! Důkazy, které by vraždu jednoznačně potvrdily, nebyly dosud nalezeny. Smrt Pavla Švandy je dávána do souvislosti se smrtí Ing. Přemysla Coufala, CSc v únoru téhož roku 1981. Tento tajně vysvěcený kněz zajišťoval spojení skryté Církve v Československu s Vatikánem. Přemysl Coufal byl nejdříve terčem nátlaku StB, a potom byl dne 26. 2. 1981 nalezen mrtvý v jeho zdemolovaném bytě v Bratislavě. Na celém jeho těle byly stopy mučení a brutálního násilí.

Od roku 1990 přednášel Prof. Tomáš Špidlík, už jako emeritní profesor, na Papežském orientálním institutu. Od roku 1991 žil a pracoval v „Centro Ezio Aletti“ v Římě. V roce 1996 byl „Ateliér duchovního umění“ výše zmíněného Centra pověřen výzdobou papežské kaple „Redemptoris Mater“ ve Vatikánu. Přitom Prof. Tomáš Špidlík a páter Marco Rupnik byli zodpovědní za teologickou a uměleckou výzdobu kaple.

V červenci roku 1992, po 46ti letech odloučení, Prof. Tomáš Špidlík navštívil rodnou Moravu. Tehdy předsedal Mezinárodnímu setkání mládeže v Pustiměři a byl jmenován čestným občanem pustiměřským. Týden nato vedl exercicie (duchovní cvičení) mladých lidí v Drysicích. V březnu roku 1995 s velkým úspěchem vedl duchovní cvičení papeže Jana Pavla II. a římské kurie. Dne 21. 10. 2003 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován kardinálem, a to i přesto, že nikdy nebyl biskupem. Do svého kardinálského erbu si Prof. Tomáš Špidlík vložil heslo: „Ex toto corde“ (česky: „Z celého srdce“).

Kardinálské kolegium Otce Špidlíka vybralo, aby v Sixtinské kapli dne 18. 4. 2005 pronesl v pořadí druhou a současně poslední promluvu ke konkláve (shromáždění kardinálů volících papeže) před volbou nového papeže. Novým papežem byl pak zvolen Benedikt XVI. Promluvu před Otcem Špidlíkem pronesl Prof. Raniero Cantalamessa. Tento zvyk zavedla apoštolská konstituce „Universi Dominici Gregis“. Ke kardinálům, kteří budou volit nového papeže, mají vždy promluvit 2 význačné církevní osobnosti o situaci, ve které se v současné době Církev nachází a také o výzvách, které před ní stojí pro budoucnost.

Když se později Otce kardinála Špidlíka zeptali, co dne 18. 4. 2005 kardinálům shromážděným v Sixtinské kapli říkal, odpověděl pro něho typickým způsobem: „No, řeknu Vám co jsem udělal nakonec. Poněvadž já už budoucího papeže nevolím, tak když jsem domluvil, jsem jim řekl: A teď uděláme něco opačného, než se děje v našich kostelech. Poněvadž v našich kostelech během kázání chlapi čekají venku a jdou dovnitř teprve až kázání skončí, my teď uděláme pravý opak. Vy mne pošlete ven, já odejdu a Vy pak začnete.“

Smysl pro humor a nevšední přístup k vážným věcem byl pro Otce kardinála Špidlíka příznačný. Jednou se ho zeptali, proč je 10 Božích přikázání. Odpověděl poněkud zeširoka: „Pán Bůh si posteskl: Ach ti lidi! A tak se zeptal Neapolitánů: Můžete zachovávat aspoň to „nepokradeš“? Odpověděli mu: Pane Bože, my jsme nikdy nekradli! Ale děláme kšefty a to víte, člověk se nesmí vázat. To není jenom tak! Pán Bůh se tedy ptá Němců: Tak aspoň to „nezabiješ“? Odpověděli: Ale my nikdy nechceme zabíjet! Ale to víte, vedli jsme války a to je těžké! Pán Bůh se potom zeptá Francouzů: Aspoň to „nesesmilníš“? Odpověděli mu: Co máme dělat, když oni všichni přijedou do Paříže a tam provozují všechny ty lásky? Je to trápení, to my chápeme… Když si Pán Bůh už neví rady, obrátí se na Židy: Chcete zachovávat alespoň jedno přikázání? Zeptali se ho: A kolik stojí? Odpověděl jim: No nic, to je zadarmo! Židé Pánu Bohu rychle odpověděli: Tak to nám dejte všech deset!“

Zeptali se Otce kardinála Špidlíka kolik umí jazyků. Odpověděl: „No tož ten svůj jsem už zapomněl! Víte, když člověk studuje, musí rozumět mnoha řečem. Mluvit, to už je složitější. Někdy to jde, někdy nejde. Například holandsky jsem mluvil plynně. Ale když už od té doby uplynulo 59 let, tak se mi to plete s němčinou, protože holandština je někde mezi němčinou a angličtinou. Svoje hlavní, vědecké knihy jsem musel psát francouzsky, ty populární jsem psal italsky. No a podívejte se, co se stalo! Italský prezident republiky mi udělil medaili za přínos pro italskou kulturu a umění!“

O životě v emigraci Otec kardinál Špidlík hovořil takto: „Jsou lidé, kteří se s cizinou nikdy nesmíří. Pořád sní: „Až já se vrátím domů!“ A když se pak vrátí domů zjistí, že je to všechno jinačí a potom s pláčem jedou zpátky do ciziny. A je také druhý typ člověka, který se chce rychle přizpůsobit a proto o sobě říká: „Já jsem Angličan!“ Ale jen co promluví je poznat, že není. A je to pak trochu směšné. No, já povídám, že jsem nikdy žádnou komedii nedělal. Jsem odkud jsem. Rodem jsem Moravan, státní příslušností Čech, ceco (foneticky „čéko“). To v italštině znamená také slepý (psáno: cieco). Tak já jsem „čéko“ a v tomto mém věku jsem už taky dost hluchý. Když jsem byl v cizině, tak mi lidé vždycky pomohli, abych mohl dokončit to, co jsem doma dokončit nemohl. Tak jsem jim všem za to vděčný.“

Vedle mnoha státních cen a vyznamenání doma i v cizině obdržel Otec kardinál Špidlík úctyhodnou řadu čestných členství, čestných občanství a čestných doktorátů. Neměli bychom zapomínat, že po celý svůj dlouhý a činorodý život studoval duchovní rozměr křesťanství Východu. V tomto oboru byl uznávaným znalcem. Není žádných pochybností o tom, že Otec kardinál Špidlík má velkou zásluhu na započatém a pokračujícím usmiřování římsko-katolické a pravoslavné církve. V záležitosti oboustranného přesvědčení o tom, že „Církev Kristova nejenom má, ale dokonce musí dýchat oběmi plícemi“, si Otec kardinál Špidlík velice dobře rozuměl s papežem Janem Pavlem II.. Toto svoje přesvědčení sděloval Otec kardinál Špidlík nejen Janu Pavlu II., ale také předchozím a následujícím papežům.

