Follow

Lubomír Kubík, 10. července 2022

Tomáš Baťa – legenda moderního podnikání

12. července 1932 bylo do zlínské nemocnice dopraveno tělo muže, jenž před pár hodinami zahynul při letecké havárii poblíž nedaleké obce. Ještě než došlo k obvyklým úkonům, nezbytným pro záznam k vystavení úmrtního listu, shromáždilo se kolem těla vedle patologů i spousta osob zdravotního i jiného personálu, toho dne přítomných ve službě. A nejen pro význam a pověst mrtvého, která jej již po desetiletí provázela. Všichni upřeli pozornost na ruce, vyčnívající zpod bílého přehozu, obrácené dlaněmi vzhůru a pokryté mozoly, příznačného stigmatu člověka, navyklého od útlého dětství namáhavé práci. Patřily Tomáši Baťovi.

Pocházel z domácnosti chudého ševce Antonína Bati, usazeného v městečku Zlíně na okraji moravských Beskyd, kde se narodil jako poslední ze tří sourozenců 3. dubna 1876. Rodina obývala přízemní domek o dvou místnostech, jež sloužily i za obuvnickou dílnu. Životní podmínky, jako i v četných jiných staveních, byly by ze soudobého hlediska nepředstavitelné. Otec zhotovoval ponejvíc plstěné papuče pro domácí využití. Tomáš od šesti let vypomáhal stříháním plsti podle šablony a později se naučil je sešívat dratví, než otec opatřil budoucí papuči koženou podrážkou a přezkami. Do školy docházel jen v zimě. Na sklonku osmdesátých let po smrti ženy Antonín Baťa prodal chalupu a přesídlil do sousedního Uherského Hradiště, skýtající lepší podmínky pro živnost a znovu se oženil. Pronajal si dvě místnosti, v jedné zřídil dílnu, druhou využil k pobytu s třemi potomky a novou manželkou. Čtrnáctiletý Tomáš ukončil školní docházku a cele se věnoval živnosti. Zpočátku se Baťům dařilo. Počátkem devadesátých let se stěhovali do vlastního domku a zakoupili i další dva. Tehdy starší syn Antonín dosáhl plnoletosti a projevil snahu se osamostatnit. Otec svolil s podmínkou, že všem vyplatí dědické podíly po matce, až i Tomáš a dcera Anna budou plnoletí. Prozatím Tomáš nastoupil v kožedělné továrně v Prostějově, aby si osvojil způsob produkce obuvi při strojové výrobě. Vystřídal manipulaci na rozličných mechanismech a pořizoval si o tom záznamy včetně náčrtů strojů. Nevšední zájem zvídavého mladíka vyvolal podezření, neboť podobná praxe konkurentů v shodné disciplíně podnikání byla obvyklá a majitelé firem se měli na pozoru. Tomáše propustili, když byl opětovně přistižen, a vrátil se k otci po pouhém měsíci. Jakmile i on dosáhl osmnácti let, otec dostál slibu a vyplatil synům i dceři 800 zlatých, nejspíš ponoukán ženou, která by ráda viděla potomstvo muže z předchozího manželství už z domu.

Klopýtavě vlastní cestou

V roce 1894 zakoupili mladí Baťové, Antonín a Tomáš, patrový dům na zlínském náměstí. Najali pár tovaryšů a pokračovali ve výrobě papučí. Dařilo se jim dobře, ale brzy propadli svodům a žili si nad poměry. Dluhy věřitelům za materiál narůstaly a po roce stáli před bankrotem. Po dvou letech odříkání a tvrdé práce za otcova dohledu se vymanili z nejhoršího. Starý Baťa nesnesl pomyšlení, že rodové jméno by posloužilo za odstrašující symbol podnikatelské neschopnosti a hleděl ostudě zabránit. V té době stanul Tomáš před dalším problémem: Antonín nastoupil tříletou vojenskou službu a připadlo mu vedení firmy. Brzy shledal, že bratr před odchodem podepsal směnku jisté vídeňské firmě, která zbankrotovala a zůstal bez dodaného materiálu i peněz. Částka zněla na 20 000 zlatých. Vedle otce mu nezištnou pomoc nabídl kamarád z dětství František Štěpánek, učitel ze zlínské školy. Vedl mu účetnictví a písemnou agendu po tři roky, než se podařilo dluh splatit.

