22. PŘEDPOKLADY HRADU (22. část z knihy Lubomíra Kubíka Těšínský konflikt)

V průběhu listopadu došlo k novému rozložení sil v Rusku. Roztříštěné zbytky monarchistických a republikánských armád vyklidily prostor západního Ruska, kde se Rudá armáda začínala střetávat s Poláky, a ustoupily na jižní Ukrajinu, kde se spojily s tamními nacionalisty. S moderní výzbrojí, kterou na Krymu a do Oděsy dopravily britské a francouzské lodě, se pod velením Děnikina a Wrangela chystaly k tažení do střední Rusi na Moskvu. V uralském rajonu se připravoval Kolčak, na západě se formovaly polské sbory. Všechny příznaky nasvědčovaly, že rozhodnutí o budoucím režimu a státním uspořádání v Rusku padne v nejbližším období, snad už k Novému roku.

K takovému rozhodnutí skutečně došlo. Už v lednu byl Děnikin poražen a pozůstatky jeho armády vrženy na Krym. Kolčak se stáhl za Ural, odkud pro něho nebylo návratu, a proti Polákům vystoupily nové oddíly bolševiků, stažené ze zhroucených front s bělogvardějci. Polsko bylo nuceno znovu mobilizovat, a vyčerpávalo se tak z posledních rezerv přes vytrvalou zbrojní pomoc Dohody.

Masaryk oproti mnohým západním politikům, kteří vkládali přehnané naděje v destabilizované Polsko, jmenovitě Pilsudského, i v monarchisty a republikány v Rusku, v jejichž čele stáli nezdravě ctižádostiví vojevůdci neschopní se sjednotit, takový vývoj už od podzimu předvídal a všemožně hleděl být připraven na čas, až k tomu skutečně dojde.

Znal Rusko příliš dobře, než aby ho něco v jeho vnitřním dění překvapilo. Když se až do Prahy dostaly zprávy o porážce protibolševického odporu, svolal k poradě Tusara, Klofáče i Beneše, jenž na krátkou dobu prodléval v Praze, aby se s nimi poradil o dalším postupu.

Tehdy už vešly ve známost názory Manevillovy komise z Těšínska, jakož i hlášení o napjatých poměrech, jež by bez přítomnosti dohodových vojsk bezpochyby už dávno vyústily v otevřený konflikt. Masaryk nejprve posoudil vývoj událostí na východě a uzavřel: – Nabízí se samovolná otázka, zda Poláci vydrží odolávat bolševické armádě, když se s ní dostali do střetnutí. Myslím si, že nemusíme být nadáni jasnozřivostí proroků, když odpovíme, že ne. Následuje další otázka: kdy k tomu dojde. Tady je odpověď o něco složitější, ale v průběhu jednoho roku určitě. A nyní zbývá poslední otázka: k jakým důsledkům to povede, pokud Rusové frontu prolomí a nic se jim nepostaví do cesty s výjimkou demoralizovaných Pilsudského legií? Známe situaci v Německu, výmluvné jsou i události loňského roku z Bavorska a Saska. Víme, co dokázali bolševici v Maďarsku. –

Tři přizvaní politici pozorně naslouchají. Je jim od počátku jasné, co má prezident na mysli. Vojenský potenciál republiky od konce předchozího roku výrazně vzrostl. Velká část vojska se vrátila nejen z Itálie, ale i z Francie, takže s výjimkou ruských legií se dá uvažovat o případném nasazení bojeschopnějších jednotek, než tomu bylo dřív. 24. prosince 1919 mohl Masaryk vydat rozkaz o sjednocení domácí a zahraniční armády. Premiér a ministři nepochybují, že v případě nezdaru Polska na východě nebudou velmoci nečinně přihlížet, jak se bolševická ruská armáda valí do Evropy, a začnou naléhat, aby Polsko některý z nástupnických států podpořil, nebo dokonce převzal zatím nedeklarovaný obranný závazek. Strategicky nejvýhodnější, hospodářsky nejstabilnější, a proto způsobilé, by k tomu bylo jedině Československo. Poměry s Maďarskem už byly uspořádány ve prospěch republiky a hranice vytyčena tak daleko k jihu, kde s ní nepočítal ani největší optimista. Dalo se předpokládat, že i s Těšínskem vyjdou velmoci Československu vstříc, pokud se budou jeho vojenských služeb dožadovat. Polsko se oproti němu zanedlouho může ocitnout v natolik svízelném postavení, že vládě ve Varšavě nezbude, než se přizpůsobit pokynům z Paříže. Nejzávažnějším činitelem, který měl vbrzku vše rozhodnout byl čas, a muži na Hradčanech byli rozhodnutí trpělivě vyčkávat jeho nesmlouvavý ortel.

Jako s posledním se prezident radil s Klofáčem. Nebyla to jen pouhá náhoda, že ho zdržel. Oba víc než kdokoli jiný v jejich postavení znají cenu lidského života, neboť právě do jejich rodin zasáhly válečné události zvlášť tragicky. Masarykův starší syn Herbert zemřel jako dobrovolník v lazaretu již v roce 1915, Klofáčův osmnáctiletý syn o rok později. Samotný Klofáč byl vystaven rakouské perzekuci, uvězněn za velezradu a odsouzen k smrti. Tak jako i řadu jiných českých politiků ho zachránila amnestie posledního Habsburka. Prezident i ministr obrany jsou rozhodnutí všemožně předejít dalšímu krvavému konfliktu, který by si vyžádal zbytečné oběti.

– Můžeme doufat, že jedině bolševici přivedou Poláky k rozumu – hodnotil Masaryk vývoj budoucích událostí – a přisednou s námi k jednacímu stolu dřív, než k tomu budou přinuceni Leninem. –

– Obávám se, že Pilsudski postrádá reálný odhad situace – poukázal Klofáč na choulostivý bod polské politiky – jinak by už vyvodil závěry z lednových událostí minulého roku a něco z jeho postoje by se nutně odrazilo v jednání polských zmocněnců v Paříži s Benešem. –

– Myslíte, že Pilsudski spoléhá ještě na něco jiného než na sebe? –

– Ano, myslím si to – přitakal ministr obrany – jako ostatně každý věřící katolík v Polsku. Spoléhá totiž na zázrak. –

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *