Follow

Ano, Morava, tedy její lid, se u příležitosti Sčítání lidu opět ozvala na obranu svých zcizených práv. A to nepřehlédnutelným způsobem. A jako vždy, když Morava opět silněji projeví vůli po spravedlnosti, nechají se její nepřátelé slyšet. Není náhodou, že se naší době někdy říká „postpravdivá“. Alespoň následující článek z webu Nová republika to dokládá. Lži, manipulace, předstíraný rádoby vědecký a odborný názor sdělovaný povýšeneckým způsobem, nechybějí.

Přesto i to je dobrá zpráva. Jako lakmusový papírek ukazuje, že vůle Moravanů prosadit nápravu neopodstatněného ponížení naší vlasti Moravy snahou o její vymazání, sílí. A sílí i vůle prosadit oficiální uznání moravského národa, který stále žije bez ohledu na více než stoletou etnocidu na něm páchanou.

Následně uvedený šovinistický protimoravský článek vzbudil velkou odezvu. Už k němu bylo napsáno neuvěřitelných 171 komentářů.

Jeden z nich, odpověď vyvracející autorovy lži a manipulace, zveřejněný předsedou strany Moravané, MUDr. Ctiradem Musilem, přetiskujeme hned za následujícím článkem.

/redakce Hlasu Moravy/

MORAVSKÁ TEORIE JAKO ROZBÍJEČ REPUBLIKY

Jiří Jaroš Nickelli, 30. března 2021

V současnosti před sčítáním lidu jsme svědky plakátů a výzev typu „Nejsu Čech!“ – „Prihlašte moravskou národnost a moravský jazyk“ a podobně. Tvůrci těchto výzev snad nikdy řádně nestudovali dějiny vlastní země a vývoj vlastního jazyka. Proč? Protože jinak by nemohli veřejně publikovat takové pavědecké výzvy.

Je nepopíratelným faktem existence tzv. „Velké Moravy“. Archeologové, historikové pojímají vznik, vývoj a zánik této společenské entity v rozmezí pojmů „kmenový svaz až raně feudální státní útvar“. Je faktem že tzv. velká Morava byla jak kmenovým svazem slovanských kmenů označovaných v některých kronikách jako „Marharii, Moravané“, přičemž kmen Moravanů měl sjednotit kmeny další, jako Holasice, Slezany a též některé kmeny v Čechách, na Slovensku i v Pannonii. Archeologové i historikové raného feudalismu se shodují na státní formě knížetství pod vládou moravských Mojmírovců, kteří jsou historicky doloženi a mají též své mytologické zobrazení ve znojemské rotundě sv.Kateřiny. Ovšem nevíme nic o etnogenezi entity, která se nazývá dnes „moravský národ“! Nevíme rovněž nic o genezi slovanského jazyka, který bychom mohli nazývat „moravským jazykem nebo moravštinou“!

Vztahovat etnografické poměry pozdního středověku a novověku na území Moravy na etnogenezi moravského národa a jazyka je pavědecké míchání historických reálií s přáním vytvořit moderní moravský národ.
Dále je hluboce rozšířenou nepravdou, že Čechové „ukradli Moravanům stát a jazyk“. Tato pavědecká teorie je dnes některými vydávána za historickou pravdu. Čechové nic nikomu neukradli a neukradli Moravanům ani území ani jazyk.
Jak to tedy bylo? Fakta historie jsou nepopiratelná.

Za počátek je určován rok 907, některými badateli až rok 1055). Vpád Maďarů do Karpatské kotliny Velká Morava jako prestátní útvar nevydržela. Velká Morava zanikla v rozmezí let 907 – 1055 (nejčastěji bývá uváděn rok 907 – některými badateli rok 1055).

To nemohou popřít ani nejfanatičtější zastánci „kontinuity Moravy do dnešní doby“. Tím se ovšem nepraví, že by jednotlivá opevněná centra byla zničena naráz!
Některá hradiště přežívala a byla začleněna do vznikající infrastruktury raně feudálního českého státu, jenž se stal fyzickým i státoprávním nástupníkem Velké Moravy. Byl to proces trvající zhruba dvě století.

Nemáme žádné důkazy, že by se slovanské obyvatelstvo Moravy nějak masově bránilo začlenění do vznikajícího českého knížectví. Navíc tu byla etnická sounáležitost s českými kmeny. Že tyto různé kmeny hovořily svými dialekty, bylo přirozené a nikdo to nepopírá. Tyto dialekty pak vývojem spolu s vývojem nástupnické státnosti českého knížectví splývaly do pozdějšího středověkého českého jazyka s trvajícími nářečními typy.

Nemáme ovšem žádné důkazy o tom, že by se paralelně vyvíjely „jazyk český“ a „jazyk moravský“ jako zvláštní etnické jazyky! Tvůrci „moravského národa“ a „moravského jazyka“ svévolně míchají etnografické (národopisné) projevy s projevy etnickými (národními), a to je velký rozdíl!

Lidově velmi zjednodušeně podáno, je to asi tak, jako bychom chtěli mluvit o Hanácích, moravských Slovácích, Valaších, Horácích jako o „moravských národech“, což jak každý soudný člověk uzná, je holý nesmysl. Pouze umělci jako pan Polívka mohou vyhlašovat mytologická „Valašská království“ nebo, jako to bylo kdysi u básníka Bystřiny „Sůchovskou republiku“! Stejně tak by mohli Jihočeši vyhlásit „Doudlebské království“, Západočeši „Chodskou republiku“ apod. Moravští fundamentalisté tak dokonale míchají národopis s národní politikou!

Celý tento galimatyáš má bohužel své kořeny ve zrušení zemského uspořádání I. republiky.

V tomto naprosto pochybil režim roku 1948 a následné režimy původní zemské uspořádání I. ČSR z těch či oněch důvodů ignorovaly. Ke své škodě a ke škodě republiky! Tyto příčiny však neměly nikdy nic společného s popíráním etnografické specifičnosti Moravy a Slezska (na něž rovněž nelze zapomínat). V tomto smyslu poúnorový režim zrušil Zemi Moravskoslezskou! Několikrát realizované krajské uspořádání nikdy nevedlo k vyrovnání specifika Čech, Moravy a Slezska. Bylo a je neústrojné, nerespektující přirozené spádnice a potřeby regionů. A v tom je zakopán celý pes – nikoli v popírání neexistujícího „moravského národa“ a „moravského jazyka“.
Moravští národovci si neuvědomují – nebo nechtějí uvědomovat! – geopolitické hrozby, které jejich počínání nutně přináší pro celý stát! Protože velmi libě reagují na „moravský separatismus“ zahraniční nepřátelé republiky. Jestliže dokonce některé politické odštěpky moravského hnutí hledaly spojence v Dolních Rakousích nebo i u Lichtenštejnska (!), svědčí to jen o tom, jak se tito odštěpenci vzdálili původním záměrům o jakési „svébytnosti Moravy“. Nebo snad chtěli nechat pohltit Moravu Rakušany nebo Lichtenštejny???
Proto apeluji na rodilé Moravany – nepřihlašujte ve sčítání ani moravskou národnost, ani moravský jazyk – protože oba dva tyto fenomény neexistují. Český stát, česká národnost není a nebyla nikdy nějakým ukradením moravské identity! Nikdy nebyla výmyslem nějakých „obrozenců 19.století“, jak je dnes módní říkat od popíračů českého národa! Český stát a český národ projevující se v různých etnografických skupinách v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, se sjednocoval po tisíciletí. Proces vytvoření národa není žádný umělý projekt, ani politický mýtus, jak to hlásají někteří filosofové, nepřihlížející k historickému vývoji. Etnogenese jsou staleté, ba tisícileté procesy. Germáni Německa se sjednocovali nejméně dvě tisíciletí. Anglosasové, Keltové, a Normani rovněž. Francouzi a Italové jakbysmet.
Ani Češi a Slováci nevznikali nějakým manifestem obrozenců! Vznikali tisíciletým vývojem a nyní chtějí moravští národovci trhat tento proces ve jménu nové iredenty? Vždyť i ten kníže Svatopluk Velké Moravy jim nestojí na Moravě, ale v Bratislavě spolu s velkomoravskou basilikou… Moravané, vzpomeňte si na otce národa, Františka Palackého, jenž o sobě prohlásil: Jsem Čech rodu moravského! a na Jana Amose Komenského který volal ne k moravskému, ale k českému národu, ať se vláda jeho věcí do jeho rukou vrátí!

Autor je členem Společnosti Ludvíka Svobody, Brno

REAKCE – ODPOVĚĎ VYVRACEJÍCÍ NEPRAVDY A MANIPULACE ČLÁNKU

Ctirad Musil, 4. května 2021

Tento článek mě velice překvapil tím, jak až moc se může český šovinismus spojit s naprostou neznalostí vývoje státnosti i etnogeneze obyvatel střední Evropy. Pokud je dotyčný historikem, pak se ovšem nejedná o neznalost, ale zcela cílevědomou provokaci.

Vpád Maďarů Velká Morava nejen že vydržela, ale dokonce staré Maďary vstřebala do svých struktur. Archeologicky jsou Maďaři doloženi na Moravě nejpozději od 80. let 9. století, což vylučuje možnost, že by byli základní, nebo dokonce jedinou příčinou rozpadu tohoto mocenského subjektu. V roce 906 totiž na Moravě žila už třetí generace Maďarů. Nepřímé důkazy v podobě legend napovídají o jisté dohodě mezi Svatoplukem a Arpádem. Maďarský kníže Zoltán měl dokonce za manželku dceru velkomoravského knížete Mojmíra II. O těsné spolupráci s Maďary se zmiňuje i Widukindova kronika. Především chybí archeologické doklady zániku osad v době údajného „rozvrácení Moravy Maďary“. Skutečná příčina chaosu ve střední Evropě není spolehlivě známa, ale Maďaři zjevně nejsou jedinou příčinou. V té době mlčí historické prameny po celé střední Evropě včetně území dnešního Německa. Výjimkou je snad jen zmíněná Widukindova kronika. Co způsobilo v desátém století připojení Moravy k Polsku, tedy nevíme. Co ale víme je, že Češi při dobývání Moravy bojovali o její území s Poláky až do poloviny 11 století. Zdroj s názvem „Kronika a činy polských knížat a vládců“ od Galla Anonyma dokládá, že Češi a Poláci byli v desátém století úhlavními nepřáteli a Morava jim opakovaně sloužila za bojiště. Morava v tu dobu neměla žádný důvod považovat Čechy za sobě bližší, než třeba Poláky a doznívající vztah měla snad jen k rovněž Polskem vstřebanému území dnešního Slovenska, v tu dobu teprve budoucího Uherska. Od poloviny 11. století následovalo jedno a půl století, kdy byla Morava rozdělena na tři údělná knížectví. To vzbuzuje dojem značné analogie s dnešními kraji rovněž cílenými na zánik moravské identity. Ve 12. století sílily snahy o obnovení svébytnosti Moravy. Bitva u Vysoké, nebo bitva u Loděnice jsou toho jednoznačným dokladem. Snaha Čechů o likvidaci Moravy byla tak extrémní, že to ohrožovalo i bezpečnost vyššího celku, tedy Svaté říše římské, což musel její císař Fridrich Barbarossa řešit. Nařídil Čechům respektovat moravskou nedělitelnost i samosprávu a Moravě zase nařídil podřízení českému knížeti, který měl být současně moravským markrabětem. Morava se tak stala opět svébytným státním celkem, který od té doby mnohokrát opustil a zase získal vazbu na český stát.

Na rozdíl od dnešních tvrzení nebyla Morava historicky nikdy součástí Čech a ani Českého království. Morava byla opakovaně součástí zemí koruny české, což je státoprávně zcela jiný pojem. Jedná se o federátní či spíše konfederátní postavení. Vztah Moravy a Čech byl tedy asi takový, jako je dnešní vztah Kanady a Anglie v rámci Commonwealthu, které spojuje pouze osoba Britského panovníka, dnes tedy královny. Morava se opakovaně stávala součástí i jiných soustátí a někdy dokonce na vlastní žádost. Tak se stalo koncem 15 století, kdy dala Morava přednost vládě uherského krále Matyáše Korvína před českým Poděbradem a nebo o více než století později na počátku 17 století, kdy diplomaticky zrušila vazbu na České království a stala se opět součástí zemí svatoštěpánské koruny, čili širší federace uherského soustátí. Po třicetileté válce se také Morava nikdy nestala součástí Českého království a v rámci Habsburských držav byla jedním z jejích definovaných státních celků. V době národního obrození se snažili Češi dosáhnout sjednocení slovanských národů při boji za národní emancipaci vedle dominujících Němců. Částečně by se to dalo pochopit, kdyby to nedělali cestou přesvědčování všech dostupných Slovanů, že jsou vlastně Češi, jen o tom neví. K češství přesvědčovali pražští profesoři a politici Slováky ještě ve 20. letech 20. století. Jak trapné! V 19. století probíhalo národní obrození prakticky u všech evropských národů a je hodně pomýlené si myslet, že se jednalo o českou specialitu. O svou identitu usilovaly dokonce i dominující národy, kdy i Němci teprve prosazovali svou němčinu proti celoevropsky uznané latině. Maďaři na tom se svou národní svobodou nebyli začátkem 19. století o nic lépe než Češi. Na rozdíl od trvale konfliktních Čechů v jejich Českém království se v Moravském markrabství podařilo dosáhnout národního vyrovnání s Němci v roce 1905 diplomatickou cestou.

