Číslo 110
27. SNĚM MORAVSKÉHO KULATÉHO STOLU 1. 12. 2018 V LOŠTICÍCH
FollowMilan Trnka, 2. prosince 2018
V sobotu 1. prosince 2018 se v hotelu „U Coufalů“ v Lošticích uskutečnilo zasedání 27. sněmu Moravského kulatého stolu. Náplní jednání byl přehled a připomínky k činnosti MKS za rok 2018 a především rozprava o návrzích na zkvalitnění práce a činnost v dalších letech. Největší pozornost byla diskutujícími věnována Sčítání lidu v roce 2021, rozvahy k pokračování organizování odborných konferencí a besed o Moravě a rozvoji užší spolupráce mezi jednotlivými členy či hosty MKS a s dalšími moravskými iniciativami.
Na vědomí vzal Sněm rozhodnutí předsednictva Společnosti pro Moravu a Slezsko, z.s. o ukončení členství u MKS k 1.12.2018.
Účastníci 27. Sněmu se s moravskými vlajkami zúčastnili na pozvání mistra řezbáře Jaroslava Beneše 17. ročníku akce Otvírání loštického betlému.
Konání dalšího, 28. Sněmu MKS, určili delegáti na sobotu 6. dubna 2019 v Brně.
100 LET OKRÁDÁNÍ MORAVY
Bohumila Jandourková, 25. listopadu 2018
Mnohaleté, stále trvající okrádaní Moravy znamená výrazně nižší životní úroveň každého jejího obyvatele oproti občanům z Čech a Prahy. O kolik přišli obyvatelé Moravy za ta léta až do dneška už nikdo nespočítá. Možná bychom se k přibližnému číslu mohli dopracovat kvalifikovaným odhadem. Ale je jisté, že by to byla suma, která by nás samotné astronomickou výší překvapila !
Moravští patrioti, kteří usilují o obnovu zemského zřízení jsou často nepochopeni ve svém úsilí i na samotné Moravě. Stejné je to i s úsilím o renesanci moravského národa. Je to pochopitelné. Jsme dlouhodobě mediálně manipulováni proti vlastnímu prospěchu, proti spravedlnosti. Protože nic než spravedlnost nepožadujeme. Tedy návrat a uznání našich zemských a národnostních práv. Mnozí naše požadavky pochopí, když se seznámí s historií – nikoli vzdálenou … Pochopí, že nejen dnes jsme okrádaní, ale že jsme okrádaní už od doby, která je dnes glorifikována, tedy od časů 1. republiky. Pochopí, proč bychom měli všichni na Moravě opět usilovat o navrácení našich práv.
Následuje materiál z webu diskriminacemoravy.eu, na který mě upozornil Tomáš Skoumal. Původní autor, který materiály vyhledal a zveřejnil, mně není znám.
Projev poslance Národního shromáždění Pastyříka z roku 1923 vypovídá o tom, že vykořisťování Moravy a Slezska není jen záležitostí vývoje po roce 1948 či 1989, ale že je logickým důsledkem i motivem zrušení politické svébytnosti obou zemí v roce 1918. Podotýkáme jen, že poslední výtka poslance Pastyříka se týká tehdy zaváděných žup, což byla prakticky obdoba současných krajů:
Nás Moravany centralismus pražský tak začíná tížiti, že slyšíme hlasy obavy, že je horší a bude horší než-li vídeňský. Bohužel, toto musím, dámy a pánové, prohlásiti také dnes po pětiletém jubileu naší republiky Československé a nedivím se nic, že kolegové ze Slovenska, ač se pro ně daleko více dělá než pro nás Moravany, sobě na to stěžují. Jest to přímo macešství, co se nám dělá, a abych to dokázal, uvedu čísla:
Například v položce investice: ministerské předsednictvo, státní tiskárny je v rozpočtu 3,090.000 Kč. Z toho Čechy mají dostati 1,990.000, Slovensko 1,100.000, Morava a Slezsko ani haléře.
Ministerstvo zemědělství: Státní ústavy pro chov koní 1,400.000; z toho Čechy 800.000, Slovensko 600.000, Morava a Slezsko ani haléř.
Zemědělské výzkumnictví: stavby výzkumných ústavů atd. 2,100.000; z toho Čechy mají dostati 900.000, Morava 250.000, Slezsko 200.000, Slovensko 750.000.
