Číslo 108
NŮŽKY SE OTEVÍRAJÍ
FollowPetr Michek, 21. března 2018
Nůžky se otvírají a nespokojenost evropských občanů stoupá! Např. v Itálii volby vyhrály strany s tzv. „protievropským programem“, které zdůrazňují obavy obyvatel z nezvládnuté migrační vlny s následnými negativními dopady na veřejnou bezpečnost, navazující strach z ekonomických škrtů a prohlubující se sociální nerovnost, včetně oslabování jistot střední třídy s hrozbou islamizace dosud převládající italské křesťanské společnosti. A navíc ekonomové předpovídají, že Itálie, podobně jako Řecko, je na pokraji bankrotu! Pokud by na místě prezidenta Evropské centrální banky neseděl Mario Draghi, který drží nad Itálií ochrannou ruku, tak by Itálie již dávno musela vyhlásit bankrot.
Podobně je tomu i v Německu, které ještě nedávno, před nekontrolovatelným přijetím statisíců muslimských imigrantů, představovalo vzorovou zemi sociálně tržního hospodářství. Více jak štědré dávky pro imigranty, kteří ze státní kasy jen berou a nic nepřinášejí, přineslo změny na politické scéně, kde výrazně posiluje Alternativa pro Německo. Navíc pouze pět – deset procent nejbohatších obyvatel Německa vlastní čtyřicet – padesát procent národního bohatství, přičemž padesát procent chudších obyvatel má k dispozici jen sedmnáct procent! (viz Právo, 14. 3. 2018).
Přitom francouzský prezident Emanuel Macron nedávno přiznal skutečnost, že v případě referenda by Francouzi hlasovali pro vystoupení Francie z Evropské unie!
A jak je známo, tak občané Velké Británie v naprosté většině podpořili vystoupení Spojeného království z Evropské unie, tzv.„Brexit“. Z uvedeného vyplývá, že tzv. „tvrdé jádro“ Evropské unie de facto neexistuje, a proto s přijetím eura pro Českou republiku není radno spěchat. Proto je více jak dobré, že máme vlastní měnu, jejíž kurz si můžeme regulovat sami, bez zásahu Evropské centrální banky a úspěšně tak můžeme odmítat tlaky bruselských byrokratů na islamizaci našeho území prostřednictvím imigračních kvót.
Aspoň se nemusíme podílet na sanaci italských, řeckých, španělských či portugalských dluhů, které jejich vlády, ať už levé, středové či pravé vytvořily. A jak je na tom Česká republika?
Masmédia přinesla informaci, že průměrná mzda v České republice dosáhla ve čtvrtém čtvrtletí roku 2017 výše 31 646 korun, přičemž zároveň podotkla, že dvě třetiny zaměstnanců na průměrnou mzdu nedosáhnou. Proto statistici zveřejnili i tzv. medián mezd, tedy střední hodnotu mezd, který odráží vývoj realističtěji. Medián vzrostl ve čtvrtém čtvrtletí roku 2017 na 27 320 korun hrubého měsíčně. U mužů byl 29 639 korun a u žen pouze 24 790 korun, což je podstatný rozdíl oproti celkové průměrné mzdě.
Pro vysvětlení, tzv. medián představuje hodnotu mzdy zaměstnance uprostřed hodnot, takže polovina mezd je nižší než medián a druhá polovina je vyšší.
Zároveň v tisku proběhla informace, že počet lidí bez práce se v České republice blíží počtu nabízených volných míst, což v únoru 2018 bylo zhruba 280 900 lidí a nezaměstnanost tak byla pouze 3,7 procenta. Ve veřejnosti panuje názor, že se většinou jedná o občany, kteří práci odmítají a dávají přednost sociálním dávkám a příležitostným přivýdělkům. Méně potěšující je ovšem informace, že platy našich zaměstnanců jsou stále podhodnocené a stěží dosahují 66 % výše platů svých kolegů v Německu!!!
Další informací, která není zrovna příznivá je skutečnost, že cca tři milióny našich občanů dluží 2,14 biliónu korun (viz Právo 13. 3. 2018).
