ČÍSLO 102
KDY KONEČNĚ ZRUŠÍME KRAJE ?
FollowPetr Michek, 25. října 2016
Nedávné volby do zastupitelstev krajů již tradičně mnoho voličů nepřilákaly a účast ve volbách v žádném kraji nepřekročila 40% oprávněných voličů. Nejvíce jich přišlo volit ve Zlínském kraji (38,50%) a nejméně v Ústeckém kraji (28,98%). Z uvedeného vyplývá, že většinu obyvatel volby do krajů nezajímají a tak neměli potřebu jít k volbám.
Z předvolební kampaně zmizela krajská témata a převažovala ta s celostátním či mezinárodním dopadem. Zato se objevila celá řada úvah, zdali jsou kraje potřebné či zbytečné. Ministr financí České republiky Andrej Babiš na rovinu řekl, že kdyby měl tu pravomoc, tak by kraje zrušil, neboť jsou semeništěm korupce!
Pozornost vzbudil speciál České televize věnovaný krajským volbám, do kterého byli pozváni lídři kandidátek ze všech krajů, ale v jejich vystoupeních nejčastěji zazněla slova – dotační tituly, jakoby kraje sloužily pouze k přerozdělování státních a evropských dotací. O samostatné politice krajů vůči občanům řeč nebyla, neboť ti ve své většině kraje nepotřebují, což dali najevo svou účastí – neúčastí ve volbách. Proto je dnes z mnoha stran slyšet: „Zrušme kraje. Jsou drahé a kromě politiků a žadatelů o dotace je nikdo nepotřebuje!“ Na nové kraje si lidé prakticky nezvykli, vnímají je jako novotvary a postrádají oprávněný zemský patriotismus, na který jsou občané v sousedním Dolním Rakousku, Tyrolsku nebo Bavorsku patřičně hrdí!
Vraťme se nyní kousek do minulosti a podívejme se co vše předcházelo dnešnímu stavu ve veřejné správě (státní správě i samosprávě) v České republice.
Po vzniku první Československé republiky v roce 1918 došlo ke zrušení zemského uspořádání a byly zavedeny tzv. „župy“, které se ujaly pouze na Slovensku. Na Moravě, ve Slezsku a v Čechách jich mělo vzniknout 15, ale pro odpor široké veřejnosti se neujaly. Proto bylo v roce 1928 přistoupeno k opětovnému zřízení samosprávných zemí – Země české, Země moravskoslezské, Slovenska a Podkarpatské Rusi.
Nově vzniklé zemské sněmy – parlamenty, dostaly tehdy do vínku 33% podíl na vybraných daních, s kterými mohly hospodařit. V roce 1948, kdy bylo zemské uspořádání v ČSR zrušeno, tak země měly k dispozici už jen 13 % podíl a dnešní kraje hospodaří jen s 8 % podílem z rozpočtového určení daní.
Dnešní počet 14 krajů (s Prahou) je prakticky totožný s kraji, které vznikly v roce 1949. Tehdy byly zrušeny Zemské národní výbory a vzniklo 19 krajů a 364 Okresních národních výborů. Reforma územní samosprávy v ČSR v roce 1960 snížila počet krajů na 10 plus Praha. V Čechách vzniklo 5 krajů plus Praha, na Moravě a ve Slezsku 2 kraje a na Slovensku vznikly 3 kraje. Počet okresů se v Československu snížil na 108, z toho 14 okresů bylo v Jihomoravském kraji a 10 okresů vzniklo v Severomoravském kraji.
Po tzv. „sametové revoluci“ byly v roce 1990 zrušeny Krajské národní výbory a výkon státní správy byl plně přenesen na okresy, kterých v České republice bylo k 1. 1. 1996 (byl zřízen okres Jeseník) celkem 76. Původní kraje nezanikly a jako územní jednotky existují dodnes. Česká republika tak má dvě soustavy krajů.
Po nějaké době došlo opět ke změně názoru na územní uspořádání státu a v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR byl přijat ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků (krajů) a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, který stanovil názvy nových krajů a jejich vymezení výčtem okresů. Nové kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000 a samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly i první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. I s Prahou tak vzniklo 14 menších krajů, nevyvážených jak rozlohou, počtem obyvatel, tak i daňovou výtěžností. Následky tohoto rozhodnutí neseme dodnes.
Kraje jsou příliš drahým experimentem. V roce 2015 podle údajů ministerstva financí spotřebovaly téměř 9 miliard korun, přičemž na platy krajských zaměstnanců bylo potřeba cca 3,4 miliardy korun. Za roky 2011 – 2015 nás kraje stály cca 44 miliard korun.
Chceme-li být dobrými hospodáři ve svém státě, tak bychom se měli vrátit k osvědčenému zemskému uspořádání státu. Vzorem nám mohou být naši sousedi Rakousko a Německo, kde zemský princip správy státu je doveden téměř k dokonalosti. Jeden úředník veřejné správy zde připadá na 18 – 19 obyvatel. Zatímco Česká republika se chystá přijmout příští rok do státní správy dalších cca 7500 nových úředníků!
Ideálním řešením by byl návrat k zemskému uspořádání našeho státu a k původním historickým zemským hranicím, které byly vedeny většinou po rozvodích. Nikdo zatím nezdůvodnil, proč Moravská Třebová, z které je to cca 60 km do Olomouce patří pod Pardubický kraj, když do Pardubic je to z ní cca 90 km !!! Kde je logika věci? Variant zemského uspořádání může být několik, přitom všechny budou úspornější než náklady na 14 dosavadních krajů a na tzv. „regiony soudržnosti“, které byly vytvořeny z několika krajů, aby byly splněny podmínky pro čerpání dotací z Evropské unie.
Varianta A. Tři země – Země česká, Země Moravskoslezská a Metropolitní region Praha (včetně dnešního Středočeského kraje, který je spádovou oblastí Prahy).
Varianta B. Čtyři země – Země česká, Země moravská, Země moravskoslezská a Metropolitní region Praha (viz. výše).
Varianta C. Pět zemí – Země Pražská, Země západočeská, Země východočeská, Země moravská a Země moravskoslezská se sídly v Praze, v Plzni, v Hradci Králové, v Ostravě a v Brně.
Zrušení krajů se věnovali i ve 40. čísle Týdeníku Ekonom, který vyšel dne 6. 10. 2016. Redaktor se zde dotazoval stávajících i bývalých politiků na jejich názory ohledně smyslu krajů. Zajímavý názor zde zazněl od stávajícího senátora za ODS a primátora Teplic Jaroslava Kubery, který řekl: „Kraje nikdy neměly vzniknout, jsou největší chybou po roce 1989!“ „Jako primátor Teplic opravdu Ústecký kraj k ničemu nepotřebuji“, dodává a volá po obnovení zrušených okresů. „Kraje ve svém celku představují tak silné mocenské centrum, že se jich obává i vláda“, tvrdí senátor. Navrhuje odebrat státní správu z pověřených obcí, které jsou jí zavaleny a obnovit 76 okresů, které se podle něj v minulosti osvědčily.
Bývalý premiér české vlády Petr Pithart konstatuje, že jeho vláda uvažovala o obnově zemského uspořádání České republiky, ale pravicové strany (ODS, ODA a KDU-ČSL) v rámci pragocentrismu tomu zabránily, aby náhodou obyvatelé Moravy a Slezska nechtěli následovat Slovensko !?! Petr Pithart je přesvědčen, že podobné obavy nebyly na místě. Omylem je podle Petra Pitharta i sloučení samosprávy a státní správy, což tenkráte souviselo se zrušením okresů a zavedením sítě pověřených obcí.
Na závěr mi dovolte citaci z Chrudimských novin, kde Jan Halama ve svém příspěvku – K čemu kraje?, říká: „Je jasné, že reforma krajů z roku 2000 je nepovedený paskvil, na který jsme všichni doplatili. Místo aby stát za peníze z Bruselu stavěl dálnice, opravoval silnice, budoval vysokorychlostní železnici, plavební kanály, obchvaty měst, nová vlaková nádraží a další infrastrukturu, tak ponechal politiky v krajích s nástroji ROP a za dotace z Bruselu stavět cyklostezky, parkoviště, penziony, akvaparky, rozhledny, muzea, památníky a podobné nesmysly“.
