Follow

Milan Trnka, 1. července 2021

Následující příspěvek byl původně napsán pro dvouměsíčník “DEVÍTKA”, který vychází pro potřeby obce Malá Morava, zahrnující devět místních částí. Otištěn byl v čísle 2/2021 v dubnu letošního roku.

V sobotu 26. června se uskutečnila v Moravském zemském muzeu v Brně dlouho odkládaná třetí konference “MORAVA 1918”, na které zazněla mimo jiné přednáška předsedy Moravské národní obce Ing. J. Krábka, ve které představil obsah brožury “Vize pro budoucnost”. Uvedený titul se zabývá problematikou uměle vytvořené soustavy krajů v České republice, kopírující totalitní zřízení po roce 1948. Po dohodě s vydavateli dvouměsíčníku “Devítka” přetiskuje Hlas Moravy původní text příspěvku doplněný jen několika dalšími údaji.

V souvislosti s výzvami moravských iniciativ k zapisování moravské národnosti a jazyka při Sčítání lidu 2021 se objevilo také několik dotazů na problematiku územněsprávního uspořádání státu. Především na ekonomické výhody stovky let uplatňovaného zemského zřízení na území Moravy oproti neúspěšnému krajskému zřízení z dob komunistické totality, ke kterému se však současná Česká republika vrátila. Odpověď není snadná. Hranice takzvaných “Gottwaldových” krajů se neztotožňují na pomezí mezi Moravou a Čechami s historickou zemskou hranicí (ta byla naposledy respektována v dobách existence Země Moravskoslezské za meziválečné existence Československé republiky, a do roku 1948). Hranice krajů zahrnují částečně historické území země Moravy, částečně historické území země Čechy. Jakákoliv srovnávání tak nutně přináší nutnost přepočítávání údajů a následně mnoho nepřesností. Příslušná státní administrativa pochopitelně vykazuje výsledky hospodaření v oblastech určených krajskými, ne zemskými hranicemi.

Územněsprávní členění státu je významné pro všechny občany daného státu. Umožňuje větší nebo menší míru centralizace státní moci a tím i centralizaci či decentralizaci společenského produktu – to je míru přístupu k financím. Česká republika je silně centralizovaným státem. Současné rozlohou a počtem obyvatelstva malé kraje jsou typickým úkazem centralizovaného řízení státu. Právě soustředění státní moci v rukách jedné politické síly vedlo komunisty ke zrušení zemského uspořádání Československé republiky a k jeho náhradě malými krajskými útvary. Česká republika toto uspořádání převzala. To stejné, co bylo na předchozím režimu špatného, se stalo najednou tím nejlepším. Nejen centrum státu – Praha, ale i jednotlivé oblasti státu se nemohou vyvíjet rovnoměrně. Celorepublikový společenský produkt je přerozdělován do těchto oblastí podle potřeb centra, ne podle skutečných potřeb obyvatel.

Podle údajů EUROSTATU byl v roce 2014 hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele historického území Moravy na úrovni 72 % evropského průměru a na jednoho obyvatele historického území Čech 91 % evropského průměru. Zjevně tedy Morava ekonomicky na krajské vnitrostátní zřízení doplácí. A co je horšího: tím, že Morava nemůže být díky hranicím krajů jednotná, nemůže ani řešit svoje společné záležitosti, nemůže jednotně řešit nápravu v nerovnoměrném vývoji s Čechami, nemůže se ani vyvíjet jednotně v kultuře, atd.

Právní experti jsou schopni vysvětlit fakt, že krajské zřízení v České republice je dokonce protiústavní. Preambule Ústavy ČR totiž uvádí mimo jiné: “My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku …. věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti …..”

Článek 99 Ústavy ČR zase uvádí ustanovení: “Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky.”

Článek 100 Ústavy pak tvrdí: “Územní samosprávné celky jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu.”

Jak lze těmto ustanovením rozumět?

Jestliže preambule přiznává, že občané republiky mohou být z Čech, z Moravy nebo ze Slezska a současně hovoří o věrnosti České republiky tradicím dávné státnosti, lze vyvodit, že tyto tradice se týkají Čech, Moravy a Slezska – tedy zemí, které na území současné republiky existovaly do roku 1918, případně až do roku 1948. Ano – vnitrostátní uspořádání těchto zemí vykazovalo v různých dobách různé podoby. A často bylo toto uspořádání nazýváno krajským. Určovala si je ale sama Země podle svých potřeb. Nebyly diktovány z mocenského centra jiné země.

Jestliže znění článku 99 Ústavy České republiky je řazeno před znění článku 100, pak výklad může být následující: Základními samosprávnými celky jsou obce. Vyššími samosprávnými celky jsou kraje. Ale kraje jsou ustaveny Parlamentem České republiky. To znamená, že Parlament určil hranice těchto celků. Občané, kteří se v takovém celku ocitli (bez jakéhokoli možnosti tyto hranice ovlivnit) nemají možnost splnit ustavení článku 100 Ústavy – totiž své právo společenství občanů na samosprávu.

Nejprve nám někdo řekne: “Já jsem Vám určil, jak bude Váš celek vypadat.” A následně Vás začne přesvědčovat: “Vy, které jsem určil za obyvatele mnou ustanoveného celku máte teď právo si sami spravovat své záležitosti.” Nemá to být všechno naopak? Neexistují zcela přirozená územní společenství občanů dříve, než někdo vymyslí hranice do kterých budou patřit? Zřejmě ano! Vždyť v Usnesení Federálního shromáždění bývalé České a Slovenské Federativní Republiky číslo US 01/90 z května roku 1990 o obnovení moravskoslezské samosprávy je uvedeno: “……považujeme zrušení Země moravskoslezské od 1. ledna 1949 v rámci nového územně správního uspořádání (to je vytvoření krajů totalitním režimem) za akt nespravedlivý a poplatný totalitní byrokratickocentralistické praxi, za krok, který byl v rozporu s principy demokracie a samosprávy ……..”

Krajské zřízení tedy nejenže neodpovídá dobrým tradicím dávné státnosti podle preambule Ústavy. Článek 99 Ústavy České republiky stanoví, že vnitrostátním uspořádáním státu budou kraje. Preambule hovoří o Čechách, Moravě a Slezsku, ale Česká republika obnovuje totalitní kraje, která se územním dělením mezi jmenovanými zeměmi vůbec neřídí!

Přenechme tuto problematiku právníkům a vraťme se k ekonomickým dopadům rozdílů mezi zemským a krajským zřízením.

Česká republika je členem Evropské unie. Orgány Evropské unie na základě řady odborných posouzení stanovily postupy při sledování rovnoměrnosti hospodářského vývoje v přibližně stejně velkých oblastech členských států. Účelem je při poklesu hospodářské úrovně pod průměr EU, poskytovat slabším oblastem finanční dotace. Systém má zkratku NUTS odvozenou z francouzského názvu. Připomeňme, že Česká republika má v současnosti kolem 10,5 milionu obyvatel. Velikostní stupně systému jsou rozčleněny do pěti: od NUTS 1 po NUTS 5.

NUTS 1 představuje velké celky v Evropské unii, v průměru o 4,2 milionu obyvatel. Každého hned napadne, že Česká republika se svými cca 4,5 miliony občanů na Moravě a 6 miliony v Čechách by při zemském státním uspořádání toto kriterium lehce naplnila.

NUTS 2 zahrnuje sledování celků v průměru 1,8 milionu obyvatel. Právě tato skupina je adresátem dotací z Evropské unie. Pro Českou republiku představuje naplnění kriteria vnitrostátní dělení na pět nebo šest oblastí. Gottwaldových krajů ale ustavila zákonodárná moc na dvakrát tolik.

NUTS 3 rozeznává územní celky v průměru kolem 400 000 obyvatel, NUTS 4 celky v průměru o počtu 40 000 obyvatel. NUTS 5 pak představuje velké obce nebo shluk několika menších obcí, počet obyvatel není uváděn.

