Follow

Vyklizení dobytého území bylo v české veřejnosti přijato s rozčarováním i zklamáním a mnozí jej pokládali za hluboké národní pokoření. Hněv se poznenáhlu občacel proti velmocím, v jejichž postupu byly spatřovány temné intriky. Skepsi podporoval tisk a v nejednom zatrpklém komentáři vyčítal neschopnost vedoucím politikům udržet vojenské výdobytky a nedostatek odvahy nepodvolit se nátlaku.

Právě opačný tón se v těch dnech nesl z druhé strany severních hranic. Polský tisk se zalykal nadšením a znovu dával průchod starému požadavku rozšířit hranice až po Ostravici a vřele doporučoval svým státníkům přikročit k tomu neprodleně, dokud je doba nanejvýš příznivá.

Záhy se však ukázalo v samotné Paříži, že příznivá pro jejich věc zdaleka nebyla tak, jak si mnozí činitelé v Polsku namlouvali. Ve městě nad Sénou pokračovala mírová konference a čs. vyslanci stáli před nesnadným úkolem. Už 7. března zvedl Kramář pohozenou korouhev, osobním dopisem se obrátil na Clémenseaua a naléhal na definitivní vyřešení těšínské otázky. Tentokrát se nijak nezdráhá přiložit skalpel přímo na bolestivý problém, který vyvstal od října loňského roku mezi občma nástupnickými státy, a rozhodl se zajít v historických nárocích mnohem dál než doposud. Snad se v tom skrývala rozhorčená odezva na polské požadavky rozšířit etnografickou, a tedy i politickou hranici až k Ostravici. Odlišný, kompromisní pohled na vyřešení situace, jaký zastával prezident, naprosto odmítal vzít do úvahy.

Beneš až doposud kolísal mezi oběma vlivy, ale v důsledku posledních událostí i samotného pařížského klimatu, kdy se veřejnost přikláněla k Polákům, se posléze přidal ke Kramářovi. Vedle nároku získat území až po Vislu vznesl premiér nárok i na Ratibořsko, Hlubčicko a Rybnicko, které se nacházely v Horním Slezsku na německém území, ale jež se už v nejbližších dnech měly stát předmětem jednání konference, která uvažovala o rozdělení mezi Německo a Polsko. Nyní se Kramář ozval s požadavky i za československou stranu. Vedle historickoprávních argumentů poukázal i na další okolnosti, kterými ČSR přispívá k spojeneckým zájmům, především účastí legií v Rusku, bojujících proti bolševismu.

Souběžně s pařížskou delegací vyvíjí akvitiu i Masaryk. Snaží se zejména získat podporu u státního sekretáře USA Lansinga. Navrhuj odškodnit Polsko za Těšínsko v Horním Slezsku, a zajistit tak pro sousední stát náhradní uhelný revír.

24. března se NR seznamuje s poměry na Těšínsku a předvolává si členy Grénardovy komise. Místo odvolaného Grénarda předstoupil před NR její nový šéf major Coulson s právníkem Coolidgem. Oba pobývali v obou částech rozděšleného Těšínska po 25. únoru a získali tam řadu cenných poznatků. Výsledky svého zkoumání shrnuli do stanoviska, jímž podpořili nároky Československa jak na průběžnou dráhu, tak i na uhelný revír a odvolávali se na nálady tamního obyvatelstva, které bez rozdílu národnosti usilovalo stát se občany Československé republiky. Svěřili se i se svými dojmy ze setkánbí s průmyslníkem Larischem a ředitelem vítkovických železáren Sonnensheinem, která se neskrývali s obavami, že výkon československého průmyslu by mohl výrazně poklesnout, pokud bude násilně oddělen od uhelné pánve. Z pověření NR seznámil francouzský ministr zahraničí Pichon Beneše a Paderewského s tím, že NR po zvážení všech informací vynese závěrečné rozhodnutí v následujících dnech.

Follow