Velkých zásluh Otce kardinála Špidlíka si byli vědomi také představitelé východní pravoslavné Evropy. V roce 1992, u příležitosti 600. výročí smrti Sergeje Radoněžského (opat, v Rusku jeden z nejuctívanějších pravoslavných svatých, žil v letech 1314–1392), byl Otec Tomáš Špidlík přijat sovětským exprezidentem Michailem Gorbačovem. V roce 1993 byl Otec Tomáš Špidlík jmenován čestným členem „Společnosti byzantských studií“, která sídlí v ruském Sankt Petěrburgu. V květnu roku 1997 obdržel čestný doktorát od rumunské univerzity v Cluj-Napoca, která jej prohlásila za jednoho z největších znalců východní spirituality. V prosinci roku 1997 mu čestný doktorát udělila Palackého univerzita v Olomouci, v květnu roku 1999 Karlova univerzita v Praze.

Follow

Follow

Jiří Kachlík, 26. února 2020

První slovanské osídlení celého Slezska datujeme do 7. století n.l. Horní Slezsko (tj. jihovýchodní část Slezska) bylo zprvu nazýváno podle slovanského kmene Opolanů Opolskem. Také v Dolním Slezsku (v severozápadní části Slezska) tehdy sídlily slovanské kmeny. Jejich příslušníci se nazývali Slezané. Pojmenování země Slezsko je odvozeno buď od názvu tamní hory Ślęży, nebo od názvu řeky Ślęza. Horním Slezskem protéká horní část řeky Odry, Dolním Slezskem protéká její dolní část. Odra pramení v České republice, na Moravě. V Polském Slezsku pak míjí města Racibórz, Brzeg, Wrocław, Głogów, atd. (Viz dále: „Mapa současného rozdělení Polského Slezska…“).

Převážná část Horního a Dolního Slezska a také Vislanské knížectví v Malopolsku byly součástí Velké Moravy (ta existovala v letech 833–906). Patřily do ní také země Horní a Dolní Lužice. Po rozpadu Velké Moravy se zmíněné slovanské země staly součástí českého knížectví. Je doloženo, že převážnou část Horního a Dolního Slezska a Vislanské knížectví ovládal český kníže Boleslav II. Pobožný (panoval v letech 967–999). Patřily mu až do doby, kdy se jich zmocnil polský kníže Měšek I. (panoval v letech 935–992).

Naděje Čechů, že po Měškově smrti se Polsko rozpadne a české knížectví znovu obsadí ztracená území, se ukázaly být liché. Vlády v Polsku se roku 992 chopil Měškův velmi schopný syn Boleslav I. Chrabrý (panoval 992–1025). Jeho matkou byla česká princezna Dobrava, zvaná též Dobravka. Ta byla dcerou českého knížete Boleslava I. (panoval 935–967). Polský kníže Boleslav I. Chrabrý ubránil Slezsko a je známý tím, že na svém dvoře uvítal poslední přeživší Slavníkovce, totiž knížete Soběslava a biskupa sv. Vojtěcha. Brzy po svém nástupu na knížecí trůn obsadil Krakovsko a celou dnešní zemi Moravskou.

K Čechům měl Boleslav I. Chrabrý pokrevně i mentálně blízko, přes svoji českou matku se považoval za právoplatného dědice českého knížectví. Je známo, že tělo sv. Vojtěcha, zavražděného roku 997 pohanskými Prusy, vykoupil zlatem stejné váhy. Potom Vojtěchovo tělo nechal uložit do dnešní arcibiskupské katedrály ve městě Hnězdno (polsky: Gniezno). Na jedny z prvních mincí, které nechal razit, přikázal umístit jméno knížete Václava Svatého, který byl strýcem jeho matky.

Slezsko nemělo zůstat v polských rukách trvale. Jeho podoba se začala měnit, rozpadlo se postupně na menší knížectví. Došlo sice k jeho rozdělení na Horní a Dolní Slezsko, ale jakmile se polská moc v polovině 12. století roztříštila, oddělovaly se i další části Slezska. Ty pak postupně vyhlašovaly nezávislost na polském panovníkovi. A tak postupně a velmi pomalu vznikala příležitost pro vojensky silné sousedy. Pro Čechy příležitost znovu získat Slezsko přišla na konci 13. století.

Českému králi Václavu II., který panoval v letech 1283–1305, se v rámci jeho politické expanze do Polska podařilo připojit k českému království jak Malopolsko (území ležící východně od Horního Slezska), tak většinu významných částí Slezska. Navíc se roku 1300 stal polským králem. Tehdy pod svou správu získal celé Slezsko. O několik let později těchto územních zisků využil český král Jan Lucemburský (panoval 1310–1346). Při jednáních se svým polským protějškem Kazimírem III. Velikým vyměnil české nároky na polskou královskou korunu za uznání české svrchovanosti nad Slezskem. Celé Slezsko, včetně samostatných území, které už nepodléhaly Polsku, se podařilo získat až Karlu IV. Lucemburskému sňatkem se svou v pořadí třetí manželkou Annou Svídnickou (polsky: Anna Świdnicka).

Ve druhé polovině 14. století vytvořené soustátí „Koruna česká“ spojovalo do jednoho společného celku zprvu: království České, markrabství Moravské, knížectví Opavské, lenním vztahem připojená knížectví Slezská, země Horní a Dolní Lužice a velkovévodství Lucemburské. Svazek zemí Koruny české právně zakotvil český král a císař „Svaté říše římské národa německého“ Karel IV. Lucemburský svými bulami ze dne 7. 4. 1348. Roku 1353, po složitých jednáních, k zemím Koruny české připojil Horní Falc. Karel IV. toto území získal od rýnského falckraběte Ruprechta I. Rudého jako náhradu za dluhy. O 20 let později, roku 1373, tentýž císař a král Karel IV. toto vrátil Horní Falc rodu Wittelsbachů výměnou za markrabství Braniborské (německy: Brandenburg) a 200 tisíc zlatých. Rozloha zemí Koruny české potom už nikdy nebyla větší.

Už roku 1415 bylo ze svazku zemí Koruny české odpojeno Braniborsko. Ještě v letech 928–929 n. l. se na tomto území rozprostíralo slovanské knížectví Havolanů (jméno bylo shodné s názvem tamní řeky Havoly, německy: Havel). Bojovníci slovanského národa Havolanů byli v letech 928–929 poraženi vojskem Jindřicha I. Ptáčníka. Místní slovanské obyvatelstvo bylo pak dlouhá 4 staletí systematicky poněmčováno. Součástí zemí Koruny české bylo Braniborsko jen v letech 1373–1415, tedy 42 roků. Ze svazku zemí Koruny české je vyňal syn Karla IV. císař Zikmund Lucemburský. Ten roku 1415 rozhodl, že Braniborsko bude napříště lénem „Svaté říše římské národa německého“ a že tuto zemi bude od roku 1416 spravovat rod Hohenzollernů. Ti si za své sídlo zvolili vyspělé a bohaté město Berlín. Do svazku zemí Koruny české se Braniborsko už nikdy nevrátilo.