Ministerstvo veřejných prací: Novostavby vodních elektráren 20,050.000; z toho Čechy mají dostati 6,050.000, Slovensko 14,000.000, Morava a Slezsko opět ani haléře.
Novostavby parních elektráren a elektrických vedení 75 mil., ale není vůbec zapsáno, jak jsou rozděleny; nástavby při státních báňských závodech 49,925.000, z toho Čechy 21,650.000, Morava a Slezsko ani haléře, Slovensko a Podkarpatská Rus 27,875.000.
Vodní stavby 90,950.000, z toho Čechy 53,850.000, Morava 3,500.000, Slezsko 2 miliony, Slovensko a Podkarpatská Rus 31,600.000.
V oboru ministerstva školství: menšinové školy 39 milionů, ale není rozvedeno; ústavy pro pěstování umění 6,730.000, z toho Čechy 6,210.000, Morava 320.000, Slezsko nic, Slovensko a Podkarpatská Rus pouze 200.000.
University 57,550.000, z toho Čechy 35,700.000, Morava 13,800.000, Slezsko nic, Slovensko a Podkarpatská Rus 8,050.000.
Techniky 13,600.000, z toho připadá na Čechy 11,100.000 na Moravu 2,500.000, na Slezsko, Slovensko a Podkarpatskou Rus nic.
Střední školy 29 milionů, z toho Čechy 12,150.000, Morava 2,850.000, Slezsko 2,600.000 Slovensko a Podkarpatská Rus 11,400.000.
V oboru ministerstva veřejných prací 2,900.000, z toho Čechy 900.000, Morava a Slezsko nic, Slovensko a Podkarpatská Rus 2 miliony.
V oboru ministerstva zdravotnictví 40,650.000, z toho Čechy 16,100.000, Morava 2,400.000, Slezsko nic, Slovensko a Podkarpatská Rus 22,150.000.
V oboru ministerstva financí: specielní úvěry 84,900.000, z toho Čechy 23,500.000, Morava 5,400.000, Slezsko 3,700.000, Slovensko a Podkarpatská Rus 52,300.000.
V oboru tabákových továren 19,700.000, z toho Čechy 12,600.000, Morava 2,200.000, Slezsko nic, Slovensko a Podkarpat ská Rus 4,870.000.
Na vykořisťování Moravy si předseda Zemského národního výboru prof. František Loubal (ve funkci od 12. května 1945 do 31. července 1946) stěžoval na stránkách pražského deníku národně sociální strany: Z oficiální zprávy o poradách o uhlí se například dovídáme, že domácí otop uhlím bude v Čechách kryt ze 30 procent a v zemi Moravskoslezské jen z 20 procent. Marně se táži proč? Či snad proto, že jsme proti zimě otužilejší? Když je někdo u nás na Moravě, tak plně chápe naše těžkosti a starosti, slibuje, že nesmíme býti odstrčeni, a najednou z úst téhož muže jedné ústřední rozdělovny pak čteme zprávu, že na nás zapomněl 10 procenty uhlí. A tak je to i v jiných případech, že se nám nedodrží sliby, které jsme ať přímo na Moravě nebo v Praze s kompetentními činiteli sjednali. Připomínám to také proto, aby i čtenáři v Čechách věděli proč se tak často ozývají ze země Moravskoslezské i nevrlé hlasy a brojí proti tak zvanému pražskému centralismu.
Svobodné slovo, 8.1.1946
Ve sbírce příspěvků nesoucích název Morava v českém státě, který uspořádala filozofická fakulta Masarykovy univerzity a Matice moravská v roce 1947, jsou zaznamenány doklady o narůstajícím vlivu Prahy: …Samostatné dřívější příjmy země moravské, zemské přirážky k přímým daním a samostatné zemské dávky klesly ze 70% celkových příjmů r. 1913 na 34,5% r. 1937. Roku 1920 bylo 36% kryto státními příděly, r. 1937 42%. Po okupaci se poměry v neprospěch Moravy ještě dále zhoršují. Zemské finance se stávají úplně závislými na státních financích. Státní příděly stouply r. 1946 na 73%.
(Vysvětlení: Finanční prostředky, které byly původně nárokové, tedy země je musela dostat, se z velké části přesunuly do finančních prostředků, o kterých někdo rozhoduje zda je přidělí, komu a v jaké výši. Tak je to i dnes a vytváří se tak v centru obrovský kalný korupční rybník, kde nelze korupční vazby ani rozplést, natož postihnout – text v této závorce není součástí původního textu a totéž, mírněji, říká i poslední odstavec, který k původnímu textu naopak patří.)