Z dílny továrna

Další období bylo ve znamení pozvolného vzestupu a předchozí zkušenost mu byla poučením. Jak Baťa později přiznával, často zápolil s pokušením odklidit se na venkov, pořídit sad, věnovat se pěstitelství a mít rodinu, ale pak v něm převládl pocit vzdoru zápolit s nepřízní osudu. Uložil si střídmost, šetrnost a sebekázeň, jak to vyžadoval i od jiných. Vítaným partnerem byl bratr Antonín, jenž se vrátil z vojenské služby. Z úspor a na půjčku si opatřili stroje. Využili k tomu i příležitost, když se stroje odprodávaly jako vyřazený inventář, ale jim mohly ještě sloužit. Dílny v domku už nestačily pojmout strojní zařízení a vyvstala nezbytnost přesunu do větších prostor. Naskytla se možnost postavit továrnu poblíž projektované železnice z Otrokovic přes Zlín do Vizovic, což pro budoucnost byla slibná vyhlídka. Zakoupili pozemek jen pár set metrů od uvažované zlínské stanice. Plány, vypracované stavební firmou, zahrnovaly halu z cihel o 400 m2. Na zdejší poměry to byl opovážlivý projekt a vyvolal pozornost, neboť nikdo z živnostníků si doposud nemohl dovolit tak vysokou investici. Po dostavbě haly, představující základ budoucího obřího podniku, přesunuli Baťové strojní zařízení ze starých provozů, k nim zakoupili další a místo nového parostroje k pohonu pořídili levnější z vyřazené lokomobily. Dílny byly vybaveny stejným způsobem, jak jej Tomáš znal z Prostějova. Provoz nabýval charakter velkovýroby s růstem zakázek, sestávajících z papučí a domácí obuvi. Štěpánek opustil učitelské místo a jako účetní se stal zaměstnancem firmy. Záhy se ukázal i jako jedinečný talent v organizování pracovního procesu, s čímž se oba bratři bez výhrad ztotožnili.

Americká zkušenost

Rozšiřující se trh vyžadoval zvýšení výroby a tehdy ze Spojených států pronikaly zprávy o tamním progresivním způsobu v podobě pásové výroby až k finálnímu produktu. V roce 1904 se Tomáš vypravil za oceán s třemi spolupracovníky získat zkušenosti. Prostřednictvím zlínského rodáka Berky zprvu nalezli práci v Bostonu, později v jiné továrně na obuv v Lynnu. Poměry byly odlišné od všeho, co znali z domova. Dovednost řemeslníka tu pozbývala na významu, neboť zdejší pojetí vyžadovalo souhru lidí, z nichž každý dokonale ovládal jediný úkon, jehož výsledkem byl výrobek, jaký dřív zhotovoval jeden tovaryš. Rozhodujícím faktorem vedle kvality byl čas, za který byl výrobek zhotoven. Povzbudivými stimuly k výkonům pracovní skupiny byly prémie, závislé na počtu produktů, odvedených v termínu. Tempo práce vyžadovalo plné nasazení sil a trvalo týdny, než Tomáš obstojně zvládl kladené nároky, byť u každého stroje vykonával pouze jediný úkon. Snášel to bez reptání a důsledně dbal o proniknutí do systému, který se mu zdál nejefektivnějším, s jakým se kdy setkal, včetně sociálních podmínek životní úrovně dělníků, kteří vlastnili domky a dokonce automobily. Po ročním návratu hořel netrpělivostí zužitkovat poznatky co nejdříve.

