Follow

Milan Trnka, 14. května 2021

V dubnu 1991 sílil tlak mnohých, někdy samozvaných “mocných”, kteří zneužili svého politického vlivu a funkcí ve státní správě (ať už si tyto funkce zajistili hbitou změnou svého politického přesvědčení po listopadu 1989 nebo funkce získali nově za různá vytvářená uskupení v polistopadových volbách) na zachování totalitních praktik, zajišťujících jim všemožné výhody. Svoje jednání odůvodňovali odpovědností k občanům, nezbytností zachovávat pořádek aby se zabránilo “nedozírným následkům”, nutností dokončit politické a hospodářské přeměny a teprve potom se ve stabilizovaném režimu zabývat “podružnými” názory a žádostmi různých skupin obyvatel.

Většina sdělovacích prostředků projevovala oddanou podporu těmto “čelným osobnostem společnosti”. Osvědčené metody z předchozích totalitních období znova našly uplatnění.

Jedna z těchto metod využívá neinformovanosti obyvatel k tomu, aby je přesvědčila, že ti, kteří požadují nějaké změny nejsou zdaleka ve většině, protože je tu mnohonásobně větší počet těch, kteří se k těmto změnám neprojevují. Termín “mlčící většina” se začal hojně vyskytovat v komentářích o údajně absurdních požadavcích několika křiklounů na náměstích, kteří chtějí obnovovat jakousi zemskou samosprávu nebo dokonce argumentují nějakým jiným než českým národem. Drtivá mlčící většina přece nesouhlasí s takovými názory, nepřipustí žádné změny a jednoznačně podporuje linii nastolenou novým režimem. Staré pořekadlo, že “kdo mlčí, souhlasí” bylo změněno na “kdo mlčí – nesouhlasí”.

V souvislosti s požadavky Hnutí samosprávné demokracie – Společnost pro Moravu a Slezsko na přeměnu České a Slovenské federativní republiky na trojfederaci, případně na autonomii Moravy a Slezska v rámci České republiky se objevil termín “mlčící Moravané”, kteří prohlašovali, že žádní Moravané neexistují, a že ti, kteří mlčí nechtějí žádat o právo rozhodovat o vlastní zemi ekonomicky i politicky, ale jsou spokojeni s centralistickým řízením tzv. “českých zemí”. Signatáři těchto mlčících Moravanů dostávali neomezený prostor pro vnucování svých tvrzení v televizních vysíláních i v celostátním tisku. Intenzita protimoravských výpadů nabývala až hysterické podoby. Tak například “Hanácké noviny” ze 3. dubna 1991 psaly o Boleslavu Bártovi a jeho spolupracovnících, že se zabývají myšlenkou vyhlásit “Moravskou sovětskou socialistickou republiku”. Noviny varovaly před „zlověstnou rudou moravskou orlicí“, která roztahuje nad Olomoucí svá křídla. 29. dubna 1991 olomoucký městský rozhlas vyzýval obyvatele města, aby podepisovali prohlášení “Mlčících Moravanů” žádajících odsouzení politiky HSD – SMS, kterou se Hnutí snaží zabránit tvorbě nové celorepublikové ústavy dle návrhů z Prahy.

Občanské fórum, vystupující rozhodně proti požadavkům na obnovení samosprávy Moravy se během jara 1991 rozpadlo na Občanské hnutí, Občanskou demokratickou stranu, Občanskou demokratickou alianci a Levý střed. Televizní zpravodajství se předháněla ujišťováním, jak těmto politickým stranám nevadí rozdílné názory na politickou práci pro blaho republiky a jejích občanů. O pravdivosti těchto tvrzení svědčí nejlépe písemný výrok tehdejšího poslance České národní rady pana Biňovce z 20. dubna 1991 po skončení jednání o vhodnosti zemského zřízení: “ ….. po jednání ve svých klubech se sešli poslanci, zvolení za Občanské fórum a dohodli se jako za starých dobrých časů.” Protože pan poslanec byl znám jako přední odpůrce obnovení zemského zřízení, lze se lehce dovtípit na čem se poslanci z různým politických uskupení bývalého OF dohodli. A dá se i dovtípit, které “staré dobré časy” měl zřejmě na mysli.

Dozvuky rozpadu Občanského fóra na více politických stran se objevily také v praxi premiéra České republika Petra Pitharta. 2. května 1991 navštívil pan premiér Šumperk. Starostou města Šumperka byl v té době pan Ctirad Medlík, člen HSD – SMS. A voliče ze severní Moravy zastupoval v České národní radě pan Ing. Ladislav Krčma, občan města Šumperka a rovněž člen HSD – SMS. Ani pan starosta, ani pan poslanec nebyli pozváni na jednání s panem premiérem za jeho pobytu v Šumperku. Za to obdržel pozvánku na jednání jiný poslanec ČNR pan Němčík z města Jeseníku, člen ODS. Přehlížení obecních zastupitelů zvolených za Hnutí za samosprávu Moravy a Slezska mělo zřejmě patřit k politické vyspělosti představitelů “českého” státu.

3. května 1991 se uskutečnilo první stání před Okresním soudem ve Zlíně v záležitosti sporu mezi poslanci Federálního shromáždění Boleslavem Bártou a Stanislavem Devátým. Předmětem sporu bylo nařčení docenta Bárty panem Devátým z října roku 1990, že Boleslav Bárta byl agentem komunistické Státní bezpečnosti. Stojí za to, seznámit se alespoň s některými vybranými otázkami a odpověďmi.

Právní zástupkyně B. Bárty, paní JUDR. E. Poláčková požádala Stanislava Devátého o sdělení původu podkladu, který pro své tvrzení má.

Odpověď pana Devátého: “Informaci jsem získal od novináře, kterému jsem se zaručil, že jeho jméno nebudu zveřejňovat. Nemohu tedy uvést, o koho se jedná,”

Otázka: “Ověřil jste si tuto informaci, než jste ji zveřejnil v Lidových novinách?”.

Odpověď : “Nikoli. Informaci jsem neověřoval, neboť jsem k tomu neměl pravomoc. Považoval jsem ji za hodnověrnou, protože jsem tomu člověku věřil. Nebyl jsem informován, odkud tento člověk informaci získal.”

Otázka : “Nezdá se Vám podivné, že jste tuto informaci získal jen o Boleslavu Bártovi?”

Odpověď: “ Na tuto otázku nebudu odpovídat.”

Otázka : “Musel jste si přece být vědom, že veřejnost přijme tuto informaci jako fakt.”

Místo pana Stanislava Devátého odpověděl jeho právní zástupce JUDr. J. Machourek. Vznesl protest proti otázce, protože otázka již sama obsahuje odpověď.

Další otázka: “Napadlo Vás, že získaná informace nemusí být pravdivá?”

Odpověď : “Předmětem tohoto řízení je novinový článek v Lidových novinách, nikoli údaj o pravosti informace.”

Není divu, že jednání se dostalo brzy do slepé uličky a bylo oznámeno pokračování v dalším stání. Ovšem termín druhého stání oznámen nebyl.

Zemská rada Hnutí za samosprávnou demokracii zveřejnila 12. května 1991 v Olomouci žádost, kterou se obrátila na prezidenta ČSFR Václava Havla a další účastníky porady, která se uskutečnila na zámku v Lánech dne 10. května. V žádosti je uvedeno, aby listina tvořící východisko k novému pojetí federativního uspořádání československého státu (“Státní smlouva”) byla podepsána také zástupci Moravy a Slezska. Měli by to být poslanci z České národní rady, zvolení ve volbách na Moravě. Jména signatářů měly vzejít z volby mezi samotnými moravskými a slezskými poslanci, nikoliv direktivním rozhodnutím České národní rady. Dále je požadováno, aby pan prezident Havel zval ke všem jednáním o budoucím státoprávním uspořádání Československa, která svolává, také zástupce HSD – SMS.

Na 8. června 1991 byl připravován do Brna II. Sjezd HSD – SMS. Jeho přípravě věnoval docent Bárta mnoho času. Zachoval se koncept úvodního slova pana předsedy k účastníkům Sjezdu. Některé pasáže jakoby naznačovaly osudovost nejbližších dnů:

“Za málo více než rok naší existence bylo proti Hnutí nevybíravě použito snad všech nekrvavých, ale neméně poškozujících metod likvidace politického protivníka, z něhož především bývalé Občanské fórum vykonstruovalo svého nepřítele číslo jedna. Fantazijní falešný obraz našeho Hnutí jako rozbíječe československého státu, jako bandy moravskoslezských šovinistů a separatistů prolezlé komunisty, která chce obnovit feudální poměry, byl a dosud je rozšiřován ve sdělovacích prostředcích, které v absolutní převaze slouží zájmům bývalého OF i po jeho současné metamorfóze.”

“Toto politicky zrůdně umělecké dílo bylo a je čile doplňováno dalšími technikami boje o moc a o duši občana.”

“Ty nejagresivnější skupiny bývalého OF potřebují naše Hnutí co nejvíce oslabené, pokud možno zlikvidované.”

“Střezme se dnes i v budoucnu ideové a akční nejednoty, byť by se nám podbízela pod sebelíbivějšími hesly.”

Na tomto místě je vhodné připomenout slova tajemníka HSD – SMS Aleše Kladivy, která pronesl 22. 3. 1991 ve Federálním shromáždění: “(Boleslav Bárta) měl a má své nepřátele pro vždy nekompromisní a přímé postoje a neschopnost ohýbat hřbet. To platí i pro dnešní dobu, kdy stojí v čele Hnutí za samosprávnou demokracii. V podzimním období jsem nechtě vyslechl zde v parlamentě krátkou úvahu: “Když zlikvidujeme Bártu, zlikvidujeme snahy o moravskou samosprávu.”

Při vystoupeních poslance Bárty ve Federálním shromáždění vstávali poslanci za Občanské fórum (a později za ODA a ODS) z lavic a opouštěli parlamentní jednací sál. O to větší radost měl Boleslav Bárta z pozvání prezidenta republiky k účasti na setkání předsednictev Národních rad Slovenské a České republiky s představiteli politických stran v republice. Setkání bylo organizováno na budmerickém zámku blízko Bratislavy a na programu bylo řešení ústav jednotlivých republik a ústavy federální. Existují neověřitelné informace, že předseda Hnutí byl před svou účastí varován.

31. května 1991 odvysílal ve večerních hodinách Československý rozhlas zprávu: “Během vrcholného setkání představitelů našeho politického života v Budmericích na Slovensku zemřel ve věku 62 let předseda HSD – SMS, poslanec Federálního shromáždění, docent doktor Boleslav Bárta, CSc.”

O něco později vystoupil v Československé televizi prezident republiky V. Havel : “Jsem zplnomocněn účastníky dnešní schůzky oznámit především to, že v půl druhé bez jakýchkoli předběžných známek nemoci nebo nevolnosti ke konci svého poklidného diskusního vystoupení dostal srdeční nevolnost pan poslanec Bárta a krátce před třetí hodinou zemřel. Byla mu okamžitě poskytnuta lékařská péče několika přítomnými lékaři, kteří udělali vše, co bylo v jejich silách.”

