23. DOUTNÁK ZNOVU HOŘÍ (23. část z knihy Lubomíra Kubíka Těšínský konflikt)
Koncem února se šíří mezi polskými obyvateli Těšínska poplašné zprávy o nové invazi československé armády s tichým souhlasem Dohody, a tedy i přítomné komise, která vystupuje jejím jménem. Den co den se ocitají v tisku komentáře, které se odvolávají na zdroj zaručených informací. Poukaz na konspiraci Čechů a Francouzů žene Poláky do nových konfliktů s usedlými Čechy, Němci, Židy a Šlonzáky.
Lidé se opět hloučkují kolem rozvášněných řečníků, na nárožích a ohradách se objevily plakáty s patetickými výzvami občanům, aby zakládali organizace polovojenského typu a usilovali o připojení Těšínska k Polsku. Vyskytly se zvěsti o chystaných represáliích, o zatýkání čelných funkcionářů RN i dělnických předáků, o jejich odvlékání do internace v Československu, či dokonce o jejich fyzické likvidaci.
Manevillova komise přistoupila k rozsáhlým opatřením k udržení klidu. Vojákům Dohody byla vyhlášena pohotovost a na šachtách zesílena ostraha. Střeží se nádraží i železniční mosty, provádějí se namátkové kontroly na ulicích i ve veřejných budovách. RN požádala v tisku otevřeným listem vládu ve Varšavě, aby vzala pod ochranu východní polskou prefekturu a nečekala odevzdaně na český zásah, který se už jednou dostavil „s příznačnou zákeřností pražských šelem“(!).
Noviny s potěšením otiskovaly rezoluce obyvatel, v nichž se dožadovali obsazení celého Těšínska až po Ostravici, a tím i skoncování s nedůstojnou politikou ústupků, otálení a strkání hlavy do písku před problémem, který už nesnese odkladu. Nechyběli ani poslanci, kteří vystupovali se zvlášť militantními prohlášeními. V jednom listu jistý Reger varoval Čechy, aby se zavčas a po dobrém zřekli Těšínska, pokud se nechtějí dočkat další Bílé hory.
– Přijde-li válka, vystoupí proti Praze nejen Poláci, ale i Maďaři, Němci a Slováci, zkrátka všichni, jimž jsou Češi tradičně nepohodlní – uzavíral poslanec. – Češi jsou neznabozi a odvěcí rebelové ve střední Evropě. –
Vývoj poměrů poznenáhlu dospěl do stadia, kdy se na obou stranách přičinlivě zřizovaly ozbrojené občanské gardy, jak je k tomu nabádali činitelé národních výborů i Rady Narodowé. K výcviku dobrovolně zakládaných oddílů se ochotně propůjčovali jak záložní, tak i aktivní důstojníci a ujímali se pak i jejich velení. Na sklonku března čítala organizace složená z obyvatel polské národnosti na 3000 až 4000 osob, vyzbrojených převážně z vojenských skladů. Ve výzbroji se vedle běžných pušek a revolverů často objevovaly i ruční granáty, lehké a těžké kulomety a z nákladních i osobních aut si horoucí vlastenci svépomocí zhotovovali obrněné vozy. Z Varšavy byli vysíláni vojenští specialisté, školení pro diverzní činnost v týlu nepřítele, což sloužilo za zjevný důkaz o rostoucí koordinaci mezi generálním štábem a civilním odbojem v těšínském pásmu. Záškodnické oddíly složené z profesionálů měly za úkol pronikat na čs. stranu, provádět tam sabotáže, unášet osobnosti veřejného života a jako rukojmí je internovat ve zvláštních táborech, zřízených v proslulém Dabiu u Krakova nebo v Przemyślu.
V těch pohnutých dnes nezahálela ani česká strana. I zde vznikala stejná organizace, nazvaná Občanská obrana, s tím rozdílem, že ji zcela legálně zřídilo MNO na principu vojenské organizace, a dosáhla počtu 3000 dobrovolníků. Ozbrojené oddíly obsadily demarkační linii, kde se odbývaly pravidelné srážky za použití těžkých zbraní.
Komise se pokoušela zjednat pořádek výzvou ke složení zbraní už 27. února, ale nesetkala se s pochopením a na polské straně se poměry dokonce vyostřily natolik, že komisi bylo pohrozeno násilím, pokud se bude i nadále vměšovat do vnitřních záležitostí Polska. 1. března předložili polští obyvatelé západní prefektury pod českou správou dohodové komisi v Paříži ultimátum, v němž žádali připojení k východní prefektuře v průběhu měsíce, jinak že zahájí pasivní rezistenci na celém území Těšínska.
Manevillovi bylo zřejmé, že jedině rychlý pokrok v přípravách plebiscitu odvrátí nebezpečí čiré anarchie, která s každým dnem hrozila nadobro rozvrátit chatrně udržovaný pořádek, pokud se o něm ještě dalo hovořit. Avšak plán voleb nebyl ještě úplně dokončen a starostové jednotlivých měst a obcí, pověření předložením seznamu voličů ze svých obvodů, zatím naléhání komise nevyhověli. Maneville nasadil všechny síly, aby svěřený úkol s úspěchem zvládl. Nezdar Grénardovy komise byl pro něho dostatečným varováním. Jeho společníci pracují s mimořádným vypětím po většinu dne a vystavují se i osobnímu riziku při častých cestách rozběsněným krajem. Liknaví starostové jsou vytrvale pobízeni k většímu spěchu a poslancům je doporučováno, aby spoluobčany nabádaly ke zdrženlivosti, dokud nebudou seznámeni s hlasovacím řádem a všemi příslušnými formalitami.
Napsat komentář