Follow

Zprávy z Paříže vyvolaly v Československu hotové pozdvižení. Národní shromáždění urychleně zasedalo a prostřednictvím svého předsedy Františka Tomáška vybídlo prezidenta k co nejdůraznějšímu protestu. Je to už celkem zbytečné, neboť Masaryk se k zásadní výhradě rozhodl hned poté, kdy se seznámil s Benešovou zprávou. Zatím vybízí Beneše s Kramářem, aby návrh NR nepřijali. – Nejedná se o národnostní, ale o hospodářský problém – sděluje prezident poslancům, kteří toho dne v zasedací síni rozhořčeně hlučí – velmoci si musí uvědomit, že ochromují svým rozhodnutím celý náš průmysl včetně muničních závodů a zbrojovek, na jejichž bezvadném chodu jim záleží. To není zrovna uvážený krok za předpokladu, že bolševická expanze nepřestává hrozit z více stran. –

W. Wilson, jenž v květnových dnech opět pobývá v Paříži, kde se nechal v NR přechodně zastupovat Lansingem, si vyslechne Herberta Hoovera, poradce Kongresu v v hospodářských otázkách, v současnosti pověřeného řízením akce ARA (AmericanRelief Administration), což byla nevládní hospodářská organizace, zabývající se prodejem nadbytečných válečných zásob USA v zemích postižených válkou. Čistý výtěžek z prodeje byl věnován na obnovu hospodářské struktury a dobročinné účely. Hoover, pozdější prezident Unie, byl už obeznámen s poměry ve východní a střední Evropě. V posledních týdnech studoval situaci v průmyslovém Těšínsku a přilehlé oblasti Horního Slezska. Poznal nejen tamní specifické problémy, ale pochopil i význam uhelného revíru pro oba sousedící státy. Přimlouval se za myšlenku, aby karvinská pánev byla alespoň prozatímně vyjmuta z pravomoci Polska i ČSR a spravována až do úplného vyřešení sporu velmocemi Dohody. Pro svůj záměr získal podporu Britů, jmenovitě Lloyda George.

Paderewski na doporučení velmocí odcestoval 25. července do Prahy, aby vyjednával přímo s Masarykem, neboť po sérii předchozích nedorozumění ztratil důvěru k Benešovi.

V Praze mezitím došlo k posunu vnitropolitického spektra. Po červnových volbách získala přístup do parlamentu většina poslanců sociálnědemokratické strany a za premiéra vlády byl povolán Vlastimil Tusar. Kramář se počátkem července dozvěděl v Paříži o svém odvolání a nadále vystupoval už jen jako šéf národních demokratů. Před Tusarovou vládou se hromadí další problémy. Od prvním červnových dnů začaly boje na jižním Slovensku, kam pronikla armáda maďarských bolševiků a čs. jednotky utrpěly několik porážek. Oproti tomu se Poláci v Rusku vykazují úspěchy s Rudou armádou. Situace se začíná všeobecně vyvíjet v neprospěch republiky.

To vše Masaryk nespouští ze zřetele, když vystupuje v jednání s polským premiérem. Avšak nyní se zbytečně obává obvyklé polské arogance. Paderewski je podstatně jiný politik než jeho předchůdci v čele polské vlády. Je především intelektuál a veskrze citlivý umělec, realisticky posuzující možnosti v daném postavení. Argumentuje tím, že ani Polsko se neobejde bez koksovatelného karvinského uhlí, a slibuje plynulé dodávky do ČSR z revíru, pokud jej Dohoda přiřkne jeho zemi. Premiér přislíbil i výstavbu náhradní trati, paralelní s Košicko-bohumínskou dráhou. Svěřil se s obavami o osud Ruska a za větší nebezpečí než bolševismus pokládá republikánské zřízení, jež by bylo nejméně vhodnou formou vlády pro zvládnutí despoticky smýšlející aristokratické struktury v Rusku. Varuje před Kramářovým krátkozrakým rusofilstvím, které by v budoucnosti mohlo poškozovat rozvoj českopolských vztahů. Schůzka politiků vynesla přes vzájemnou zdrženlivost neočekávaný pokrok. Oba státy navzájem uznaly svoji existenci a dohodly se na navázání diplomatických styků na úrovni vyslanectví.

V Paříži mezitím pokračovalo jednání NR, která přiznala Polsku přístup k moři i přes odpor Německa. Foch spatřil v reakci Němců zlověstné znamení, urychleně povolal Beneše ke konzultacím a pokusil se od něho získat příslib podpory ČSR z jihu při předpokládaném konfliktu s Německem. Obává se, že s Polskem by nebylo možné počítat, neboť je zcela zavlečené do války se sovětským Ruskem. Beneš citlivě rozpoznal příznivou situaci a předložil vlivnému maršálovi návrh, aby svou autoritou velitele dohodových vojsk přiměl Polsko k uzavření smlouvy s ČSR o okamžitý vojenský zásah proti Německu v případě napadení některé ze signatářských stran, ale podmiňuje ji dalším závazkem o projednávání těšínského problému. Po dotazu do Prahy se Beneš dovídá, že s něčím takovým lze počítat nanejvýš symbolicky, protože od vypuknutí bojů na Slovensku není k dispozici k okamžitému nasazení ani jediný vojenský kontingent. V létě 1919 stíhají čs. oddíly nasazené do bojů na severním břehu Dunaje vleklé neúspěchy a to je výrazným podnětem pro ochabující polské naděje na znovuzískání celého Těšínska. Opět se v tisku spekuluje s podporou slovenského separatismu, neboť není v Polsku zájem, „aby se Češi roztahovali pod Karpaty“, jak zněl jeden z titulků. Poláci se od vypuknutí bojů na jihu Slovenska všemožně pokoušeli zkomplikovat postavení čs. jednotek, jak jen mohli. Transporty vlaků s válečným materiálem a vojenskými posilami do oblasti byly pod nejrůznějšími záminkami zadržovány v Těšíně, na trati v blízkosti Třince a Jablunkova se objevily překážky, nebo byly rozebrány části kolejí. To vše ostře kontrastovalo s pokračující benevolencí ČSR i nadále propouštět vojenské vlaky do Polska bez nejmenšího omezení. Mezi obyvateli, kteří mlčením vyslovují souhlas k postupu polských úřadů, se poznenáhlu rozmáhá nálada řešit problém okamžitě. Tisk tyto stále hlasitější tendence podporuje prohlašováním, že čs. armáda má nízkou bojovou hodnotu, což dokazuje na příkladech střetnutí s Maďary. Vyzval obyvatele polského původu, aby sami rozhodli o svém osudu a nečekali na podporu řadového vojska, které je vázáno boji s ruskými bolševiky.

A tak v důsledku šovinistické kampaně houstlo v Těšínském Slezsku napětí a brzy se přeneslo i do západní části, nacházející se pod českou správou. Na domech Poláků, na veřejných budovách i věžích kostelů vlají bílo-červené prapory, o překot se zakládají občanské milice a v nejednom případě se dělníci odebírají na pracoviště ozbrojeni, ať už do hutí, dolů, či továren. Po dočasném příměří opět hrozilo vážné nebezpečí přímé konfrontace.

Follow