MORAVSKÝ ZNAK A VLAJKA

MORAVSKÝ ZNAK /1. část/

Moravský znak je tvořen modrým štítem, na němž je umístěna šachovaná orlice se zlatou zbrojí korunovaná zlatou heraldickou korunou. V případě moravského znaku se v historii používaly dvě barevné varianty šachování orlice. Původní, pocházející z poloviny 13. století, je stříbrnočervené a bylo poprvé užito za markraběte Přemysla III. (markrabí 1247-1278, od 1253 jako Přemysl Otakar II. i český král). Nejstarší barevné vyobrazení je v městském hradě Gozzoburg v Kremži a vzniklo před rokem 1267. Šlo o původní znak zeměpána – moravského markrabího, který však byl postupně chápán jako znak země. Ve znacích panovníků se velmi často vyskytuje orel-orlice či lev, což symbolicky vyjadřovalo vnímání lva jako krále zvířat a orla jako krále ptactva. Přičemž v rámci Svaté říše římské byl orel či orlice heraldickým symbolem hlásící se ke znaku římského císaře. V našem heraldickém názvosloví se užívá pojmu orel pro dvouhlavého orla a orlice pro jednohlavou variantu této zvířecí heraldické figury, byť nikoliv důsledně.

Směna české a moravské erbovní figury

Markrabí Přemysl III. (jako český král Přemysl II. Otakar) je původcem vzniku moravského znaku se stříbrnočerveně šachovanou orlicí. Ještě za života svého otce českého krále Václava I. užíval jako moravský markrabí znak s dvouocasým lvem stejně jako jeho předchůdci markrabí Vladislav I., Vladislav II., Přemysl II. Zatímco jeho otec Václav I. i děda Přemysl I. jako čeští králové užívali ve znaku plamennou orlici.

Poprvé je lev jako symbol moravského markrabího poprvé doložen v pečeti Vladislava I. Jindřicha na listině z 31. 12. 1213. Vladislav I. Jindřich si zřejmě coby moravský markrabě pro odlišení od svého bratra vládnoucího v Čechách pod znakem orlice zvolil druhé heraldické zvíře symbolizující panování – lva. Na pečeti z roku 1213 není patrné, zda má lev dva ocasy, ale má je mít na falzu Vladislavovy pečetě pravé nedokončené a nedatované listiny pro johanity sepsané krátce po roku 1208 opatřenou falzem jeho jednostranné okrouhlé jezdecké pečeti o průměru 71 mm s opisem HEINRICVS MARHIO MORAVS, přičemž na štítu je jezdec na koni vpravo cválající, v pravici drží praporec a v levici štít dole zašpičatělý s dvouocasým lvem. Byť jde o dobové falzum, lze předpokládat, že odpovídá skutečně užívané jezdecké pečeti markraběte. Původním symbolem českého krále tedy byla plamenná orlice a moravského markraběte dvouocasý lev.

Nejmladší syn krále Přemysla I. Otakara markrabí Přemysl II., který panoval 1228-39, původně také užíval pečeť se lvem. Po svém sňatku před 25. 9. 1232 s Margaretou, dcerou vévody meranského Oty I. z rodu Andechsů, však začal od roku 1233 až do své smrti užívat ve své markraběcí pečeti orlici odkazující na manželčin rod vysoké říšské šlechty a případné dědické nároky. Meranští vévodové měli v erbu modré pole se stříbrnou orlicí, je pravděpodobné, že takové byly i tinktury moravského znaku markrabího Přemysla II. Markrabí Vladislav III. (vládl 1246-47, nejstarší syn krále Václava I.) nebyl s meranskými vévody příbuzný. Dědické nároky si činit nemohl, protože Moravu nezískal dědictvím po strýci Přemyslu II., ale roku 1246 od svého otce českého krále Václava I. Neměl tedy žádný motiv užívat meranskou zvířecí figuru ve svém erbu a vrátil se od orlice k dvouocasému lvu jako symbolu moravského markraběte na svých pečetích. Dvouocasého lva užíval na pečetích i jeho bratr moravský markrabí Přemysl III. Když nastoupil vládu v Čechách jako král Přemysl Otakar II. po smrti svého otce 1253 byl již významným evropským politikem a kromě Moravského markrabství byl i rakouským a štýrským vévodou. Nadále užíval již s ním pevně spojený znak dvouocasého lva i jako český král a nepřevzal plamennou orlici svých předchůdců na pražském trůně. Tím se však vytvořila nutnost nové heraldické reprezentace jeho osoby jako moravského markrabího. K tomu začala sloužit stříbrná orlice na modrém poli, která se již objevila i na pečetích jeho strýce a předchůdce na markraběcím stolci Přemysla II., tedy erb původně meranských vévodů, kteří však již vymřeli roku 1248 a vévodství zaniklo. Na přenos dvouocasého lva z moravského na český znak poukázal Jiří L. Bílý a anonym Další Moravák.

