Follow

Počátkem září sděluje Beneš vládě, že vývoj jednání v NR se stále výrazněji přiklání k polskému návrhu, a je tedy nevyhnutelné počítat s tím, že Clémenceau v zájmu zachování shody posléze ustoupí. Až doposud se zasedání zabývalo balkánskými záležitostmi Jugoslávie a Rumunska a italsko-jugoslávským sporem o Istrii, ale očekávalo se, že v průběhu několika příštích dnů vydá závazné rozhodnutí o Těšínsku.

Premiér Tusar svolal předsedy poslaneckých klubů, aby jim tlumočil nepříliš povzbudivé zprávy ministra zahraničí. Reakce poslanců byla vesměs radikální a doporučili Benešovi, aby důrazně varoval Polsko před úmyslem vynutit si vstup do západního Těšínska zbraněmi, pokud by mu velmoci přiznaly nárok na území za řekou Olší. Shodli se na vyžádání lhůty třiceti dnů pro případ, že ČSR bude NR přece jen vyzvána k vyklizení území.

Vše, co se odehrálo po poradě jako bezprostřední důsledek, neslo v sobě všechny příznaky příprav na další ozbrojený konflikt. Osmé pěší divizi v Moravské Ostravě byla vyhlášena nejvyšší pohotovost a z vnitrozemí byly do Ostravy a blízkých posádkových měst dopraveny zásoby munice, zbraní, potravin a dalšího vojenského materiálu. Hlídky na demarkační linii byly posíleny, neboť od dnů neúspěšného jednání v Krakově napětí o poznání vzrostlo a takřka každou noc docházelo k přestřelkám vyvolávaným polskými šovinisty. Střelba se dokonce ozývala i za bílého dne v ulicích měst a jejím cílem bývali většinou muži v uniformách, četníci a vojáci. Desítky osob, mnohdy civilistů, utrpěly zranění po výstřelech ze zálohy.

Masaryk s Benešem na rozdíl od Tusara, většiny ministrů a téměř všech poslanců se zdráhali podstoupit další ozbrojenou srážku s Polskem. K úzkostlivé opatrnosti je nutila hned celá řada nanejvýš nepříznivých okolností. Boje se zbolševizovanými Maďary na Slovensku ustaly po zásahu velmocí teprve před nedávnem a ostraha hranic na sebe vázala většinu omezených vojenských sil, které republika měla pohotově k dispozici. Obávali se, aby se konflikt znovu neocitl na pořadu jednání pařížské konference a nevrhl nepříznivý stín na postoj Československa k sousedům bez ohledu na skutečnost, že v Maďarsku se zmocnil vlády bolševický režim, jenž se vydal ve šlépějích ruské proletářské revoluce a za své stanovy beze zbytku přijal Leninovu protiimperialistickou doktrínu.

Masaryk se všemožně pokoušel vyřešit stále komplikovanější případ smírem. Povolal ke konzultaci pražského konzula polského státu Stanislava Malczewského. Vytkl mu vytrvalou agitaci polské vlády na Slovensku, kde už delší čas rozněcovala v tamním obyvatelstvu separatismus na území Spiše a Oravy se zřejmým záměrem přimět je k vystoupení ze svazku ČSR. Jakmile konzul zaprotestoval proti vojenské pohotovosti vyhlášené na Ostravsku, přizval prezident náčelníka generálního štábu Maurice Pellého, jenž se pokusil podezíravého konzula ujistit, že Československo nezamýšlí vojensky vystoupit proti Polsku jako počátkem roku a že vojenská pohotovost je jen přiměřenou odezvou na opakované provokace občanských milicí z polského pásma Těšínska.

Malczewski měl však ke svému podezření dobré důvody a generálovo vysvětlení v něm nezanechalo žádný dojem. Na vlastní oči se v uplynulých dnech přesvědčil, že do Prahy dorazily z Itálie jednotky čs. armády, bojující za války na straně Dohody a až doposud zařazené do italského vojska. Přihlížel jejich slavnostnímu pochodu a pouhá jejich přítomnost v něm navozovala pocit, že by se čs. vláda nemusela zdráhat nasadit je tam, kde by to situace právě vyžadovala. Masaryk byl nucen vynaložit značné úsilí, aby Malczewského spekulace aspoň trochu utlumil.

Krátce předtím, 30. srpna, přijal na hradě deputaci horníků a hutníků z Ostravy a Karviné.

– Rozumím vašim bolestem a sdílím obavy o osud vašich domovů – odpověděl jim – a jsem rád, že zůstáváte loajální jak k naší vládě tak k Dohodě, která netrvá na národnostním rozdělení země, ale na historickém právu. –

Dále prezident zdůraznil, že zůstává odpůrcem plebiscitu a nemá důvěru v jeho spolehlivost za nálady, která se rozmohla v oblasti Těšínska.

– Těšínské Slezsko bylo po staletí součástí našeho státu – pokračoval Masaryk k dělnickým zástupcům – a my na ně máme plné právo, které nezmění ani hlasováním, ani agitací. Můžeme část svého území odstoupit, nebo se o změně hranic dohodnout, ale rozhodně nemůžeme připustit, aby se o našem právním přesvědčení hlasovalo. –

Masaryk se uznale vyslovil o Němcích, zastoupených v deputaci, kteří svojí účastí demonstrovali touhu nalézt domov v ČSR.

– Těší mě – řekl závěrem prezident – že i Němci uznávají naše právo i výhody naší republiky. –

10. září vydala NR dlouho a netrpělivě očekávané rozhodnutí, jehož obsah se plně shodoval s Benešovým skeptickým očekáváním. Výnos o hranicích se vcelku kryl s demarkační linií z 5. listopadu 1918. Rozděloval uhelný revír i dráhu. Západní území až po Těším mělo připadnout ČSR, zatímco východní včetně samotného Těšína bylo určeno Polsku. Nový stav měl setrvat až do doby, kdy v obou oblastech bude uspořádán plebiscit a obyvatelé sami rozhodnou o svém budoucím osudu.

Beneš nesouhlasil s rozhodnutím NR, ale posléze plabiscit přijal jako jediné možné východisko pro svůj stát. Jak se záhy ukázalo, pouze Clémenceau důsledně hájil stanovisko ČSR, ale byl přehlasován ostatními reprezentanty velmocí, kteří se jednoznačně přimlouvali za plebiscit. Wilson po předchozím záchvatu mrtvice zasedání přítomen nebyl, zastupoval jej státní tajemník Lansing. Lloyd George i Orlando vycházeli z hodnocení polské armády, kterou pokládali za způsobilejší k zásahu, početnější a s většími bojovými zkušenostmi, což bezpochyby ovlivnil soudobý stav na východní frontě, kde si od jara udržovala iniciativu proti bolševikům. Naproti tomu neúspěchy čs. jednotek s Maďary na Slovensku stály v ostrém kontrapunktu, který se nedal přehlédnout, i když bylo známo, že zkušené legie doposud prodlévají v zahraničí jako součást cizích armád. Teprve počátkem září se z Itálie vrátily některé jednotky pod vedením náčelníka tamní čs. vojenské mise podplukovníka Šeby.

Další postoje velmocenských delegátů jak na konferenci, tak i v NR se už značně diferencovaly, přestože je víc sjednocovala sympatie k Polsku než k ČSR. Britové vkládali do Polska naděje protiněmecké orientace a nepochybovali, že po rozsáhlých územních ziscích bude představovat mocnost alespoň druhého řádu, s níž by se dalo počítat pro akci jak na východě, tak i na západě. Postoj USA byl v podstatě totožný s britským. Navíc pokládali Američané znásilnění Ruska bolševismem za hotovou věc a Polsko by ve změněných podmínkách skýtalo spolehlivou hráz proti jeho šíření do západní Evropy.

A posléze tu byli Italové se svým svérázným pojetím a vlastním plánem evropského uspořádání. V Římě se zabývali myšlenkou na založení jakéhosi katolického paktu, jenž by ideově sjednocoval pod patronací Itálie Maďarsko, Polsko, Rakousko a snad i Slovensko, pokud v budoucnu dozraje ke státní samostatnosti. Důraz na vypjatý katolicismus, proslulý právě v těchto zemích ve všech společenských vrstvách, by měl být spolehlivým tmelem proti nebezpečí bolševického ateismu.

V Polsku se setkalo rozhodnutí NR s nadšeným přijetím. Tisk označil výsledek konference za totální krach české politiky a nejspíš také předehru k rozpadu celého uměle sestaveného státního útvaru s pestrou směsicí různých národností, protaženého od výlučně německého Chebska až po neprávem nabytou část nejzápadnější Ukrajiny.

Už 22. září vydala NR výnos o podmínkách plebiscitu, který svým obsahem poněkud ochladil vzedmuté vlastenecké emoce. Právo hlasovat měly mít jen osoby od dvaceti let s trvalým pobytem v Těšínsku, prokazatelným do 1. srpna 1919. Polští poslanci ihned vyrozuměli, že tím rozhodnutím bylo z voleb vyřazeno na 60 000 horníků a dělníků z karvinského revíru, kteří měli domovské právo v Polsku mimo těšínské pásmo.

Další otazník se vznášel nad postojem Němců a Šlonzáků. Pro mnohé Poláky však bylo předem jasné, že se rozhodnou pro příslušnost k Československu. Plebiscit měl být uspořádán do tří měsíců od vydání výnosu. Jak bylo zřejmé, v sestavení podmínek se projevil střízlivý úsudek delegátů NR, kteří vyšli vstříc oběma stranám a důsledně se snažili dosáhnout kompromisu.

27. září je výnos předán vládám v Praze a Varšavě a 1. října pak prováděcí řád se všemi příslušnými formalitami. Je tím zároveň dáno na srozuměnou oběma národům, aby na celém území započaly s rozsáhlou agitací. Jen málokdo přitom tušil, že se už zanedlouho zvrhne v hotové běsnění, jaké kraj mezi Bělou a Ostravicí doposud nepoznal.

Follow