Řešení se nabízí samo – zrušit kraje a regiony soudržnosti a obnovit samosprávné země s vlastními zemskými sněmy. Pověřeným obcím odebrat agendu státní správy a přenést ji na obnovené okresy, které se v naprosté většině osvědčily. Nově zřízeným samosprávným zemím zvýšit rozhodovací kompetence, umožnit daňovou samostatnost a regionální rozvoj ve všech oblastech, včetně možnosti čerpání dotací přímo z Bruselu, tak jako je tomu ve spolkových zemích v Německu.
A úspory by se brzy dostavily. Otázkou je, kdo z dnešních vrcholných politiků se k tomuto kroku odváží a začne jej prosazovat. Pro začátek by stačilo zadat vypracování srovnávací studie, zda jsou úspornější kraje či navrhované země.
/redakce Hlasu Moravy: Variantu C uváděnou v článku považujeme za skrytou variantu krajského zřízení, kde je pro označení kraje použito slovo země. O skutečné „země“, historicky země-státy, které měly vždy určitou míru státní suverenity, byť rozdílnou v různých dobách a v různých soustátích v rámci kterých existovaly, se v žádném případě nejedná ! Považujeme tuto variantu za další pokus o technokratické řešení /sociální inženýrství/, které vnáší nepřirozené prvky do přirozeně vzniklých funkčních systémů v lidských společenstvích a způsobily mnoho zla./
CO DNES PŘINÁŠÍ ČEŠSTVÍ MORAVĚ ?
Bohumila Jandourková, 23. října 2016
KDYSI V MINULOSTI TO BYL PŘEDPOKLAD PRO SPOLEČNÉ ODOLÁNÍ NĚMCŮM.
ALE ZÁROVEŇ JSME BYLI NEPOZOROVANĚ OVLÁDNUTI Z ČECH !
– – –
Náhodně jsem narazila na tyto dvě věty v komentáři jednoho z moravských patriotů. Někdy si skutečnost o které víme, uvědomíme v celé její kruté a jednoduché pravdě, když to uvidíme napsáno v jednoduchých, jasných větách.
Osobně si myslím, že DNES nám češství přináší jen ztráty. Stále, den co den. A právě proto, že je to stále a dlouhodobě, lidé to už nevnímají. Občas je namíchne, že se v celostátních médiích mluví jen o Čechách – když je jasné, že myslí celou republiku – jakoby se Morava i s naším Slezskem, i se svými 4 miliony obyvateli, snad propadly do Macochy.
A to je vše.
Obyvatelé Moravy se, až na výjimky, nebrání.
Někdy se aktivitám moravských patriotů i diví.
A někteří, díky letité propagandě, která postupně nahrazuje vše moravské českým a lidé si na tento často nenápadný, ale vytrvalý, uměle shora prosazovaný trend zvykli tak, ŽE SI NEPATŘIČNOST TAKOVÉHO JEDNÁNÍ NEUVĚDOMUJÍ
– jsou dokonce i proti !
Jsou tak sami proti sobě i svým zájmům. Životním, ekonomickým, kulturním, národním. Už si neumějí vážit sami sebe, naší moravské historie, předků, kteří kvůli uhájení práv Moravy přinášeli staletí a staletí oběti ve válkách a bojích, ale také její svobodě věnovali obrovské úsilí během svých životů. Neumějí si vážit naší moravské kultury jako celku. Nemají už přirozenou moravskou hrdost, přirozenou lásku ke své moravské rodné zemi a vlasti.
Byla jim místo toho uměle podsunuta jako náhrada láska k celému státu.
Ale pro moravské patrioty je těžké milovat Českou republiku. My, co se o to zajímáme, víme co se stalo a co se děje s Moravou.
Je těžké milovat něco, co se pro nás stalo symbolem útlaku naší rodné země a vlasti Moravy a našeho moravského národa.
