Follow

Od poloviny května do konce měsíce vytlačila Rudá armáda polské oddíly z oblasti Volyně, Podolí, Litvy a po obsazení Vilna pronikla do centrálního území Polska. Rozhodující zásluhu na tom měla Buďonného 1. jízdní armáda, přesunutá z jižní fronty, kde zlikvidovala zbytky Děnikinových armád, které včas neunikly na Krym, a 3. jízdní sbor Gajův. Rychlým postupem bolševiků se početné polské oddíly dostávaly do obklíčení a v bezvýchodném postavení se vzdávaly.

V důsledku neočekávaných neúspěchů zavládla ve Varšavě tíseň, která se záhy přenesla i na Těšínsko. Polští představitelé si tváří v tvář neúprosné skutečnosti znenadání uvědomili, že je ohrožena samotná existence státu, pokud okamžitě nenaleznou účinné řešení.

22. května vydalo polské ministerstvo zahraničí z podnětu premiéra Skulkowského a bezpochyby i za mlčenlivého souhlasu Pilsudského diplomatickou nótu vyslancům Francie, Velké Británie a Itálie, v níž mimo jiného konstatovali neproveditelnost zamýšleného plebiscitu a žádali o ustanovení arbitra místo plebiscitní komise. Z nóty čišely obavy z nejbližší budoucnosti a ve svém celkovém vyznění byla vlastně úzkostlivou žádostí o pomoc.

V Paříži pochopili akutnost nebezpečí, jehož dosah jim přiblížil polský zmocněnec Piltz. Mnohé to nepřekvapilo, tím méně Masaryka v Praze. Už měsíce se znepokojením pozorovali rostoucí trhliny v nespolehlivé polské hrázi, která se náhle protrhla, a divoký bolševický příval se nezadržitelně valil do Evropy. Skulkowski o několik dnů později, když se postup Rusů zase o něco zrychlil, žádal už otevřeně o pomoc, ale Georges Clémenceau i Lloyd George jej odkázali na materiální zásilky, které plynule docházely do Polska přes české území. V odpovědi byla obsažena výmluvná ironie a polský premiér jí dobře porozuměl.

24. května obdržel trpělivě vyčkávající Beneš návrh francouzské vlády na arbitráž. Okamžik, jehož příchod už počátkem roku předvídal Masaryk při poradě v Praze, byl konečně zde. Vyrozuměl o tom prezidenta a obratem získal souhlas k vyjednávání. Clémenceau jeho očekávání dlouho nenapínal a navrhl belgického krále Alberta. Beneš souhlasil. Poté francouzská vláda, aniž vyčkala odpovědi z Varšavy, vstoupila v přímé jednání s belgickým premiérem Delacroixem a jeho prostřednictvím se samotným králem Albertem I.

Mezitím polský ministr zahraničí Patek vyvíjel ve Varšavě značné úsilí, aby přesvědčil jak poslance, tak i kolegy z kabinetu včetně premiéra o nevyhnutelnosti skoncování s těšínským problémem, nemá-li si Polsko ještě víc zkomplikovat postavení na mezinárodní scéně, a přimlouval se za přijetí arbitráže belgického krále. Poslanci vesměs souhlasí, až na slezské zástupce v čele s agilním Kunickým, kteří doporučují vyčkávat navzdory hrozící pohromě z východu. Popudlivého a vleklým vyjednáváním vyčerpaného Pateka to bezmála přivedlo k nepříčetnosti. O jeho reakci se dochoval záznam: – To chcete čekat, až bude Buďonnyj napájet koně z Visly? Nebo až bolševismus, který pronikl mezi slezské horníky, nadobro rozvrátí vaše milované Těšínsko? – obořil se na Kunického. – Uvědomte si, že s takovým postojem riskujete vrhnout stát do záhuby? Nemůžeme si dovolit dál otálet a pokoušet trpělivost velmocí, na jejichž zbrojních dodávkách jsme závislí! To nás nutí přechodně se smířit s ústupky v Těšínském Slezsku, ať už se nám to líbí, nebo ne. Navíc hrozí další nebezpečí, že Češi buď zarazí, nebo alespoň zpomalí průjezd vlaků přes své území. –

Kunický se však nedal jen tak snadno odbýt. Dokázal odporovat i Pilsudskému. – Ten přechodný ústupek, jak jste jej nazval, by mohl přejít v trvalý stav, pane ministře! Znamenalo by to odebrat vlast tisícům našich krajanů a naše hospodářství připravit o zdroje koksovatelného uhlí. Výrok arbitra bychom už nikdy nemohli změnit vojenským zásahem. –

Patek po bouřlivé debatě posléze prosadil svůj úmysl vyjednávat o přijetí arbitráže a spojil se s Benešem, aby se domluvil na setkání, avšak slezští poslanci si přece jen vynutili, aby se pro plebiscitní řešení ještě ponechal volný prostor. Přesto v celkovém postoji Sejmu došlo k výrazné změně, patrně pod vlivem nepříznivých událostí. Poprvé v něm zazněly hlasy přístupné myšlence vzdát se etnografického řešení a Patek s uspokojením seznal, že k tomu došlo v nejpříhodnější čas.

