Číslo 115
ČESKÝ ŠOVINISMUS ZASE HLASITĚ ZAŘEHTAL
FollowBohumila Jandourková, 25. listopadu 2019
Vyšla kniha Labyrint světa a ráj srdce J.A. Komenského, s půvabnými ilustracemi. Z vydání knihy mám samozřejmě radost. Ale ten nesmysl v níže uvedeném článku! Přívlastek, že je kniha „česká“, tedy zřejmě v češtině vytištěná, bychom snad mohli i přejít. I když se nám ty nadbytečné přívlastky český, česká, české, množí jako houby po dešti, dokonce i v případě, že se jedná o věci typicky moravské. Níže je uveden samotný článek.
Ale že byl Jan Ámos Komenský, Moravan žijící na Moravě a později v cizině, pronásledován „v Čechách“ (!), tedy v sousední zemi než ve které žil po celou dobu před odchodem do ciziny a kde se i narodil, to už je opravdu velká pitomost a nesmysl. S ostatním textem již lze souhlasit.
Že autor článku tu hloupost mohl napsat bezděčně? Tím hůř. Je z toho vidět jak je nezdravý český šovinismus, přehlížející Moravu a vše moravské, všudypřítomný a zažitý!
Jan Ámos Komenský byl nejvýznamnější Moravan v našich moravských dějinách, uznávaný v celém tehdejším křesťanském světě a uznávaný i dnes. Pokládal se za Moravana. To je více než jisté. Vždyť začasté ke svému podpisu přidával i latinské Moravus, tedy Moravan!
Novinky.cz:
Labyrint světa a ráj srdce. Česká kniha, kterou obdivuje celý svět
Stanislav Dvořák, 22. listopadu 2019
Jedna z nejvýznamnějších knih v českých dějinách vychází v luxusní velkoformátové edici doplněná fantaskními obrazy Miroslava Huptycha. Nová generace čtenářů se tak může přesvědčit, že Komenského Labyrint světa a ráj srdce z roku 1623 je dnes stejně aktuální jako tehdy.
V době, kdy psal Labyrint, byl Komenský v Čechách pronásledován pro svou víru a navíc přišel o ženu a děti. Následná emigrace mu ale paradoxně pomohla ke světové slávě.
Jeho kniha už v roce 1631 vyšla v Sasku. Hlubokou i vtipnou alegorii společnosti zřejmě inspirovali Tomasso Campanella (Sluneční stát) a Johann Valentin Andreae (Bloudění cizince ve vlasti). Poutník prochází světem se dvěma zrádnými průvodci (Všudybud a Mámení) a nahlíží do různých společenských a profesních skupin.
Stále dokola ho zarmucuje marnost činnosti povrchních a závistivých obchodníků a řemeslníků a podivuje se, že to kromě něj nikdo nevidí.
„Než to vím, kdyby se z těch jejich prací, co nepotřebného, zbytečného a hříšného v nich jest, vyníti a odmísiti mělo, že by větší díl lidských obchodů klesnouti musel,“ konstatuje poutník. Štěstí ovšem nenajde ani u vzdělanců, právníků, soudců a filozofů.
Vidí zbytečné pachtění, malichernost, přetvářku, namyšlenost, zlomyslnost. Chce jejich svět opustit a dostává se do sporu s průvodci, kteří reprezentují konformitu. Nechtějí vidět, že král je nahý.
MORAVSKÁ FIRMA PHONEXIA Z BRNA JE SVĚTOVOU JEDNIČKOU V ANALÝZE LIDSKÉHO HLASU
Bohumila Jandourková, 23. listopadu 2019
Firma naposledy předvedla svůj software na Veletrhu obranné a bezpečnostní techniky v Anglii „na břehu řeky Temže“, který se konal už po dvacáté. Britské sdělovací prostředky mluvily a psaly při této příležitosti o firmě s velkým uznáním.
Software této moravské firmy dokáže analyzovat lidský hlas tak, že se z něj rozpozná rasa, stáří, dokonce i přiřazení určitých životní zkušeností hovořícího jedince, jako je třeba obor ve kterém ten konkrétní člověk ve svém životě působil a ještě další věci.
Dnes je jejich software už prodán do šedesáti států. Využívají jej banky, letiště, bezpečnostní složky. Kde je však jejich software využíván je tajné. Výjimkou je jeho používání Spolkovým kriminalistickým úřadem v Německu, který se zveřejněním jeho používání souhlasil.
Dnes vývojáři firmy pracují mmj. třeba na programu pro banky, který umožní klientům pouze zavolat a zadat bance slovně příkaz třeba k převodu finanční částky z účtu klienta na nahlášený, aniž by se banka ptala na jakékoli doplňující údaje. Můžeme jen doufat, že se v budoucnu podobný software nebude používat proti nám, na úkor demokracie.
Takhle o firmě psalo Moravské hospodářství.cz:
Phonexia: Specialisté na analýzu řeči oceňují Brno jako nové Sillicon Valley
Firma Phonexia je dalším kamínkem mozaiky, která vykresluje Brno jako nové středoevropské Sillicon Valley. Před devíti lety se na VUT sešlo šest mladých vědců, nadšených do algoritmů, které analyzují zvuk. Chtěli umožnit lidem vyhledávaní v nahrávkách řeči stejně snadno, jako dnes uživatelé vyhledávají podle hesel na internetu. Obchodní šéf společnosti Phonexia Radim Kudla vzpomíná v rozhovoru, že ze začátku málokdo věřil jejich softwaru analyzujícímu hlas. Dnes jejich technologii využívají call centra, banky, mediální archivy i bezpečnostní složky.
Jaké byly začátky firmy Phonexia? Jak se zrodil nápad stvořit právě software pro analýzu řeči?
Před devíti lety se na Fakultě informačních technologií na VUT v Brně sešlo šest mladých vědců. Byli nadšení do algoritmů, které analyzují zvuk. Díky úspěchům, kterých dosáhli v mezinárodních srovnáních technologií, se rozhodli založit firmu. Další motivace byla hlavně technická. Chtěli jsme umožnit zákazníkům vyhledávat ve zvukových nahrávkách stejně snadno, jako to dnes lidé běžně dělají v internetových vyhledávačích.
Díky čemu se Phonexii podařilo prosadit?
Na začátku byly zásadní mezinárodní srovnávací kampaně přesnosti rozpoznání mluvčího a jazyka. Ty prokázaly, že zejména v hlasové biometrii patříme ke světové špičce. Zákazníci přesto zpočátku nedůvěřovali přínosu naší technologie. Průlom přišel, když jedno z největších českých call center zavedlo naše řešení SPAS (Speech Analytics). Prokázalo se, že tato analýza hlasového provozu call centra dokáže uspořit vedoucím desítky hodin práce. V současnosti je řešení SPAS jednou z důležitých součástí metodiky kontroly kvality práce celého call centra.
Kde všude v současnosti firma působí?
Svoje novinky uvádíme vždy nejdříve na domácí trh. To je pro nás prioritou, neboť zde získáváme jasnou zpětnou vazbu ke svým produktům. Pokud software uspěje v tuzemsku, jdeme s ním do zahraničí pomocí partnerské sítě. Příjmy ze zahraničí tvoří sedmdesát procent našeho obratu. Firma exportuje zejména do zemí Evropské unie, severní Ameriky a některých regionů Asie.
Měla firma od počátku ambice růst „kam až to půjde“? Anebo byl úspěch projektu nečekaný?
Naše firma má v oboru přiměřeně velké ambice. Chceme zůstat firmou úzce specializovanou na dolování informací z nahrávek řeči a na výzkum a vývoj řečových technologií. Většinu našeho ročního obratu tvoří speciální projekty, přestože se v současnosti zaměřujeme i na vývoj nových funkcí u oblíbených stávajících produktů. Někdy však může příliš rychlý růst podnikání spíše škodit.
Jak to myslíte?
Velmi rychlá expanze našeho podnikání nastala v letech 2013 a 2014. Tehdy jsme museli zavést přísnější procesy odpovědnosti a řízení cash flow. Abychom si udrželi flexibilitu, trochu uměle jsme museli přibrzdit růst firmy.
Bylo pro firmu zpočátku důležité, že se rozrůstala právě v Brně?
Podle počtu a zaměření takzvaných high-tech firem působících v Brně můžeme mluvit o středoevropském Silicon Valley. Phonexia vyrostla ve spolupráci s výzkumnou skupinou řečových technologií na FIT VUT pod vedením docenta Černockého. Ve fázi inkubace naší firmy nám velmi pomohlo Jihomoravské Inovační Centrum (JIC). Poskytlo nám nejen kancelářské zázemí, ale také propagovalo naše výsledky. V současnosti naopak senioři z Phonexie pomáhají posuzovat a rozjíždět nové podnikatelské nápady.
Bylo tedy snadné získat v Brně do týmu kvalifikované zaměstnance?
Náš tým se rozrostl z osmi lidí v roce 2011 až k současným třiceti zaměstnancům. V Brně je poptávka po odbornících v IT poměrně vysoká. Daří se nám však stále nacházet šikovné lidi i díky kontaktům s FIT VUT. Pracujeme na společných výzkumných projektech a zadáváme škole taktéž komerční výzkum, na který už nestačí naše časové kapacity. Kromě komerčních zakázek se naši lidé i někteří studenti podílejí i na zajímavých výzkumných projektech financovaných z národní agentury TAČR anebo z evropského programu Horizont 2020.
MORAVSKÁ VÍNA OHROMILA AMERIKU
Miroslav Homola, 23. listopadu 2019
Nejslavnější a nejvýznamnější z amerických soutěží vín, tradiční San Francisco International Wine and Spirits Competition, se stala dějištěm senzace. Vína moravských vinařů totiž vyhrála v šesti kategoriích této soutěže.
Skvělá „chuť Moravy v lahvích“ Ameriku ohromila a počet šesti nejvyšších ocenění v podobě velkých zlatých medailí za téměř čtyřicet let pro jednu zemi zde nepamatují.
Kromě nejprestižnějších titulů se naši vinaři mohou pyšnit ještě 83 získanými medailemi. Za ČR se soutěže zúčastnilo 157 vín, jejichž výsledky vyvolaly zaslouženou pozornost. Zakladatel, majitel a ředitel soutěže Anthony Dias Blue se domnívá, že nic podobného se dosud za 39 ročníků žádné z účastnických zemí ze zahraničí nepodařilo.
Vinařství Agropol Mikulov získalo titul šampiona za nejlepší polosladký Ryzlink a nejlepší Pinot Blanc v soutěži. Další B/V vinařství má také dva šampióny – navíc s jedním a tím samým vínem. Vyhrálo s vínem Müller Thurgau 2018 pozdní sběr kategorii suchých vín ostatních bílých odrůd i celkovou kategorii ostatních bílých odrůd.
Marek Líbal se stal šampionem potřetí za sebou: letos s Ryzlinkem rýnským 2017. Vinselekt Michlovský má šampiona v kategorii nejlepší červené pozdní sběr za Agni 2007. „Jsou to naprosto úžasné výsledky, navíc uvědomíme-li si, že jsou podepřeny statistikou 8 Double Gold, 20 zlatých a 55 stříbrných medailí pro Česko,“ řekl organizátor účasti moravských a českých vín Luboš Bárta.
Zdroj: Právo
ABSURDNÍ ?
Bohumila Jandourková, 19. listopadu 2019
Když o sobě řekne občan narozený v Čechách, že je Čech, je to v pořádku.
Řekne-li o sobě občan, narozený na Moravě, že je Moravan (a nikoli Čech), hned jsou mnozí pohoršeni, nadávají mu do moravských separatistů (tak nadávali i Leoši Janáčkovi za jeho tvorbu !), nacionalistů, moravistů a dostává se mu i dalších podobných „nálepek“. Dokonce propaganda tvrdí, že Moravané chtějí „dělit“ republiku. Jakoby už nebyla rozdělená a to dokonce do čtrnácti nefunkčních, drahých a v podstatě nesmyslně ustavených krajů !
PROČ? Když je historicky doloženo, že češství na Moravě vzniklo jako umělý politický konstrukt a odpočátku nebylo přirozené ?
Že na Moravu přijížděly kolem poloviny 19. století „spanilé jízdy“ složené z českých obrozenců přemlouvat moravské vzdělance té doby, aby se Moravané prohlásili za Čechy. Že je to politická nutnost kvůli ohroženému společnému slovanskému jazyku. Jak byla tehdy chápána moravština na Moravě a čeština v Čechách.
Jako memento zní slova napsaná Karlem Havlíčkem Borovským, kterými ve svém tisku odpovídal na obavy Moravanů, že pokud se přihlásí Moravané kvůli záchraně slovanského jazyka k češství, mohla by proto Morava přijít o práva a svobody.
„Jak by si mohla Morava myslet, že ji chceme připravit o její práva a svobody !“
A přece se to stalo! Podaná ruka Čechům ze strany Moravanů byla později zneužita.
Jak obtížně a s jak mizivými výsledky se Morava už dlouhá desetiletí brání. Nebyl jí ponechán ani jediný moravský oficiální orgán, který by se jí zastal. Nemá oficiální ústa, kterými by se mohla hlasitě dovolávat ukradených zemských práv.
Ale moravští patrioti ve svém úsilí o spravedlivou nápravu neustanou. Nemohou. Hájí přece práva své rodné země a vlasti – Moravy. A všech jejích obyvatel.
Jednou přijde příznivější doba a Morava a Moravané stanou mezi ostatními zeměmi a národy jako rovní mezi rovnými ! Ve společném státě s Českou zemí a českým národem. Jak to odpovídá tisíciletým tradicím Zemí koruny české a později Rakouska-Uherska, ale i preambuli naší ústavy a stále platným percepčním zákonům.
PAMATUJE DUB V NÁMĚŠTI MORAVSKÉ KRÁLE ?
Bohumila Jandourková, 15. listopadu 2019
Pamatuje dub v Náměšti nad Oslavou ještě naše poslední moravské krále? Dub v Náměšti nad Oslavou je považován za největší a pravděpodobně i nejstarší živý dub na Moravě, ale i za nejstarší strom Moravy vůbec. Na rozdíl od většiny ostatních starých stromů u nás, se kterými bývá porovnáván, nebyl vysazen, ale je pozůstatkem původních dubin, které zdejší krajinu pokrývaly. Ke stromu se vztahuje pověst o Janu Žižkovi.
Jeho věk je odhadován na 900 až 1100 let. Jeho obvod je úctyhodných 1010 cm.
I když za strom Moravy je často považován krásný strom oskoruša (česky jeřáb oskeruše), strom, který za „svůj“ považuje i Moravské Slovácko, naše pozornost právem patří i nejstaršímu stromu na Moravě, dubu v Náměšti nad Oslavou.
Můžeme se ještě zastavit u symboliky moravské oskoruše. Oskoruša se na Moravě říká i statečnému děvčeti, které dokáže překonat i velké životní obtíže, případně toho v životě hodně dokázalo. Protože taková dívka je „odolná a silná“ jako oskoruša, která také mnoho vydrží.
Je v této symbolice i naděje a proroctví pro budoucí osud Moravy? Moravy, která opět rozkvete a ozdraví, i když dnes je stále v moci prokletí nenapraveného komunistického zločinu, kterým totalitní komunistická moc po státním puči v roce 1948 zrušila tisícileté zemské zřízení ?
K 20. VÝROČÍ MORAVSKÉHO RESENTIMENTU
Zdeněk Albrecht, 13. listopadu 2019
Celý civilizovaný svět si 9. listopadu připomenul 30. výročí stržení Berlínské zdi. Za necelý rok po této události 3. října 1990 dochází k procesu znovusjednocení Německa. Bývalá socialistická část (NDR) se připojuje ke Spolkové republice (SRN). NDR stejně jako Československo měla své okresy a kraje (Bezirk, Kreis) vystavěné podle direktiv svých ideologických modelů. Aktem znovusjednocení byla tato správní regionalizace okamžitě zrušena a nahrazena obnovou 5 spolkových zemí (Neue Bundesländer) a sjednoceného Berlína ve svých historicky respektovaných hranicích. To vše bez jakýchkoliv diskusí, polemik a s veškerou německou poctivostí.
U nás po listopadových událostech roku 1989 postupně docházelo také k nápravám křivd z doby totalitního systému v duchu práva a spravedlnosti. Navráceny byly majetky jednotlivcům, spolkům, organizacím, církvím a s pozitivním očekáváním byla znovuobnovena jejich činnost. Společnost se mohla svobodně nadechnout. Vypadalo to, že konečně i „správa věcí veřejných se může lidem navrátit“. Nenavrátila. Tuhý centralismus nastolený komunisty zrušením zemských samospráv k 1. lednu 1949 přetrvává dodnes. Zákonem č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních samosprávných celků z 3. prosince 1997 s účinností k 1. lednu 2000, byly Čechy, Morava a Slezsko rozcupány do 14 nesourodých a dosud ničím a nikým nepodložených celků. Malé nefunkční kraje vznikly v hlavách mocných v představě svého „jedině správného rozhodování“ ze židlí svých kanceláří. Přeci se nebudou o moc dělit. Kolik v tom bylo tehdy politických čachrů, osobních i skupinových vyhrůžek a ponižování, a kolik po boji o moravskou kartu (jak hanlivé označení) bylo posléze rozdáno trafik a dobrých bydel včetně hejtmanství. O tom všem vědí mnozí bdělí pozorovatelé. Vše v duchu zásady „čím menší kraj, tím méně kompetencí a tím více vlastní moci“. K tomu ještě s přídavkem hloupé zlomyslnosti bez respektování dávné tradice zemské hranice. Jak se asi cítí moravští Dačičané či Svitavané? A co Pelhřimovští s odvěkými vazbami na jižní Čechy? Mezitím se jezdí do centra ze všech koutů republiky (obcí, měst a krajů) „škemrat“ o dotace na všechno. Prostředky z rozpočtového určení daní postačí snad jen na údržbu a platy. Chtějí-li někde investovat, musí do centra. Tam vědí všechno nejlépe, znají vaše potřeby a jsou přeci soudní. A ruce si mnou všichni ti lobbisté, kamarádíčci a dotační „specialisté“. Bez nich nedosáhnete ani na prostředky z téměř bezedných kohezních fondů EU (pak nadávejme na Brusel). I ty jsou alokovány přes různé partičky. A jak se žije CzechInvestu, když před lety byl zrušen MoraviaInvest? Jak se zvedla prestiž FAČR, když se zbavila názvu ČMFS? Podobných příkladů je bezpočet. A velký státní znak na hrudi sportovců vystřídal malý s českým lvíčkem zcela v duchu normalizačních praktik: „občane, mysli si co chceš, ale my to tak chceme“.
Lidské štěstí a spokojenost není jen o nadité portmonce nebo žití v bezbřehé svobodě a konformitě jedině správných názorů. Život má i rozměr prostorový. Morava je zemí, která vlastně není. Zní to jako z pohádky, ale s postupujícím zčešťováním společnosti je tomu vpravdě tak. Učebnice Moravu definují jako region ve východní části České republiky. Jak moudré, ale o regionech máme asi jinou představu. A co takhle, že Morava stejně byla vždy součástí Českého království. Jak lichá představa, vždyť nikdy nebyla. A nebo ve veřejně právní televizi vám nějaký redaktor v jakési upoutávce každodenně opakuje „… Jedna země, čtrnáct krajů …“ Kouzlo nechtěného nebo záměr vštěpovat obecenstvu své zeměpisné a politické představy? Mediální prostor vůbec trpí zvláštním druhem cenzury vůči polemikám a diskusím o postavení Moravy v rámci ČR. Že byste na TV zpravodajství viděli třeba záběry z „Pochodu za Moravu“ v ulicích Brna či Olomouce nebo zmínku o konferenci s názvem „Morava 1918“? Ani náhodou. Protože mají své chlebodárce v centru, a ti by jim to spočítali na výplatní pásce nebo třeba vyhazovem. Jakákoliv připomínka v duchu potřeb a práv Moravy je považována za tabuizované téma. Každý dobrý Čech (slušnost mi velí nepoužít zdrobnělinu) zmlkne nebo si odsedne. Známý je i fenomén úbytku obyvatel na českém a moravském „ venkově“. Je zajímavé, že přibližně roční dvacetitisícový deficit je úměrný stejnému přírůstku obyvatel Prahy a míst na centrálních úřadech. Je také ekonomicky spočítatelné, že projektem zemské samosprávy dle údajů z Monitoru informačního portálu MF by se ušetřilo 18 až 22 mld. Kč. ročně. Proč takto šetřit? To je totiž přesně finančně vyjádřená aktuální cena za postupný výmaz Moravy z mapy Evropy.
Morava je krásná a sebevědomá země s lidmi otevřeného srdce a dělných rukou, i když v posledních 70 letech nějak nevměstnaná do svých přirozených kloubů a všelijak lámaná v soukolí vnitřních i vnějších mocenských pudů. Zanedlouho 1. ledna roku 2020 tomu bude 20 let od realizace poslední zemské nesvéprávnosti a posledního pokoření tisícileté tradice vlastní správy věcí veřejných, předávané z pokolení na pokolení. Moravané a Slezané, nedejme se. Vždyť neseme v sobě stále živou pochodeň naděje. Proto považuji tento den za Den resentimentu, tedy za Den ponížení Moravy a Slezska.
MORAVA, SLOVENSKO A MACHOMETÁNI
Morava i Slovensko si v paměti svých národů stále uchovávají vzpomínku na turecké vpády. Turci byli při svých vpádech krutí a nelítostní. A mohamedánství cizí, nepochopitelné, nepřátelské …
Tato historie se dodnes odráží v národních písních jak moravského, tak slovenského národa. I když obraz – ostré hrany tehdejšího utrpení staletí už ohladila i v těch písních.
SOBOTĚNKA IDE
Sobotěnka ide, čo po něj, čo po něj,
cesta zarúbaná k frajerce mojej.
Nie tak zarúbaná, ako je zaťatá,
už je moja milá od Turka zajatá.
Od Turka zajatá, od velkého pána.
Prečo ju zajali? Veď je ona švarná …
/redakce/
9. HODINY NAPĚTÍ /9. část z knihy Lubomíra Kubíka, Těšínský konflikt/
Praktickým provedením ozbrojeného zásahu bylo pověřeno ministerstvo národní obrany, které podléhalo Václavu Klofáčovi. Ministr ještě týž den vydal přísně tajný rozkaz k vyčlenění jednotek pro akci Těšínsko. Jednalo se o dva pluky, složené z italských a francouzských legionářů, které krátce předtím přibyly do vlasti a jejichž příslušníci pod velením italských a francouzských důstojníků prodělali válečné operace na bojištích světové války.
Avšak Klofáčem ústně vydaný rozkaz neměl dlouhého trvání. Již po několika hodinách, kdy se ministr vrátil z mimořádného zasedání vlády za prezidentovy účasti a osobně rozhodl o složení oddílů, zařinčel v jeho pracovně telefon a z Hradu se ohlásil Masaryk.
Rozkaz byl okamžitě zrušen v plném rozsahu. Důvod se zmatený ministr dověděl hned poté.
Prezident právě obdržel zpožděnou depeši z Varšavy, která oznamovala ustavení nové vlády 16. ledna, v jejímž čele stanul intelektuál Ignác Paderewski, muž reálných názorů, s nímž se Masaryk mnohokrát v exilu sešel.
Tak se stalo, že v nenadále změněné situaci se ocitli prezident s premiérem v značných rozpacích. Z řady otázek vystupovala do popředí nejvýrazněji jediná: zaujme nová vláda vlivem Paderewského příznivější postoj ve věci Těšínska? Čas neúprosně ubíhal a nepopřával žádnou příležitost k dlouhému rozmýšlení. Do 20. ledna nepřišel z Varšavy ani náznak toho, že by se tamní vláda zabývala situací na česko-polské hranici, natož aby se ve vztazích něco začalo měnit. Ve chvílích napjatého vyčkávání došlo neobyčejně povzbuzující vyrozumění od Beneše z Paříže. Francie podpoří Československo vysláním samostatného vojenského kontingentu. Bylo to splnění takřka toužebného přání pražských politiků. Vedle morální podpory se velmoc zasadí o historické nároky i demonstrativním skutkem. Nyní už nemělo smysl otálet a na Masarykův rozkaz se přípravy opět daly do pohybu. Po krátké poradě byl definitivní termín akce stanoven na 23. ledna s původními dispozicemi.