Červené šachování orlice

Původně bylo stříbrnočervené šachování moravské orlice odvozováno od znaku Chorvatska s tím, že původní Moravané přišli z Chorvatska, což uvedl jako první Bartoloměj Paprocký v Zrcadle slavného Markrabství moravského a převzal i Tomáš Pešina z Čechorodu. Ovšem příchod slovanského obyvatelstva na Moravu se uskutečnil v hluboce předheraldickém období, kdy erby neexistovaly. Šlo tedy o smyšlenku, byť spojitost moravského a chorvatského znaku je reálná, ale z jiného důvodu.

Červené šachování přibylo do moravského erbu jako heraldické přihlášení se k nároku Přemysla Otakara II. na dědictví po vévodovi korutanském a kraňském Oldříchu ze Sponheimu. Pravděpodobné je, že šachování pocházející z erbu Sponheimů přibylo do moravské orlice roku 1268, kdy byla v Poděbradech uzavřena dědická smlouva a Oldřich ze Sponheimu odkázal Korutany i Kraňsko Přemyslu Otakarovi. Na dědictví si však činil nárok i uherský královský rod Arpádovců, který proto šachování umístil do znaku Chorvatského království. Toto šachování bylo umístěno i v erbu Kraňska jako stříbrnočervené šachování půlměsíce umístěného na kraňské orlici. To, že Přemysl Otakar své nároky promítl do moravského erbu plyne z toho, že jeho erby českého krále i rakouského vévody měly červené pole a tedy změna stříbrného lva nebo babenberského břevna na stříbrnočervené šachování by vedla k rozplynutí heraldické figury v červeném štítě. Modré pole moravského erbu naopak tomuto doplňku vyhovovalo. Šachování v erbu Sponheimů bylo mluvícím znamením, neboť symbolizuje zdivo a odkazuje, že jde o lidi ze zděných domů (staroněmecky se zdivo řeklo ga-span).

Je zřejmé, že určující pro vznik současného znaku Moravy byl moravský markrabí a český král Přemysl Otakar II. Přičemž vyšel ze dvou znaků německých rodů – meranské větve Andechsů a Sponheimů. Z tohoto pohledu je tvrzení o bíločerveno-modrých barvách Moravy jako barvách slovanských, zatímco žlutočervené jsou označovány za barvy německé, historicky nepravdivé.

Koruna v moravském erbu

Až do získání titulu českého krále užíval Přemysl III. (Přemysl II. Otakar) jako markrabí lva nekorunovaného po nastoupení vlády v Království českém 1253 lva korunovaného. To dokazuje markraběcí lev bez koruny v pečetním typáři konšelů a rychtáře markrabského města Brna z roku 1247 a korunovaný lev v typáři markrabského města Jihlavy z roku 1258. Později byla již moravská orlice opatřena korunou, když symbolizovala markrabata, kteří byli zároveň českými králi. Za vlády moravských Lucemburků, kteří nebyli českými králi, byla orlice opět nekorunovaná (erb moravského markrabího Jana Jindřicha na hradě Laufu z roku 1361). Ovšem později se stala heraldická koruna pevnou součástí moravského znaku bez vazby na královskou hodnost osoby markraběte.

Polepšení moravského erbu na zlatočervené šachování

Na základě moravského erbovního listu císaře Svaté říše římské Fridricha III. ze 7. 12. 1462 jako vděčnost za moravskou vojenskou pomoc za panování moravského markraběte Jiřího z Kunštátu a Poděbrad bylo šachování moravské orlice na žádost moravského hejtmana Jindřicha z Lipé a moravských stavů změněno ze stříbrného na zlaté. Moravský heraldik František Pícha původně považoval erbovní listinu za neproveditelnou, a tedy zmatečnou od samého počátku. Poukazoval na to, že rozhodnutí císaře, které vyhovělo latinské žádosti Jindřicha z Lipé, uvádí zřejmě díky chatrným znalostem toho, kdo latinský text žádosti Jindřichovi napsal, změnu stříbrné barvy na „…in glaucum aut aureum transmutamus“. Přičemž glaucum překládá Pícha jako modrá. Tím je dle Píchy výsledný latinský text heraldicky neproveditelný, pokud byla skutečně uvedena modrá. Pícha z toho původně vyvozoval, že pro údajnou zmatečnost byla listina uložena do zemského archivu a nebyla zařazena do zemského zřízení a fakticky bylo užíváno původní stříbrnočervené šachování orlice.

Při výkladu latinských slov je nutné přihlédnout k jednotlivým historickým obdobím. V daném případě je správné určit výklad slova glaucum v rámci středověké latiny ve středoevropském prostoru. Ve středověké latině vyjadřuje slovo glaucum modrou, jak přeložil Pícha, ale i žlutou a dále sivou a modrozelenou. To, že glaucum bylo v heraldických textech vnímáno jako zlatá (žlutá) dokazuje to, že je takto označeno zlaté pole štítu znaku Svaté říše římské jako součást erbu Českého Brodu ve znakovém privilegiu Zikmunda Lucemburského z roku 1437. Na obrazovém vyhotovení moravského erbu v listině Fridricha III. je vyobrazeno zlatočervené šachování. Vždy také bylo privilegium chápáno jako šachování zlatočervené a ne jiné. Lze tedy konstatovat, že Fridrich III. ve svém znakovém privilegiu uvedl, že původní stříbrnou: “…měníme ve žlutou neboli zlatou.“. Není zachováno žádné stanovisko Jiřího z Kunštátu a Poděbrad jako českého krále a moravského markrabího k privilegiu, ovšem předkladatel žádosti Jindřich z Lipé byl nejen moravský hejtman, ale i dědičný český zemský maršálek a králův zeť (manžel Jiřího dcery Barbory). Navíc bylo privilegium vydáno císařem Fridrichem v době, kdy s ním jednal i král a markrabí Jiří. Konkrétně bylo vydáno v rakouském Korneuburgu 7. 12. 1462, když se Jiří v tomtéž městě zdržoval prokazatelně osobně 5 dní před vydáním listiny. Je tedy pravděpodobné, že Jindřich z Lipé postupoval s vědomím krále a markrabího Jiřího. Císař Fridrich takto nepostupoval v případě udělení erbu v rámci českých zemí ojediněle. Rovněž polepšil znak Starého Města pražského změnou stříbrných městských zdí na zlaté privilegiem z roku 1475.

Z titulu českého krále a moravského markrabího, který fakticky ovládal Moravu, potvrdil Fridrichovo privilegium Matyáš Korvín roku 1479. Fridrichovo privilegium o šachování moravské orlice bylo potvrzeno císařem, českým králem a moravským markrabětem Ferdinandem II. dne 26. 6. 1628. Přitom však na jím vydaném Obnoveném zřízení zemském pro Moravu je užita stříbrnočerveně šachovaná orlice.

Dále bylo potvrzeno císařem, králem a markrabětem Františkem I. 23. 12. 1807. Paušální potvrzení zemských privilegií udělených či potvrzených Ferdinandem II. bylo stvrzeno i při české královské korunovaci Karla VI. roku 1713, což plyne z popisu jeho korunovačního ceremoniálu. Potvrzení předchozích privilegií byla korunovační zvyklost a lze ji tedy předpokládat i u dalších korunovací a holdování moravských stavů novému panovníkovi. Ovšem všichni tito panovníci stanovili ve svém velkém či středním panovnickém znaku, že se užívá znak Moravy se stříbrnočerveným šachováním – např. František I. dekretem dvorské kanceláře z 6. 8. 1806.

Později přišel František Pícha s vysvětlením, že cílem žádosti moravských stavů nebylo změnit (polepšit užitím cennějšího kovu) znak moravského markrabího, ale získat pro sebe jako korporativní právnickou osobu nový znak moravských stavů odlišný od znaku markrabího. Nešlo tedy o polepšení stávajícího moravského znaku markrabího užitím cennějšího kovu – zlata, ale o vytvoření nového znaku pro jinou právnickou osobu – zemské stavy. Pícha to potvrzuje i tím, že za stejnou vojenskou pomoc změnil císař a vévoda kraňský Fridrich na žádost kraňských stavů šachování půlměsíce v kraňském znaku, ze stříbrnočerveného na zlatočervené, listinou z 12. 1. 1463, přičemž sám jako vévoda kraňský i jeho nástupci na vévodském stolci užívali původní šachování. Teprve až v 19. století byl na žádost kraňských zemských orgánů výslovně barevně upraven i znak země a vévody. Šachování v kraňském znaku mělo stejně jako šachování moravské orlice společný původ ve znaku Sponheimů. Zda si však toho byl císař Fridrich III. vědom a proto učinil stejnou změnu barev v obou znacích, nelze ověřit.

Poznámka redakce Hlasu:

autor doc. JUDr. Zděnek Koudelka, Ph.d., je ústavní právník

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *