Follow

Milan Trnka, 19. března 2022

19. srpna uplyne 331 let od jedné z takzvaných “zázračných” bitev, v nichž křesťanská evropská vojska zvítězila nad početně většími armádami muslimskými a odrazila tak pokusy Osmanské říše o ovládnutí a islamizaci Evropy. Mezi tato “zázračná” vítězství řadí historici boje o Vídeň (1683), o Budapešť (1686), bitvu u Moháče (1687), u Bělehradu (1688), bitvu u Zenty (1697), ale také bitvu u Slaného Kamene, jinak u Slankamenu (1691).

Osmanská říše se rozkládala na evropském území v prostoru dnešního Maďarska, Chorvatska, Srbska, Rumunska, Řecka, Bulharska, Ukrajiny, Ruska a kavkazských států, na africkém kontinentě od Egypta po Maroko, v Azii kromě Turecka a Iráku zahrnovala velkou část území současné Saudské Arabie a dnešních států od Sýrie až po Jordánsko.

Vesnice Stari Slankamen leží v dnešním Srbsku nad soutokem Dunaje s Tisou, asi 40 kilometrů jihovýchodně od Nového Sadu a 60 kilometrů severně od Bělehradu.

18. srpna 1691 stály proti sobě vojska Svaté říše římské pod vedením bádenského markraběte Ludvíka Viléma a armáda turecká vedená velkovezírem Fazilem Mustafou Köprülü. Údaje o počtech obou armád jsou uváděny různými badateli různě. Vyšší odhady uvádí 34 tisíc vojáků na křesťanské straně a 75 tisíc mužů na straně muslimské, nejnižší odhady pracují s čísly 33 tisíc bojovníků na křesťanské straně a 50 tisíc na muslimské straně. Počet padlých je uváděn ve výši pět až sedm tisíc mužů mezi křesťany a dvacet tisíc na straně muslimské.

Za křesťanskou Evropu bojovaly spojené vojenské útvary především z německých států a z rakouských zemí, dále z Uher, utečenci z Chorvatska a Srbska a také vojáci z jiných středo nebo západoevropských států, mezi nimi i Moravané.

Císařská armáda markraběte Ludvíka Viléma Bádenského byla rozdělena do tří bojových uskupení: pravé křídlo pod vedením polního zbrojmistra hraběte de Souches, levého křídla pod velením polního maršálka hraběte Dünewalda a středu, kterému velel generálmajor Barfuss. Muslimové zaujímali výhodnější místo na vyvýšenině, navíc opatřené zákopy pro střelce z janičárských jednotek.

V noci z 18. na 19. srpna 1691 Turci obešli císařské pozice a napadli křesťany zezadu. Ti se však v zdánlivě beznadějné situaci nerozutekli. Zůstali na svých pozicích a to Turky překvapilo. Císařská lehká jízda napodobila tah muslimů, objela celé bojiště a tentokrát se ona dostala do zad Turkům. Barfuss nařídil vojákům středu stočit se k pravému křídlu a umožnil tak muslimům vklínit se do pozic křesťanské armády. Levé křídlo Dünewaldovo se však obrátilo také vpravo a Turci tak byli sevřeni ze tří stran. Už nebojovali za vítězství, ale za možnost ze sevření uniknout.

Vraťme se k veliteli pravého křídla císařské armády, polnímu zbrojmistru Karlovi Ludvíkovi de Souches. Byl to druhorozený syn z manželství slavného obránce Brna a Nitry Jana Ludvíka Raduita de Souches s Annou Alžbětou Hofkirchen. Narodil se roku 1645 a převzal po svém otci správu jevišovického panství (prvorozený syn Raduita de Souches byl duševně nemocný) a věnoval se po vzoru svého otce vojenské kariéře. Mnoho zpráv o jeho dětství a mládí se nezachovalo, doložena je však jeho účast v bitvě u valonského města Seneffu roku 1674 v rámci francouzsko – nizozemské války. Roku 1677 se oženil s hraběnkou Marií Annou z Puchheimu, narodila se jim dcera Marie Antonie (1683 až 1750), provdaná Pálffyová a syn Karel Josef de Souches (1684 až 1736). Matka dětí zemřela v poměrně mladém věku roku 1684. V době bitvy u Slaného Kamenu byl tedy jejich otec Karel Ludvík už sedm let vdovcem.

Zbrojmistr Karel Ludvík de Souches byl v průběhu bitvy u Slaného Kamenu postřelen kulkou z janičárských zákopů, když se postavil do čela svých vojáků a zaútočil na opevněné návrší tureckých pozic. Byl převezen do deset kilometrů vzdálené pevnosti v Petrovaradíně na Dunaji. Zde 26. srpna 1691 na následky zranění zemřel. Neví se, kde bylo jeho tělo pohřbeno, snad v Petrovaradíně. Jeho moravské panství osiřelo doslova. Postupem času se dostalo do ekonomických potíží, které skončily nucenou správou a nakonec exekucí.

Na rozdíl od svého slavného dědečka Radouita a táty Karla Ludvíka se Karel Josef de Souches nevěnoval vojenské kariéře. Zastával funkci hejtmana Znojemského kraje, zemřel roku 1736 a rod de Souches jím vymřel po meči. Jevišovice v exukčním řízení získal příbuzný Jan hrabě Ugarte z moravské větve baskického šlechtického rodu. Ugartové vymřeli po meči roku 1845, po přeslici koluje krev rodů de Souches a Ugarte v italském šlechtickém rodu Dentice di Frasso.

Na návrší nad vesnicí Stari Slankamen je v místě bitvy ze srpna 1691 postaven pomník, financovaný potomky bádenského markraběte Ludvíka Viléma Bádenského. Roku 1892 pomník projekčně zpracoval chorvatský architekt Hektor Eckhel.

Follow