Samozřejmě, ve Slezsku stále vznikala další drobná knížectví, která se později snažila vyvíjet samostatnou politiku. Postupně se změnila také skladba obyvatel Slezska. Na územích, původně obývaných Slovany, začali převládat německy mluvící obyvatelé. Obzvláště se tak dělo ve městech. Poněmčování Slezska od severu a západu pokračovalo rychle. Mluvit německy tehdy znamenalo být „in“. Jenom na jihovýchodě Slezska převládaly jazyky Opolanů, Moravanů, Čechů a Poláků.

Konec vlády krále Václava IV. Lucemburského (panoval 1378–1419) byl koncem dobrých vztahů mezi Čechy a Slezany. Slezané zcela odmítli učení Jana Husa a přidrželi se katolictví. Husité se jim za to mstili loupeživými nájezdy, rabováním slezských hradů a zámků, vykrádáním a zapalováním katolických kostelů a klášterů, znásilňováním žen a dívek a ničením a pálením všeho, co se nedalo ihned zpeněžit nebo odvézt na koňských povozech do Čech. Husité dali tomuto svému počínání název: „Spanilé reizy“ (odvozeno od německého slova „die Reise“ = cesta). Je pravdou, že si domů přivezli velké množství zlatých a stříbrných bohoslužebných předmětů, zlatých, stříbrných a měděných mincí, krejčovských látek, kožišin, zbraní a jiných cenností. Šikovní překupníci, pro-husitsky smýšlející měšťané a nekatolická šlechta v těch časech velice zbohatli.

Český král Jiří z Poděbrad (vládl 1458–1471) byl zprvu správcem zemí Koruny české. Po krátkém panování mladičkého krále Ladislava Pohrobka byl představiteli umírněných husitů (utrakvistů) roku 1458 zvolen českým králem. Za pomocí úplatků a slibů, ale také výhružek a nátlaku mu dalo hlasy i české katolické panstvo. Volby Jiřího z Poděbrad se však neúčastnili zástupci vedlejších, převážně katolických zemí. Nejenže nikdy nezískal podporu moravské, převážně katolické šlechty. Jeho zvolení neuznali ani přední muži Horního a Dolního Slezska a obou Lužicí. Představitelé Horní a Dolní Lužice Jiřího z Poděbrad za svého krále uznali teprve až o 2 roky později, roku 1460.

Situace se ještě zhoršila poté, co papež Pius II. (A. S. Piccolomini) začal na Jiřího naléhat, aby přestoupil ke katolictví a ve svém království zakročil proti kacířským husitům. Českému poselstvu v Římě roku 1462 papež odmítl povolit přijímání „pod obojí způsobu“ (zkr. „pod obojí“, též „podobojí“) s odůvodněním, že to bylo dovoleno jen 1. generaci husitů a že římská kurie s basilejskými kompaktáty nikdy nesouhlasila. Jiří z Poděbrad papeži vyhovět nemohl ani nechtěl, protože to byli právě představitelé umírněných husitů, kdo jej zvolili na český trůn. Tvrdě zakročil jenom proti tehdy vznikající církvi Jednota bratrská. Toto polovičaté, čistě pragmatické rozhodnutí Jiřího z Poděbrad papeži ani domácím katolíkům nestačilo.

Král Jiří z Poděbrad a jeho království se pak dostávali do stále větší mezinárodní diplomatické a hospodářské izolace. Roku 1466 následný papež Pavel II. (Pietro Barbo) prohlásil krále Jiřího z Poděbrad za kacíře, uvrhl ho do klatby a vyhlásil proti němu křížovou výpravu. Formálně byl Jiří z Poděbrad zbaven majetku a trůnu. Této příležitosti využil ctižádostivý uherský král Matyáš Korvín (v Uhrách panoval v letech 1458–1490). Ten se postavil do čela křížové výpravy proti Čechům. Po vcelku zdařilém útoku uherského vojska proti Čechům byl Matyáš dne 27. 2. 1469 nedaleko Vilémova ve východních Čechách odražen a nakonec zajat. Když slíbil, že od dalšího boje upustí, byl ze zajetí propuštěn.

Bylo už řečeno, že roku 1466 papež Pavel II. Jiřího z Poděbrad sesadil z českého trůnu. Proto se mohl král Matyáš Korvín, necelé 3 měsíce po svém propuštění ze zajetí, nechat katolickou šlechtou a odpůrci Jiřího z Poděbrad zvolit českým králem. Českým králem byl Matyáš Korvín právoplatně zvolen dne 3. 5. 1469 v moravské metropoli Olomouc. Matyášovu volbu za krále zemí Koruny české uznali nejen moravští stavové, ale také zástupci vedlejších zemí Koruny české.

Uherský král Matyáš Korvín pak na území Moravy, obojího Slezska a obou Lužicí panoval až do své smrti roku 1490, tedy 21 roků. Jiřímu z Poděbrad zůstala vláda pouze nad kališnickou částí Čech a to jen proto, že se už nenašel nikdo, kdo by byl ochoten a schopen ho odtud vyhnat. Jistou roli sehrála také skutečnost, že král Matyáš byl po krátkou dobu zetěm Jiřího z Poděbrad. Dne 22. 3. 1471 Jiří z Poděbrad nečekaně zemřel.

Osm roků po smrti krále Jiřího z Poděbrad se Matyáši Korvínovi roku1479 podařilo v Olomouci s novým vládcem v Čechách Vladislavem II. Jagellonským dojednat pro Matyáše výhodnou smlouvu.

Vladislav si podle této smlouvy mohl ponechat Čechy, Matyáš Moravu, obojí Slezsko, obě Lužice a titul českého krále na doživotí.

Roku 1485 vpadl král Matyáš Korvín do Rakouska a dobyl jeho hlavní město Vídeň. Když pak roku 1490 ve Vídni zemřel, stal se Vladislav II. Jagellonský, podle dřívějších dohod, králem uherským. Čechy a království uherské, včetně Moravy, obojího Slezska a obou Lužic, byly následně spojeny personální unií. Stejně jako dříve v Čechách, tak i v nově nabytém uherském království vládl Vladislav II. Jagellonský sice dobrotivě, ale slabošsky (panoval 1471–1516). Vrchu nabyla domácí šlechta, která zeslabovala královu moc a ujařmovala poddané.

Slabosti českého státu tehdy využil také braniborský rod Hohenzollernů. Tentokrát se Braniboři spokojili jenom s menšími územními zisky. Později byli mnohem rozpínavější.

Mezi Slezsko a ostatní země Koruny české pak vrazilo klín nové, značně odlišné chápání křesťanské věrouky. Německy mluvící Slezané přijali myšlenky církevního reformátora Martina Luthera a nerozuměli si potom ani s katolíky, ani s husitskými kališníky (utrakvisty). Jednota v politických postojích a skutcích nastala snad jenom krátce na začátku třicetileté války. Tehdy se Slezané spojili s velkou částí povstalců v Praze a odmítli vládu habsburského panovníka. Po skončení třicetileté války zůstalo obojí Slezsko, jako součást zemí Koruny české, vítězným Habsburkům. Protestantismus ve Slezsku byl však natolik silný, že tam bylo nezbytné vyhlásit náboženskou toleranci. Ve Slezsku, které bylo bohaté díky svým textilním manufakturám, bylo nutné z ryze pragmatických důvodů upustit od rekatolizace jeho protestantských obyvatel.

Přesto většinou německy mluvící Slezané svoje sympatie obraceli spíše než k Praze a k Vídni směrem opačným, k Berlínu. Hohenzollernské protestantské Prusko se začalo drát k moci. Pruský vojenský útok na Slezsko roku 1740 zahájil „1. válku o rakouské dědictví“. Tehdy pruský král Fridrich II., kníže z rodu Hohenzollernů, využil toho, že habsburské soustátí bylo oslabeno válkou s Osmanskou říší (s Turky) a neuznal nárok rakouské císařovny Marie Terezie na všechna dědičná území Habsburků. Začalo tak dlouhé a krvavé soupeření mezi Fridrichem II. a Marií Terezií, které po třech ničivých válkách skončilo porážkou Habsburků. A proto byl na konci „Sedmileté války“ roku 1763 podepsán pro Rakousko potupný mír v Hubertusburgu. Podpisem této mírové smlouvy se Rakousko vzdalo téměř celého Slezska.

Tehdy jsme pozbyli také hrabství Kladské i s jeho stejnojmenným hlavním městem (polsky: Kłodzko). Hrabství Kladské bylo až do roku 1763 pevnou součástí Čech. Až do dnešních dnů jeho ztráta zanechala na mapě Čech ošklivý zářez ve tvaru hluboké kapsy. Ve městě Kladsko prožil své dětství 1. arcibiskup pražský Arnošt z Pardubic, farní kostel Nanebevzetí Panny Marie tamtéž je místem jeho posledního odpočinku. Ve městě Kłodzko se jedna ulice dodnes jmenuje „ulica Czeska“, na hlavním náměstí před městskou radnicí stojí 2 vysoké štíhlé sloupy s kamenným českým lvem na vrcholu každého z nich. Ve středověku byl ve městě Kladsko postaven most ozdobený kamennými sochami českých světců, který měl být zmenšenou obdobou Karlova mostu v Praze. Právem bylo a je i dnes polské město Kłodzko nazýváno Malou Prahou.

Jen malá část Slezska, tzv. Rakouské Slezsko, pak zůstalo pod správou panovníků zemí Koruny české. Na tomto malém území žili vedle sebe Němci, Poláci, Moravané a Češi. V podstatě nekomplikované soužití narušil teprve až vzestup národních vášní ve 2. polovině 19. století. Až do té doby se lidé odlišných národností vzájemně tolerovali a respektovali jeden druhého. Národnostně smíšená manželství byla tehdy zcela běžným, přirozeným jevem.

Dvacáté století dopadlo na Rakouské Slezsko velmi těžce. Soustátí „Koruna česká“ formálně zanikla roku 1918 v okamžiku vzniku Československé republiky. Česko-polské územní spory na konci 1. světové války vyvrcholily na konci ledna roku 1919 tzv. „Sedmidenní česko-polskou válkou“. Spor o Těšínsko a Krakovsko byl pak téměř 40 roků příčinou napjatých vztahů mezi Prahou a Varšavou. Snad definitivně byl tento spor vyřešen až roku 1958.

Napětí mezi národnostmi, žijícími v Československém Slezsku, využili také Hitlerovi nacisté po svém nástupu k moci v Německu roku 1933. Po podpisu Mnichovské dohody dne 30. 9. 1938 a po následném připojení pohraničních oblastí včetně Československého (dříve Rakouského) Slezska k „Německé 3. říši“ rukovali tamní Němci do Wehrmachtu, zatímco Moravané, Češi a Poláci pocítili na vlastní kůži, co je nacistická nenávist a národnostní útlak. Po skončení 2. světové války se všechno obrátilo – během 2. světové války utlačovaní občané Československa se mstili na Němcích…

/zpracováno z dostupných materiálů/

Follow

Follow

Vzdálenost dvaceti kilometrů z Těšína do Moravské Ostravy překonaly osobní vozy s důstoníky za necelou hodinu. Vozovky byly zledovatělé a auta musela mnohé úseky zdolávat takřka krokem. Šnejdárek se hned po příjezdu do Ostravy přesvědčil, že z polské strany nedošla žádná odpověď. Do desáté, na na niž stanovil lhůtu ultimáta, zbývala sotva hodina. Svolal štáb a velitelům jednotlivých oddílů vydal rozkazy k přípravě akce podle předem vypracovaných směrnic. První jednotky se vzápětí přesouvaly k demarkační linii u Orlové, aby zaujaly výchozí postavení k pochodu na Bohumín a Karvinou, neboť prvořadým úkolem bylo obsazení celé uhelné pánve a teprve potom zbytku území. Další jednotky ze Slezské Ostravy měly pomocí vlaku, provizorně sestaveného pro bojové nasazení, zajistit obsazení trati až po těšínské nádraží. O druhou část, pokračující na východ k slovenské hranici se měl postarat pluk italské legie, který v koordinované akci již podle posledních zpráv vyrazil z Žiliny.

Šnejdárek odeslal šifrovanou depeši do Prahy ministru vnitra Antonínu Švehlovi – dočasně zastupujícímu premiéra Karla Kramáře po dobu jeho pobytu v Paříži, kde se s Benešem měl zúčastnit zahájení mírové konference – v níž oznamoval, že je připraven splnit úkol podle dispozic v původně stanovený den.

Švehla přijal zprávu s úlevou. Do poslední chvíle se totiž obával, že nepředvídatelná náhoda ohrozí časový plán a tím i zdar celé akce. (Aniž to tušil, časně zrána 23. ledna k tomu mnoho nechybělo!) Nyní se Švehlova starost upírala k misi konzula Karla Lochera v Krakově, zastupujícího zájmy republiky v Polsku, jehož zmocnil jménem vlády předáním memoranda o zákroku na Těšínsku Paderewskému. Locher měl memorandum předat krátce před obsazením, a to 22. ledna. V jeho případě komplikace skutečně nastala a konzul byl zatčen v jednom krakovském hotelu jako nananejvýš podezřelá osoba. Bezpochyby byl už pod dohledem polské policie delší dobu a napětí na hranicích tomu jenom v nejméně vhodný okamžik přispělo. Než se ozřejmilo jeho diplomatické poslání před příliš horlivými policisty a konečně dorazil do Varšavy, probíhaly boje na Těšínsku již třetí den.

Ve chvíli, kdy polské jednotky na svém území za pomoci dobrovolníků z řad občanů urychleně zajišťovaly obranu, překročily čs. oddíly demarkační linii před Bohumínem a dostaly se s nimi do prvního kontaktu. Hned v úvodních střetnutích se ukázala větší bojová zkušenost československých legionářů, kteří byli lépe vyzbrojeni a měli početní převahu.