Balkánská krize roztáčí kola průmyslu

Avšak bratr i Štěpánek přijali jeho horlivou snahu zavést poměry dle amerického vzoru s rozpaky, když zamýšlel postavit další výrobní halu podle plánů, které si přivezl z Lynnu. Projekt se společníkům zdál na zdejší poměry vzhledově nezvyklý a zejména nákladný. V období sporů v nejužším šéfovském kruhu přispěl Tomáši vývoj mezinárodní situace. Monarchie získala důsledkem velmocenských intrik pod kontrolu v roce 1905 území Bosny a Hercegoviny, která po třech letech anektovala. Na příkaz ministerstva války se formou státních objednávek doplňovaly zbrojní a výstrojní sklady, neboť se záhy očekával konflikt s Ruskem. Něco z objednávek na vojenskou obuv získala i jejich firma. Tomášovi už nic nestálo v cestě uskutečnit svůj projekt. Budova nové továrny byla postavena v roce 1908. S přijetím vojenských zakázek se zvedl počet zaměstnanců v obou továrnách na 800 osob. Přesto do zdárného chodu zasáhlo několik nepříznivých událostí. Byla to smrt otce, bratrovo onemocnění tuberkulózou a posléze vleklé neshody se Štěpánkem na další vývoj firmy. Společník odešel už v roce 1906, aby založil vlastní firmu a rozmnožil počet konkurence, když jen ve Zlíně firemně působili bratří Červinkové a Kuchařové, dále Zapletal a Malota. Mezi nimi včetně Baťů vládlo nesmlouvavé zápolení o pracovní síly i zákazníky a jejich zásluhou se Zlín poznenáhlu rozrůstal v průmyslové středisko Valašska. Po smrti churavějícího bratra Antonína se nároky vedení firmy snesly výlučně na Tomáše.

Přitažlivost reklamy

Do roku 1908 se zásluhou intenzivní orientace na strojovou výrobu dostala firma do popředí v c. a k. monarchii co do počtu strojů na stav zaměstnanců. Přispěla k tomu i plodná myšlenka vyrábět levnou obuv v kombinaci kůže a plátna, časem oblíbené a zvané ,baťovky‘, s nimiž Tomáš pronikl na Balkán a do Turecka, kde s přihlédnutím ke klimatickým podmínkám se daly využívat celoročně. Značnou pozornost v době sílící konkurence věnoval reklamě a zúročil tak v zápolení o zákazníka další z amerických poznatků. Jedinečnou akci svého druhu uskutečnil už v létě 1908 v Brně. Pokyny pro její průběh vysvětlil účastníkům a měly přivodit okamžitý efekt. Ve městě se vylepovaly obrazové reklamy obuvi, chodcům rozdávaly letáky a nejrušnějšími ulicemi křižovalo několik aut, polepených poutači. Všichni měli nazuté hnědobílé ,baťovky‘, hlavní reklamní tovar. Zboží se prodávalo přímo na ulici. Z aut se vynášely skládací židle, aby si zájemci vyzkoušeli obuv na místě. Akce se setkala s úspěchem a opakovala v dalších velkých městech. Sám Tomáš s nůší bot na zádech se nezdráhal oslovovat chodce a přesvědčovat je o výhodách plátěné obuvi.

Organizační změny provozu

Vyžadovala je trvale se rozšiřující výroba. Strukturalizace dílen podle amerického vzoru se protahovala až do období před světovou válkou. V souběhu se musel změnit i obchod. Doposud dodávala každá firma výrobky velkým odběratelům a teprve ti obchodníkům. Baťu to přivedlo na myšlenku jak proces zjednodušit a prodávat přímo spotřebiteli a likvidovat tím zavedený překupnický systém, který považoval za ztrátový. Logickým uskutečněním nápadu bylo zřízení firemních prodejen a založení sítě obchodních cestujících, k čemuž došlo až po světové válce v podmínkách nové republiky. Před zneužitím konkurencí označoval obuv ochrannou známkou na podešvích nátiskem prchajícího zajíce v elipsovitém poli.

Válka hubí své oběti obuté

Brzy poté, co Baťa uzavřel sňatek s Marií Menšíkovou a narodil se jim syn Tomáš, ohrozil v týž rok 1914 sarajevský atentát na následníka trůnu úspěšný vzestup firmy. Jak se válka rozrůstala, muži ve stále větším počtu odcházeli k odvodům a jejich místa zaujímaly ženy, sotva odrostlí chlapci a starci. Baťa si uvědomil, že stabilizace osazenstva před dalšími odvody může dosáhnout jedině tehdy, pokud získá státní zakázku na další vojenskou obuv. Často zajížděl do Vídně, kde jednal s komisaři pro vojenské dodávky. Zásluhou své pověsti kvalitního producenta obdržel první objednávku na 50 000 párů. Rozdělil ji mezi všechny zlínské výrobce. Za vypjatých podmínek tím sledoval utlumit konkurenční spory a v důsledku zastavení výroby zabránit odchodu dalších mužů na frontu. Stovky dělníků se vyhnulo odvodům a riziku smrti. Před vypuknutím války měla firma kolem 800 zaměstnanců. Těsně po vyhlášení republiky přes 4 000, převážně žen.

Bezpříkladný rozmach ve dnech míru

Vyčerpané hospodářství se jen pozvolna zotavovalo. Vznik nových států přeskupil dosavadní obchodní struktury a oslabil měnu. Baťa rychle rozpoznal změny. Paleta požadavků na sortiment se rozšiřovala a bylo patrné, že móda bude poplatná krátkodobým rozmarům. Proto se návrhářství stalo zcela novou profesí. Radil se s americkým krajanem Emanuelem Voskou, jenž mu přiblížil systém tamního trhu. Tehdy realizoval vznik firemních prodejen, aby získal kontrolu v oblasti cen. Počátek dvacátých let byl poznamenán inflací a sociální nejistotou. Koncepci řešení finanční situace zvládl až návrh Aloise Rašína, jenž kurz koruny stabilizoval a od roku 1922 pozvedl i nad očekávanou úroveň. V tom rozkolísaném období uskutečnil Baťa další z nápadů, kterým si navždy zajistil obdiv ve světě obchodu. Snížil ceny i mzdy ve své firmě na polovinu, aby se vyhnul propouštění a zbavil se přebytečných zásob. Zavedl i síť firemních prodejen s potravinami a běžným spotřebním zbožím, výhradně pro zaměstnance, snížil nájem v bytech a pronajatých domcích. Sotva by se mohl odhodlat k tak opovážlivému experimentu, kdyby už v průběhu poválečné inflace neučinil první kroky k soběstačnosti odkoupením zemědělských usedlostí, polí, pastvin, lesů, mlýnů, jatek i pekáren, jako i výrobních živností všeho druhu, truhláren, pil a kovozpracovatelských provozů. Vystavěl elektrárnu, plynárnu, vodovodní síť a založil stavební firmu. V mnoha ohledech se postupně zbavoval vnější závislosti na dodávkách zboží a materiálů. Od 1. 9. 1922 uvedl svoji koncepci v činnost a upoutal na sebe pozornost jako jedna z nejpozoruhodnějších osobností v republice. K dosavadním třem továrním budovám od té doby do roku 1928 přibylo dalších osm a v podniku pracovalo přes 8 000 zaměstnanců. Prodejny obuvi se otevíraly i v zahraničí a brzy čítaly na tisíce. Obchodní agenti působili na všech kontinentech. Vznikaly továrny ve Francii, Kanadě, v Jižní Americe. V roce 1923 zvítězil v obecních volbách se svými přívrženci a byl zvolen starostou Zlína. Dvacátá léta zahrnovala největší rozmach firmy za jeho vedení, byl činný i ve veřejném sektoru, když podporoval rozvoj školství, kultury i sportu a nechal vystavět nemocnici.

Bez systému se nedostaví úspěch

Podstatný vliv na závratný vzestup Baťovy firmy byl příklad Henryho Forda, jenž zevrubně rozvedl pracovní úkony při výrobě automobilů a stal se průkopníkem výrobní linky, označované jako běžící pás. V organizačním pojetí dokonalého zmechanizování úkonů to byl způsob nad jiné efektivní, výkonný a vedle obrovských zisků pro podnikatele zajišťoval i lepší příjmy dělníkům, než tomu bylo kdekoli doposud. Baťu Ford jistě v mnohém ispiroval, ale přesto na něm nelpěl jako na bezvýhradném vzoru. Všechny prvky, jež pokládal za užitečné v domácím prostředí, uvedl do souladu se zkušenostmi s místními podmínkami a se svými krajany. Především usiloval zaangažovat zaměstnance kapitálovou účastí na chodu firmy a motivovat je na zisku.

Obuvnické impérium a neuskutečněné plány

Baťa rozšiřoval výrobu po celé republice. Do jeho působnosti přešel známý obuvnický podnik ,Budischowski‘ v Třebíči, zbudoval továrny v Sezimově Ústí na výrobu obuvnických strojů, jiné v Ledči nad Sázavou, Zruči, Břeclavi, Napajedlích i na Slovensku. V Otrokovicích otevřel továrnu na výrobu pneumatik, další na obuv v Německu, Jugoslávii i v Indii. Skupoval polnosti od zchudlých šlechticů, jako Baltazziho a Buchenrodeho a stal se jedním z největších vlastníků půdy na Moravě. V republice zaměstnával kolem 25 000 lidí. Rostl i Zlín. Roku 1931 měl s přilehlými Malenovicemi a Otrokovicemi přes 40 000 obyvatel. Součástí firmy bylo školství, zdravotnictví, služby a prodejny všeho druhu, statky a provozovny zásobující podnik potravinami, výzkumné ústavy, projekční kanceláře a filmové ateliéry pro reklamní účely. Zbudoval i letiště pro mezistátní provoz. Nebylo divu, že mnozí označovali podnik za stát ve státě, a nijak nepřeháněli. Kladl důraz na funkci dopravy. Zamýšlel prodloužit lokální trať z Vizovic do Púchova, vystavět kaskádu malých přehrad na řece Dřevnici a zejména uskutečnit průplav Labe, Odra, Dunaj. Zabránila mu v tom smrt a výhled hrozivých politických změn v Evropě, jejichž důsledkem byla další světová válka.

Osudný vzlet

Pro cestu do Švýcarska 12.7.1932 zvolil letoun Junkers, řízený pilotem Broučkem, s nímž už podnikl desítky letů. Ve čtyři hodiny ráno se nad letištěm v Otrokovicích převalovala hustá mlha po celonočním dešti. Pilot pokládal let za takových podmínek za nemožný a Baťa souhlasil s odložením startu na příhodnější dobu. Jakmile mlha zřídla a ukázalo se prolínající slunce, nastoupili a stroj vzlétl. Hukot motorů záhy zanikl v mlze. Od startu uplynulo sedmnáct minut, když v kanceláři letiště zařinčel telefon. Služba přijala hlášení o havárii letadla u nedaleké koželužny Baťova podniku, v prostoru zvaném Na Bahňáku. Z trosek byla vyproštěna těla mrtvých Tomáše Bati a pilota Broučka. O příčině neštěstí kolovalo mnoho dohadů a spekulací. Spolehlivě ji neobjasnila ani vyšetřující komise. Poslední minuty života Tomáše Bati jsou dodnes opředeny záhadou, zato věhlas úspěšného a nápaditého podnikatele přetrvává po generace. Každopádně se naplnilo jeho rčení: Neumrem na hnoji, umrem na poli.

Autor je členem Moravské národní obce

Zdroje: Tomáš Baťa: Mé začátky, úvahy a projevy. Tisk Zlín, 1932

Follow