Follow

Indián z Peru, Eduardo Fernandez Gomez vyzývá Moravany, aby zůstali Moravany, pokud chtějí mít svou budoucnost. A kdo by to mohl chápat lépe, než jihoamerický Indián?

Následují jeho slova tak, jak se je naší redakci podařilo zachytit z videa:

„Jmenuji se Eduardo Fernandez, nenarodil jsem se na Moravě a nejsem Moravan. Přesto kandiduji za stranu Moravané. Mým rodným jazykem je španělština, ale nejsem Španěl. Pocházím z Peru a po předcích jsem Indián. V mé rodné zemi mluví většina lidí španělsky, ale většinou se nepovažují za Španěly. Moji předkové byli svědky zániku mnohých starodávných kultur a vlivem globalizace zanikají i poslední zbytky národních hodnot. Mizí to málo, co přežilo koloniální éru.

Morava je od roku 1918 pod nadvládou Prahy. Poté, co v roce 1918 ztratila svou samosprávu, byl zrušen Moravský zemský sněm v roce 1920. A v roce 1949 byla vymazána z mapy světa úplně. V posledních letech je snaha vymazat moravskou podstatu i z poslednívch míst, jako je například Fotbalová asociace České republiky. Celých 100 let přichází Morava o svou kulturu. A přichází o své osobnosti. O kvalitu svých lidí. To nejcennější, co národ má. Mnozí Moravané se postupně začali hlásit k české národnosti v domění, že tím něco získají. Dělají to stejně, jako mnozí Moravané za Rakouska-Uherska, kteří se hlásili k německé národnosti v domění, že tím něco získají. Nezískali tím nic, a mnozí z nich skončili po druhé světové válce v odsunu.

Podléhání cizí nadvládě je projev osobní slabosti. A neochota hájit zájmy svých nejbližších, kterými jsou rodina, přátelé a sousedi. Takový člověk se stává bezejmenným Evropanem, nebo globálním pozemšťanem a zůstane sám se svým facebookovým profilem.

Studoval jsem na Moravě a žiju v Brně. Jako Indián, který není Moravanem, vám říkám. Jestli chcete mít budoucnost, tak zůstaňte Moravany.

Pramen: moravskynarod.cz

video: https://www.facebook.com/moravaci/videos/1542189192786522

Follow

Follow

Počátkem září sděluje Beneš vládě, že vývoj jednání v NR se stále výrazněji přiklání k polskému návrhu, a je tedy nevyhnutelné počítat s tím, že Clémenceau v zájmu zachování shody posléze ustoupí. Až doposud se zasedání zabývalo balkánskými záležitostmi Jugoslávie a Rumunska a italsko-jugoslávským sporem o Istrii, ale očekávalo se, že v průběhu několika příštích dnů vydá závazné rozhodnutí o Těšínsku.

Premiér Tusar svolal předsedy poslaneckých klubů, aby jim tlumočil nepříliš povzbudivé zprávy ministra zahraničí. Reakce poslanců byla vesměs radikální a doporučili Benešovi, aby důrazně varoval Polsko před úmyslem vynutit si vstup do západního Těšínska zbraněmi, pokud by mu velmoci přiznaly nárok na území za řekou Olší. Shodli se na vyžádání lhůty třiceti dnů pro případ, že ČSR bude NR přece jen vyzvána k vyklizení území.

Vše, co se odehrálo po poradě jako bezprostřední důsledek, neslo v sobě všechny příznaky příprav na další ozbrojený konflikt. Osmé pěší divizi v Moravské Ostravě byla vyhlášena nejvyšší pohotovost a z vnitrozemí byly do Ostravy a blízkých posádkových měst dopraveny zásoby munice, zbraní, potravin a dalšího vojenského materiálu. Hlídky na demarkační linii byly posíleny, neboť od dnů neúspěšného jednání v Krakově napětí o poznání vzrostlo a takřka každou noc docházelo k přestřelkám vyvolávaným polskými šovinisty. Střelba se dokonce ozývala i za bílého dne v ulicích měst a jejím cílem bývali většinou muži v uniformách, četníci a vojáci. Desítky osob, mnohdy civilistů, utrpěly zranění po výstřelech ze zálohy.

Masaryk s Benešem na rozdíl od Tusara, většiny ministrů a téměř všech poslanců se zdráhali podstoupit další ozbrojenou srážku s Polskem. K úzkostlivé opatrnosti je nutila hned celá řada nanejvýš nepříznivých okolností. Boje se zbolševizovanými Maďary na Slovensku ustaly po zásahu velmocí teprve před nedávnem a ostraha hranic na sebe vázala většinu omezených vojenských sil, které republika měla pohotově k dispozici. Obávali se, aby se konflikt znovu neocitl na pořadu jednání pařížské konference a nevrhl nepříznivý stín na postoj Československa k sousedům bez ohledu na skutečnost, že v Maďarsku se zmocnil vlády bolševický režim, jenž se vydal v šlépějích ruské proletářské revoluce a za své stanovy beze zbytku přijal Leninovu protiimperialistickou doktrínu.