Nicméně Poláci se bránili zarputile a dali najevo, že dobrovolně nevydají ani píď země, na kterou si činili nárok. Československé oddíly i přes tvrdou obranu vytrvale postupovaly a už po několika hodinách se boj přenesl do ulic Bohumína, Fryštátu, Horní Suché a jiných měst i obcí, kde se bojovalo téměř o každý dům. Rachot výstřelů a třesk granátů neumlkl ani po soumraku. Světlice ozařovaly temné kontury měst, která se proměnila v bojiště. Čs. jednotky postupně získaly ještě před půlnocí kontrolu nad celým Bohumínem včetně důležitého nádraží, nad Petrovicemi, Šumbarkem (nynější Havířov) a třemi obcemi pod společným názvem Suchá (Horní, Prostřední a Dolní).

Šnejdárek odeslal Švehlovi hlášení, že nejdůležitějšího cíle již bylo dosaženo. Uhelný revír byl obsazen, na šachtách rozmístěny vojenské stráže, a dodávky uhlí pro domácí průmysl tak byly zajištěny. Šnejdárek se okamžitě spojil i s velitelem legie, která již dosáhla slovenské hranice a chystala se k nástupu na Třinec, Jablunkov a Istebnou, kde byly podle zpráv průzkumníků polské baterie v plné pohotovosti. Za úsvitu dorazily předsunutým oddílům posily, aby vystřídaly vojáky vyčerpané po celodenním útoku. V průběhu 24. ledna vstupují do ulic Karviné a Fryštátu, poté se čelo bojové linie stáčí na jihovýchod a Šnejdárek vydává rozkaz k pochodu na Těšín. Neotálí ani okamžik, chce si nadále udržet iniciativu a nedopřát Polákům příležitost k vydechnutí, vytrvale pobízí unavené muže ke spěchu. Stále se nemůže zbavit dotírající předtuchy, že protivník nenasadil k obraně všechny síly a že se co nejdřív střetne s daleko zkušenějšími jednotkami, které se Pilsudski nebude zdráhat povolat rovnou z ukrajinské fronty. Pokud tak neučinil už předchozí den, může je očekávat v průběhu dvou dnů a do té doby všemožně hleděl, aby dorazil k Visle, kde by rozložil obranu podél řeky proti případné protiofenzivě legie, která měla co nejdřív zasáhnout do bojů a poutat na sebe část polské obrany ve východní části Těšínska.

Pod tlakem čs. jednotek stáhl Latinik 24. ledna veškeré oddíly, které měl k dispozici, i s těmi, jež nastoupily z bohumínsko-kravisnské oblasti do bezprostřední blízkosti Těšína, a chystal se k obraně správního města celého sporného území Slezska. I když se pro něj situace vyvíjela krajně nepříznivě, bojová morálka obránců neklesala, spíš naopak, stále noví civilisté se hlásili do zbraně a zaujímali místa po padlých, raněných a zajatých. Latinik nemohl předvídat jiný průběh bojů za předpokladu, že nedostane slíbené posily, byť by jejich hodnota byla jakákoli. Krakovské velení ho tak nejen účinně nepodpořilo, ale v očekávání, že plukovníkovi prospěje praporem nováčků, zklamalo i samo sebe. Z kontingentu odvedenců dorazil do Těšína jen nepatrný počet, protože už cestou z Krakova mladí muži prostě dezertovali. Nebylo to nic pozoruhodného ani ojedinělého. Válkou i vleklým strádáním v zázemí unavení a znechucení lidé už nebyli ochotni nasazovat životy za zájem odhlehlé oblasti, která jim na rozdíl od usedlíků a patriotů byla cizí. Rozmrzelému Latinikovi nezbvýval čas ani trpělivost na dožadování se nových posil a spoléhal už jen sám na sebe.

Po následující dva dny – 25. a 26. ledna – se odbývaly jen místní boje a Šnejdárek šetřil síly k rozhodnému útoku na Těšín. Pár kilomentrů od nádraží v jižním směru rozestavil dvě baterie děl a očekával příjezd provizorně obrněného vlaku z Moravské Ostravy, který byl na obou koncových plošinových vozech vyzbrojen dvěma děly. V koordinaci s ním zamýšlel dobýt nádraží a odtamtud ostřelovat město, pokud se nevzdá na první výzvu. Předpokládal, že i přes odpor Těšín dobude 27. ledna, a otevře si tak nástupní prostor k Visle, která byla vzdálena dvacet kilometrů. Z význačných měst byl v cestě jen Skočov na pravém břehu Visly, rozkládající se v polovině vzdálenosti lokální trati Těšín-Bílsko. (Nynější západní část dvojměstí Bialsko-Biala na řece Bělé). Bílsko mělo být nejzazším cílem vojenské akce, pokud Švehla nenařídí pod příznivým dojmem z úspěchů pochod na jih. O převážně kopcovitou a lesnatou jihovýchodní část Těšínska, Jablunkovsko, Istebnicko a Třinecko, se měla postarat italská legie ze Žiliny.

Latinik z blízkosti nádraží, které měl zatím pod kontrolou, sledoval s rostoucími obavami pohyby československého vojska a neměl žádné pochybnosti, že Šnejdárek, s nímž se setkal před třemi dny, nechá město rozstřílet, pokud se mu bez odporu nevzdá. Jeho parlamentář se v tom smyslu vyslovil jasně časně zrána 27. ledna, když předložil ultimátum do soumraku. Skepsi polského velitele navíc posilovalo hořské zklamání z malého zájmu o události jak v Krakově, tak i ve Varšavě. Přes veškeré ujišťování o pomoci se už nikdo neozval. Plukovník si uvědomil, že nese odpovědnost za životy obyvatel města i za město samé. Netoužil po tom, aby se přes noc změnilo v rozvaliny, velitelství se pak vyzulo z odpovědnosti a veškeré důsledky svalilo na něj. Napadlo ho i to, že obrana, byť by se o ni omezenými prostředky i pokusili, by sotva byla účinná a postup nepřítele by zdržel nanejvýš o půl dne, což se v širším rámci událostí ukázalo jako nepodstatné. Mnohem výhodnější řešení spatřoval v příležitosti uniknout pod ochranou tmy z Těšína a zaujmout obranu podél železnice v blízkosti Skočova, vzdáleného dvacet kilomentrů východním směrem, kam zasahoval výběžek moravských Beskyd a kde byla kopcovitá lesnatá krajina. Zamýšlel využít příznivých terénních podmínek k zatarasení průsmyků i železničních tunelů, zvlášť v blízkosti Třince a Jablunkova, aby zabránil Šnejdárkovým oddílům spojit se s posilami ze Slovenska. Gerilovou válku považoval za jediný účinný způsob, jak čs. jednotkám co nejvíce znesnadnit postup mezi Těšínem a Skočovem a zachovat si přitom naději, že ve Varšavě si konečně uvědomí dosah nebezpečí a vyšlou dobře vyzbrojené posily.