Zpráva uvádí, že objem úvěrů během loňského roku v meziročním srovnání vzrostl o 177,5 miliardy korun a dochází tak ke stálému zadlužování obyvatelstva. Zároveň zpráva uvádí, že 322 tisíc obyvatel České republiky má se splácením svých dluhů problémy.
Další údaj z letošního 4. ledna informuje, že na každého obyvatele našeho státu připadá státní dluh ve výši cca 153 000 korun!!! Státní dluh vznikal postupně především hromaděním schodků státního rozpočtu v minulosti, až v loňském roce dosáhl výše 1,62 biliónů korun. Od roku 2014 je státní dluh stabilizovaný a klesá v poměru k hrubému domácímu produktu, na čemž se podepsal růst ekonomiky, nízká nezaměstnanost a lepší výběr daní.
Guvernér České národní banky Jiří Rusnok, na jednání kulatého stolu s podnikateli v Liberci prohlásil, že republiková ekonomika roste poměrně robustně na svoje možnosti a je nad tzv. potenciálem a do jisté míry se přehřívá! Důsledkem je nerovnováha, která je nejviditelnější na trhu práce, kde schází kvalifikovaní pracovníci, což je způsobeno i demografickým vývojem. K tomu lze dodat, že demografickou křivku počtu narozených dětí lze ovlivnit propopulačními opatřeními pro mladé rodiny, kde alespoň jeden z rodičů pracuje a práci se nevyhýbá.
Další informací v tisku, která zaujala, bylo prohlášení vlády, že si posvítí na platy a „zlaté padáky“ šéfů státních a polostátních firem. Premiér vlády v demisi Andrej Babiš prohlásil, že je absolutně nemorální, když ředitel České pošty Martin Elkán bere osm miliónů korun za rok, zatímco doručovatelka má 14 tisíc hrubého a řidiči 19 tisíc korun měsíčně a Česká pošta je v rozkladu a ztrácí trh! Člověk by se hned zeptal, za co bral tak královský plat, když podnik pod jeho vedením neprosperuje? Velkým sociálním problémem, zejména pro mladá manželství, je dnes získání bytu. Na byt se nedá naspořit, neboť ve velkých městech se cena bytu 3 + 1 pohybuje od dvou do šesti a někde i více miliónů korun. Přitom bez poskytnutí bezúročných půjček a zajištění startovacích bytů pro mladá manželství, tak jak to bylo běžné před listopadem 1989, nelze očekávat nárůst porodnosti. Zde se můžeme poučit z nedávné minulosti, neboť tzv. „Husákovy děti“, jsou dnes v produktivním věku a zajišťují prosperitu a budoucnost České republiky. A tuto dobrou zkušenost je nutné využít !
KRÁLOVSKÉ OZVĚNY Z VLČNOVA
Jiří Kvapil, 21. března 2018
Když jsem před lety na základní škole ve své rodné obci na severu Moravy zpíval se spolužáky pod vedením paní učitelky píseň Chodíme, chodíme, nenapadlo mě, že jednou přijde čas, kdy zatoužím tu dědinu, jak se v písni zpívá, uvidět na vlastní oči, nechat se okouzlit barevností, půvabem a rozmanitostí zdejších krojů a potěšit se krásou a svěžestí zdejšího mládí.
Jistě nejsem sám, kdo by si tu dědinu, ve které šohaji chodí hore po dědině, aby nejednej maměnce obudili céru, rád prohlédnul. V tom případě je dobré naplánovat si cestu do Vlčnova, právě o té obci je tu řeč, na květen. To je čas, kdy zde probíhá Jízda králů, a tedy nejpříhodnější okamžik, kdy se návštěvník může potěšit nejen naparáděnou návsí a ulicemi, kdy se ve zdejším kostele sv. Jakuba Staršího může ještě před zahájením samotné Jízdy zúčastnit sváteční bohoslužby, ale kdy se může dokonce stát i přímým účastníkem volby krále, což v současné moderní době je příležitost naprosto výjimečná. Může spatřit na vlastní oči královu družinu, legrúty, jeho osobní strážce s tasenými šavlemi, ztepilé koně, ozdobené záplavou různobarevných krepových květů (sám král jede vždy na bílém koni), poslechnout si cimbálovou muziku, posedět s přáteli u skleničky zdejší slivovice či na svahu nad obcí v bílých vlčnovských búdách ochutnat vínečko.
Budete-li mít špetku štěstí, můžete zde potkat také někoho z významných osobností společenského nebo uměleckého života, nejen domácích, ale třeba i z dalekého Japonska. Tomáš Baťa to samozřejmě nebude, to bychom se museli narodit o něco dřív (toho tu nejvíc zajímaly boty patřící ke krojům), Také Joža Úprka, tvůrce velkolepého obrazu Jízda králů (1897), už nežije. Špičkového francouzského impresionistického sochaře Auguste Rodina okouzlil Vlčnov před více než sto lety (1902) a Jízdu králů nemohl pominout ani Alfons Mucha. Ztepilí vlčnovští šohaji a děvčata v suknici rudé učarovali i Petru Bezručovi a Leoši Janáčkovi a bretaňský malíř Moarch (Miško) Even byl krásou vlčnovských krojů, vesnicí a osobitou povahou lidí na Slovácku tak uchvácen, že se sem dokonce přestěhoval a žil tu potom přes dvacet let.
A pokud podlehnete kouzlu tohoto barevného hemžení, jemuž dominuje červená barva, pokud vás uchvátí půvab a rozmanité kulturní bohatství obce a historie tohoto dávného obřadu, pokud se o tom všem budete chtít dozvědět nějaké zajímavé podrobnosti, nabízí se Vám kniha Královské ozvěny z Vlčnova aneb Vzpomínky na Jízdy králů. Dozvíte se např., jak probíhala vlčnovská Jízda králů na světové výstavě Expo 2000 v Hannoveru, jak to bylo v listopadu 2011 na Bali, když se tam projednávalo zapsání Jízdy králů do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva (UNESCO) apod. Autorem této knihy je předseda Společnosti Jízdy králů Antonín Pavelčík, který tímto obřadem, Jízdou králů, žije od svých mladých let, ba přímo od dětství. Sám byl v roce 1954 členem družiny legrútů.
Kniha vyšla loňského roku (2017), má 340 stran, je vytištěna na kvalitním křídovém papíře. Obsahuje množství černobílých, ale hlavně barevných fotografií (snad nejkrásnější je hned na vstupní desce knihy), Je vyzdobena několika lehce načrtnutými, ale svéráznými a výstižnými kresbami vlčnovského rodáka Karla Beneše. Zahrnuje i řadu přehledů, např. seznam králů, jejich jména, kam až se dala zpětně zjistit (jsou to chlapci ve věku 10 až 13 let, výjimečně i osm), ale hlavně vzpomínky jednotlivých aktivních účastníků Jízdy z dávných let i ze současnosti, a to samotných králů, jejich rodičů i jiných členů rodiny.
V tomto roce proběhnou vlčnovské slavnosti Jízdy králů ve dnech 25. – 27. května.
Závěrem poznámka: Vlčnov má ve znaku i vlajce moravské barvy červenou a žlutou.
JADERNÉ ZBRANĚ V KOREJI
Pavel Procházka, 2. února 2018
Mediální hysterie okolo severokorejského jaderného zbrojního programu už začíná být trapná. Propagandistické výkřiky o severokorejské hrozbě pro celý svět bere vážně stále méně lidí. Bohužel jen velmi málo amerických a západních novinářů je ochotno otevřeně přiznat, proč severokorejský režim dělá to, co dělá. Severokorejský vývoj jaderných zbraní a jejich nosičů není projevem nevypočitatelnosti tamního diktátora Kim Čong – una, ale naopak projevem jeho pragmatismu. Kim Čong – un jaderným zbrojením sleduje dva hlavní cíle. Prvním cílem je zajištění bezpečnosti země proti možnému americkému útoku. Severní Korea je od roku 1950 stále ve válečném stavu se Spojenými státy, které tvrdošíjně odmítají uzavřít se Severní Koreou mírovou smlouvu, a tím válečný stav ukončit. V Severní Koreji velmi dobře vidí, kolik zemí ve světě v poslední době USA za podpory západoevropských států vojensky přepadly. Přičemž se ukázalo, že konvenčními zbraněmi se americkému útoku nelze ubránit. USA a Evropská unie navíc přestaly brát ohled na platné mezinárodní právo a dodržují jen ty dohody, které se jim dodržovat hodí. Za těchto okolností v Severní Koreji i jinde ve světě došli k závěru, že jedině vlastnictví jaderných zbraní dokáže washingtonské jestřáby přivést k rozumu. Případný americký útok na Severní Koreu by přes všechnu technologickou převahu byl záležitostí velice riskantní a mohl by mít katastrofální následky i pro samotné USA. Druhým cílem jaderného zbrojení Severní Koreje je snaha režimu o zlepšení stavu národního hospodářství. Zajištění dostatečné obranyschopnosti prostřednictvím jaderných zbraní má umožnit pronikavé snížení výdajů na konvenční ozbrojené síly a převedení ušetřených prostředků do civilního sektoru. Bude možné modernizovat zaostalý průmysl a následně zvednout životní úroveň obyvatelstva, což je důležitý předpoklad pro další přetrvávání režimu. Mimochodem, již delší dobu ze Severní Koreje přicházejí náznaky určitého uvolňování dosavadního striktně direktivního řízení národního hospodářství. Severokorejský režim se zřejmě rozhodl postupně přejít na čínský model ekonomiky.
Pokřik USA, Japonska a EU okolo severokorejského jaderného programu kontrastuje s nápadným mlčením zbytku světa. Vysvětlení není složité. Zájmům naprosté většiny afrických, asijských a latinskoamerických států severokorejské jaderné zbraně nepřekážejí. A v mnoha zemích na světě mají zlomyslnou radost, když americká arogantní velmocenská politika někde narazí. Podivným by se mohl zdát vlažný přístup Jižní Koreje, která by se měla cítit severokorejskými jadernými zbraněmi ohrožena nejvíce. Zdrženlivost jihokorejských představitelů nejspíš vyplývá z toho, že už počítají s budoucím sjednocením obou Korejí. Pak se severokorejské jaderné zbraně stanou celokorejskými. Sjednocené Koreji, vklíněné mezi Čínu a Japonsko, se tyto zbraně budou náramně hodit pro případné odstrašení. Zvláště s Japonskem mají Korejci mnoho nevyřízených účtů z minulosti.
Současné dění okolo severokorejského zbrojního programu pochopitelně není bez rizik. Nebezpečí ale nespočívá v tom, že by se snad severokorejský diktátor Kim Čong – un rozhodl jen tak napadnout USA jadernými raketami, což by mělo za následek přeměnu Koreje na radioaktivní pustinu během několika desítek minut. Kim Čong – una lze sotva podezřívat ze sebevražedných úmyslů. Katastrofu spustí spíše američtí jestřábi, když nabudou přesvědčení, že na Severní Koreu je možno úspěšně zaútočit s tím, že americká vojenská a technologická převaha zabrání odvetnému severokorejskému jadernému úderu. Američanům by se možná skutečně podařilo severokorejské jaderné zbraně zničit dříve, než by je Severní Korea stačila použít. Přesto by ale došlo ke konfliktu s dalekosáhlými následky. Do války by nejspíše byla zatažena i Čína a americko – čínské střetnutí by vyústilo v celosvětovou apokalypsu.
Vyzbrojení Severní Koreje jadernými zbraněmi vytvořilo v neukončené válce na korejském poloostrově nový poměr sil. Pokud budou Američané rozumní, nevyvolají zbytečnou konflagraci, a s korejským vlastnictvím jaderných zbraní se potichu smíří. Severokorejské jaderné zbraně sice urážejí americkou ješitnost, ale svět neohrožují. Svět zato ohrožují jaderné zbraně vlastněné Pákistánem, státem, jehož zpravodajské služby jsou jedna ruka s muslimskými fanatiky z organizace Tálibán a s dalšími islamistickými uskupeními. Nebezpečí představují i jaderné ambice Saúdské Arábie, státu, který štědře podporuje hlasatele zloby a nenávisti po celém světě. Tyto skutečné hrozby ovšem americké a západoevropské propagandisty nezajímají. Vedoucí představitelé Pákistánu a Saúdské Arábie totiž navenek zaujímají velice kladný postoj k americké velmocenské politice.
***
Doplnění redakce
Článek se nám „zatoulal“, byl poslán omylem na soukromý mail, místo na mail Hlasu Moravy. Zveřejňujeme jej s velkým zpožděním.
Mezitím došlo ve vztazích mezi Severní Koreou a USA k posunu. Redakce si vzhledem k tomu vyhrazuje právo doplnění a v malé míře i stručné okomentování:
Ostrou výměnu názorů mezi prezidentem USA Donaldem Trumpem a vůdcem (generálním tajemníkem) KLDR Kim Čong-unem v roce 2017, kdy nebyla nouze ani o tvrdé výhrůžky, vystřídala počátkem roku 2018 mírnější rétorika. Ta vyústila nakonec pozváním Trumpa Kimem k jednání. Ledy pomohla zlomit zřejmě i Olympiáda.
Donald Trump se setkáním, které se mělo týkat denuklearizace Korejského poloostrova souhlasil s tím, že by se mělo konat do května.
Poté, o Velikonocích, navštívil Severní Koreu šéf americké Ústřední zpravodajské služby (CIA) Mike Pompeo a setkal se tam s jejím vůdcem Kim Čong-unem. Následně však bylo předpokládané jednání Kim Čong-una s prezidentem USA Donaldem Trumpem ohroženo. Podle jihokorejské tiskové agentury Jonhap KLDR pohrozila, že zruší plánovaný summit na nejvyšší úrovni mezi severokorejským vůdcem Kim Čong-unem a americkým prezidentem Donaldem Trumpem kvůli pokračujícím vojenským cvičením, prováděným Jižní Koreou a Spojenými státy.
Manévry byly zahájeny kvůli Olympiádě opožděně 1.4.2018 a byly oproti obvyklému trvání zkráceny na necelý měsíc. Následně byly zrušeny další pravidelné manévry USA a Jižní Koreje, které se měly konat v srpnu.
Přes předchozí nejisté výsledky jednání zda se summit vůbec uskuteční, které nebylo hladké, osobní setkání vůdce KLDR Kim Čong-una s prezidentem USA Donaldem Trumpem se 12. června letošního roku v Singapuru uskutečnilo.
Jejich osobní setkání tváří v tvář je ve vztazích USA – KLDR celosvětově pokládáno za přelom. A to přesto, že závěrečné prohlášení je velmi stručné. Severní Korea se v něm zavazuje pracovat na úplném odstranění jaderných zbraní z Korejského poloostrova. Zatímco Washington slíbil poskytnout Pchongjangu bezpečnostní záruky. Pokud má být dosaženo výsledku, budou jednání dlouhá a náročná, jaderné odzbrojení je oběma stranami vnímáno velmi odlišně. Lze to však považovat za šanci k vykročení na cestu míru.
Tisk v USA upozorňuje na to, že v prohlášení nejsou tak úplně ty formulace, které byly avizovány. Západní tisk zase píše, že USA nebyly zřejmě v takové pozici, aby Trump prosadil tu škálu o které hovořil předtím.
V některém západním tisku byl zveřejněn i názor, že vítězem summitu je Čína, jinde zase, že prý Kim. Korejský poloostrov by se měl změnit v klidovou zónu, kde by neměli být vojáci. Je až s podivem, že v západním tisku se objevuje až zděšení, že by měl být v této oblasti mír! Redakce Hlasu Moravy je naopak přesvědčena, že pokud by se to podařilo, vítězem bychom byli všichni !