Follow

Lubomír Kubík, 4. května 2022

Smrtí českého krále Ludvíka Druhého Jagellonského v bitvě u Moháče (60 km východně od Budapešti) 29. srpna 1526 vymřela česká větev Jagellonců po meči.

Království české s markrabstvím Moravským, knížectvím Slezským a oběma Lužicemi nenadále stanula před volbou nového panovníka. Z výběru uchazečů o trůn se poznenáhlu prosazovali, jak tomu zpravidla bývalo, především ti nejzámožnější a nejvlivnější z blízkého sousedství: vévodové bavorští z rodu Wittelsbachů, spoluvladaři Vilém a Ludvík a jejich soudobý rival, arcikníže Ferdinand Habsburský. Zpráva o utonutí krále při přechodu řeky po porážce tureckým vojskem dorazila do Čech a na Moravu až v polovině září. Zástupci zemské šlechty v důsledku události svolali sněm do Prahy na 5. října téhož roku. Kandidáti na osiřelou královskou korunu nemarnili čas a vyslali své zástupce, aby vyjednávali o podmínkách se zemskými stavy. Za nejvážnějšího z uchazečů se považoval arcikníže Ferdinand Habsburský, švagr Ludvíka Jagellonského a manžel jeho sestry Anny, vladař v tzv. Starorakouských zemích, které mu udělil jeho starší bratr, německý císař Karel Pátý. Zpráva o švagrově smrti jej zastihla v jeho sídle Innsbrucku v Tyrolsku. Ihned vystihl pro sebe jedinečnou příležitost a vypravil se do Lince, blíž k českým hranicím, odkud vyslal poselstvo k nejvlivnějším šlechticům v království, pánům z Rožmberka, zejména nejvyššímu kancléři Adamovi z Hradce s listy, kde s odvoláním na příbuzenský vztah s Ludvíkem Jagellonským opravňoval svůj nárok na český trůn. Jako hlavní jednatele ustanovil dvořany rytíře Jana Mrakeše z Noskova a Mikuláše Romhápa (Rabenhaupta) ze Suché, oba ze svých nejoddanějších služebníků. Prozíravě očekával, že jejich český původ může prospět při jednání s českými stavy, o jejichž přízeň se ucházel. Brzy se ukázalo, že ani v Bavorsku nezahálejí, kde se mezitím vévodští bratři shodli, že o korunu se bude ucházet starší Vilém a nešetřili prostředky, jak si získat na svou stranu úplatné a majetku chtivé zemské pány. Proto pozornost zaměřili zejména na nejvlivnější, které provázela taková pověst, jakou proslul i samotný nejvyšší purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitálu a rodina Švihovských z Risenberka či Jan z Vartenberka. Sněm se posléze sešel až 8. října, neboť bylo nutné do Prahy dopravit písemnosti s výsadami království, uložené na Karlštejně. Sněm zahájil Zdeněk Lev a poté předával slovo jednotlivým pánům, vyjadřujících se k oběma uchazečům o korunu. Tak zatímco Jan ze Šternberka se přikláněl k volbě Viléma Bavorského, horlil Radslav ze Šerbířova pro Ferdinanda. Po vystoupení dalších pánů poznenáhlu převládali zastánci Viléma Bavorského. Promlouvali i poslové z obou stran a všestranně velebili přednosti svých panovníků.V následujících dnech po vznesení požadavku Ferdinandových poslů na upřednostnění nároku jejich vladaře na český trůn s přihlédnutím k příbuzenskému vztahu k zesnulému králi, předložili stavové Zlatou bullu císaře Friedricha Druhého, udělenou králi Přemyslu Prvnímu r. 1212, kde bylo výstižně uvedeno, ,že v případě bezdětnosti panovníka přechází volba nového krále výlučně na rozhodnutí zemského sněmu‚. Pro Ferdinandovy příznivce to byl zdrcující poznatek a zdálo se, že tím bylo rozhodnuto. Nicméně jednání pokračovalo. 13. října vystoupil Mikuláš Romháp a přednesl stížnost, že není dostatečně dbáno dědických práv arcikněžny Anny, manželky Ferdinanda Habsburského. V ty dny se dostavil k jednání posel z pověření Ferdinanda s důtklivou pobídkou svým vyjednávačům, aby se zaměřili na nejvlivnější osobu v zemském sněmu, která může posléze rozhodnout v jeho prospěch, a tím byl Zdeněk Lev z Rožmitálu. Nikdy se spolehlivě nevysvětlilo, proč poté nejvyšší purkrabí tak zásadně změnil v průběhu několika mála dnů postoj ke kandidátům, kdy se odvrátil od Viléma Bavora, aby upřednostňoval Ferdinanda, až posléze ovlivnil většinu sněmovníků natolik, že favorizovali Habsburka a rozhodli tak další osudy království i dědičných zemí na následující tři století.

Jedinou přetrvávající schůdnou domněnkou je soukromá schůzka s Mikulášem Romhápem, neboť další podezřelý, rytíř Jan Mrakeš, podle dochovaných dokumentů nebyl k slyšení před Zdeňka Lva uveden, ač se toho vehementně dožadoval. Poté se nabízí vtíravá otázka, co Ferdinand, tísněný nezdarem, na poslední chvíli tak ohromujícího purkrabímu nabídl? V pozdějším listinném prohlášení nový král Ferdinand První potvrdil veškerá práva, kterým se těšil Zdeněk Lev od předchozích panovníků Vladislava a Ludvíka a zejména důchody, pocházející ze stříbrné dobývky z hor Šlikovských, čímž se rozuměla oblast Krušných hor kolem Jáchymova. Stačila taková nabídka Zdeňku Lvu z Rožmitálu k rozhodnutí podpořit Ferdinandovu kandidaturu, anebo byla spojena s dalšími prebendami, udržovanými v tajnosti? Každopádně následující události už doznaly rychlý spád. 20. října byl sněmem zvolen výbor 24 členů, po osmi z každého stavu, tedy panského, zemanského a měšťanského, který měl rozhodnout o novém vladaři. 23. října se shromáždili voliči v chrámu Sv. Víta, aby za dohledu děkana Šimona Chrta složili přísahu se zvláštním důrazem na čest a nestrannost v závěrečném rozhodování o obsazení trůnu /sic!/. Z chrámu se odebrali do kaple Sv. Václava, kde byli uzavřeni a setrvali v ní až do pozdních odpoledních hodin, odkud byli propuštěni po oznámení purkrabího Zdeňka Lva z Rožmitálu, že o osobě panovníka byla dosažena shoda. S přihlédnutím k předchozímu vyčerpání po zdlouhavém zasedání bylo voliteli doporučeno výsledek volby oznámit až následujícího dne před shromážděnými stavy. To však zvýšilo obecné napětí a nejistotu u poselstev obou kandidátů. Na druhý den Sv. Kolumbána, 24. října 1526, byl před sněmem v pravé poledne za vyzvánění zvonů slavnostně prohlášen za krále Českého arcikníže Ferdinand Habsburský, načež sněm na jeho počest zapěl chorál ,Svatý Václave‘ a odebral se do chrámu Sv. Víta, aby poděkoval volitelům za jednomyslnou volbu. Sněm vyslal poselstvo k novému panovníkovi, aby jej zpravil o jejich rozhodnutí. Ferdinand je přijal s potěšením a vyslal na oplátku jako projev uznání nejen do Čech, ale i do korunních zemí, svoje posly.

Teprve tehdy se ukázalo, že čeští stavové zcela pominuli zpravit o volbě krále zemské sněmy v markrabstvím Moravském, knížectví Slezském, markrabstvím obou Lužic, knížectví Opavském a nebyl vyrozuměn ani kněz biskup olomoucký, Stanislav Turza. Purkrabí Zdeněk Lev na jejich výtky prohlásil, že biskupa zval osobním listem, ale nedočkal se odpovědi. Povýšené až arogantní jednání českých stavů vyvolalo v uvedených zemích velké rozhořčení a byly písemně předloženy novému vládci. Aniž se vyčkalo jeho vyjádření k tak pro ně nepochopitelnému postoji ze strany českých stavů, svolali moravští stavové počátkem listopadu zasedání do Olomouce, aby jednali o nastalé situaci, na jejímž vzniku neměli podíl. Posléze uznali zvolení Ferdinanda za krále, ovšem především na základě dědického práva arcikněžny Anny a vyslali poselstvo do Vídně za účelem seznámit vladaře se svým postojem a požádat o stvrzení starých zemských práv. Dřív, než se moravský sněm rozešel, dostavil se do Olomouce zeman Juraj Seldacz, vystupující jako vyslanec Jana Zápolského (Zapolji), zvoleného za sporných okolností za krále uherského. Byl neblaze proslulý jako účastník bitvy proti Turkům u Moháče, kde záměrně nechal v rozhodujícím průběhu bojů krále Ludvíka bez pomoci a potvrdil tak předchozí podezření, že byl smluven se sultánem Sulejmanem, jenž po vítězné bitvě na oplátku mu ponechal vedle knížecích Sedmihrad ovládnout i Uhry a svolil s korunovací sněmem jeho příznivců za krále v Stoličném Bělehradě 10. listopadu 1526. Nyní se Jan Zápolský prostřednictvím vyslance, s odvoláním na tzv. Olomouckou smlouvu, vystavenou za krále Matyáše s Jagellonci, kdy postavení markrabství Moravského nebylo ujasněno vztahem jak ke koruně České, tak i Uherské, se nyní s nástupem nového panovníka ,má rozhodnout ku prospěchu obou‘, jak zněl vzkaz kontroverzního uherského krále Jana Zápolského moravským stavům. Přinejmenším to znamenalo zdržet se přijetí Ferdinanda Habsburského za krále a nepřiznat Moravě manství koruně České až do vyřešení sporné záležitosti. Moravští stavové však bez ohledu na možnou odezvu nepřijali návrh Jana Zápolského, setrvali u svého rozhodnutí a posel opustil Olomouc s nepořízenou. Ferdinand byl v průběhu prosince přijat za krále i slezským sněmem v Hlubčicích. Přesto jejich poselstvo, stejně jako Moravané, předložilo ve Vídni stížnost na přezíravé počínání českých stavů, zatímco poselstvo z obou Lužic žádalo jen o potvrzení svých starých svobod a výsad a zdrželo se jakýchkoli výhrad. České poselstvo se vydalo do Vídně 22. listopadu, aby složilo hold novému panovníkovi a předložilo mu soupis svých požadavků. 1. prosince dorazilo do Vídně a o dva dny později byli nejvyšší představitelé panské komory, kancléř království Adam z Hradce a nejvyšší sudí Zdislav Berka z Dubé, uvedeni k slyšení. Jejich řeč z češtiny tlumočil německy Václav z Velhartic, místokancléř království. Soupis obsahoval padesát bodů. Ferdinand přislíbil, že se seznámí se zněním. Odpověď v písemné formě obdržel Adam z Hradce 9. prosince a českým pánům přivodila nepříjemné rozčarování, když až na dva body Ferdinand odmítl se jimi zaobírat a ztotožnil se pouze s potvrzením dosavadních výsad všem volitelům, kteří jej povolali králem a zavázal se k přirozené povinnosti vladaře hájit práva království před vnějším ohrožením. Na vše ostatní měl jedinou odpověď: nepřísluší se vladaři předkládat jakékoli požadavky, pokud sám ze své vůle neuzná jejich obecný užitek. V zdrceném poselstvu to dokonce oživilo pokušení obnovit jednání s bavorskou stranou, což se doneslo k Ferdinandovi, neboť ještě nebylo rozhodnuto ani o termínu korunovace a vévodský dvůr v Mnichově už vyvíjel horlivé úsilí prostřednictvím svých agentů, sledujících jednání ve Vídni, jak až doposud beznadějný stav zásadně změnit ve svůj prospěch. Ani Ferdinand si už nebyl tolik jistý dalšími vyhlídkami na český trůn a měl k tomu další důvod, když se k němu donesla zpráva, že na 16. prosince byl svolán do Prešpurku uherský sněm, sestávající z odpůrců Jana Zápolského a svými spolehlivými zpravodaji z řad tamních velmožů byl vyrozuměn, že právě jeho, jako zvoleného českého krále, považují za nejvážnějšího kandidáta. Ferdinand si uvědomoval, že pokud co nejdřív neurovná vztahy s českým sněmem, může snadno přijít o obě skýtané šance, neboť s českou korunou a panskou podporou by si o poznání zvýšil vyhlídku i na korunu uherskou. Proto bez prodlení vyvinul všemožné úsilí, aby české poselstvo, doposud prodlévající ve Vídni, zadržel a pozval oba mluvčí, Adama z Hradce a Berku z Dubé, k dalšímu slyšení. Přislíbil jim znovu přezkoumat předložené body a zejména stvrdil výsady a svobody jak království, tak ostatních korunních zemí. Jednání patrně skončilo oboustranně přijatelným kompromisem, neboť poselstvo opustilo 19. prosince Vídeň s Ferdinandovým příslibem, že po Novém roce se vypraví ke korunovaci do Prahy. Cesta byla dvakrát odložena pro nepřízeň počasí, tuhé mrazy a časté sněhové vánice. Teprve 21.1.1527 s početným doprovodem se vypravil arcivévoda z Vídně. Přes Znojmo dorazil k zemské hranici markrabství Moravského s Českým královstvím 30. ledna, když po průjezdu Jihlavou stanul na louce před stejnojmennou řekou. Poměrně mělká řeka byla toho času zamrzlá a skýtala možnost snadného přechodu na českou stranu. Na obou stranách se shromáždilo množství obyvatel z města i širokého okolí, přilákaných ojedinělou příležitostí spatřit zvoleného krále. Ferdinand vyčkával na moravském břehu příjezdu ohlášeného panstva z české strany. Podle zvyklostí měl nový vladař složit slavnostní přísahu v jazyce latinském, jakmile stane na půdě země, jíž bude suverénem. Nyní to však bylo o to výjimečnější, že jeho přísaha měla stejný význam jak pro české království, tak pro moravské markrabství. Aby se nemusel obřad opakovat na obou březích, bylo dohodnuto, že se odbude výjimečným způsobem, kdy zvolený panovník stane uprostřed zamrzlé řeky, rozkročen k oběma břehům, aby symbolicky poukázal na vztah k oběma zemím a v tom postoji odpřisáhne znění protokolu, jak jej vyslechne v podání vrchního zemského komořího

Jaroslava ze Šelmberka. Po skončení obřadu a za slavnostních fanfár pak nasedl král na koně a průvod, rozmnožený o české panstvo, když Moravané za vedení zemského hejtmana Václava z Ludanic se připojili už ve Znojmě, nastoupili cestu ku Praze.

V sídelním městě království se však ukázalo, že ceremoniál korunovace nebude snadnou záležitostí a po četných nedorozumění mezi panstvem, jakou kdo bude zastávat roli při obřadu s přihlédnutím k jeho významu a postavení, se přípravy protáhly až do února. Ferdinand tak měl příležitost poznat, že vztahy mezi šlechtou jsou rozporuplné, jak vystihl už při jednání se stavy ve Vídni a v širším záběru zasahují mimo království i do korunních zemí, zejména na Moravu. Korunovace se uskutečnila až na den Svatého Matěje, 24. února 1527, kdy v chrámu Sv. Víta byl pětadvacetiletý Ferdinand Habsburský korunován olomouckým biskupem Stanislavem Turzou. Druhého dne byla korunována i manželka arcikněžna Anna. Ještě za pobytu v Praze, kde se odbývaly oslavy na počest panovníka, dorazila zpráva o vyostření pokračujících rozporů mezi zastánci Jana Zápolského, pocházejících vesměs ze zemanského stavu s jeho odpůrci z panského stavu, rozhodnutými přijmout za krále právě zvoleného českého krále Ferdinanda Prvního z rodu Habsburského. Ferdinand znovu pochopil lákavou příležitost stát se nositelem vedle Svatováclavské i Svatoštěpánské koruny. Neprodleně se vypravil na Moravu, která se ocitala v bezprostředním ohrožení sousedstvím s uherskými Horními zeměmi, Slovenskem. Od zemských stavů, svolaných do Olomouce, žádal vystrojit 6000 pěších ozbrojenců a 1000 jezdců, což Moravané odepřeli v tak velkém počtu s poukazem na zadluženost země a trvajícím splátkám. Nabídli vypravit pouze 2000 pěšáků a 100 jezdců s ochotou vydržovat je v poli po půl roku.Ve Slezsku získal sotva poloviční počet, než mu poskytli Moravané. 26. května se vrátil do Prahy, kde obdržel od svého bratra císaře Karla Pátého větší vojenskou pomoc a s dalšími žoldnéři přitáhl z Branibor bratr kurfiřta, princ Kasimir. Ferdinand se vydal s vojskem do Vídně, když se cestou přidali i Moravané a z rakouských dědičných zemí další najaté pěsí a jizdní oddíly. Z Vídně podél pravého břehu Dunaje došlo k prvnímu střetnutí u města Raab, (Györ ), kde se k němu připojilo početné vojsko, složené a najaté jeho uherskými a chorvatskými příznivci. Po celkem snadném vítězství a obsazení města pokračovalo tažení podél říčního toku přes Komárno, Ostřihom až do sídelního Budína, odkud Jan Zápolský bez odporu ustoupil na druhý břeh a odtáhl do Stoličného Bělehradu. Časově souběžně vedené severní vojenské tažení, pod velmožem Janem Kocianem, správcem Ferdinandových dědičných zemí, směřovalo do Horních zemí, kde obsadilo Nitru, Trnavu a sídlo rodiny Zápolských, Trenčín. Velení za pochodu převzal po smrti braniborského prince Kasimira (patrně následkem infekční nemoci), Mikuláš ze Salmu, jenž v další bitvě zahnal protivníka ze řeku Tisu a postupem do Chorvatska porazil Zápolského příznivce, palatina Krištofa Frankopana. Tím odpor ustal a Ferdinand svolal sněm uherského království do Budína na 6. října 1527, kde byl prohlášen Jan Zápolský za sesazena jako nepřítel země a uzurpátor koruny. Zápolský byl nucen vyhledat asyl na dvoře polského krále Sigmunda Prvního, Starého. Ferdinand byl ve Stoličném Bělehradě 3. listopadu 1527 korunován za uherského krále. Od toho data se odvozuje vznik říše Rakouské, od 1867 Rakousko Uherské, trvající až do r. 1918. Pokud se však Ferdinand domníval, že Jan Zápolský zůstal jako mocenský rival pro něho definitivně vyřízen, byl už zanedlouho vyveden z omylu.

O tom až příště.

V nedílné souvislosti s uváděnými událostmi se vnucuje spekulativní otázka, jak by se asi střední Evropa vyvíjela, kdyby zemské stavy Koruny české v zastoupení všech korunních zemí, k jakému ve skutečnosti nedošlo, se rozhodly pro bavorské Wittelsbachy? Jaké postavení by v tom svazku zaujala Morava? Každopádně se jednalo o významný uzlový bod v středoevropských dějinách, vyvolávající dohady. Tím spíše, když už zpočátku rozhodovaly o výsledku intriky a poťouchle sobecké pletichaření klíčových osob, zvažujících individuální výhody v zápolení o moc a zisk, aniž by si uvědomovaly následky počínání v širších souvislostech.

Postoj českých stavů vůči moravským a ostatním územním korunním subjektům při výběru kandidátů na královskou korunu je dostatečně výmluvný.

Autor je členem Moravské národní obce z.s.

Follow