Ještě odpoledne 27. ledna vydal svým jednotkám rozkaz stáhnout se z Těšína. Trať na Skočov i přilehlá silnice se zaplnily ustupujícím polským vojskem i občanskou milicí, jejíž příslušníci se rozhodli setrvat po boku vojáků a pokračovat v boji. K Latinikovým oddílům se přidávali i četní civilisté, obávající se příchodu československého vojska, o němž kolovaly poplašné zprávy, že se dopouští drancování a násilností v polských usedlostech. K rozšiřování nepodložených zvěstí hojně přispívali fanatičtí nacionalisté, prchající z obsazených území. Představitelé KN byli sice zklamáni dalším ústupem, ale na druhé straně se neskrývali s tajným uspokojením, že město zůstane ušetřeno před granáty nepřátelských děl.

Ještě navečer vstoupily čs. jednotky do temných a ztichlých ulic Těšína, když se průzkumníci předem přesvědčili, že polský velitel skutečně nařídil vyklizení města. Šnejdárek se se svým štábem usadil na zámku, který před pár hodinami opustil Latinik. Neprodleně svolal poradu se svým zástupce podplukovníkem Gillainem a kapitánem Voskou, k nemuž měl jako ke krajanovi o poznání důvěrnější vztah než k ostatním dohodovým důstojníkům. Tři muži se v knížecím salonku sklonili nad mapou oblasti.

Šnejdárek navrhl vyčkat do svítání a s odpočatými oddíly zahájit pochod na Skočov a k Visle. Zatím ho znepokojovalo, že neobdržel další pokyny z ministerstva obrany, zda má překročit Vislu a obsadit i bílský okres, jak bylo původně ujednáno. Voska však nesdílel velitelův úmysl zdržet se v Těšíně do úsvitu, a popřát tak Polákům ničím nerušený ústup za Vislu, a tím i možnost, aby zorganizovali obranu na východním břehu a zadrželi nápor čs. jednotek do příchodu vlastních posil.

Se vší důrazností doporučoval svému veliteli neotálet a neprodleně vyrazit k dalšímu pochodu, a podržet si tak bojovou iniciativu, dokud otřesený nepřítel ustupuje. Hrozilo stálé nebezpečí, že Polákům přispějí na pomoc posily dřív, než se je podaří vytlačit ze západního břehu Visly a přesila by je mohl vrhnout zpět, aniž by si vybudovali předmostí k nástupu z východního břehu na bílský okres.

Toho se Šnejdárek obával v hloubi duše od prvních okamžiků, kdy vydal rozkaz k zahájení akce. Poměrně slabý odpor nepočetných polských sil v něm vyvolával stále rostoucí podezření, že je vtahován do jakési důmyslné pasti, jejíž zrádné schéma zatím neprohlédl.

Francouzský podplukovník rovněž podpořil Voskův návrh a přimlouval se za plynulé pokračování operace.

Šnejdárek, než se definitivně rozhodl, znovu informaval ministerstvo o situaci. Tentokrát se dočkal odpovědi od samotného Švehly. Zastupující premiér mu napřed blahopřál k obsazení Těšína bez boje a ztrát. Potom se zajímal, zda má pod kontrolou trať Košicko-bohumísnké dráhy po celém území Těšínska. Šnejdárek mu vysvětlil, že doposud neobdržel žádnou zprávu o bojích z oblasti Jablunkovska. Prozatím věděl z hlášení průzkumníků jen tolik, že trať za Třincem, který byl obsazen jeho jednotkami tentýž den jako Těšín, byla neprůjezdná a všechny tunely byla zataraseny vykolejenými vagony. Průzkumníci vyslovili podezření, že uprostřed trosek jsou nastraženy nálože, jejichž zneškodnění si vyžádá nějaký čas. Šnejdárek přislíbil, že k vyklizení tunelů nasadí hned za úsvitu ženijní čety a průzkumníci dále zjistí, zda na Jablukovsku neprobíhají boje s polskou obranou. Pokud tomu tak bude, připraví některé oddíly na pochod, aby vpadly Polákům do týlu, vyřadily je z boje a spojily se s italskou legií. Švehla se dále zajímal, kdy Šnejdárek předpokládá dosažení Visly, a tím i ukončení bojů.

Zároveň Švehla přiblížil důvod, jenž ho přiměl ke změně původního plánu. Ukázalo se strategicky nevýhodným udržet po případném obsazení celý bílský okres, a proto mělo být dosažení Visly nejzazším bodem. Ovšem podstatnější důvody, které vedly ministerstvo obrany i vládu ke korektuře, Švehla zamlčel. Zprávy o konfrontaci totiž už pronikly do světa a staly se středem pozornosti i v Paříži, kde začala mírová konference. Nikdo z pražských vládních představitelů nepochyboval, jak to na delegáty velmocí zapůsobí. Beneš ho o tamní náladě informoval už předchozí den a byl nanejvýš znepokojen vyhlídkou nepříznivé reakce zástupců Dohody a vyčetl mu, že nebyl včas zpraven o zahájení ozbrojené akce. Doporučoval ukončení bojů v co možná nejvýhodnějším postavení, které by se v zásadě krylo s územními požadavky v duchu historického nároku a vyčkat pak na konečné rozhodnutí velmocí o rozhraničení.

V Polsku mezitím rostla nespokojenost s děním v Těšínském Slezsku a úplné rozhořčení vyvolala zpráva, že čs. vládní memorandum o zásahu bylo předáno vládě ve Varšavě teprve 26. ledna, tedy třetí den bojů, kdy se Latinik chystal k obraně Těšína. Takové počínání na oficiální úrovni se rovnalo nepředstavitelné zákeřnosti a polská veřejnost jej přijala s týmiž pocity jako o třiadvacet let později Američané zprávu o japonském útoku na Pearl Harbor. Nikdo přitom nevzal od úvahy okolnost, že kurýr zmocněný předat memorandum, konzul Karel Locher, se zdržel v Krakově právě zásluhou podezíravých polských orgánů, pro které byl ve dnech napětí potenciálním špionem každý, kdo vlastnil československý pas. Prostřednictvím tisku se vášně rozpoutaly naplno. Češi byli obviňováni z licoměrnosti a věrolomnosti, která je jim prý vrozená. Polské armádní velení po konzultaci s Pilsudským nedoporučilo uvolnit z fronty ani z gdaňské oblasti jediného vojína s poukazem na to, že Těšín se kdykoli v budoucnu snadno vyřídí a není nutné propadat panice kvůli území, které je nesrovnatelné s tím, o než se bojuje na východě, nebo co pro Polsko znamená získat přístup k moři. Proto se polská odezva na invazi odbývala převážně na půdě diplomacie.

Už druhý den bojů byl o čs. zákroku zpraven francouzský generál Barthaléry, dohodový přidělenec v Polsku. Generál se zprvu domníval, že se jedná o běžný pohraniční incident, a spojil se s generálem Piccionem v Kroměříži, jenž zastával stejné poslání v ČSR. Ten až doposud obdržel jen kusé zprávy, a proto ho odkázal na Šnejdárkova zástupce pplk. Gillaina, jenž se přímo na akci podílel.

