Follow

K dohledu nad plebiscitem byla v Paříži sestavena komise, do níž jmenovali za Francii jako předsedu hraběte de Manevilla, za Velkou Británii Celila Wiltona, za Itálii markýze Borsarelliho a dále japonského profesora Jamadu. Americký delegát se vzdal účasti na pokyn Kongresu, jenž měl výhrady k mírovým smlouvám ratifikovaným signatáři velmocí ve Versailles 28. června 1919. S komisí měl spolupracovat početný štáb expertů a zástupci obou států, ČSR a Polska, doktor Matouš a poslanec Zamorski.

V celém kraji mezitím kypí zloba a národnostní nenávist. Atentáty na osobnosti NV či NR jsou na denním pořádku; v ulicích měst se ozývají výstřely a výbuchy granátů rozmetávají příbytky odpůrců a nežádoucích agitátorů, v jejichž troskách zůstávají zranění, zmrzačení a mrtví. Odlesky požárů prosvětlují noci a majitelé hutí, dolů a továren si zajišťují ostrahu ohrožovaných objektů. Nesnášenlivost vře i přímo na pracovištích. Polští majitelé propouštějí Čechy, Němce a Šlonzáky, jinde zase čeští dělníci ženou polské kolegy za brány závodů. Zpod hornických fáraček vyčnívají řetězy, železné tyče a za opasky trčí řeznické nože. Vzácností nejsou ani střelné zbraně. Stěny a ohrady jsou polepeny letáky s vášnivými výzvami ve všech třech jazycích, vyzývající krajany k odhodlání vyslovit se pro mateřskou zemi. Docházejí hlášení o sabotážích na šachtách i na železnici. Doprava i distribuční síť jsou ochromeny.

Členové plebiscitní komise, lidé odchovaní západní kulturou, se napůl bázlivě, napůl s rozpaky seznamují s poměry, když koncem ledna 1920 přicestují s doprovodem do Těšína, aby se ujali nevděčného a nezáviděného úkolu. O vzájemných národnostních rozepřích byli sice zpraveni, ale jejich představa o skutečných poměrech přece jen tak daleko nesahala. Snad si její hrozivost neuvědomovali ani jejich představení v Paříži, když je posláním pověřovali. Již krátce po příjezdu začínají důvodně pochybovat, zda zvládnutí úkolu nebude nad jejich síly. Záhy se ukázalo, že i samotné národnostní složení komise se stalo předmětem nespokojenosti a nedůvěry Poláků. Jejich neutuchající podezření se obrátilo proti předsedovi komise de Manevillovi. Ztělesnil jim ve své osobě Francii, která vždy a ve všem v očích Poláků zastávala zájmy Československa. Nevraživou pozornost vyvolala i neúčast amerického delegáta, jenž měl původně zaujmout Manevillovi předsednické místo. V případě hlasování příslušely předsedovi dva hlasy a polští poslanci si kladli patetické otázky, jaké intriky ovlivnily složení komise. Komisi nezůstalo utajeno polské smýšlení, a jakmile se pochybnosti začaly přetřásat v tisku, nezbylo Manevillovi, než aby to sdělil NR. S přihlédnutím k podmínkám v Těšínském Slezsku i s představou, co nastane, až se hlasování uvede do pohybu, vyzval své nadřízené, aby se postarali o vyslání vojenských oddílů, jež by zajistily klid a pořádek v celé oblasti. Očekával, že jedině přítomnost dohodového vojska si vynutí u prchlivých občanů uznání a respekt.

Polští diplomaté mezitím předložili v Paříži návrh, aby se plebiscit rozšířil i na pohraniční území severního Slovenska, Oravu a Spiš, což by se týkalo asi dvou desítek menších obcí.

Předseda komise de Maneville se odhodlal po několika dnech rozpaků k ráznému kroku v místním tisku. Vydal provolání k obyvatelstvu v českém, polském a německém jazyce, aby v období plebiscitu zachovalo klid a rozvahu, avšak po několikaměsíčních vášních se výnos minul jakýmkoli účinkem. Maneville znovu důtklivě naléhal na Paříž, aby neotálela s vysláním vojska a nevystavovala se riziku vyvolání dalekosáhlého konfliktu, který by se snadno mohl rozšířit i mimo spornou oblast s těžko postihnutelnými důsledky.

Tentokrát přijal dohodový štáb v Paříži jeho hlášení se vší vážností. Již 2. února dorazilo do Těšína pět praporů francouzských a italských vojáků; vlády v Praze a Varšavě byly o tom vyrozuměny. Nemají námitek a vítají jejich příchod dokonce s úlevou, neboť je to zbavilo odpovědnosti za činy svých vlastenecky zanícených občanů. Československé a polské jednotky po výzvě komise, jejímž rozkazům jsou zahraniční vojáci podřízení, opouštějí těšínské pásmo a stahují se do vnitrozemí. Komise vyhlásila dosavadní demarkační linii za rozmezí pro správní sektory. Z polského Těšínska byla vytvořena tzv. východní prefektura, z českého západní. Obě mají vlastní správy, složené z příslušníků národa, který má na území většinu. Dále si už komise udržovala vlastní administrativní postup.