/Redakce: První věta článku rozhodně není myšlena jako projev nepřátelství vůči Němcům. Jen se vrací do minulosti, kdy nacionalismus 19. století aktivoval u nás jak německy mluvící obyvatelstvo, tak ty, mluvící společným slovanských jazykem. Tedy především Čechy, a posléze pod silným tlakem z české strany, i Moravany./
O JANÁČKOVI
Jana Hesounová, 22. října 2016
Na úterý 18. října t. r. připravila městská část Brno-Židenice přednášku muzikologa Dr. Jiřího Kvapila na téma Leoš Janáček. Uskutečnila se v nově vybudovaném Klubu seniorů na Táborské ulici, ale byla určena široké veřejnosti. V první části byla obsahově zaměřena na Janáčkův život, druhá na potíže, s nimiž se Janáček setkával, když usiloval o společenské a odborné uznání svého díla, a zejména pak opery Její pastorkyňa.
Když se dnes podíváme na heslo Janáček v internetové wikipedii, dočteme se tam, jaký byl tento světově uznávaný hudební skladatel uvědomělý Čech, ale o tom, jak vřelý byl jeho vztah k Moravě a jak vyčerpávající byla jeho snaha, aby jeho originální nápěvkovou metodu a moravské zaměření jeho díla akceptovala Praha, a zejména pražské Národní divadlo, tam nenajdeme téměř ani zmínku.
A právě na tyto křivdy, jaké musel Janáček strpět a s nimiž se musejí potýkat moravsky cítící ctitelé Janáčkova díla v míře snad ještě větší v našem státě i dnes, Dr. Kvapil ve své přednášce nezastřeně upozornil. Připomněl, jak nepřátelsky se choval k Janáčkovi např. Zdeněk Nejedlý, nejprve profesor pražské Karlovy univerzity, potom ministr Gottwaldovy totalitní vlády, jeden z těch, kdo v roce 1948 podepsali komunistický zákon o zrušení Země moravskoslezské a zavedení komunistických krajů. Tedy úřednických administrativních celků, s jakými se setkáváme v téměř nezměněné podobě i dnes.
Janáčka tvrdošíjně, znovu a znovu, při nejrůznějších příležitostech charakterizoval Nejedlý jako hudebního diletanta, primitivního člověka neschopného jakéhokoliv hlubšího citu a hlavně jako konzervativního moravského separatistu. Dnes je tentýž člověk, tedy Janáček, hudebním skladatelem českým, a jak ze své vlastní zkušenosti uvedl ve své přednášce Kvapil, všechny přívlastky, které připomínají Janáčkův moravský původ a jeho vřelé a hluboké moravské cítění, se v oficiálních tiskovinách nesmějí objevit. Podle Nejedlého je Její Pastorkyňa „drama bez hlubších citových tónů, … osudný experiment, z něhož cítíme málo lidského“, a publikum, které Janáčkovo dílo vnímá pozitivně a dovede ho ocenit, jímž myslel Nejedlý zřejmě především publikum brněnské, považuje Nejedlý za „jalové jak myšlenkově, tak citově“. Jedinečnost Janáčkova díla zhodnotil slovy! „Celá Janáčkova originalita tkví v nekultivovaném primitivizmu, z něhož nikdy žádné opravdové umění nevzniklo a nevznikne“. A dodává: „Janáček je největším diletantem v hudebním umění ze všech našich hudebníků, jaké jsme kdy měli. Je to konzervativní moravský separatista“. Tak co tedy, český hudební skladatel, jak tvrdí česká wikipedie, nebo MORAVSKÝ SEPARATISTA !
Dr. Kvapil nás také upozornil, že Nejedlý nebyl sám, kdo činil Janáčkovi všemožné překážky, aby se svým dílem neprosadil. Neméně horlivým oponentem bylo Janáčkovi pražské Národní divadlo, zejména pak šéf jeho opery Karel Kovařovic. Zejména pod jeho vlivem měl Janáček v Národním divadle „tolik nepřátel co vlasů na hlavě“, připomněl Kvapil slova Františka Kožíka, autora Janáčkovského životopisného románu z roku 1967 Po zarostlém chodníčku. Shodně s Nejedlým označoval Kovařovic Janáčkovu tvůrčí metodu za krajní primitivizmus a více než dvanáct let urputně bránil zařazení Pastorkyně do dramaturgického plánu Národního divadla, než pod osobními i politickými tlaky byl nucen od své zarputilosti ustoupit.