K velení nad vybranými oddíly s tak náročným úkolem bylo nezbytné vybrat rozhodného a zkušeného velitele. Okruh výběru byl poměrně omezený, neboť zkušené důstojnické kádry se necházely vesměs v zahraničních armádách Dohody. Na doporučení přednosty prezidentovy vojenské kanceláře plukovníka Otakara Husáka, požívajícího důvěry Masaryka a Klofáče (Husák se stal o necelé dva roky později ministrem obrany), padla volba na podplukovníka Josefa Šnejdárka, dlouholetého příslušníka francouzské cizinecké legie a v době války důstojníka československých jednotech ve francouzské armádě. Prodělal tažení ve Francii a Itálii a ve vlasti byl teprve několik týdnů. S podrobnostmi akce ho seznámil ministr obrany.
Původně Klofáč zamýšlel svěřit velení francouzskému podplukovníkovi Gillainovi, ale Francouz rozhodně odmítl s poukazem na okolnost, že jeho vlast není ve válečném stavu s Polskem. Klofáč to po konzultaci s plukovníkem Husákem i se samotným náčelníkem štábu generálem Mauriciem Pellém uznal a nenaléhal. Ve dnech od 18. do 22. ledna se oddíly přesunuly z okolí Prahy na severní Moravu, některé do kasáren v Moravské Ostravě, jiné zaujaly stanoviště v blízkých obcích. Šnejdárek měl k dispozici celkem deset pěších praporů, jednu jízdní eskadronu a necelé tři dělostřelecké baterie, dohromady něco přes tři tisíce mužů. Podle spolehlivých zpráv rozvědky neměli Poláci na druhé straně demarkační linie z 5. listopadu 1918 víc než nějakách dvanáct až patnáct rot, jednu dělostřeleckou baterii a asi dvě jízdní čety, rozhodně ne víc než tisíc mužů.
Přesun československých jednotek proběhl po železnici hladce. Šnejdárka po příjezdu do Moravské Ostravy znepokojovalo pomyšlení, zda Polákům neunikl pohyb jeho oddílů v průmyslových obcích poblíž hranice. Do zahájení akce zbývalo jen několik málo hodin.
KYTIČKA
Bohumila Jandourková, 3. října 2019
Ženy dostanou během života mnoho květin. Některé ovšem více než jiné, protože to souvisí třeba s jejich povoláním učitelky, či herečky.
Ale i ostatní ženy dostávají čas od času květiny. A málokdy si pamatují kdy jaké květiny či květinu od koho dostaly a při jaké příležitosti.
Mně utkvěla v hlavě vzpomínka ne jednu kytičku. Byla sobota nebo neděle, děti byly ještě malé a manžel je vzal ven na procházku, že se podívají do ivanovického lesa po hříbkách. U nás se vždycky chodí „na hříbky“, i když třeba hledáme na podzim václavky. Chodit „na houby“ se nějak nikdy nevžilo. V ivanovickém lese jste nejčastěji narazili na klouzky.
Manžel přišel kolem oběda domů i s dětmi a řekl: „No, nic neroste, tak jsem ti natrhal aspoň pár kvítek.“ A podával mně malou kytičku polních květin. Podívala jsem se na ni a rozzářily se mně oči. Byla tak krásně poskládaná! Byla kompaktní, jedna květina vedle druhé, vlastně kulovitý tvar, ale uprostřed vyvýšený, takže trochu i jako kužel. Za dlouhou dobu se takové kytice ujaly i ve floristice, ale tehdy to ještě zdaleka nebylo. Tehdy vládla vzdušná, geometricky definovaná „ikebana“. Vzdychla jsem jak je kytička krásná, poděkovala jsem a šla se pochlubit starší sestře, která u nás v domě tehdy také bydlela.
Ta se na kytičku podívala a pohrdlivě řekla: „Ty s tím naděláš, obyčejný kvítka!“
Manžel v poměrně mladém věku umřel, nevěděl, že má nemocné srdce. Děti vyrostly. Ale tu kytičku mám dodnes před očima, třeba když si na procházce všimnu co je kolem krásného lučního kvítí …