Gillain Barthalérymu sdělil, že vojenský postup se děje se souhlasem francouzské vlády, jejíž příznivé stanovisko tlumočil čs. představitelům pražský vyslanec Clément-Simon. Francouzský přidělenec v Polsku se však s vysvětlením nespokojil a konfrontoval Latinika prostřednictvím jednoho svého důstojníka v Těšíně ještě před vyklizením města. Latinik generálovi vzkázal, že podle jeho úsudku má celá akce původ v Praze a Češi se pouze snaží vyvolat zdání, že se tak děje s plným souhlasem velmocí, nebo aspoň s patronací Francie.

– Byla to zjevně česká lest, pro kterou se nechali zneužít dohodoví důstojníci – stěžoval si Latinik francouzskému generálovi – a pokud to neudělali vědomě, pak překročili svou kompetenci jen proto, aby uspokojili svou ješitnost, že se podílejí na nějaké významné akci. Je nanejvýš pochybné, že by důstojníci v hodnosti majorů a kapitánů byli pověřeni vyhlašováním válečného stavu jinému státu. –

Barthaléry s jeho názory souhlasil. Než však vznesl dotaz přímo do Paříže, aby se dočkal vysvětlení, vydal Šnejdárek rozkaz k pochodu na Skočov. Vyrozuměl od Švehly, že diplomacie se dala do pohybu, a proto hleděl dostát svým závazkům.

Polské jednotky se mezitím kolem města na úpatí Beskyd zformovaly k poslední obraně před Vislou. Podařilo se jim zadržet útok 28. ledna, kdy krutý dvacetistupňový mráz vyřadil z bojů několik obrněných vozů, které Šnejdárek nasadil, u nichž popraskaly palivové nádrže. Další útok, podniknutý následující den, je znovu s vypětím sil odražen, ale obrana se už vydala z posledního a dochází jí munice. Proto další drtivý útok za vydatné podpory děl, podniknutý 30. ledna se už nepodařilo zastavit. Obrana byla prolomena a Skočov se ocitl v obklíčení. Po krátkém ostřelování vyvěsili obránci, převážně dobrovolníci občanské milice, bílý prapor na kostelní věž. Poslední překážka padla a nezítří, 31. ledna, dosáhly předsunuté oddíly čs. armády Visly. Poláci se po vyklizení Skočova stáhli přes most na východní břeh Visly a rozptýlili se do okolních obcí v bílském okrese. Šnejdárek rozkázal svým jednotkám zaujmout pozice ve městě. Svůj úkol pokládal za skončený.

Ještě před soumrakem obdržel od Švehly a Klofáče rozkaz k okamžitému zastavení bojů. Důvodem byla alarmující zpráva od Beneše z Paříže, z níž vycházelo najevo, s jak nepříznivým ohlasem se setkal ozbrojený zásah na Těšínsku. Naštěstí zbraně už několik hodin mlčely. V Praze si se zpožděním uvědomili, že dostatečně nevzali do úvahy reakci západních představitelů, až se seznámí s událostí na česko-polských hranicích. V prvním odhadu se příliš spoléhali na podporu Francie a s jakousi samozřejmostí očekávali, že se stejnou odezvou se setkají i u ostatních velmocí. Jak se záhy ukázalo, skutečnost se značně rozcházela s jejich představami.

Follow

Follow

Bohumila Jandourková, 12. února 2020

Ano, bylo tomu 8. února 2020 již 155 let, kdy Moravan Johann Gregor Mendel poprvé přednášel o výsledcích svého výzkumu dědičnosti v brněnském Přírodovědném spolku, jehož byl členem.

Johann Mendel se narodil 20. července 1822 v malé vsi Hynčice č.p. 58 (dnes 69) v Dolním Slezsku v části Kravařsko. Jeho otec Anton byl sedlák a měli se ženou Rosine tehdy již dvouletou dceru Veroniku. 22. července Johanna pokřtili v kostele sv. Petra a Pavla v Dolním Vražném. Toto datum vždy Mendel uváděl jako den svého narození. Mendel se sám považoval za Moravana německé řeči, i když se narodil ve Slezsku. Jeho původ byl německý a asi z jedné čtvrtiny slovanský. Do školy chodil v Hynčicích, kde oba učitelé, jak Thomas Makitta tak farář z Dolního Vražného Jan Schreiber, věnovali kromě běžné výuky velkou pozornost přírodopisu. K tomu sloužila velká ovocná zahrada a včelín.

Johann Mendel posléze absolvoval piaristickou školu v Lipníku nad Bečvou, kde vynikal znalostmi. Poté prošel šesti třídami gymnázia v Opavě s vynikajícím prospěchem – to se ovšem už neobešlo bez velkých obtíží. V době jeho gymnaziálních studií se stalo velké neštěstí. Při robotě v lese byl jeho otec vážně zraněn, už nemohl pracovat a syna na studiích podporovat. Johann jako syn měl převzít rodinný statek. Ale byl zřejmě rozeným vědcem a tak se rozhodl pro studium a statek převzal manžel sestry Veroniky Alois. Jak dál studovat? Johann Mendel se tedy v Opavě přihlásil do kurzu pro soukromé učitele a přivydělával si doučováním. Jeho mladý organismus to však nevydržel, způsobil si vážnější onemocnění a musel přerušit studium. Přesto nastoupil posléze do další třídy gymnázia a studium dokončil.

V roce 1840 se Johann Mendel zapsal na Filozofický ústav při univerzitě v Olomouci, aby dokončil středoškolské vzdělání předepsané k dalšímu studiu na vysoké škole. Práci však nenašel a musel se na zbytek roku vrátit domů. Tehdy se také zdokonalil v češtině, kterou pro studium v Olomouci potřeboval. V roce 1841 se znovu zapsal na studium v Olomouci a tentokrát si práci našel. Obětavě mu pomohla mladší, třináctiletá sestra Terezie. Zřekla se části svého věna a věnovala je bratrovi, aby mohl pokračovat ve studiu. V roce 1843 na něj opět dolehl velký finanční problém, který mu mohl další studium znemožnit. A tak se Johann Mendel o svých překážkách ve studiu, ve kterém chtěl pokračovat, odvážil promluvit s profesorem fyziky na Universitě v Olomouci, Fiedrichem Franzem. Ten mu navrhl vstoupit do Augustiniánského kláštera v Brně. To podporovala i Johannova matka.

Nevíme jak těžké pro Johanna Mendela bylo rozhodnutí vzdát se světského života. Možnosti mít jednou vlastní rodinu, ženu, děti. Ale nastoupil tuto cestu, pro něj cestu ke vzdělání a jak se ukázalo později i k možnosti věnovat se přírodním vědám i jiným úkolům, kde mohl své vzdělání a schopnosti využít.

Profesor Franz ve zmíněném klášteře nějaký čas žil a kvůli Mendelovi se písemně obrátil s žádostí o pomoc na opata Františka Cyrila Nappa. Opat Johanna Mendela přijal do kláštera v září a od 9. října se Mendel stal novicem. V klášteře přijal jméno Gregor. Od té doby se podepisoval jen Gregor Mendel. Opat si Mendela oblíbil.