A podle Dr. Kvapila to nebyly jen jednotlivé pražské osobnosti, kdo se snažily klást Janáčkovi všemožné překážky. Aktivně se v tomto směru angažovaly i pražské hudební časopisy Dalibor a Smetana. I na jejich stránkách se ozvala pochvala Nejedlému, že zavčas poznal dílo primitiva, a když Janáček žádal prostor, aby zde mohl svoje tvůrčí postupy a záměry vysvětlit, články byly odmítány pro moravský separatizmus. I Rudé právo se příležitostně připojilo. Když už se Pastorkyňa, ale i jiné Janáčkovy opery hrály na desítkách evropských jevišť, zazněl na stránkách pražského vydání zmíněného deníku údiv, „jak je vůbec možné, že neznámý Janáček vynikl, … když je ve své hudbě i ve svých ideových názorech tak primitivní“.
Naštěstí to, co bylo Praze nepochopitelné, dovedla ocenit moravská i světová veřejnost. U příležitosti svých sedmdesátých narozenin byl Janáček jmenován čestným členem brněnské Besedy, brněnskou univerzitou mu byl zapůjčen čestný doktorát filozofie, Pruská královská akademie ho přijala do svých řad jako svého řádného člena, od belgického krále obdržel titul Rytíř řádu krále Leopolda … etc. Jak v závěru přednášky Kvapil zdůraznil, Janáček ustál všechny nepřátelské kroky svých oponentů a celosvětově se úspěšně prosadil proto, že šel tvrdošíjně svou vlastní moravskou cestou, odlišnou od pražské. Janáčkův životopisec, dirigent a hudební skladatel Jaroslav Vogel, rodák z Plzně, zastává obdobný názor, když tvrdí, že významným rysem Janáčkovy povahy byl „vzdor vůči všem nadřazeným rasám, (nejprve německé), časem i české nebo aspoň pražské!“ (Leoš Janáček, Život a dílo, Státní hudební vydavatelství Praha 1963, str. 11)
Jistě by bylo ještě mnoho zajímavostí z Janáčkova života, o kterých by nám mohl Dr. Kvapil popovídat, ale bohužel na ně už nezbyl čas.
Tak snad zase někdy příště. Těšíme se, pane doktore !
ZVONÍ HRANA ANGELE MERKELOVÉ V POLITICE ?
Petr Michek, 5. října 2016
Heslo Angely Merkelové „Zvládneme to“, dnes již neplatí. Její pozvání pro imigranty, v jehož důsledku jen v loňském roce dorazilo do Německa více jak milion imigrantů, přineslo občanům v Německu pocit bezmoci, strachu i obav o své blízké, neboť v důsledku nárůstu kriminality a trestných činů páchaných imigranty se už ve vlastním státě necítí být v bezpečí.
Titulky z novin hovoří jasnou řečí: Kancléřka proti odmítání muslimských uprchlíků, Merkelová: Masa běženců nás zaskočila, Islám bude patřit k Německu, Kdybychom vrátili čas, Vídeň už staví hraniční bariéru s Maďarskem, Neignorujte voliče, vzkázala CSU Merkelové, Trůn se chvěje, Evropané: Migranti si jdou pro dávky, Seehofer dal Merkelové nůž na krk, Seehofer: Kancléřčina sebekritika nestačí, Po Německu se pohybuje přes milion neúspěšných žadatelů o azyl, Kancléřčina CDU v Berlíně ztratila, Rudočerný debakl v Berlíně, hodnotí volby tisk, atd., atd.
Němečtí voliči potrestali kancléřku za její vstřícnou politiku vůči imigrantům již v pátých volbách do zemského sněmu a její CDU neustále ztrácí přízeň voličů, kteří jsou denně konfrontováni s tvrdou realitou. Prohra CDU v Berlíně naznačuje, že Angele Merkelové v politice „zvoní hrana!“
Naopak protiislámská a protiimigrantská Alternativa pro Německo (AfD), která odmítá masovou imigraci muslimů do Německa, stálé získává nové příznivce a sympatizanty a dnes sedí její zástupci již v deseti zemských sněmech. AfD se tak definitivně etablovala jako nové politické seskupení – nová politická strana s jasným pravicovým programem odmítajícím vstřícnost kancléřčiny CDU vůči imigrantům.
Zdá se, že kancléřčiny vstřícnosti vůči imigrantům má dost i konzervativní většina evropské společnosti. Za všechny protesty lze jmenovat otevřený dopis kancléřce od představitele rakouské šlechty barona Dr. Jur. Norberta Freiherr van Handela, který se kancléřky ptá: „Kdo Vás opravňuje ničit svou politikou identitu Evropy? Kdo Vás opravňuje přeměňovat Německo v zemi nejistoty s hořícími azylovými domy, znásilňováním a stoupající kriminalitou cizinců? Kdo Vás opravňuje paní Merkelová, svou politikou destabilizovat i sousedící státy – Rakousko, Chorvatsko, Slovinsko, Jižní Tyrolsko, atd.? Kdo Vás opravňuje paní Merkelová, společně s panem Schäublem si brát zodpovědnost za to, že miliardy peněz evropských daňových poplatníků se utápí v Řecku, ačkoli zároveň tyto peníze nejdou řeckým lidem, nýbrž německým a francouzským bankám, jako sanace jejich politiky krachu?, atd., atd.
Jste opravdu hrdá na to, že jste nejvyšší odpovědnou za rozpad míru v Evropě, v Evropské unii a především za rozpad kulturní identity našeho kontinentu?“
Východoevropské země Evropské unie, Polsko, Slovensko, Česká republika a Maďarsko, známé jako země Visegrádské čtyřky (V4), nejhlasitěji odmítají přijmout Merkelovou prosazované kvóty pro přijímání imigrantů na svá území, neboť mají oprávněné obavy o osudy svých zemí. Společně odmítají podporovat řízenou islamizaci Evropy, neboť ze svých vlastních dějin mají s islámem a jeho rozpínavostí špatné zkušenosti a nehodlají si je zopakovat pod rouškou multikulturalismu!
Bývalý španělský premiér José María Aznar kdysi řekl: „Jsem proti multikultuře. Multikulturalismus rozděluje a oslabuje naše společnosti. Multikulturalismus neprodukuje toleranci ani integraci“. Jeho důsledky dnes lze vidět jak v Norsku, Švédsku či Holandsku, tak i ve Francii, Velké Británii, Německu i v sousedním Rakousku, kde již dnes údajně existuje cca 200 mešit !!!
V Rakousku původně imigranty vítali a byli k nim křesťansky vstřícní. Nyní, po špatných zkušenostech s nimi, změnili názor a současný šéf opoziční Svobodné strany Rakouska (FPÖ) Heinz Christian Strache v deníku Tiroler Tageszeitung prohlásil: „Rakousko by mělo požádat o vstup do Visegradské skupiny, neboť Visegradská skupina tvoří v Evropské unii protipól k politice německé kancléřky Angely Merkelové“.
„Dosud se v Evropské unii přijímaly různé dohody mezi Německem a Francií, které ostatní museli spolknout“, řekl Strache. „V posílené Visegradské skupině vidím šanci na reformu EU“.
O možném rozšíření Visegradské skupiny a vzniku „unie uvnitř EU“ mluvil nedávno i kandidát FPÖ na prezidenta Rakouska Norbert Hofer s prezidentem České republiky Milošem Zemanem během své návštěvy v Praze. Oba politici se shodli, že by tím střední Evropa získala silnější hlas a váhu, a to nejen v Evropském parlamentu.
Bohužel jejich stanovisko bezdůvodně odmítl premiér České republiky Bohuslav Sobotka !
Jsem přesvědčen, že Hofer a Zeman mají pravdu a domnívám se, že skupina zemí sdružených ve V4 by mohla být v budoucnu rozšířena nejen o Rakousko, ale také o Srbsko, Chorvatsko, Slovinsko, Makedonii i Černou Horu, a rovněž by se dalo uvažovat i o členství Rumunska a také Bulharska, které se rovněž potýká s imigrační vlnou.
Takovéto společenství zemí, jejichž představitelé by spolupracovali, by bylo alternativní protiváhou vůči současnému diktátu a hegemonii Německa a Francie v EU a mohlo by kvalitativně přispět k reformě Evropské unie.