Že hospodaření přídělové nezvyšuje ani význam samosprávy, ani její hospodárnost a odpovědnost, o tom nám podává nedávná minulost i přítomné poměry dostatek důkazů.
TĚŠÍNSKÝ KONFLIKT
Lubomír Kubík, 11. listopadu 2018
Redakce: Přestože Kniha Těšínský konflikt téhož autora vychází v Hlasu Moravy na pokračování, rozhodl se autor, vzhledem k lednovému výročí zahájení bojů o Těšínsko, zveřejnit i materiál, kde jsou tyto dějinné události zpracované v krátkém souhrnu.
11. listopadu 1918 padly poslední výstřely první světové války. Sněmování vítězných mocností Dohody, svolané do Versailles u Paříže hned počátkem roku 1919 rozhodlo po zdlouhavých a nejednou bouřlivě vedených rozpravách o novém uspořádání Evropy a existenci nástupnických států, jejichž úsilí o samostatnost bylo patrné už v průběhu válečných let, ať už v exilových podmínkách, či v domácím odboji. Nástupnické státy se záhy po svém ustavení domáhaly vedle historických práv o národní integritě i vymezení hranic v té podobě, v jaké se nacházely ve vzdálené perspektivě dějin, kdy zanikly původní státní útvary. Versailleské dohody nemohly nastolit ideální podmínky, které by ve všech případech vyhovovaly novým státům a předem navozovaly předpoklad k navzájem dobrým sousedským vztahům. Tak s pocity křivdy pookřávaly staré resentimenty: územní spory a nevyjasněné kompetence, mnohdy zasahující i několik zemí najednou. Spory byly patrné od Rýna po Ural, od finského Vyborgu na Karelské šíji až po Makedonii. Výčet ohnisek napětí by nebyl úplný, kdyby se nevzpomenul spor mezi ČSR a Polskem o nejjižnější část Slezska, o Těšínsko.
Po vyhlášení samostatnosti 28. 10. 2018 přešla část tzv. Rakouského Slezska, někdejší to součásti zemí Koruny české, sestávající z Opavska, Krnovska a Těšínska, do nově vytvořené Československé republiky. Zatímco československá vláda se odvolávala na „historické právo“ a pokládala za státní hranici Vislu, vzneslo Polsko nárok na stejné území z pojetí etnického principu a vytyčilo hranici mezi česky a polsky hovořící oblastí na řece Ostravici. Zakládání výborů místních samospráv jak českým, tak polským obyvatelstvem ve městech a obcích s vesměs smíšeným osídlením, vytvářelo přímý předpoklad k brzkému střetnutí zájmů.
Zděšení z praporů
Už první nevoli polských usedlíků vyvolalo vyvěšení československých praporů a emblémů na veřejných budovách a dolech v Orlové, Karviné, Fryštátu a Těšíně i jiných městech, podle jejich názoru s českou „menšinou“. Poláci záhy odpovídali stejným způsobem. V oblasti pozvolna narůstalo napětí, ale k otevřeným sporům prozatím nedocházelo. Obrat ve vývoji poměrů nastal 12. listopadu 1918, kdy v Praze ukončil činnost Národní výbor, a v týž den se konalo první zasedání československé vlády za předsednictví Karla Kramáře, na jehož podnět se 18. listopadu ustavila v Opavě zemská vláda pro České Slezsko. Přibližně ve stejné dny započal v Paříži ministr zahraničí Edvard Beneš přípravné rozhovory se zástupci velmocí. Kramář Beneše důtklivě upozorňoval na závažnost těšínského problému, který nesnese odkladu a kde hrozilo nebezpečí ztráty významné hutní a uhelné oblasti za předpokladu, že se Polsko rozhodne řešit svůj nárok vojenskými prostředky. Premiér Kramář dále uváděl, že průmysl mladé republiky by se stěží obešel bez výnosů slezských dolů. Záležitost byla svízelnější o to, že ČSR neměla zatím bojeschopné vojsko, způsobilé rychlého nasazení, neboť početné svazky se doposud nacházely v zahraničí, zejména ve Francii, Itálii a v Rusku, odkud teprve nastupovaly strastiplnou cestu do vlasti. Jedinou schůdnou možnost, jak zajistit klid, spatřovali oba politici v obsazení sporného území vojskem Dohody. Mezi 11. a 14. listiopadem stanul v čele polského státu generál Jozef Pisudski, jenž pověřil poslance Stanislava Grabského, pozdějšího premiéra vyjednáváním s čs. ministrem zahraničí Benešem o sporné otázce. Z postoje Pilsudského bylo zjevné, že ani Polsko prozatím nejevilo zájem vyhrotit věc do krajnosti, poněvadž jeho armáda byla vázána boji na východě s ukrajinskými separatisty.