Češi národního vyrovnání nedosáhli až do konce první světové války a po první světové válce se k Němcům chovali tak, že je doslova nacpali Hitlerovi do náruče. Český a německý šovinismus byly mezi světovými válkami svým vzájemným zrcadlovým obrazem. Ostatní národy na to jen s údivem zíraly. Svůj vztah k zemi ale neměli jen slovanští Češi a Moraváci, ale i německojazyční obyvatelé. Nesouhlas se spojením Čech a Moravy vyjadřovali tedy moravští politici bez ohledu na jazykovou příslušnost. Dokládá to mimo jiné i projev Leopolda Neuwalla na moravském sněmu k českým státoprávním požadavkům v roce 1848. Ten zesměšnil českou snahu zachránit Moravany před poněmčením tak, že budou počeštěni. Psychopatická snaha Čechů neustále se starat o věci po kterých jim nic není, je zřejmě vrozená, protože to vidíme dodnes na postoji Čechů v otázce Tibetu, bývalých zemí SSSR atd. V roce 1918 měla Morava svou jednoznačnou státní identitu o kterou byla při vstupu do Československa připravena. Češi se snažili počeštit všech asi 12 národností na nově vzniklém území Československa. Totální likvidace národní identity se jim podařila jen u Lužických Srbů, které podobně, jako sousední Poláci, zcela odnárodnili. Málokterý historik dnes už ví, že Liberec leží nikoliv v Čechách ale v historické Lužici. Počeštění vzdorující Němci byli odsunuti. Rusíni v době prvorepublikových hladomorů z části utekli do zahraničí, z části se přidali na stranu fašismu. Slováky Češi nutili do češství neúspěšně až do roku 1939, kdy se Slováci trhli úplně. Uznání slovenského národa přišlo až koncem 60. let, po federalizaci. Jak šlechetné! Moraváci byli za svůj relativní klid odměněni odnárodněním. V dějěpisu bylo zakázáno mluvit o Moravě. Děti se neměly nikdy dozvědět, co je Morava, jaká byla její historie i kdy ztratila svou samosprávu.

S Moravským jazykem je to podobné. O Moravském jazyce se psalo běžně v zápisech moravského zemského sněmu a najdeme jej i v „Morawských nowinách“ vydávaných od roku 1948. Jedná se o tiskový orgán Moravského markrabství a v případě zmínky o použitém jazyku se používá výraz „po moravsku“ a „po německu“. Dnešní urážky na adresu Moravanů jsou jen pokračováním českého šovinismu vybičovaného předchozí ztrátou méně poslušných Slováků a Rusínů včetně jejich Maďarské „menšiny“. Největšími šovinisty jsou pak zarputilí Češi na Moravě, kteří se vůči obyvatelstvu s Moravskou sebeidentifikací ohrazují způsobem podobným tomu, který známe od Němců z dob III. říše. Češi ze vzdálenějších oblastí to většinou nechápou. Plzeňáci, nebo Ústečáci ví o Moravě asi tolik, kolik toho ví obyvatel Hamburku o národnostním složení Vídně. Čili většinou nic. Pro západočechy je Morava strašně daleko a zajímají je víc kulturně bližší Pokemoni, sádroví trpajzlíci, halloween, Fanta, Coca-Cola, Harry Potter a jiné typicky „české“ produkty. Autor článku evidentně nezná ani první věty České ústavy, které Čechy, Moravu a Slezsko jasně uvádějí. Nezná státní znak České republiky, který na rozdíl od Českých národopisných oblastí obsahuje jasně definovaný znak Moravy i Slezska. Považovat Moravu a Slezsko za nějakou etnografickou kuriozitu typu Chodska je jednoznačně projev českého šovinismu.

Velice by mě ale zajímalo, co myslel autor tím, že prý na moravský separatismus libě reagují zahraniční nepřátelé republiky. Kteří nepřátelé a kde projevy této libosti můžu najít? Velice by mě to zajímalo. Má tím na mysli jím zmíněné Dolní Rakousy? Bojí se, že by Dolní Rakousy napadly Českou republiku? A co kdyby Českou republiku přepadl třeba okres Púchov? Hrůza jen pomyslet! Co by pak ubozí Čechové pod tlakem takové hrozby dělali?

Na závěr bych chtěl autorovi článku velmi poděkovat, protože každá šovinistická facka od přesvědčeného Čecha je pro Moraváky jen dalším argumentem potvrzujícím jejich pravou národní identitu!

Follow