Týdeník Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko “Moravskoslezská orlice” přinesl v čísle 21/91 ze 4. června 1991 informaci redakce, že bezprostředně po odvysílání zprávy o úmrtí předsedy Hnutí telefonicky kontaktovali redaktoři správní aparát budmerického zámku ve snaze získat bližší vysvětlení. Bylo jim sděleno, že k převozu B. Bárty byla přivolána helikoptéra. Ta však přistála v Budmericích až půl hodiny po odjezdu sanitky, která převezla umírajícího do nemocnice v Kramárech. Předseda Hnutí údajně zemřel až ve jmenované nemocnici.

Rodina zemřelého nebyla o úmrtí informována jinak, než poslechem rozhlasových a televizních zpráv. Oficiální oznámení po urgencích v pražské prezidentské kanceláři a u federálního ministra vnitra pana J. Langoše získala až kolem třinácté hodiny dne 1. června. Oficiální lékařská zpráva o příčině smrti pana docenta Bárty nebyla k dispozici ještě ani 4. června.

Ze vzpomínek blízkého spolupracovníka pana Ing. Zdeňka Tichého: „Rozloučili jsme se v pátek ráno na Měnínské (sídlo Hnutí v Brně) v obvyklé atmosféře. Slávek odjel na jednání o ústavách do Budmeric, zatím co já jsem měl před sebou spoustu menších předsjezdových úkolů. Setkat jsme se měli v neděli ráno na brněnské předsjezdové konferenci. Slávek odjížděl do Budmeric na jednání s prezidentem o ústavách s radostí a s nadějí, že se mu podaří dosáhnout obratu v oficiálním pohledu na počet ústav, a představit náš návrh Ústavy Země moravskoslezské. To páteční ráno jsme se viděli naposledy.“

Smuteční obřad se konal 11. června 1991 v Janáčkově divadle v Brně a zúčastnilo se ho kolem tří tisícovek lidí. Z pověření předsedy Federálního shromáždění pana Alexandra Dubčeka se dostavilo několik řadových poslanců FS, žádný z vyšších představitelů Federálního shromáždění, žádný předseda nebo místopředseda Sněmovny, žádný vyšší představitel České národní rady nebo vlády kromě ministra vlády České republiky Jaroslava Šabaty. Prostor rozloučení s Boleslavem Bártou snímalo po dobu necelých tří hodin několik televizních kamer, ale v Deníku československé televize žádná zpráva odvysílaná nebyla. Pravda a láska vítězila na celé čáře. Lékařská zpráva sice nepotvrdila cizí zavinění, dodnes je ale úmrtí Boleslava Bárty mnohými pamětníky prezentováno jako politická vražda s vědomím tehdejšího prezidenta V. Havla, jako důsledek nelidské štvanice na režimu nepohodlného člověka. Paní Bronislava Zelinková z Bruntálu tuto skutečnost vyjádřila položením trnové koruny na rakev.

A ještě dovětek ze vzpomínek dalšího blízkého spolupracovníka Boleslava Bárty pana Ing. Josefa Pecla: „…..Připomíná mě to dobu, kdy jsme s rozpaky stáli nad rakví člověka, který snad mohl ještě žít. Neuměli jsme si tehdy mnohé vysvětlit. Nevěřili jsme, že u nás je možné doslova všechno! Byli jsme příliš naivní? V Budmericích, kde se jednalo o státoprávním uspořádání byl přítomen i Václav Havel, tehdejší prezident ČSFR. Ze skutečnosti vím, že stačí přítomnost ministra, aby musela být přítomna úplná zdravotní péče. Nebyl-li při Bártově srdeční slabosti kyslík, nebyli-li lékaři, chyběl-li vrtulník k přepravě, nevěděla-li rodina zesnulého celých osm hodin po skonu kde se tělo zesnulého vlastně nachází, nutně se každému soudnému člověku vybaví nepříjemné asociace.“

Od smrti pana docenta Boleslava Bárty uplyne 31. května 2021 již třicet let. Jeho odkaz žije. Žít musí i naše vědomosti o jeho myšlenkách, o jeho práci pro naši Moravu. Nezapomínejme!

Follow