Od roku 1845 Gregor Mendel začal studovat na brněnské Teologické faktultě. I při tomto studiu měl stále zájem o přírodní vědy a tak se souhlasem a dokonce podporou opata navštěvoval i přednášky o pěstování ovoce a vinařství. Opat Napp sám byl odborníkem, který o šlechtění rostlin napsal příručku a byl také předsedou Pomologického spolku a členem výboru Zemědělské společnosti.

4. srpna 1847 byl Gregor Mendel vysvěce na kněze. V červnu 1848 dostal osvědčení o absolvování faktulty. Stal se duchovním v nemocnici na Pekařské ulici. Ale utrpení nemocných na něj působilo tak silně, že jemu samotnému viditelně hrozila nemoc. Opat Napp byl velkorysý člověk a nabídnul mu místo učitele řečtiny, latiny, němčiny a matematiky na gymnáziu ve Znojmě. Mendlovo učitelské působení škola hodnotila tak dobře, že Mendela doporučila ke studiu na Vídeňské universitě, aby získal jako učitel profesorské zkoušky. Mendel si na universitě ke studiu vybral přírodopis a fyziku. Tady se ale poprvé Mendel setkal s neúspěchem ve studiu. Udělal zkoušku z fyziky, ale neprošel při zkoušce ze zoologie. Důvodem zřejmě byla skutečnost, že se nemohl účastnit přednášek na universitě. Jeho vzdělanost byla ovšem natolik známa, že přes neúspěšnou zkoušku ve Vídni byl na jaře roku 1851 požádán, aby na čas suploval přednášky z přírodních věd na Technickém učilišti v Brně za nemocného profesora Jana Helceleta. Na popud opata se Gregor Mendel opět vrátil ke studiu ve Vídni. Tam čtyři semestry navštěvoval přednášky ze zoologie, botaniky, chemie, mikroskopické botaniky, paleontologie, matematiky a fyziky. Seznámil se i s kombinatorikou, kterou později dobře využil ve svých genetických pokusech a výzkumech. Zaujala ho i meteorologie, které se mimo jiné později také systematicky věnoval.

Když se po úspěšném studiu vrátil z Vídně do Brna, nastoupil místo suplujícího učitele přírodopisu a fyziky na brněnském německém reálném gymnáziu v Jánské ulici. Ředitelství školy se velmi pochvalně vyjádřilo o jeho pedagogickém působení.

Od roku 1854 se Johann Gregor Mendel připravoval k velkému výzkumu. Myšlenku a program promýšlel zřejmě již dlouho předtím. Prováděl předběžné pokusy. V literatuře bývá napsáno, že jej opat prací na vysvětlení jak se dědí vlastnosti rostlin pověřil. Jistě. Ale zřejmě až poté, co jej Mendel se svým plánem a úmyslem seznámil. Získat „pověření“ jistě nedalo mnoho práce, když opat Napp se sám zabýval šlechtěním rostlin s velkým zájmem…

Jako pokusnou rostlinu si bratr Gregor vybral hrách. Byla to šťastná volba a nebyla náhodná. Hrách měl tu výhodu, že se jeho odrůdy daly snadno od sebe odlišit podle zřetelných vnějších znaků. Navíc se přebytečná semena dala dobře využít v klášterní kuchyni. J. G. Mendel si později zvolil k ověření ještě jiné rostliny, kde v jednom případě měl skutečně smůlu. Jak dnes víme, tato rostlina během života zcela mění svůj vzhled, pro základní výzkum dědičnosti byla naprosto nevhodná. To on ve své době nevěděl. Do výzkumu a do jeho vyhodnocení to vneslo pochybnosti. A nejednoznačností výsledků, byť v tomto jediném případě u jedné rostliny, se Mendel trápil.

Samotný experiment začal v roce 1856 tím, že Mendel od sebe oddělil čisté linie hrachů. Znaků pro srovnávání si vybral sedm, od barvy semen až k délce stonku. Na otázku, proč potomci kříženců vykazovali určité znaky si sám odpověděl. Pochopil, že zděděné vlastnosti se nijak neprůměrují, tedy že kříženci si zachovávají znaky rodičů. Přišel na to, že určitá vlastnost je daná tím, že každý z rodičů přispěje potomkovi jednou ze svých různých vlastností. Dnes je nezýváme geny. Dobře měřitelná vlastnost potomků byla například délka stonku. Pochopil, že z páru získaných vloh po rodičích je jedna silnější, tu nazval dominantní a druhou, slabší, nazval recesivní. Z výsledků byla jasně patrná zákonitost dědičnosti znaků. Za sedm let výzkumu mu prošlo rukama 27 tisíc rostlin hrachu 34 odrůd.

8. února 1865 přednesl první ze dvou krátce po sobě jdoucích přednášek, do kterých vměstnal základní informace o získaných poznatcích z výzkumu dědičnosti. Tehdy, po zpracování a vyhodnocení celé rozsáhlé práce také stanovil základní zákonitosti dědičnosti. Přednášky se konaly v brněnském Přírodověném spolku, ale bohužel zapadly, stejně, jako napřesrok jejich tisk ve sborníku spolku. Mendelovy závěry ušly širší pozornosti tehdejších přírodovědců .

Svět v té době „žil“ Darvinovou teorií, kterou byl překvapen, a zčásti i zaskočen. Objevem vývoje druhů. A pozornosti uniklo, že moravský mnich odhalil základy zákonitostí, kterými se tato převratná evoluční teorie řídí.

Až v roce 1900 hned čtyři botanici objevili Mendelovu práci „Pokusy s rostlinnými hybridy“ (1866) a spopularizovali ji. Jeho práce byla přeložena do angličtiny. Johann Gregor Mendel byl poté světově uznán jako zakladatel genetiky.

Od roku 1862 až do své nemoci také Mendel prováděl každodenní meteorologická pozorování pro Meteorologický ústav ve Vídni. V seznamu třinácti Mendelových publikací se devět týká meteorologie.

Po smrti opata Cyrila Nappa byl Johann Gregor Mendel zvolen opatem Augustiniánského kláštera a v této funkci představoval významnou osobnost Brna a Moravy v tehdejším císařství rakousko uherském. K této vysoké funkci postupně přibíral další, například byl v roce 1876 zvolen místopředsedou správy Moravské hypoteční banky a od roku 1881 byl dokonce jejím ředitelem. Svou pokusnou činnost musel omezit. V posledních deseti letech života spotřeboval Mendel hodně času a energie ve sporu s rakouskou vládou, kvůli neoprávněně zvýšené dani z klášterního majetku.

V roce 1883 Mendel vážně onemocněl a 6. ledna 1884 ve svých 61 letech v klášteře zemřel. Byl pochován na Ústředním hřbitově v Brně do hrobky augustiniánů. Rekviem v kostele dirigoval lašský rodák Leoš Janáček, kterého klášter podporoval na studiích.

Follow