Follow

Lubomír Kubík, 9. srpna 2019

Pouze jediný panovník na Balkáně rozpoznal nebezpečí, které hrozí křesťanstvu, když se v průběhu roku 1354 přepravily první vojenské oddíly osmanských Turků přes dardanelský průliv z Malé Asie do Evropy. Byl jím srbský král Štěpán Dušan, zvaný Silný. Své přízvisko si nezasloužil náhodou. Za téměř čtvrtstoletí vlády srbskou říši náležitě rozšířil. Sahala od Dunaje a Sávy až hluboko do nitra klasického Řecka, do Théssálie do bezprostřední blízkosti Soluně. Úspěšně vedenými válkami proti sousedním Uhrám, Bulharsku a Byzantské říši získal na prestiži. Byl to uznávaný a moudrý panovník, který se zasloužil o řadu světských i církevních reforem. Inspiraci k budování životaschopného křesťanského státu získával u svého současníka císaře Karla IV. Stačí připomenout proslulý Zákoník rozdělující stavovsky společnost v právech a povinnostech i zdařilý pokus vymanit srbskou pravoslavnou církev ze závislosti na Cařihradském patriarchátu. V roce 1355 shromáždil takřka stotisícovou armádu a za souhlasu papeže vytáhl proti sídelnímu městu byzantských císařů Cařihradu. Avšak odvážnou výpravu nedokončil. V průběhu tažení albánským pohořím neočekávaně roku 1355 zemřel. Říše se rozpadla na několik částí, ovládaných podle významu místními velmoži.

Turci se mezitím bez vážného odporu usazovali na evropské půdě. V průběhu necelého desetiletí obsadili Thrákii s Drinopolem a Bulharům zmítaným dynastickými spory, odňali jižní část země. To bylo pro váhavé Srby i Bulhary vážným varováním a pobídkou k rozhodné akci. Spojená vojska srbského panovníka Vukašína a bulharských vládnoucích bratří Sracimíra a Šišmana vytáhla proti Turkům v síle šedesáti tisíců bojovníků a rozložila tábor na břehu řeky Marice poblíž Drinopole. Turci byli ve střehu a příchod srbsko-bulharské armády očekávali. K táboru v noci přitáhl se sedmi tisíci jezdci paša Hadži Ilbeki. Zkušený vojevůdce vsadil na překvapivý útok, kterým by vyvolal zmatek. Početnému stádu skotu nařídil připevnit na rohy pochodně a ohněm rozdivočelá zvířada vehnali jezdci do slovanského ležení. Účinek byl zdrcující. Zburcovaní srbští a bulharští vojáci, pokud se ve tmě nepobili navzájem, nebo nebyli rozdupáni zběsilými zvířaty, skončili pod tureckými šavlemi, nebo se při útěku utopili v řece. Zahynul i srbský král Vukašín. Zbytek armády se stáhl do Srbska.

Po nešťastné bitvě na Marici se chopil vlády v Srbsku další z vlivných velmožů Lazar Grbljanovič. Nepřestával se zabývat myšlenkou jak by odčinil porážku na Marici a osmanského vetřelce vypudil z Balkánu. Lazar se ukázal jako schopný diplomat. Trpělivým dlouholetým vyjednáváním se sousedními státy se mu podařilo stmelit křesťanskou koalici proti Turkům v průběhu osmnácti let.

Bdělým Turkům však vleklé válečné přípravy na evropské půdě nadlouho nemohly uniknout. Prozíravý sultán Murad I. si počátkem roku 1389 podmanil slabý, údělně rozdělený bulharský stát, odřízl jej od spojenců a vpadl do jižního Srbska. Muradův rychlý postup vnesl mezi spojence úžas, ale nepřipravil je o odvahu rozhodně jednat. Lazar v krátké době shromáždil vojsko ze Srbů, Bulharů a Albánců a vyrazil Muradovi vstříc. Vojska se setkala na tzv. Kosově poli, pahorkaté krajině uprostřed dnešní autonomní republiky Kosovo. Král Lazar měl sto tisíc mužů, Turci třikrát tolik. Početní stav bojovníků je bezpochyby historicky nadsazen, avšak vzájemný poměr sil o trojnásobné převaze Turků svědčí.

V předvečer bitvy, 14. června 1389 uspořádal král Lazar pro své velmože hostinu, při níž mezi nimi došlo k názorové roztržce. Vuk Brankovič obvinil dalšího šlechtice Miloše Obiliče, požívajícího královy přízně, z přípravy zrady. Do hloubi duše uražený a roztrpčený Miloš Obilič vyřešil otázku své cti nanejvýš kurážně. Ještě v noci se opovážil přeběhnout do tureckého ležení a nechal se uvést k samotnému Muradovi jako zběh s důležitou zprávou o záměrech nepřítele. S podobnými případy byly zkušenosti v každé armádě, u Turků nevyjímaje.

Sultán svolil, aby Obiliče uvedli. Velmož předstoupil v hluboké úkloně, vtom však vytáhl ze záhybu šatů ukrytou dýku a než se ohromená sultánova stráž vzpamatovala, skolil Murada ranou do hrdla. Byl namístě rozsekán šavlemi rozzuřených Turků. Velení se ujal starší Muradův syn Bajezid, zvaný Blesk. Smrt sultána byla utajena a za úsvitu 15. června 1389 vtrhla vojska do pole.

Navzdory turecké přesile se bitva pro křesťany vyvíjela příznivě. Jízda těžkooděnců odvážným útokem rozrazila čelo turecké armády hluboko do jejích řad. Co však naplat, že muži v brnění si počínali udatně, když bojová spolupráce v křesťanském vojsku začala brzy váznout a čím dál víc se projevovala početní převaha nepřítele. Jezdci byli z koňů strháváni háky pěšáků a na zemi dobíjeni. V řadách Srbů se šířili poplašné zprávy o zradě a když dokonce proskočila zvěst o smrti krále Lazara, daly se některé oddíly na bezhlavý útěk. Mezi prvními byl Vuk Brankovič, jenž obvinil nešťastného Obiliče. Také bosenský kníže stahoval své vojsko. Ukázalo se, že zpráva o Lazarově smrti byla nepravdivá. Pod králem byl skolen kůň, král však nezraněn se vzchopil a vzdoroval Turkům až do okamžiku, kdy byl vysílený obklíčen a zajat. Po bitvě byl s mnohými velmoži, kteří vytrvali až do konce, přivlečen k Muradově mrtvole a tam vlastním mečem sťat.

Bitva na Kosově poli měla dalekosáhlý význam pro další vývoj nejen na Balkáně, ale i v celé Evropě. Tureckému náporu už nestál v cestě žádný stát, který by jej zastavil, nebo aspoň na čas zpomalil postup. Srbsko a Bulharsko byly do základů otřeseny, rozděleny mezi vazalská knížata, sloužící osmanským zájmům. Do roku 1453 padl Cařihrad a zanikla tím i Byzanc. Již v průběhu 15. století obsadili Turci velkou část Uher, Rumunska a dostali se až k Vídni. S výjimkou nevelkých a málo významných oblastí v Albánii a Černé Hoře se ocitl v jejich područí celý Balkán, odkud bezprostředně ohrožovali střední i východní Evropu a křesťanstvo prodělávalo po staletí krušné dějinné okamžiky. Teprve koncem osmnáctého století se začínala situace měnit a mocná turecká říše vstoupila do údobí rozkladu.

– – –

Poznámky redakce: Od 1. bitvy na Kosovském poli, o které článek pojednává, uplynulo letos 630 let. Od 2. bitvy uplyne v říjnu 571 let.

Město Konstantinopol, Konstantinopolis, česky Cařihrad, v roce 1930 oficiálně přejmenováno na Istanbul.

Follow

Follow

Vyhlášení voleb v Polsku na lednový termín vyslalo výstražný signál i do Prahy. Masaryk s Kramářem si dobře uvědomovali, co by mohlo znamenat, pokud do šestadvacátého ledna nevyvodí rozhodné závěry. Bylo zcela jisté, že po tomto datu by byla jakákoli akce ve prospěch udržení Těšínska nemožná a neobstála by před světovým míněním.

Proto již 15. ledna povolává Masaryk premiéra Kramáře k naléhavé poradě a nechává se zevrubně zpravit o dění na Těšínsku od říjnových dnů. Až doposud se cele věnoval jiným naléhavým záležitostem a nepokládal poměry na československo-polském pomezí za příliš důležité. Ve vlasti je teprve od 20. prosince 1918 a informací z ohrožené oblasti má poskrovnu.

Kramář je oproti němu politikem dokonale zasvěceným do domácích událostí. Má za sebou víc jak čtyřleté zkušenosti v českém odboji, vysloužil si zatčení, byl postaven před soud a rakouská justice ho odsoudila k smrti. Od vydání katovi ho takřka v poslední chvíli i s jeho druhem Rašínem zachránilo úmrtí stařičkého mocnáře a následná amnestie, vyhlášená posledním císařem Karlem. Ale ani ve svobodné vlasti se její první premiér neměl těšit dlouhé pohodě. Už počátkem ledna se ho pokusil zastřelit anarchista Šťastný. Kramáře však ani tentokrát neopustila přízeň osudu, i když atentátník mířil s chladnokrevnou jistotou. Premiéra zachránila náprsní kožená taška a k ní přiložený silný poznámkový zápisník, v němž kulka uvízla. Ke schůzce s prezidentem, která se konala o týden později, se dostavil ještě značně otřesen. Avšak Karel Kramář byl tvrdý odříkavý muž, jenž si navykl osobní nesnáze zlehčovat. Zasvětil prezidenta do vývoje problému, jehož příznaky byly patrné již v posledních týdnech monarchie. Závěrem si premiér neodpustil vlastní názor, v němž vyslovil obavu, že vyhlášení voleb v Polsku je pouhým matoucím zastíracím manévrem nevypočitatelného Pilsudského, vyvolávající dojem, že se mu jedná především o získání času. Jakmile by Poláci pro sebe vytvořili příznivější podmínky na východě, rychle by se pokusili vyřešit i těšínskou záležitost.

Prezidenta zajímalo, zda je premiér přesvědčen o úmyslech druhé strany rozhodnout spor vojenskými prostředky. Sám o tom sotva pochyboval, natolik znal pověst Pilsudského ještě z průběhu válečných let. Nikdy by se byl však nenadál, že ho nevyzpytatelná souhra okolností a náhod vynese do čela polského státu. Byla to snad nejméně příznivá konstelace, která mohla nastat s přihlédnutím na budoucí vztahy k Československu. Kramář ho v přesvědčení podpořil a poukázal na počínání polských vojsk na Ukrajině.

Poté se Masaryk pohroužil do sebe, jak to dělával pokaždé, kdykoli se chystal vyslovit něco zvlášť závažného. Druhové z exilu to již dobře znali, zatímco Kramář si teprve zvykal a stěží ovládal netrpělivost, když mlčení trvalo neúnosně dlouho.

Masaryk měl zkušenosti s Poláky už z průběhu války. Jednal s nimi v Londýně a pokračoval v Rusku, kam se později uchýlily všechny tři exilové složky, k ruské tam přibyla i rakouská a německá.

Zpočátku s nimi vycházel uspokojivě a v Americe se dokonce sblížil s mluvčím všech stran, Romanem Drnowským, jenž jako první z Poláků navrhl společnou poválečnou federaci s Čechy. Myšlenka se zanedlouho zamlouvala i samotnému Wilsonovi. Masaryk se však k návrhu postavil zdrženlivě, neboť už tehdy předvídal nesmírné sjednocovací potíže kdysi násilně rozdělených částí Polska, až k tomu po sto dvacetli letech dojde. Drnowski přesto naléhal na nějakou formu těsné spolupráce, ať už v hospodářské unii či ve vojenském svazku. Tehdy zavedl řeč i na Slezsko. Uvedl, že Polsko bude nárokovat celé historické území, a Masaryk postřehl, že sporný bod, přes veškeré ujišťování o náklonnosti, přece jen vystrčil růžky. Se vší shovívavostí upozornil Drnowského, že není zrovna moudré domáhat se etnografického rozdělení, když totéž by v neprospěch Polska mohli nárokovat Němci na západě a Ukrajinci s Rusy na východě. Současně vybídl polského politika vypracovat návrh budoucího hraničního uspořádání, aby se problém vyřešil pokud možno ještě před koncem války. Drnowski slíbil předběžný návrh vyhotovit, ale ze slibu sešlo, nejspíš zásluhou kolegů, kteří s ním nesdíleli přesvědčení, že by se mělo vyjednávat o hranicích před ustavením státnosti.

– Kolik bojeschopných jednotek máme k dispozici? – ozval se posléze prezident – Mám na mysli pochopitelně ty, které můžem postrádat na jižním Slovensku. –

To byla svízelná otázka, neboť veškeré československé jednotky, nasazené v silách Dohody a začleněné do armád jednotlivých států se teprve chystaly k návratu do vlasti a potrvá měsíce, než se dostanou domů. Vyhlídka na návrat legií z Ruska byla dokonce vzdálena v nedohlednu. Vše, co bylo doma k dispozici, se znovu chápalo zbraní a odebíralo na jižní Slovensko, kde rostlo napětí ve sporu s Maďarskem o jižní hranici, kterou v Budapešti odmítali uznat. Nyní, jak to vypadalo, přibylo další konfliktní ohnisko před vzplanutím. Nedalo se předvídat, jaký kontingent by stačil k ovládnutí oblasti až po Vislu a k jejímu uhájení a jak by Poláci odpověděli, když bylo známo, že jsou vázáni frontou na východě a vyčkáváním před Gdaňskem.

Kramář otevřeně přiznal, že možnost nasazení pravidelných jednotek by byla velmi problematická, už s ohledem na nedostatek kádrů s bojovými zkušenostmi, a dokonce se neskrýval s obavami, že bez podpory dohodového vojska by mohla být zamýšlená akce spojená s vysokým rizikem nezdaru. Přesto Masaryk premiéra vyzval, aby s případným vojenským zásahem seznámil kabinet a informoval o tom francouzského vyslance Clément-Simona a snažil se prostřednictvím jeho vlády získat souhlas s obsazením hranice po Vislu, včetně okresu Bílsko, který ležel na protějším východním břehu. Nabádal ho, aby použil všech známých argumentů o nepostradatelnosti uhelného revíru pro československý průmysl a spojovací dráhy z Ostravska na Slovensko.

Už po dvou dnech tlumočil vyslanec stanovisko francouzské vlády Kramářovi. Z obsahu se dalo vyrozumět jakési zdrženlivé pochopení pro zájmy Československa, což si premiér vyložil jako souhlas s vojenským zásahem.

Pod dojmem nejčerstvějších zpráv svolal Masaryk 17. ledna vládní kabinet k mimořádnému zasedání. Navrhl okamžitý vojenský zákrok, který odůvodnil hrozícím nebezpečím z prodlení, a jako nejzazší termín doporučil 23. leden, tři dny před vyhlášením voleb v Polsku. Seznámil ministy i s postojem Francie.

Vláda po několikahodinové rozpravě přijala prezidentův návrh s podmínkou, že vláda ve Varšavě bude nejméně osmačtyřicet hodin předem uvědoměna o ozbrojeném zásahu a že nebude vyčkáno její odezvy. Nejvyšší orgány republiky se tedy rozhodly pro vojenské řešení problému, nyní zbývalo vytvořit nezbytné podmínky pro úspěšný zdar akce.

Někteří ministři i přes to, že byli o radikálním postupu v otázce Těšínska zpraveni už o několik dnů dříve premiérem, a prezident je tedy nepostavil před hotovou věc, se neubránili pocitu tísně a rozcházeli se v pochmutné náladě.

Follow