Totalitní systém krajského zřízení v České republice odpovídá i přes značnou rozdílnost velikosti krajů nejvíce kriteriím EU podle NUTS 3. Požadavkem Evropské unie bylo vytvoření takové úrovně územního členění republiky, které by se blížilo NUTS 2. Na takové úrovni pak může ČR čerpat nemalé částky z rozvojových fondů EU. Tak vznikly v České republice takzvané regiony soudržnosti. Největší kraje Moravskoslezský a Středočeský zůstaly beze změny, k nim přibyla jako samostatný region Praha, ostatní kraje byly pospojovány po dvou nebo po třech. Moravské historické území se tedy nachází v regionu soudržnosti “Moravskosleszko”, tvořeném krajem Moravskoslezským, v regionu “Střední Morava” ze spojených krajů Zlínského a Olomouckého, dále “Jihovýchod” (kraje Vysočina a Jihomoravský) a případně Severovýchod (Liberecký kraj spolu s krajem Královéhradeckým a Pardubickým). V těchto slepencích se počet obyvatel pohybuje od přibližně 1,125 milionu do 1,680 milionu obyvatel. Že realizace tohoto originálního řešení přinesla další nárůst administrativy, počtu státních úředníků s relativně vysokými platy včetně doprovodné všudypřítomné korupce je logické.

Počty státních úředníků v České republice jsou alarmující. Krátce jediný příklad: jeden z nejbohatších evropských států Švýcarsko (není členem Evropské unie) čítá 8,5 milionu obyvatel. Vnitrostátní členění je federální. Průměrná mzda je ve Švýcarsku v přepočtu 140 000 korun a počet státních zaměstnanců je 46 000. Česká republika (člen EU) čítá 10,5 milionu obyvatel, vnitrostátní členění je silně centrální, průměrná mzda je uváděna ve výši 35 000 korun. Počet státních zaměstnanců: 482 000!

Ani tato čísla s námi nehnou? (Údaje z Fondík.cz, březen 2021.)

A jak je to s náklady na provoz krajského zřízení? Od roku 2001 do roku 2019 byla vykázána na provozní náklady krajů částka přes 138 miliard korun českých. Z toho na platech krajských úředníků to bylo 44 miliard! Počty úředníků a náklady na provoz krajů rychlým tempem narůstají. Česká televize umožnila 23. března 2021 zhlédnout oznámení poslance za stranu “Svoboda a přímá demokracie” pana Jana Hrnčíře o připravenosti předložit parlamentu návrh na změnu vnitrostátního uspořádání České republiky opětovným zrušením totalitního krajského zřízení a návratu k osvědčenému zemskému zřízení. Pan poslanec uvedl, že úspora by činila pět miliard korun ročně. Neznáme samozřejmě detaily návrhu. Nevíme, jak dalece souvisí uvedená částka pět miliard ročně třeba právě s počtem státních úředníků, nevíme, zda návrh počítá s respektováním tisícileté historické zemské hranice mezi Moravou a Čechami. Protože však pan Hrnčíř není v posledních měsících jediný státní činitel, který informuje o snaze změnit uspořádání ČR k lepšímu, dává jeho iniciativa všem občanům naději, že snad zvítězí rozum a tradice nad zálibou mocných kreslit do map hranice vymyšlených regionů, respektujících ne tradice, ale požadavky zcela jiné.

Vážený čtenáři! Byl jsem požádán, abych uvedl ve svém příspěvku konkrétní čísla, porovnávající ekonomické výhody a nevýhody krajského zřízení ve srovnání se zemským. Omlouvám se! Nejsem odborníkem v dané problematice. Vyhledávat a srovnávat množství dílčích údajů z jednotlivých krajů s údaji z některé varianty možného obnoveného zemského zřízení je opravdu nad moje možnosti. Spíše bych uvítal, kdyby se lidé znalí těchto záležitostí dohodli na vypracování odborné studie, která by zahrnovala třeba období po prosinec 2020. Moravský kulatý stůl ve spolupráci s iniciativou Morava 1918 má už tento požadavek zařazený do nejbližší činnosti.

Follow