Z české prefektury byl vyjmut celý karvinský uhelný revír, nad nímž byl svěřen dozor dohodovým důstojníkům. K zajištění plynulé těžby byly šachty obsazeny početnými strážemi, které horníky podrobovaly prohlídkám i v průběhu pracovní doby. Kdo byl přistižen se zbraní, byl okamžitě uvržen do vazby a posléze postaven před vojenský soud. Udělované tresty byly vysoké. Za zavedených zpřísněných podmínek se tak alespoň na pracovištích se zvláštním významem podařilo zajistit přijatelný klid, pořádek i bezpečnost provozu. Byl to nanejvýš účinný zásah, přicházející v pravý čas. Na těžbě životně závisel jak československý, tak polský průmysl a z území ČSR docházely do Polska tzv. kompenzační dodávky dohodnutého limitu uhlí, které musela podle dekretu ČSR plnit. Za šovinistických nálad, kdy polští horníci hromadně vstupovali do divokých stávek a odmítali těžit pro nepřítele, tak ohrožovali i dodávky pro své krajany v Polsku. Těto živelná akce, stejně jako mnoho jiných, postrádala vnitřní logiku.

I přes poměrně důsledná opatření se komisi s pomocí vojska nedařilo udržet národnostní revoltu pod kontrolou. Denně získávali její členové očividné důkazy, že nálady obyvatelstva byly v Paříži podceňovány a že vzájemná nevraživost má hluboké historické kořeny.

8. února došlo na náměstí v Orlové k mohutnému srocení polských obyvatel, kteří se dožadovali připojení k Polsku. Několikatisícový dav provokativně procházel městem za zpěvu vlasteneckých písní a s transparenty, jejichž obsah urážel Čechy hanlivými výroky. Když několik podnapilých účastníků pochodu vytlouklo výlohy českých obchodů a okna usedlostí, nenechal na sebe incident dlouho čekat. Do volání „Ostravica, naša granica!“ a „Pryč s Čechy a jejich tyranií!“ vpadl husitský chorál a doposud nečinně přihlížející Češi se vrhli vstříc zástupům Poláků. Přímo před zraky hlídek dohodových vojáků se rozpoutala nesmlouvavá bitva, které se zúčastnily tisíce osob a během níž létalo kamení a tekla krev.

Vojáci zpočátku bezradně stáli, neboť neměli zdání, jak si počínat proti zběsilému davu, jenž si bez ohledu na jejich přítomnost navzájem vyřizoval účty. Pořádek zjednal teprve přivolaný prapor ze Slezské Ostravy. Desítky osob utrpěly vážná zranění, nejméně sto výtržníků bylo okamžitě zadrženo. V následující dny se podobné incidenty opakují v menším rozsahu v obou ostravských městech i v Karviné a Bohumíně. Komise byla v polském tisku ostouzena za použití síly proti pokojným demonstrantům, kteří se dožadovali svých práv, a rozdmýchaná kampaň proti Čechům rychle spěla k hysterii. Nejeden polský list se rozepisoval, že za současné situace by nebylo v Polsku populárnější války než proti Československu.

Po opakovaných výtržnostech vydala komise vyhlášku zakazující jakékoli shromažďování na veřejných prostranstvích. Ukázalo se, že tím jen přispěla k oscilaci napětí. Poláci svolali shromáždění na těšínské náměstí přímo pod okna komise a protestovali proti jejímu rozhodnutí. Řečníci plamennými slovy podněcovali dav proti Čechům a jejich přisluhovačům. Budova radnice se ocitla v ohrožení a pár desítek vojáků povolaných k ochraně pochybovalo, zda zabrání vpádu, pokud si lidé usmyslí vzít vrata útokem. Pohled z okna radnice na zcela zaplněné náměstí, připomínající vřící kotel, byl pro komisi skličující a její členové neměli daleko k beznaději. Už mnohokrát zatratili den, kdy se vypravili do téhle zlobou posedlé země. Její předseda Maneville ji skutečně za takovou pokládal, když sepisoval svá hlášení do Paříže. Italský markýz Borsarelli vyslovil nejen pochybnost nad tím, zda za tak vypjatých okolností bude komise s to splnit své poslání, ale jedním dechem vyjádřil doposud skrývané obavy, zda vůbec vyváznou se zdravou kůží.

Jeho francouzský kolega Maneville si oproti němu udržoval střízlivý nadhled nad situací a neztrácel ze zřetele vytčený úkol pokračovat v přípravách na plebiscit.

Navrhoval povolat zástupce obou rozvášněných stran a vysvětlit jim, že bez jejich vlivu na spoluobčany se činnost komise neobejde. Pokud to uznají a zasáhnou ve prospěch komise, bude se plebiscit konat ve stanoveném termínu. Jakmile se ovšem ukáže, že názory ulice pokládají za své, mohou ukončit svoji misi, vrátit se do Paříže a tam zdůvodnit pohnutky odchodu z Těšína.

Manevill nijak nepochyboval, že by v tom u představených nalezl plné pochopení.

Před další polemikou mezi členy komise posléze převládl přece jen Manevillův názor, což ostatně dokázalo další setrvání komise v Těšíně, navzdory nepříznivým projevům tamních obyvatel bez ohledu na jejich národnostní příslušnost.

Follow