Před setkáním s Benešem zaznamenal další významné události, které se odehrály na poli diplomacie. Beneš krátce předtím jednal v Londýně s britským ministrem zahraničí Curzonem o polských vyhlídkách při střetnutí se sovětským Ruskem, které britský politik, jak uváděl tisk, hodnotil skepticky, a také se sovětským diplomatem Krasinem, což Pateka zvlášť znepokojilo. Od Beneše to byl velmi citlivě vypočítaný tah a polský ministr to dokázal ocenit.

Vyjednávání o hospodářských stycích se Sověty nic nestálo v cestě již od počátku roku, kdy 16. ledna 1920 prosadila právě Velká Británie v NR zrušení blokády sovětského Ruska a povolila vzájemný obchod mezi ním a ostatními státy bez jakéhokoli omezení. Také George Nathaniel Curzon se vyslovil pro arbitráž. V předchozích měsících se důkladně seznámil s česko-polskou problematikou a navrhl linii na řece Olši, která by byla kompromisem mezi krajními požadavky obou států, Ostravicí a Vislou. Curzon naznačil, že velmoci se vynasnaží, aby ČSR zůstala zachována jak průběžná dráha, tak i celistvý uhelný revír, ovšem za předpokladu, že budou zaručeny uhelné dodávky do Polska s podílem koksovatelného uhlí.

Beneš se ještě před setkáním s polským premiérem zajímal o nálady v Belgii, a to především u dvora a ve vládním kabinetu. Bruselský vyslanec Mečíř uváděl, že postoj k oběma státům se výrazně diferencuje podle stranické i národnostní příslušnosti. Sociální demokracie, složená převážně z Vlámů, vyjadřuje sympatie pro ČSR, zatímco klerikálové a liberálové, povětšinou katoličtí Valoni, obracejí svou přízeň k Polsku.

Patek při setkání s Benešem počátkem června v Paříži ubezpečoval, že polská vláda i Pilsudski jsou srozuměni s arbitráží, a Beneš pochopil, že naléhavost krize na frontě začíná výrazně působit. Předložil svému kolegovi plán na uspořádání oblasti s tím, že ČSR zůstane dráha a revír, zatímco ostatní území včetně Těšínska připadne Polsku. Patek s návrhem souhlasil, ale po návratu narazil na obtíže v Sejmu, když jej předložil ke konzultaci.

Vrtošiví poslanci opět nalezli vlastní svérázný způsob řešení a požadovali za arbitra prezidenta USA T.W. Wilsona, od něhož očekávali porozumění pro etnografické rozdělení. Patek začínal malomyslnět, neboť si s rostoucími obavami uvědomoval, že soustavné průtahy mohou Polsko zavléct do katastrofy v nejnevhodnější dobu.

Netrpělivost vyjádřila i NR, když se 23. června znovu zabývala Těšínskem, ozářeným zlověstným rudým svitem bolševického náporu na Polsko. Dlouhé měsíce bezvýsledných rokování přivedlo zástupce velmocí k zásadnímu rozhodnutí s celou záležitostí urychleně skoncovat, nemají-li si pošramotit renomé před světem. NR vyzvala vlády v Praze a Varšavě, aby se do 15. července definitivně vyslovily, zda přistupují na arbitráž a souhlasí s belgickým králem. Pokud tak neučiní, bude proveden do 25. července plebiscit.

Komise po předchozím zklidnění poměrů mezitím provedla za přísných bezpečnostních opatření hlasování ve frýdeckém okrese, které připravilo Polákům hluboké zklamání, když se polovina jejich krajanů vyslovila pro setrvání v ČSR, o českých, německých a šlonzáckých voličích ani nemluvě . Byla to událost natolik burcující, že ovlivnila i mínění poslanců v Sejmu a včerejší horlitelé pro plebiscit se nyní raději přimlouvali za arbitráž, když se jí 2. července dostalo z Paříže prodloužení plných mocí.

Polsko se po frýdeckém fiasku rozhodlo přijmout arbitráž většinovým rozhodnutím poslanců a Patek s Piltzem si mohli vydechnout. Avšak právě v okamžiku, když už se zdálo, že k toužebně očekávané dohodě mezi nástupnickými státy chybí závěrečný krok, a to výrok samotného arbitra, ztělesněného belgickým králem Albertem, jenž se měl za účasti poradců seznámit s problémem, vyvstala zcela neočekávaná komplikace, která vzdálila řešení do nedohledna.

Postaral se o to Beneš, když tlumočil NR zamítavé stanovisko československého Národního shromáždění.

Follow