Follow

Vedle ruské otázky se stává narovnání vztahů mezi ČSR a Polskem pro NR takřka prvořadou záležitostí, jejíž význam den ode dne roste. Žádný z delegátů, zúčastněných na konferenci, nepochybuje, že hrozící expanze bolševismu, která se projevila už i v Maďarsku, by mohla být přímo odvislá od pokračujících rozporů mezi oběma slovanskými nástupnickými státy. Proto s pochopitelným spěchem pobízí NR obě strany k dalšímu jednání.

Na závěr července byla svolána do Krakova porada na úrovni národních výborů, respektive Rady Narodowé, k nimž vyslala ministerstva zahraničí své pověřené zástupce. Beneš zmocnil vyjednáváním Bohuslava Štěpánka a Karla Lochera, za polskou stranu se jednání zúčastnili náměstek ministra zahraničí Skrzynski a poslanec ze slezské oblasti Dazcynski. Českoslovenští zástupci byli vybaveni Benešovými instrukcemi uzavřít kompromisní řešení a v krajním případě se smířit s vyhlídkou, že Těšínsko zůstane natrvalo rozdělené. Rozhodně však neslevit ze dvou základních pořadavků na průjezdní dráhu a na karvinský uhelný revír.

Otázka uhelné pánve se stala na rozdíl od předchozích vyjednávání znovu o poznání svízelnější. Z výsledků pařížské konference bylo stále patrnější, že podstatná část Horního Slezska zůstane i nadále součástí Německa, v čemž se zjevně odrážela snaha kompenzovat německou nelibost nad přiznáním přístupu k moři pro Polsko. Podle předběžných zpráv mělo Polsko obdržet jen nepatrnou část na uhlí bohaté oblasti, jejíž výtěžnost nebude s to uspokojit poptávku domácího hospodářství. Delegát Dazcynski proto použil týchž argumentů, jaké vznášeli českoslovenští zmocněnci, a z jeho výroků jednoznačně vyplynulo, že i pro Polsko nabyla karvinská pánev na významu tak, že se stala takřka životně důležitou a bylo zřejmé, že Poláci ve sporu neustoupí ani o jediný důl. Jejich mluvčí se neustále vraceli k otázce nedávno navrženého plebiscitu, který by se uspořádal na celém Těšínsku, a na základě jeho výsledků by se posléze rozhodlo o rozdělení mezi oba státy.

O té možnosti se v Praze už mnoho diskutovalo a dospělo se k přesvědčení, že by to byl výhodný trumf v polských rukou, jak ve vší tichosti sprovodit problém ze světa. S přihlédnutím k náladám, jaké se tam rozmáhaly, se dalo stěží pochybovat, že by se většina obyvatel nevyslovila pro připojení k Polsku. Zastrašování Čechů, Němců i Šlonzáků, jakož i nacionalistické štvaní bylo na denním programu. Bojovně laděné komentáře v místním tisku horlivě podporovaly i varšavské listy. Poslanci Sejmu se stávali ideovými mluvčími práv Poláků ve Slezsku a za takové se sami nejednou označovali. Čelní politikové se náruživě zapojovali do halasné kampaně.

Štěpánek s Locherem proto přistoupili k minimalizačnímu návrhu v souladu s Benešovou instrukcí, k návratu k úmluvě z 5. listopadu 1918 o hranici na řece Olši, která by podle jejich úvahy mohla být přijatelná pro obě strany. Avšak Poláci tentokrát nechtěli slevit ze svého požadavku na část karvinského revíru. Dokonce nárokovali plnou polovinu z celkového počtu šestatřiceti dolů, a tak způsobili, že další jednání uvízla na mrtvém bodě.

V následujících dnech byli vyrozuměni polští zástupci u mírové konference v Paříži o vytrvalé neochotě Československa uzavřít byť jen trochu přijatelný kompromis, a návrh na uspořádání plebiscitu se tak rázem dostal až k NR.

Také Beneš byl přinucen se rychle vypořádat s novou situací, která vyvstala po neúspěšných jednáních v Krakově. Po poradě s Kramářem se shodli v názoru, že v případě nevyhnutelnosti, narazí-li na neústupnost Dohody, si nechají plebiscit vnutit. Beneš nebyl tak pesimistický při posuzování dalších vyhlídek oproti jiným československým představitelům, neboť byl předem seznámen se skrytou touhou obyvatel Těšínska a nedal se přesvědčit vnějším dojmem. Šovinismus v mnohých projevech pokládal za okázalá gesta lidí, kteří jsou zastrašeni pseudo vlasteneckou demagogií, ale ve skutečnosti spoléhají na hospodářské výhody, které by jim vyneslo připojení k ČSR. Své důvody opřel o výzkum postoje etnických Němců a Židů, kteří tam ve skladbě obyvatelstva představovali ne zrovna pominutelnou menšinu. Za stávající situace to mohl pokládat za nanejvýš významný aspekt. Počátkem srpna povolává NR znovu Beneše a Paderewského, vyslovuje nespokojenost s průtahy a vyčítá jim vzájemnou neochotu případ smírně vyřešit. Clémenceau propouští premiéra a ministra s tím, že NR po konzultaci s dalšími znalci poměrů rozhodne v nejbližších dnech o osudu sporného území. Není zcela jisté, zda už 7. srpna, kdy Beneš s Paderewským stanuli před NR, neprobíhal mezi velmocenskými zástupci názorový rozkol, pokud se týkalo rozdělení Těšínska, který mohl mít původ už v návrhu Polska uspořádat plebiscit. Skutečností zůstává, že trpělivost velmocí byla rozmíškou nástupnických států krutě zkoušená a jejich představitelé hleděli se co nejdříve s problémem vypořádat, neboť bylo načase přistoupit k formování východoevropské koalice, namířené proti hrozbě bolševické anarchie, otřásající stále více Ruskem a infiltrující se do okolních zemí. Bylo očividné, že oba čerstvě znepřátelené státy, ČSR a Polsko, by v této zamýšlené koalici měly mít stěžejní význam. Nebylo proto divu, že nejschůdnější řešení spatřovali státníci USA, Velké Británie a Itálie v plebiscitu, čímž vlastně nepřímo vyjádřili podporu polské myšlence. Jediná Francie nadále podporovala prostřednictvím předsedy NR Clémenceaua zájmy ČSR a přiznávala mu nárok na historické hranice.

Clémenceau stejně jako Masaryk nevěřil na vnitřní stabilitu a vojenskou spolehlivost Polska a obával se bolševické revoluce i v samotné Varšavě. Analogii poměrů si odvodil od Maďarska, které až do počátku roku pokládal za spolehlivější než Polsko. Byl přesvědčen, že rozsáhlý a výkonný průmysl v Čechách a na Moravě, dostatečně zásobovaný uhlím, vytvoří ty nejlepší předpoklady pro plnou zaměstnanost, a tím eliminuje jakékoli podmínky pro nespokojenost mezi dělnictvem a nejširšími vrstvami obyvatelstva vůbec. S vyloučením sociálního napětí považoval Československo za naprosto spolehlivého partnera. Mínění zakládal na poznatcích, získaných jak prostřednictvím Grénardovy komise, tak i zmocněnců známých francouzských firem, kteří vytrvale sondovali podmínky pro výhodné kapitálové investice v hutní a montánní oblasti Slezska.

Těšínský případ se znovu octl na pořadu jednání NR v srpnu a pro rozdílná stanoviska mezi delegáty se nedospělo k dohodě ještě počátkem září. Avšak prozíravý Beneš očekává, že většina, stojící proti Clémanceauovi, dřív či později návrh na plebiscit prosadí, proto se na tu variantu snaží připravit vládu i domácí veřejnost.

Follow