Bezvýsledná jednání
Následovala série zdlouhavých a bezvýsledných bilaterálních vyjednávání v Praze, Krakově, Paříži i v samotném Těšíně na nejrůznějších úrovních. Po návratu do vlasti 21. 12. 2018 se do záležitosti vložil i prezident Masaryk, jenž podporoval nárok na celé Těšínsko a všemožně rozvíjel úsilí řešit problém diplomatickou cestou. K zostření vztahů však přispělo nenadálé polské rozhodnutí na sklonku roku obsadit vojensky východní část Těšínska až po řeku Olši včetně Těšína a 15. ledna 1919 dokonce zřídit zemskou vládu ve Slezsku s právem spravovat Těšínsko až po Ostravici. Pro československou vládu to znamenalo zřejmou provokaci. V té době, na přelomu roku 1918/19, otřásaly nejen Těšínskem, ale i přilehlým Ostravskem rozsáhlé a časté demonstrace, pořádané oběma národnostmi, z nichž každá se dožadovala připojení k mateřské zemi. Také v Praze pochopili, že nadešel čas urychleně jednat. 15. 1. 1919 povolal prezident Masaryk premiéra Kramáře, ministra vnitra Švehlu a ministra obrany Klofáče k poradě o Těšínsku. Kramář se vyslovil s přesvědčením, že spor nevyhnutelně skončí ozbrojeným střetnutím a že na zásah velmocí nelze spoléhat. Nabádal k neprodleným přípravám na polský vpád, v čemž nalezl pochopení u Švehly i Klofáče. Masaryk zpočátku váhal. Situace byla krajně nepříznivá, komplikovaná dalším rozrůstajícím se ohniskem sporu na jižním Slovensku s Maďarskem. Posléze Masaryk premiérův návrh preventivního zásahu podpořil s výzvou, aby se záměrem seznámil vládní kabinet a prostřednictvím francouzského vyslance Clément-Simona se snažil získat souhlas francouzské vlády s obsazením hranice po Vislu včetně okresu Bílsko, který se rozkládal na východním břehu. 17. ledna tlumočil Clément-Simone souhlas francouzské vlády, což zavdalo podnět k mimořádnému zasedání vládního kabinetu, z něhož vyšlo jednoznačné stanovisko: vojensky obsadit Těšínsko a akci započít 23. 1. 1919 s tím, že Varšava bude o záměru vyrozuměna 48 hodin předem. Pro akci byly vybrány dva pluky legionářů, jež krátce po Vánocích dorazily do vlasti z Itálie a Francie a měly za sebou několikaleté válečné zkušenosti. Velení bylo svěřeno osvědčenému podplukovníkovi Šnejdárkovi, jenž přímo podléhal Švehlovi a Klofáčovi. Ve dnech 19. a 21. ledna se vojsko přesunulo do Moravské Ostravy s tím, že francouzský pluk zahájí bojové operace v prostoru Ostravska, zatímco italský od slovenských hranic postupem na Třinec a Jablunkov.
Povel k útoku
Šnejdárek vydal povel k útoku 23. 1. 1919 v 10 hodin, když se ještě několik hodin předtím bezúspěšně pokoušel přimět polské vedení v Těšíně k vyklizení oblasti. Na straně ČSR se účastnilo akce na 3 000 mužů, stejný počet byl i na straně Poláků. Hned z počátku vyvstal patrný rozdíl v kvalitě nasazených kádrů. Zatímco v řadách Čechů a Slováků se nacházeli vesměs zkušení válečníci, pohybovali se na polské straně narychlo zmobilizovaní nováčci a dobrovolníci z řad civilistů s nedostatečnou výzbrojí. Již v časných odpoledních hodinách postoupily čs. Oddíly do ulic Bohumína, Fryštátu a Horní Suché. Poláci kladli houževnatý odpor a bojovalo se takřka o každý dům. 24. ledna krátce po půlnoci byla dobyta Karviná a čelo útočících jednotek se stočilo na jihovýchod k Těšínu, kam od Třince mířil druhý, „italský“ pěší pluk, jenž si udržoval bojovou iniciativu. 27. ledna vyklidili Poláci Těšín bez boje. Stalo se tak na přání jejich krajanů z městského zastupitelstva, kteří projevili obavy, že město bude zničeno dělostřeleckým bombardováním. Od Těšína bylo k Visle dvacet kilometrů. O den později došlo ke spojení předsunutých oddílů obou pluků a Bílska na řece Visle bylo dosaženo 31. ledna. Hned navečer obdržel velitel Šnejdárek rozkaz od Švehly a Klofáče k okamžitému zastavení bojů. Důvodem byla alarmující zpráva od Beneše z Paříže, z níž vycházelo najevo, s jak nepříznivým ohlasem se u mírové konference setkal ozbrojený zásah na československo-polské hranici. Ukázalo se, že ač Francie zachovala zdrženlivost k postupu čs. Vlády, nebyly ochotny tolerovat ozbrojenou akci Spojené státy, Velká Británie, Itálie a Japonsko. Na přímý popud velmocí bylo poslední lednový den roku 1919 vyhlášeno oboustranné příměří, na jehož dodržování měli nadále dohlížet narychlo povolaní dohodoví důstojníci. Čs. Jednotky v průběhu února vyklidily východní Těšínsko. Konflikt si na straně ČSR vyžádal 53 padlých, 187 zraněných a do zajetí se dostalo 539 polských vojáků a ozbrojených civilistů. Všichni byli krátce po uzavřeném příměří propuštěni. Na polské straně padlo 92 mužů, 855 jich bylo zraněno. Zajat nebyl žádný československý voják.
Velmoci ukončily spor
Devítidenní pohraniční válka těšínský konflikt nevyřešila a vytvořila předpoklad k dlouhým vyjednáváním až do léta 1920, kdy se zjara konal plabiscit za mezinárodního dozoru, plný potyček mezi znesvářenými obyvateli obou národností. Tehdy se předmětem nevraživoti stali i usedlí Němci, když se v převážné většině vyslovili pro připojení oblasti k ČSR. K jejich rozhodnutí nejspíš přispěly hospodářské pohnutky, neboť pokládali ČSR za stabilnější stát. Velmoci, jakmile zajistily klid v pohraničí francouzským a italským vojskem, ukončily spor výnosem z 28. července 1920 o rozdělení oblasti na řece Olši na západní a východní část včetně správního města Těšína mezi oba státy a rozhodly tak o stavu, který přetrval dodnes. Kompromisní řešení v zásadě uspokojilo obě strany – ČSR měla zajištěnu převážnou část uhelného revíru včetně průjezdní trati z Ostravska na Slovensko a Polsku zůstala území s převážně polským osídlením. Československu připadlo 1.272 km2 s 297 000 obyvateli, z čehož bylo 70 000 Poláků a 23 000 Němců. Polsko získalo 1 013 km2 se 137 000 obyvateli, z toho pouze 3 000 Čechů a 40.000 Němců. Na Slovensku v oblasti Spiše připadlo Polsku devět obcí a na Oravě 16 obcí s 25 000 obyvateli převážně polského původu.
PROHLÁŠENÍ MORAVSKÉHO NÁRODNÍHO KONGRESU K OSLAVÁM 100. VÝROČÍ VZNIKU ČESKOSLOVENSKA
28. října uplyne 100 let od právně problematického vzniku Republiky Československé.
Samospráva korunních zemí, jejich hospodářská vyspělost a na svou dobu značný rozsah demokracie v Rakouském císařství nezavdával důvod k jeho rozbití. Ani sami „mužové října 1918“ zpočátku neuvažovali o vzniku samostatného státu; o republice už vůbec ne. Dovedli však využít chaosu první světové války.
Vznik Republiky Československé podstatně urychlil čechizaci Moravy, započatou v době tzv. národního obrození vzepětím českého a německého nacionalismu v počátcích 19. století.
Za uplynulých sto let od vyhlášení RČS se Moravě a jejím obyvatelům dostalo jisté odměřené dávky samosprávy jen po dobu něco málo přes deset let v řízené demokracii „první republiky“. Soustavné znásilňování moravské historie, tradic a samosprávy pokračuje i za současné České republiky.
Z pohledu těchto skutečností se Moravanům jeví rozsah a způsob oslavování vzniku státního útvaru, který po dobu své 75 let trvající existence prošel několik územními změnami, častými úpravami názvu, dvojí okupací, protektorátním a totalitním zřízením a nakonec demontáží v roce 1992, jako nepřiměřený.
V Brně, 22. října 2018
REAKCE NA MORAVSKOU POLEMIKU O PRAVÉM VÝZNAMU KLÁŠŤOVA
Jaroslava Grobcová, 10. července 2018
Náhodně jsem objevila článek pana Žaludka a jeho kritické připomínky k mé knize „Magická země Morava a Slezsko. „Úvodem chci sdělit, že nejsem profesí historik a ani se za něho nevydávám, i když několik státních zkoušek z historie jsem také absolvovala. Mými obory jsou filosofie a psychologie, které jsem nejen vystudovala, ale které celý můj život obohacují. Proto mé knihy lze zařadit spíše do oblasti populárně historické. Píši pro moravský a slezský lid o před-církevních dějinách Moravy, které se záměrně ve škole už po několik generací neučí, stejně jako pro generaci pana Žaludka. Znám dobře dílo Antonína Horáka i Jiřího Kohoutka, kterých si velmi cením a neodvážila bych se je tak kriticky hodnotit jako pan Žaludek, zřejmě také zase jen jeho nepotvrzenými hypotézami. Navíc i přesto, že je vydává za své přátele. Znala jsem velmi dobře i akademika Poulíka, pro kterého jsem v Ostravě organizovala přednášky. Znám ale také na rozdíl od pana Žaludka kupříkladu i knihy Josefa Heřmana – Agapita Gallaše, Jiřího Středovského, Josefa Růžičku a další, kteří všichni píší a v různých stoletích o posvátných místech našich předků, stejně jako nejrůznější místní historikové, kteří si vlivem stop v rodové paměti zachovali znalosti o těchto místech. A obrazy malířů z nejtragičtější historie našeho národa. Nedávám přednost žádnému z období moravské historie, jen si vyhrazuji, podle svého uvážení (konečně jako každý) vybrat tu část, která mne nejvíce zaujme a navíc není téměř vůbec vzpomínána. A ve školách se ještě ani nyní o ní děti neučí. Znám dílo Františka Palackého, znám Slovanské starožitnosti, dílo Josefa Šafaříka, Lubomíra Niederleho, Jana Kollára, ale i cizojazyčnou historickou literaturu z dějin Moravy a mnoho dalších a z církevní historie nejen výroky cizích církevních kronikářů. Seznamuji se také se slovanskými Védami. Bohudík měla jsem v dřívější době mnohem ucelenější a ne tolik zamlčované školní informace o Moravě, než měl pan Žaludek. Každý jdeme svou vlastní cestou poznání a škoda, že pan Žaludek, místo aby své bohaté vědomosti sepsal a vydal knihu pro Moravany, se zaměřuje převážně na hledání chyb v dílech těch, kteří poznávají i jiné, než jen jemu známé prameny, které převážně odmítá myšlenkovými produkcemi svého mozku. Já, jak jsem mu již dříve sdělila, nemíním si s ním povídat o své tvorbě, ale ráda si přečtu jeho osobní dílo. Kritikou mé knihy a svými nepotvrzenými myšlenkovými hypotézami napadá nejen mne, ale mnoho dalších pro Moravu zapálených vlastenců, kteří se svými díly vydali všanc a o které se opírám. Ti by měli právě od Moravanů očekávat spíše podporu a pochopení.
* * *
Redakce: Námi zveřejněný článek Jindřicha Žaludka se nám nejevil jako nepřátelský vůči autorce. Nicméně byl kritický a vyvolal z její strany odezvu, kterou rádi zveřejňujeme, protože je to v takovém případě obvyklé a zároveň to je obyčejná lidská slušnost. Sdělujeme, že tímto považujeme téma za ukončené. Jsme časopis a nikoli diskuzní fórum. Čtenáři si svobodně vytvoří vlastní názor. Není na redakci, aby komukoli stranila a jakkoli se názorově vyjadřovala. Uráželi bychom tak inteligenci našich čtenářů. Text nám přišel s občasnými tučnými otazníky na konci či začátku řádku místo písmene, které by tam organicky patřilo. Doplnili jsme jej tedy jak jsme nejlépe uměli, pokud tam přece bude chyba v nějakém písmenku, omlouváme se.