A na závěr jeden vtip z naší republiky. „Není pravda, že Česká republika odmítá přijímat uprchlíky. Naopak přijmeme s radostí každého pracovitého Belgičana, Němce, Holanďana, Švéda, Nora, Rakušana či Francouze, kteří budou před náporem imigrantů utíkat ze svých zemí“.
MORAVSKÁ ŽLUTÁ A ČERVENÁ
Pavel Michna, 20. listopadu 1989
Redakce Hlasu Moravy:
Deník Lidová demokracie dne 20. listopadu 1989 zveřejnil na straně 6 obsáhlý článek pojednávající o moravských barvách, včetně moravského praporu. Protože je dnes nejčastěji používaná vlajka Moravy stále některými lidmi napadána a to i tzv. „odborníky“, zpravidla z Čech, nebo přímo z Prahy, a řídce i odjinud, například z našeho Slezska – z Opavy, ale propůjčili se k tomu i tzv. „odborníci“ přímo z Moravy a jeden z nich dokonce tvrdil, že žlutočervená vlajka byla používána až od roku 1968 (!), rozhodli jsme se tento článek přetisknout. Odráží se v něm doba, kdy byl napsán. Kdy všichni věřili a bylo nám to i polistopadovými iniciátory prodemokratické změny slíbeno, že Morava se Slezskem zemskou samosprávu získají. Ať už jako rovnoprávný člen trojfederace, nebo v rámci České republiky. Díky lidské touze po moci nad druhými se tak dodnes nestalo, ale Morava svou vůli po spravedlnosti stále má – a to je naše naděje !
/V původním článku byl před námi uvedeným nadpisem ještě jeden nadpis „Ke 30. výročí zrušení zemských barev“, ale protože by to dnes bylo matoucí, vynechali jsme jej. Datum 20. listopadu 1989 bylo na fotografii článku obtížně čitelné, především poslední dvě čísla označující rok, datum tedy předkládáme jako velmi pravděpodobné, nikoli jisté./
—
Když byl dne 17. listopadu 1960 zrušen po téměř 800 stech letech moravský a slezský znak jako součást symboliky Československé republiky, zanikly spolu s ním barvy moravského praporu. Z vědomí Moravanů a Slezanů měly být tak vymazány poslední – i když jen formální – atributy někdejší samosprávné demokracie a tím i vzpomínka na svébytnost obou zemí.
Už 11 let předtím, k 1. lednu 1949, byla zrušena země Moravskoslezská a tím si totalitarismus uvolnil cestu k bezbřehému centralismu. Pozdější „federativní“ uspořádání mělo za skutečný cíl zastřít ovládání obou republik z jednoho ústředí a tak je logické, že ani v tomto systému nemohly mít Morava a Slezsko svoje místo. Dnes, kdy se už můžeme volně přihlásit k myšlence samosprávné demokracie, připomeňme si jeden z atributů – moravské zemské barvy.
Poprvé se s nimi setkáváme na zlomu 13. a 14. století. Tehdy bývala znakem Moravy vpravo (heraldicky, tj. podle nositele štítu) hledící stříbrně (nebo bíle) a červeně šachovaná orlice v modrém poli, se zlatou královskou korunou a zbrojí (zobák a pařáty) a s červeným jazykem. Roku 1462 pomáhaly moravské oddíly císaři Bedřichovi III. v boji proti Rakušanům a zemský hejtman Jindřich z Lipé si za tuto podporu vyžádal polepšení znaku Moravy. Císařské privilegium tedy změnilo bílou barvu ve žlutou, takže šachování orlice od tohoto roku bylo zlato-červené. Český král Jiří z Poděbrad, jako lenní pán Moravy, v tomto aktu viděl nepřípustný zásah do svých práv a polepšení neschválil. Nařídil používat původní bílo-červené šachování. Český král však nakonec privilegium přece jen schválil: po 170 letech roku 1628, a to v osobě císaře Ferdinanda II., který byl současně i naším panovníkem. Od tohoto roku je legální barva orlice žluto-červená.