Masaryk se všemožně pokoušel vyřešit stále komplikovanější případ smírem. Povolal ke konzultaci pražského konzula polského státu Stanislava Malczewského. Vytkl mu vytrvalou agitaci polské vlády na Slovensku, kde už delší čas rozněcovala v tamním obyvatelstvu separatismus na území Spiše a Oravy se zřejmým záměrem přimět je k vystoupení ze svazku ČSR. Jakmile konzul zaprotestoval proti vojenské pohotovosti vyhlášené na Ostravsku, přizval prezident náčelníka generálního štábu Maurice Pellého, jenž se pokusil podezíravého konzula ujistit, že Československo nezamýšlí vojensky vystoupit proti Polsku jako počátkem roku a že vojenská pohotovost je jen přiměřenou odezvou na opakované provokace občanských milicí z polského pásma Těšínska.

Malczewski měl však ke svému podezření dobré důvody a generálovo vysvětlení v něm nezanechalo žádný dojem. Na vlastní oči se v uplynulých dnech přesvědčil, že do Prahy dorazily z Itálie jednotky čs. armády, bojující za války na straně Dohody a až doposud zařazené do italského vojska. Přihlížel jejich slavnostnímu pochodu a pouhá jejich přítomnost v něm navozovala pocit, že by se čs. vláda nemusela zdráhat nasadit je tam, kde by to situace právě vyžadovala. Masaryk byl nucen vynaložit značné úsilí, aby Malczewského spekulace aspoň trochu utlumil.

Krátce předtím, 30. srpna, přijal na hradě deputaci horníků a hutníků z Ostravy a Karviné.

– Rozumím vašim bolestem a sdílím obavy o osud vašich domovů – odpověděl jim – a jsem rád, že zůstáváte loajální jak k naší vládě tak k Dohodě, která netrvá na národnostním rozdělení země, ale na historickém právu. –

Dále prezident zdůraznil, že zůstává odpůrcem plebiscitu a nemá důvěru v jeho spolehlivost za nálady, která se rozmohla v oblasti Těšínska.

– Těšínské Slezsko bylo po staletí součástí našeho státu – pokračoval Masaryk k dělnickým zástupcům – a my na ně máme plné právo, které nezmění ani hlasováním, ani agitací. Můžeme část svého území odstoupit, nebo se o změně hranic dohodnout, ale rozhodně nemůžeme připustit, aby se o našem právním přesvědčení hlasovalo. –

Masaryk se uznale vyslovil o Němcích, zastoupených v deputaci, kteří svojí účastí demonstrovali touhu nalézt domov v ČSR.

– Těší mě – řekl závěrem prezident – že i Němci uznávají naše právo i výhody naší republiky. –

10. září vydala NR dlouho a netrpělivě očekávané rozhodnutí, jehož obsah se plně shodoval s Benešovým skeptickým očekáváním. Výnos o hranicích se vcelku kryl s demarkační linií z 5. listopadu 1918. Rozděloval uhelný revír i dráhu. Západní území až po Těším mělo připadnout ČSR, zatímco východní včetně samotného Těšína bylo určeno Polsku. Nový stav měl setrvat až do doby, kdy v obou oblastech bude uspořádán plebiscit a obyvatelé sami rozhodnou o svém budoucím osudu.

Beneš nesouhlasil s rozhodnutím NR, ale posléze plabiscit přijal jako jediné možné východisko pro svůj stát. Jak se záhy ukázalo, pouze Clémenceau důsledně hájil stanovisko ČSR, ale byl přehlasován ostatními reprezentanty velmocí, kteří se jednoznačně přimlouvali za plebiscit. Wilson po předchozím záchvatu mrtvice zasedání přítomen nebyl, zastupoval jej státní tajemník Lansing.

Lloyd, George i Orlando vycházeli z hodnocení polské armády, kterou pokládali za způsobilejší k zásahu, početnější a s většími bojovými zkušenostmi, což bezpochyby ovlivnil soudobý stav na východní frontě, kde si od jara udržovala iniciativu proti bolševikům. Naproti tomu neúspěchy čs. jednotek s Maďary na Slovensku stály v ostrém kontrapunktu, který se nedal přehlédnout, i když bylo známo, že zkušené legie doposud prodlévají v zahraničí jako součást cizích armád. Teprve počátkem září se z Itálie vrátily některé jednotky pod vedením náčelníka tamní čs. vojenské mise podplukovníka Šeby.

Další postoje velmocenských delegátů jak na konferenci, tak i v NR se už značně diferencovaly, přestože je víc sjednocovala sympatie k Polsku než k ČSR. Britové vkládali do Polska naděje protiněmecké orientace a nepochybovali, že po rozsáhlých územních ziscích bude představovat mocnost alespoň druhého řádu, s níž by se dalo počítat pro akci jak na východě, tak i na západě. Postoj USA byl v podstatě totožný s britským. Navíc pokládali Američané znásilnění Ruska bolševismem za hotovou věc a Polsko by ve změněných podmínkách skýtalo spolehlivou hráz proti jeho šíření do západní Evropy.

A posléze tu byli Italové se svým svérázným pojetím a vlastním plánem evropského uspořádání. V Římě se zabývali myšlenkou na založení jakéhosi katolického paktu, jenž by ideově sjednocoval pod patronací Itálie Maďarsko, Polsko, Rakousko a snad i Slovensko, pokud v budoucnu dozraje ke státní samostatnosti. Důraz na vypjatý katolicismus, proslulý právě v těchto zemích ve všech společenských vrstvách, by měl být spolehlivým tmelem proti nebezpečí bolševického ateismu.

V Polsku se setkalo rozhodnutí NR s nadšeným přijetím. Tisk označil výsledek konference za totální krach české politiky a nejspíš také předehru k rozpadu celého uměle sestaveného státního útvaru s pestrou směsicí různých národností, protaženého od výlučně německého Chebska až po neprávem nabytou část nejzápadnější Ukrajiny.

Už 22. září vydala NR výnos o podmínkách plebiscitu, který svým obsahem poněkud ochladil vzedmuté vlastenecké emoce. Právo hlasovat měly mít jen osoby od dvaceti let s trvalým pobytem v Těšínsku, prokazatelným do 1. srpna 1919. Polští poslanci ihned vyrozuměli, že tím rozhodnutím bylo z voleb vyřazeno na 60 000 horníků a dělníků z karvinského revíru, kteří měli domovské právo v Polsku mimo těšínské pásmo.

Další otazník se vznášel nad postojem Němců a Šlonzáků. Pro mnohé Poláky však bylo předem jasné, že se rozhodnou pro příslušnost k Československu. Plebiscit měl být uspořádán do tří měsíců od vydání výnosu. Jak bylo zřejmé, v sestavení podmínek se projevil střízlivý úsudek delegátů NR, kteří vyšli vstříc oběma stranám a důsledně se snažili dosáhnout kompromisu.

27. září je výnos předán vládám v Praze a Varšavě a 1. října pak prováděcí řád se všemi příslušnými formalitami. Je tím zároveň dáno na srozuměnou oběma národům, aby na celém území započaly s rozsáhlou agitací. Jen málokdo přitom tušil, že se už zanedlouho zvrhne v hotové běsnění, jaké kraj mezi Bělou a Ostravicí doposud nepoznal.

Follow

Follow

Zdeněk Barša, 28. srpna 2021

Sv. Gorazd, jeden ze svatých Pětipočetníků. Pětipočetníky jsou nazýváni žáci svatého Metoděje – Gorazd, Kliment, Naum, Angelár a Sáva, kteří byli nuceni opustit Velkou Moravu. O Gorazdovi příliš zpráv nemáme. Ostatní našli útočiště v kraji kolem Ochridu, kde vytvořili centrum slovanské bohoslužby pro části území Bulharska, Srbska a Makedonie. Data Gorazdova narození ani úmrtí, bohužel, neznáme. Víme ale, že byl rodilým Moravanem ze vznešené rodiny a pocházel nejspíš z oblasti mezi Bratislavou a Nitrou. Jak pravil první moravský arcibiskup, sv. Metoděj: „Je to muž svobodný a z vaší země, obeznalý v latinských knihách a pravověrný.“

Jeho vznešený původ mu zajistil dobré vzdělání. Vzhledem k jeho původu není vyloučeno, že studoval přímo v Bavorsku. Krom latinského vzdělání získal pravděpodobně od franských kněží působících tehdy na Moravě i kněžské svěcení. Nicméně pravoslavné prameny uvádějí, že Gorazd byl jedním z Metodějových žáků, kteří přišli s budoucím arcibiskupem do Říma a byl vysvěcen až tam. Není vyloučeno, že doprovázel svého učitele na jeho cestě do Konstantinopole v r. 881, kam byl svatý Metoděj pozván císařem Basileiem I. a znovuzvoleným patriarchou Fotiem. Není pochyb o tom, že byl arcibiskupovou pravou rukou v moravské církvi. V předtuše blížící se smrti ho sv. Metoděj určil za svého nástupce. Jako třetího moravského biskupa ho pravděpodobně vybral už dříve, nemohl ho ovšem vysvětit, protože podle církevních předpisů bylo potřeba při takové příležitosti přítomnost aspoň tří biskupů. Metoděj měl však jen jednoho sufragána a tím byl Frank Wiching a od něho se dala stěží čekat ochota ke spolupráci. Důraz mj. kladl na Gorazdovu „univerzálnost“, na skutečnost, že nebyl jednostranně orientován pouze na slovanské písemnictví, ale znal stejně dobře i latinské, což mělo být také pojítkem s duchovenstvem západního původu. Gorazd se tak stal dočasným správcem moravské církve.

Ihned po Metodějově smrti (nebo krátce před ní) se Wiching vypravil do Říma, aby získal od papeže podporu pro své plány. Obžaloval zesnulého arcibiskupa ze šíření hereze a z neposlušnosti vůči papežskému stolci. Přesto, že papež Štěpán V. zakázal užívání slovanského jazyka v liturgii, Metodějovo učení odsoudil pouze podmínečně „kdyby bylo obvinění pravdivým“. Také otázku Metodějova nástupnictví nechal otevřenou. Gorazdovi zakázal vykonávat funkci, dokud mu (papeži) jeho legáti nepodají zprávu o poměrech na Moravě a dokud také nevyslechnou Gorazda. Na tu dobu hodlal ustanovit Wichinga pouze administrátorem moravské diecéze. Podcenil ovšem Frankovu vychytralost. Wiching využil papežův list a prohlásil se za jediného správce celé arcidiecéze. Celé to vyvrcholilo pronásledováním a následným vypovězením Metodějových žáků. To zasadilo slovanské církvi na Moravě těžkou ránu. Hlavní úder byl veden proti kněžím přišedším na Moravu z Byzance (mj. svatým Naumovi, Klimentovi, Angeláriovi a Laurentiovi) a z domácích hlavně proti Gorazdovi. Ten byl pro Wichinga nejnebezpečnější nejen z důvodu, že byl vybrán samotným Metodějem, ale i tím, že ho papež vybídl aby přišel do Říma a ospravedlnil se z obvinění proti němu vznesených. Naštěstí úplné vyhlazení slovanské liturgie bylo snad provedeno jen v nitranské diecézi, která byla zcela pod Wichingovou kontrolou. Ani sám král Svatopluk l. nedal příkaz k vyhnání všech moravských duchovních. Spoustu z nich našlo útočiště na sídlech moravských velmožů, kteří se přidržovali slovanské liturgie. Autor Života Klimentova píše že „…i když se totiž tisíckrát přikláněl (Svatopluk) na stranu Franků, přece se obával ctnosti svatých mužů.“

Legendy praví, že Gorazd putoval do Bulharska, kde byl vysvěcen bulharskými biskupy v Bělehradu nebo v Preslavi arcibiskupem. Tato domněnka nicméně nemá v pramenech žádnou oporu. Gorazd je sice v Bulharsku uctíván spolu s Cyrilem, Metodějem, Klimentem, Naumem, Sávou a Angelariem jako jeden ze sedmi svatých bulharských patronů, ale tato tradice je až pozdního středověkého původu. Jako rodem urozený Moravan nepřipadalo v úvahu, aby byl vězněn dlouho a je naprosto vyloučeno, aby byl vyhnán ze země. Ostatně Život Klimentův ho mezi vyhnanými žáky neuvádí. Nejspíše působil, podobně jako spousta dalších slovanských kněží, na dvoře nějakého moravského velmože.

Roku 883 král Svatopluk porazil franského krále Arnulfa, k němuž prchl moravský biskup Wiching, který vyhodnotil působení na straně Arnulfa za výhodnější. O rok později Svatopluk zemřel a vlády se ujal jeho syn Mojmír ll. Mladý vládce reorganizoval svůj menšící se stát a pokusil se o obnovení církevní samostatnosti. Vyslal do Říma poselstvo (pravděpodobně v roce 889) s žádostí o vysvěcení nových biskupů na Moravě. Papež Jan IX. vyšel Mojmírovi vstříc a vyslal na Moravu své legáty; arcibiskupa Jana a biskupy Daniela s Benediktem aby žádosti vyhověli. Je dost možné, že novým moravským arcibiskupem se stal právě Gorazd. Mojmír II. měl dost času informovat legáty o Wichingově proradnosti a zároveň bylo ještě v dobré paměti doporučení sv. Metoděje o svém nástupci. Bylo znovuobsazeno biskupství v Nitře a zřejmě v Olomouci a třetí biskup byl nejspíš vyslán k Vislanům, kteří stále patřili pod Mojmírovu vládu. Objev polského kalendária ze 14. století možná vznesl více světla do Gorazdova osudu. Píše se v něm, že se v jižním Polsku 17. července slavil svátek sv. Gorazda. Je to jediný doklad úcty prokazované Gorazdovi v západní církvi. Můžeme z něj vyvozovat možnost, že Gorazd (a nejen on) našel po pádu Velké Moravy útočiště právě u Vislanů. Z dalších písemností víme, že z Velké Moravy pronikal do jižního Polska silný staroslověnský (moravský) vliv, který se projevoval ještě v desátém a jedenáctém století.

Nicméně v Gorazdově případě se jedná pouze o hypotézy. A tak zůstává jeho osud a působení skryté v mlze času.

Follow

Follow

Jiří Kachlík, 28. srpna 2021

V roce 1983 český antropolog Prof. MUDr. Emanuel Vlček, DrSc., prozkoumal ostatky velmože pohřbeného v kapli, přistavěné k bazilice velkomoravského chrámového komplexu v Sadech u Uherského Hradiště. Jedná se o tzv. Výšinu sv. Metoděje, dříve nazývanou Sadskou výšinou, nebo také Metropolitní. Obec Sady je dnes již částí města Uh. Hradiště. Podle místa pohřbu, způsobu uložení do hrobu a podle hrobové výbavy tento velmož zaujímal absolutně nejvyšší stupeň na žebříčku tehdejší velkomoravské společnosti. Kaple stála na severní straně kostela, honosný hrob v centru kaple dostal pracovní označení 12/59. Někteří badatelé předpokládají, že tímto neznámým velmožem je velkomoravský král Svatopluk I.

Výše zmíněný Prof. E. Vlček mimo jiné také určil, že v centru kaple pohřbený velmož zemřel ve věku 45 až 50 let, byl přibližně 175 cm vysoký a měl robustní tělo. Měl vysokou lebku s vysokým hranatým obličejem a úzkým nosem. Co je však zvláště zajímavé, pohřbený muž měl neobvykle tvarované zvukovody. Podobnou, jen velmi zřídka se vyskytující anomálii Prof. E. Vlček objevil také na lebce českého panujícího knížete Bořivoje I., manžela sv. Ludmily. Zvukovody obou jedinců byly ke svým bubínkům skloněny šikmo dolů, zatímco jejich obvyklé uložení je přibližně horizontální. V lidské populací jde o velmi zřídka se vyskytující anomálii (cca 3%).

Český panující kníže Bořivoj I. se narodil někdy v letech 852-853, zemřel snad v letech 888-890. Bořivojův hrob byl pracovně označen jako hrob K1. Nacházel se v dnes už neexistující rotundě sv. Víta na raně středověkém Pražském hradě. Hrob byl později překryt podlahou svatováclavské kaple novodobé katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Obě výše zmíněné mužské kostry měly stejnou krevní skupinu B. Ze všech těchto a z řady dalších skutečností badatelé vyvozují, že panující kníže Bořivoj I. byl blízkým příbuzným krále Svatopluka I. Podle přesvědčení některých badatelů byl Bořivoj I. dokonce synem knížete Rostislava, Svatoplukova strýce.

Kníže Bořivoj I. byl prvním raně středověkým panovníkem v historické zemi zvané Čechy. Jím počínaje byli čeští panovníci nazýváni Přemyslovci, on sám byl osobou, která byla vzorem pro vybájeného Přemysla Oráče. Že byl zakladatelem v Čechách panujícího rodu Přemyslovců potvrzuje Prof. E. Vlček ve své závěrečné zprávě slovy: „Z dalších nápadných znaků, které jsou vyvinuty v určitém vzájemném vztahu u prvních Přemyslovců, je utváření nosního kořene, a to jak v úpravě nosočelního švu, tak ve změnách na čelní kosti a ve střední linii lebky. Také další znaky na obličejové kostře a v ušní a týlní krajině hovoří o značných vzájemných morfologických podobnostech. Podobnost zjišťujeme mezi lebkami K1 (Bořivoje I.) a knížete Václava Svatého, a také na lebkách Bořivojových synů Spytihněva a Vratislava.“

Závěrečná zpráva Prof. E. Vlčka pokračuje takto: „Kromě sledovaných znaků, geneticky zakódovaných na skeletu lebky, jsme mohli porovnat vzájemný vztah zkoumaných jedinců i po stránce příslušnosti k sérologickým vlastnostem. U kněžny sv. Ludmily byla určena krevní skupina A, u knížete K1 (Bořivoje I.) skupina B. U jejich synů Spytihněva a Vratislava i vnuka Václava Svatého to byla vždy skupina B.“ Dodejme k tomu, že je to stejná krevní skupina B, jakou měly pozůstatky neznámého velmože (pravděpodobně Svatopluka I.) uloženého v pohřební kapli na Výšině sv. Metoděje v Uherském Hradišti.

Kníže Bořivoj I. prý hned na začátku povstání proti němu uprchl na Moravu. Češi pak jako svého pravého vládce povolali knížete svého rodu Strojmíra, který byl předtím vypuzen do Franské říše. Frankové Strojmírovi plně důvěřovali, neboť podle zápisu Reginovy kroniky k roku 890: „Češi měli až do doby Svatoplukovy Velké Moravy knížata ze své krve a svého národa a zachovávali přitom franským králům slíbenou věrnost aniž porušovali smlouvu.“ Vzhledem k tomu, že český kníže Strojmír žil ve Franské říši delší dobu lze předpokládat, že tam byl také pokřtěn. Mohl však být křesťanem výhradně latinského, nikoliv slovanského jazyka bohoslužeb. Údajně tam žil tak dlouho, že už zapomněl svůj rodný jazyk. (Poznámka J. K.: Regino z Prümu byl benediktinský opat východofranského kláštera, který stál u dnešního německého města Prüm. Narodil se cca roku 840, zemřel roku 915.)

Povstání bylo knížetem Bořivojem I. a Svatoplukovými vojáky, přišedšími z Moravy, roku 885 potlačeno. S dobou třetího Bořivojova návratu z Moravy do Čech souvisí reminiscence Fuldských letopisů, zapsaná neznámým kronikářem k roku 895. Podle tohoto zápisu si česká knížata stěžovala, že „král Svatopluk I. je násilně odloučil a odtrhl ze společenství a z moci bavorského národa…“. (Poznámka J. K.: Klášter benediktinů ve Fuldě se nacházel v dnešní německé spolkové zemi Hesensko, cca 100 km SV směrem od města Frankfurt nad Mohanem.)

Bořivoj I. se pak usídlil na hradišti v místě zvaném Praha. Tam založil křesťanský kostel zasvěcený Panně Marii, v němž byl po svém skonu pochován. Nedávný nález kostrového pohřebiště velkomoravského typu na Pražském Hradě v Lumbeho zahradě dokládá stálou přítomnost moravské družiny a silné moravské vojenské posádky. Nemůžeme vyloučit ani názor, že od roku 885 se Bořivojovo postavení v Čechách podstatně změnilo – směrem k lepšímu. Panující kníže Bořivoj I. se stal Svatoplukovým místokrálem nebo guvernérem. Velkomoravský král Svatopluk I. a místokrál Bořivoj I. byli prvními svrchovanými vládci všech raně středověkých knížectví v historické zemi Čechy.

Domněnku, že kníže Bořivoj I. pocházel z Moravy, by mohly potvrdit antropologické znaky jeho kostry. Ty se, podle poznatků Prof. E. Vlčka, poněkud odlišují od typu českých velmožů. Jsou přitom nápadně shodné s poněkud výraznějšími znaky kostry neznámého knížete-vládce, člena vládnoucí dynastie, pohřbeného ve zdobném sarkofágu v kapli na Výšině sv. Metoděje v Uherském Hradišti.

Moravský původ Bořivoje I. může potvrzovat také údaj pozdního rukopisu staroslověnské legendy „O pustynnike Ivaně, koroleviče korvackom“. Pozdní datování tohoto rukopisu by nemělo být na překážku přijetí údajů z této legendy, neboť např. také nejstarší opis „Života Konstantinova“ pochází až z konce 15. století. Přestože se jedná o rukopisy mladšího data vzniku, údaje v nich jsou pokládány za autentické. V legendě o poustevníku Ivanovi se píše, že Bořivoj I. byl moravský kníže řeckého (míněno: cyrilometodějského) vyznání. Poustevník Ivan sám sebe nazval synem chorvatského krále. Starší badatelé hledali Ivanův původ v balkánském Chorvatsku. Současní historici připouští, že mohl být synem kmenového vládce Chorvatů. Příslušníci kmene Chorvatů tehdy žili na Moravě a ve východních Čechách. Někteří badatelé jsou přesvědčeni, že poustevník Ivan byl synem krále Svatopluka I. Svým poustevnickým životem chtěl odčinit viny svého otce.

Král Svatopluk I. svého osmnáctiletého chráněnce Bořivoje I. ustanovil roku 871 panujícím knížetem Čechů. Je dosud nezodpovězenou otázkou, proč se rozhodl právě pro Bořivoje. Jistě měl na výběr ze starších a zkušenějších předních mužů. Svatoplukovo rozhodnutí je jedním z argumentů zastánců teorie pokrevního příbuzenství velkomoravských Mojmírovců se zakladatelem přemyslovské dynastie Bořivojem I. Kníže Bořivoj I. možná vyrůstal na Svatoplukově dvoře.

Ukázalo se a od odborníků pracujících v oboru historie máme potvrzeno, že dávní kronikáři a legendisté neměli jako podklad pro své psaní vždycky jenom spolehlivé informace. V případě nouze si museli situaci domýšlet, někdy si potřebná data i vymýšlet. Mohli psát jenom to, co jim v dané době nemohlo uškodit. Někdy byli nuceni fakta zkreslovat – buď je vylepšovat, nebo raději zamlčovat. Proto by naše čtenáře mohl zajímat na kronikách a legendách jenom málo závislý výklad. Předkládáme jim ho v následujících šesti odstavcích:

Když roku 846 východofranský král Ludvík I. Němec v přítomnosti svého vojska odvolal na Moravě panujícího knížete Mojmíra I. a na jeho místo dosadil Mojmírova synovce Rostislava. Když se pak se svým vojskem vracel domů, „setkal se v zemi zvané Čechy s velkými potížemi“. Tam totiž šlechta i poddaní se změnou osoby panovníka na Moravě demonstrativně nesouhlasili, proto Frankům návrat domů znepříjemňovali. Do Čech pak následně směřovaly východofranské vojenské vpády v letech 847, 848 a 849, zatímco první vojenská výprava Východních Franků proti Rostislavovi se uskutečnila až roku 855.

Češi tehdy vkládali velké naděje do proti-franské politiky moravského knížete Mojmíra I. Byl to hlavní důvod pro jejich zklamání když Ludvík Mojmíra I. z funkce odvolal a na moravský trůn dosadil tehdy ještě pro-franského Rostislava. Zárukou dodržování politických a ekonomických závazků a smluv mezi Moravou a Čechami byla především vojenská a politická síla obou smluvních stran. Přesto

byly vzájemné dohody (pro jistotu) ztvrzovány ještě sňatky, případně také výměnou rukojmích. A tak byli i kníže Mojmír I. a jeho syn neznámého jména, předpokládaný otec budoucího krále Svatopluka I., s Čechy svázáni pro obě strany výhodnou sňatkovou politikou.

Jedním z mnoha vysvětlení neobvyklého umístění zvukovodů na lebkách Svatopluka I. a Bořivoje I. je možnost, že sestra Bořivojovy matky byla provdána za Svatoplukova otce. K přenosu anatomické anomálie z Čech na Moravu by pak došlo přes Bořivojovu tetu. Velkomoravský král Svatopluk I. byl příslušníkem rodové větve Mojmírovců po svém dědečkovi knížeti Mojmíru I. Byl jeho vnukem.

Později se vnitropolitická situace v Čechách a na Moravě obrátila. Kníže Rostislav se postupně vymaňoval z vlivu Východofranské říše, Češi se naopak s Východními Franky sbližovali. Proto roku 857 vyhnali z Čech pro-moravského knížete Slavitaha. Ten mohl být otcem knížete Bořivoje I. Nebo měl Bořivoj I. jiného otce, se kterým žil ve vyhnanství v Čechách. Na Moravu se Bořivoj I. vrátil brzy po změně Rostislavovy politiky vůči Východním Frankům.

Když roku 870 Svatopluk I. svého strýce Rostislava z moravského trůnu svrhl, už roku 871 byla za knížete Svatopluka I. na Moravu provdána nejmenovaná česká knížecí dcera. Následujícího roku 872, pravděpodobně se Svatoplukovou vojenskou pomocí a ve spolupráci s dalšími pěti knížaty, bojoval kníže Bořivoj I. proti Východním Frankům nedaleko Prahy na blíže neurčeném místě u řeky Vltavy. O dva roky později, roku 874, pak už Bořivoj I. seděl na pražském knížecím stolci pod záštitou moravského krále Svatopluka I.

Je také možné vytvořit teoretické schéma hledání nevěst pro moravské Mojmírovce v sousední spřátelené zemi Čechy. První vládce sjednocené Moravy kníže Mojmír I. měl mít za manželku knížecí dceru z města Prahy, sestru Bořivojova dědečka. Manželka Mojmírova syna, matka Svatopluka I., měla pocházet z Chorvatska. Její sestra měla být manželkou Bořivojova otce. A nejmenovaná urozená nevěsta je doložena ve zprávě o přepadení svatebního průvodu roku 871. Ta měla pocházet z oblasti Čáša a měla se stát nevěstou moravského krále Svatopluka I. Nevěsty byly vybírány nejen podle tehdejší politické situace, podle jejich bohatství, věku a krásy, ale také tak, aby nedocházelo k pokrevně spřízněným sňatkům. Potud slíbené, na internetu nedávno zveřejněné vysvětlení událostí, kterými prošel kníže Bořivoj I.

Když Bořivoj I. mezi lety 888–890 ve svých třiceti šesti až třiceti sedmi letech zemřel, vládu v Čechách po něm převzal velkomoravský král Svatopluk I. Synové Bořivoje I. nebyli tehdy ještě plnoletí. Po Svatoplukově smrti v roce 894 všechny jím uzavřené smlouvy jakoby přestaly platit. Ani uzavřené manželské svazky v dané situaci ničemu nepomohly. Tehdy právě plnoletý Bořivojův syn Spytihněv I. přijal už roku 895 závislost na Východofranské říši. Z výše uvedených dat je možné spočítat, že země Čechy byla součástí Velkomoravské říše přibližně jenom 21 až 24 let. Škoda, že jenom tak krátce!

Fuldské letopisy přípisem k roku 897 nastalou situaci popisují takto: „Stalo se, že k císaři Arnulfovi, který toho času dlel ve městě Řezně, přišli vévodové národa Čechů. Nabídli mu královské dary a žádali o pomoc jeho i jeho věrné proti nepřátelům, totiž Moravanům. Od nich byli často, jak se sami přesvědčili, velmi tvrdě utlačováni. Císař přijal tyto vévody milostivě a vložil do jejich srdcí slova útěchy. Rozradostněným a darem od císaře poctěným mužům pak dovolil odejít do jejich vlasti. A celý podzim se (císař) zdržoval v pohraničních místech na sever od Dunaje a řeky Řeznice s tím úmyslem, aby byl se svými věrnými připraven, kdyby nastala potřeba jeho pomoci shora uvedenému (českému) národu.“

Připraveno z dostupné literatury.

Follow

Follow

Milan Trnka, 20. srpna 2021

Mezi přednáškami na druhé Akademické konferenci ”Morava 1918” dne 19. října 2019 zazněl také příspěvek pana Jiřího Novotného pod názvem “Moravská měna”. Náplní jeho přednášky bylo zamyšlení nad jedním ze symbolů země, kterým může být také vlastní měna. Mohla by mít Morava dejme tomu “lokální” měnu, i když její území je součástí jiného státu, než státu moravského národa?

V přednášce byly podány informace o existenci lokálních měn ve Velké Británii, v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Itálii i na Slovensku a informace o pokusech se zavedením lokální měny v České republice (Jizerská koruna, systém Lupen v Hostivici, TNE v severních Čechách nebo Křižánecká koruna). Nejde vždy jen o recesi, v mnoha případech má používání lokální měny příznivý dopad na ekonomický rozvoj v dané oblasti. Historické tradice moravské měny jsou spolehlivě doloženy. Ekonomický a geografický smysl , to je podpora a propagace určitého ohraničeného území, je zde také.

Podrobnosti najdete, mimo jiné zdroje, ve Sborníku z druhé konference Morava 1918.

Česko-rakouské mírové hnutí Karla I. vydalo v březnu letošního roku bankovku s označením hodnoty 1000 korun moravských. Jedná se o pamětní tisk ke cti a slávě Svatého Hostýna, jak je ostatně na samotné bankovce uvedeno. Tedy nelze tento počin řadit k emisím lokálních měn ve smyslu, v jakém je uváděl pan Novotný. Avšak samotná existence tohoto pamětního tisku musí člověka moravského (pokud je alespoň trochu obeznámený s moravskou historií a snahami současného moravského hnutí) nutně potěšit. O to víc člověka, hlásícího se k některé z moravských spolkových iniciativ.

Pravděpodobně mnozí z Vás se o existenci moravské tisícikoruny dozvěděli z tisku (Přerovský deník, Kroměřížský deník), zprávu převzal také internetový zpravodaj “Moravský národ.cz” začátkem dubna 2021. Přes to: když se v těchto dnech chlubím zmíněnou bankovkou svým přátelům a známým, v drtivé většině o ní slyší a vidí ji poprvé v životě. Proto vznikl tento článek – snad pomůže povědomí o moravské tisícikoruně více rozšířit.

Autorem návrhu tisícikoruny a jejím realizátorem je pan PhDr. Martin Herzán. Byla vydána v počtu 600 kusů na ceninovém bankovkovém papíru, který obsahuje vodotisk, ochranná vlákna a hologram, který pod určitým úhlem světla vytváří barevný obrazec zeměkoule.

Líc tisícikoruny je opatřen především podobiznou blahoslaveného Karla Rakouského. Text pod touto podobiznou uvádí, že byl posledním českým králem. Což je svatá pravda. Nicméně se domnívám, že u panovníka konkrétní země se má uvádět jeho titul nejvyšší a po něm titul, jakého používá v konkrétní zemi. Jedná-li se o moravskou tisícikorunu, je tou konkrétní korunní zemí Morava a tedy text pod podobiznou panovníka by měl znít “Karel Rakouský, poslední rakouský císař a markrabě moravský”. Nikoliv “Karel Rakouský, poslední český král”. To by mělo platit pro sousední Čechy a pro českou bankovku.

Líc moravské tisícikoruny obsahuje také znak rakouského císařství (říšský orel), znak Čech (lev), znak Moravy (šachovaná orlice) a Slezska (orlice se stříbrnou pružinou). Je tu zřejmá snaha prezentovat Čechy, Moravu a Slezsko jako jedno území, patřící v dobách rakouského císařství do rakouského státu. Jenom se mi nezdá reálným, že by se moravská měna uplatnila v Čechách. Moravská orlice je stříbrno-červeně šachovaná. Opět námět na polemiku.

Střed listu bankovky je doplněn pohledem na baziliku Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně s doplňujícím textem informujícím o návštěvě císaře Františka Josefa I. na Hostýně v roce 1897. Je-li zde uplatněn text s nejvyšším titulem panovníka (císař), o to spíše by měl být stejný titul uveden pod podobiznou blahoslaveného Karla I.

V žádném případě nepovažujte tyto úvahy za nějaký druh protestu proti podobě moravské tisícikoruny. Panu doktoru Herzánovi patří veliký dík za vynikající nápad, a možná i za odvahu, označit bankovku jako moravskou. Jde o upomínkový tisk k poctě Svatého Hostýna. Kdyby se jednalo o skutečně směnitelné platidlo, pak by byly připomínky k textům na bankovce možná na místě.

Moravskou tisícikorunu lze zatím zakoupit přímo na Svatém Hostýně za 120 korun českých, nebo si o její zaslání požádat na internetových stránkách Česko-rakouského mírového hnutí Karla I. Cena je v tomto případě nižší ale musíte k ní připočítat nikoliv zanedbatelné poštovné.

A ještě poznámka k návštěvě Františka Josefa I. na Hostýně: Císař a markrabě navštívil Svatý Hostýn 1. září 1897 při příležitosti čtyřdenního cvičení rakousko-uherské armády. Položil zde dva základní kameny: jednak ke stavbě kaple Svatého Kříže, jednak ke stavbě rozhledny. Jeho přítomnost přilákala na Hostýn kolem padesáti tisíc lidí.

Follow

Follow

Zdeněk Koudelka, 7. července 2021

Česko je pojem, který ústava ani zákony neznají. Nebyl znám ani v historii, kdy se užíval název země Koruny české. Koruna česká nebylo jen označením královské koruny, ale šlo i o státoprávní vyjádření přináležitosti Čech, Moravy, Slezska a Lužice.

Název Království české se vztahoval jen na Čechy, nezahrnoval Markrabství moravské ani Vévodství slezské. Naše území lze i dnes pojmenovat Čechy, Morava a Slezsko, což též užívá ústava v úvodním prohlášení, když chtěla zdůraznit návaznost našeho státu na tisíciletou existenci těchto historických zemí.

Předseda vlády Andrej Babiš se v rozhovoru pro americký deník The Wall Street Journal (13. 2.2020) podivil, kdože vymyslel pro Českou republiku název Czechia a že on jej i jeho český překlad Česko neužívá. Premiér má pravdu, neboť ústavní název státu je Česká republika. Tento název by měli respektovat představitelé státu a státní orgány.

Název Czechia schválila v dubnu 2016 vláda Bohuslava Sobotky pro prezentaci státu v zahraničí. Ale název státu stanoví ústava, vláda nemá oprávnění jej nahrazovat. Státní orgány mají užívat oficiální název státu – Česká republika a jeho překlady. Má se užívat i při reprezentaci státu za státní peníze. Soukromě ať si každý označuje stát, jak chce. Do toho se státní moc plést nemusí. Ovšem je u nás nelichotivá tradice měnit stát či alespoň jeho název každých 20 let. A někteří se asi rozhodli, že zase nadešel čas na změnu.

Česko neužívám, nepotřebuji ani Czechii. Tyto novodobé názvy jsou snahou po likvidaci historických odlišností. Čechy, Morava, Slezsko jsou pojmy tisíciletými, včetně jejich latinských názvů Bohemia, Moravia, Silesia. I za dlouhou dobu bude jasné, o jaké území jde, až jiné, dobově módní, pojmenování těchto zemí odvane čas na smetiště dějin. Ctít tradice je dobré, včetně historicky vzniklých názvů zemí. Státy bez dějin jsou, jak lidé bez lásky.

Pramen: moravskynarod.cz,

(autor je ústavní právník)

Follow