Ostatně i sami Moravané odmítali bílo-červenou, považujíce ji za nepřiměřený projev závislosti Moravy na Čechách, jimž chtěli být rovnoprávným partnerem a ne „vedlejší zemí Českého království“, jak se v Praze tehdy naší zemi říkalo. Přesto však byla bílo-červeně šachovaná orlice roku 1836 zařazena do znaku rakouské monarchie, což vyvolalo protest moravské šlechty. Císařská kancelář sice v erbu starou barevnost ponechala, ale povolila na Moravě používání zemského znaku se žluto-červenou orlicí. Dvojkolejnost tedy přetrvávala i nadále. Moravský znak v této podobě schválil i sněm v revolučním roce 1848, který také určil za zemské barvy žluto-červenou, neboli zlato-červenou, i pro prapor. Pozoruhodné je, že modrá nebyla nikdy připojována a zůstávalo obvykle při „bikolóře“.
Sněmovní vyhlášení tehdy přednesl olomoucký profesor A. V. Šembera. Poslanci pak požádali ministerstvo vnitra, aby byla tedy konečně provedena i změna ve velké pečeti monarchie a bílo-červené šachování odstraněno ve prospěch žluto-červeného. Vnitro žádost poslanců odmítlo s pozoruhodnou argumentací: „ změnu takovou nemožno provésti, ježto císařský erb na domech vyslanců v cizích státech může se měniti pouze na základě diplomatického vyjednávání s cizími mocnostmi“. A tak zase zůstalo při starém. Zemský výbor užíval žlutou a červenou, takže se na Moravě užívalo praporů barev dvojích.
Se změnou orientace od zemského patriotismu k vlastenectví národnímu, zejména po napoleonských válkách, začala vznikat mezi Moravany německého a slovanského jazyka , jak se tehdy říkalo, stále hlubší trhlina. Zastánci českého národního povědomí proklamovali jednotu barev Čech a Moravy, vracejíce se k barvám orlice před rokem 1462. Tento názor však nebyl bez námitek přijímán ani veřejností českého jazyka na Moravě. Vždyť červená a bílá byly vždy tradičně spojovány s Čechami stejně jako dvouocasý lev a s Moravou nemívaly nic společného.
Vlajkoslávy druhé poloviny 19. století musely bývat přepestré. V místech s převahou česky mluvícího obyvatelstva vlály prapory bílo-červené, zemské žluto-červené, státní černo-žluté a snad i městských barev. V německých krajích bychom zase marně hledali bílo-červenou vlajku, zatímco vedle zemské, státní a městské bývala občas vyvěšována velkoněmecká trikolóra (červená, žlutá a černá) a to ke značné nelibosti české menšiny a rakouských úřadů.
Až teprve samostatná ČSR sjednotila barvy Čech a Moravy, vycházejíce z principu jednotného národa se společnou řečí. Od roku 1920 je tedy naše orlice bílo-červeně šachovaná a navíc dostala zlatý jazyk.
Za oněch 660 let (zlom 13. A 14. století až rok 1960) po něž známe barevnost moravského znaku, bylo užíváno žluto-červené šachování, a to ze svobodné vůle Moravanů téměř 460 let (1462- 1920). Jsou tedy historické důvody – a ty jsou zde rozhodující – pro to, abychom i nyní považovali za barvy Moravy žlutou a červenou.
Pokud hodláme navrhnout moravskou paralelu slovenské vlajky (červená, modrá a bílá) pak volme pruhy: červený, žlutý a modrý, pokud paralelu České republiky, pak pruhy dva: červený a žlutý. Zůstane-li Morava v rámci ČR, pak můžeme při extenzivním výkladu považovat onen červený pruh české vlajka za reprezentaci alespoň jedné z barev Moravy. Uspořádání barev vlajky ČR nebylo ostatně nejšťastnější. Někdy dochází k záměně s vlajkou polskou což vyvolává trapná nedorozumění, jako při posledních parlamentních volbách ve slezském pohraničí osídleném polskou menšinou. Pokud však půjde o zastoupení Slezska s jeho černou orlicí se stříbrnou prsní pružinou na žlutém štítě a červenou zbrojí, je situace ještě složitější. Vztah k barvám České republiky bude hledán ještě tíže.