Follow

Lubomír Kubík, 15. listopadu 2020

Přijetí pragmatické sankce českými, moravskými a slezskými stavy pro království české, markrabství moravské a vévodství slezské.

17. dubna 1711 zemřel Josef První, císař Římský, král Uherský a Český /nekorunovaný/, a to v pouhých dvaatřiceti letech po šestiletém panování, kdy příčinou smrti bylo tehdy obecně rozšířené a zhoubné onemocnění neštovicemi. Za nástupce byl povolán jeho mladší bratr, sedmadvacetiletý Karel, neboť mužské potomky Josef nezanechal a Karel byl posledním, jenž se dožil dospělého věku z někdejšího rodinného svazku jejich otce, Leopolda Prvního /1657-1705/. Pro doposud vládnoucí dynastii nastala poněkud svízelná situace, v níž se ocitlo i dědictví rakouské větve. Za Leopolda Druhého už vymřela po meči španělská větev Karlem Druhým /1665-1700/ a doposud trvaly válečné spory o legitimní nástupnictví, do něhož se zapojila Francie, neuznávající nároky rakouského domu a udržující politickým nátlakem, vyvíjeným výbojným králem Ludvíkem Čtrnáctým, na španělském trůně příslušníka své dynastie Bourbonů Filipa Pátého z Anjou. Z důvodu obav, aby stejné poměry neohrozily i středoevropské, prostředky obratné sňatkové diplomacie po generace stmelované podunajské soustátí, kdy už se na válečném kolbišti tolik nedařilo, byla 19. dubna roku 1713 svolána tajná rada. Stalo se tak z podnětu samotného panovníka a jeho rádců po dvouletém vyjednávání. Tam císař Karel Šestý vyhlásil ,nezměnitelný a trvalý zákon‘ o posloupnosti na trůnech rodiny Habsburků. Vedly jej docela praktické pohnutky, neboť z již několikaletého manželství se zatím nedočkal mužského potomka a napjatý stav trval nadále. Ustanovení, které vydával v platnost, uvádělo úvodem zásadní prohlášení o nedělitelnosti habsburských dědičných držav v pokolení mužských potomků dle řádu prvorozenství se zdůrazňujícím dodatkem, že pokud by jich nebylo, mělo nastoupit ženské pokolení podle téhož řádu prvorozenství, a to tak, aby dcery Karlovy měly přednost před dcerami Josefovými a ty zase před dcerami otce Leopolda Prvního, tedy před doposud žijícími sestrami Karla a Josefa. Zákon byl nazván ,,Pragmatická sankce“ a průběh jednání, jakož i jeho znění, měl prozatím zůstat v utajení, když s ním seznámení rádci včetně samotného Karla mohli nadále očekávat, že při císařově věku má reálnou naději se mužského potomka ještě dočkat. Shodou okolností se naděje příznivě naplnila 13. dubna 1716, kdy císařovna Alžběta Kristýna porodila syna, pojmenovaného Leopold na památku svého dědečka. Radost však netrvala dlouho a dítě zemřelo téhož roku 4. listopadu na záškrt. V průběhu následujících let se narodily tři dcery a znepokojený vladař nadále neváhal s předložením „Pragmatické sankce“ jak v zemích habsburského domu, tak se domáhal jejího přijetí i u evropských vládnoucích dvorů.

Stavům českým byla sankce předložena při příležitosti svolaného zemského sněmu v Praze ve dnech 9.-16. října 1720. Jak uvádí dobové letopisy, sněm byl ,neobyčejně početný‘ se zastoupením osob stavu panského /23/, rytířského /18/, prelátů /18/, a purkmistrů královských měst /26/, tedy v úhrnném počtu 85 účastníků. Zní to značně nadneseně, neboť jenom členů českého zemského sněmu z řad pánů a rytířů bylo takřka 500… Znamenalo to nejspíš, že v přístupu k císařskému výnosu ze všeho nejvíc převládala lhostejnost a drtivá většina se nedostavila. Celé jednání o císařem předloženém zákoně proběhlo nejen rychle, ale s naprostým porozuměním, dokonce i s vděčností, o čemž svědčí vydaný záznam. Schválen byl 16. října 1720, sepsán v německém jazyce na pergamenu, opatřen vazbou v kůži se zemskou pečetí, nesoucí vyobrazení zemského patrona knížete sv. Václava. O den později 17. října byla „Pragmatická sankce“ přijata i od stavů moravských a 25. října od stavů slezských. Stavové uherští přijali sankci až v roce 1722, stejně jako stavové rakouští při dědičných zemích. Poté zákon vešel v platnost. Dlužno poznamenat, že císař Karel Šestý dřív, než předložil znění navrhovaného zákona českým stavům, jim prozíravě slíbil, že v případě kladného přijetí se nechá korunovat na českého krále už v průběhu následujícího roku. Nemohl proto nepochybovat, že vše proběhne hladce, už proto, že jeho předchůdce Josef První českou korunu nepřijal a zemští stavové byli jeho odtažitým přístupem k dosavadní, vladaři udržované tradici, přinejmenším zklamaní. O to víc v nich císařovo nynější prohlášení vyvolalo nadšení. O až podbízivém postoji českých stavů, sestávajících převážné z příslušníků neslovanského původu, usídlených v zemi po konci třicetileté války na konfiskovaných majetcích původní revoltující domácí šlechty, ponejvíc evangelického vyznání, kterými byli za projevenou loajalitu k císařskému dvoru v čase po krvavém potlačení stavovské rebelie štědře obdarováni panovníky Ferdinandem Druhým, i jeho synem, toho jména Třetím, konec konců svědčí i samo jimi vydané prohlášení na zmíněné listině, viz následující výtah v původním znění:

A poněvadž se při uvažování veledůležitého skutku Jeho Veličenstva seznalo, že tento řád o posloupnosti od našeho nejmilostivějšího krále a pána pro čest a chválu Boží, též i pro zachování samospasitelného náboženství katolického, jakož i proto dán byl, aby se obecné dobré jak ve všech dědičných zemích, tak zvláště v tomto království Českém množilo a zachovalo a všecko zlé a nebezpečenství odvrátilo, které z nedostatku takového dobrého řádu vzejíti může, a zvláště pak proto, že taková posloupnost a dědičnost základ svůj má v obnoveném zřízení zemském a tam jmenované a od císaře Karla IV. v Praze dne 7. dubna 1348 království Českému a k němu přivtěleným zemím dané Zlaté bulle a též v majestátech od krále Vladislava na hradě Pražském v pátek po Třech Králích roku 1510 a od krále Ferdinanda I. tamtéž v sobotu po sv. Jiljí roku 1545 vydaných a od stavů českých co základní zákon po všechny časy zachovávaných, jakož i že není proti privilejím zemským od císaře Ferdinanda II. roku 1627 dne 29. května stvrzeným. Proto chceme svou nejponíženější oddanost a přirozenou věrnost k Jeho Veličenstvu a k jeho nejjasnějšímu arcidomu najevo dáti tím, že ustanovení Jeho Císařské Milosti s nadepsanými základními zákony zemskými se srovnávajícími, co nejposlušněji a jednosvorně se podrobujeme, nýbrž i bezvýjimečně zavazujeme, že i my a potomci naši již často jmenovaný řád o posloupnosti od Jeho Veličenstva vydaný ve všech jeho kusích nejen držeti a zachovávati, ale i svými statky a hrdly, jak to naše věrnost a povinnost žádá v každý čas hájiti chceme, poněvadž i nejponíženěji důvěřujeme a naději máme, že nás, nejponíženější stavy a obyvatele tohoto království Českého, Jeho Veličenstvo nejen při zmíněné Zlaté bulle a majestátech, které za základní zákony zemské platí, ale i také při všech privilejích od Jeho Milosti Císařské Ferdinanda II. slavné paměti dne 29. května 1627 stvrzených, jakož i při všech jiných starobylých řádech a zvycích, zachovati ráčí.

Co k tomu dodat v současnosti? Svědčí to mimo jiného o naprosté ztrátě vůle natož odvahy domácí šlechty aspoň náznakem projevit vlastní stanovisko i u té části účastníků, původem z domácích stavů, avšak zcela zastrašených osudem krajanů a v mnohých případech i svých přímých předků. Situace podobná a často i shodná s tou, jaká nastala v našich zemích v průběhu minulého století s nástupem okupace v roce 1939, komunistickým převratem 1948, či po srpnu 1968 plošnou likvidací reformního hnutí za represivního prosovětského režimu a bdělého dohledu Kremlu.

Ke korunovaci za českého krále došlo v roce 1723 a neobešla se bez dalších četných trapností ze strany pořadatelů z řad české šlechty, nepostrádající až přehnané projevy podbízivé přízně. Císařský dvůr se po předchozím ohlášení vydal v druhé polovině června do místa korunovace v Praze přes Znojmo, Jihlavu, Německý Brod a Čáslav, když v Kutné Hoře se zdržel u hraběte Františka Antonína Pachty z Rájova v jeho sídle v Nových dvorech. V Praze byl uvítán pražskými purkmistry řečí v německém jazyce, přestože u předchozích korunovací byla vedle němčiny obcovací řečí i čeština. Tentokrát se jí opovážil promluvit jedině nejvyšší purkrabí hrabě Jan Josef z Vrtby a aspoň v tom bodě dodržel tradici. Císař však i jemu odpověděl německy. Představitelé Kutné Hory a Plzně svedli vášnivý spor o to, kdo z nich ponese v korunovačním průvodu baldachýn nad králem, do kterého záhy vstoupili i purkmistři pražských měst, Staroměstský, Novoměstský, Malostranský a Hradčanský a nedůstojné handrkování trvalo po celém týdny, než se nalezlo smírčí řešení a pánové aspoň v slavnostní okamžik potlačili své emoce. Po více jak dvouměsíčním pobytu v Praze a v Čechách, odbývajícím se v radovánkách za návštěv loajálních šlechticů v jejich sídlech, se 4. září sešel český sněm, k němuž se dostavili i přizvaní zástupci stavů moravských a slezských a kdy zasedání se zúčastnil císař. V neděli následující den se po městě rozezněly zvony na znamení, že slavnostní obřad korunovace začíná. O osmé hodině ranní vyšel královský průvod z Hradu, budoucí král byl uveden do kaple sv. Václava a ustrojen do honosného korunovačního ornátu. Před hlavním oltářem vykonal korunovační přísahu pouze v německém jazyce, oproti svým korunovaným předchůdcům z habsburské dynastie, Albrechtovi Rakouskému, Ferdinandu Prvnímu, Rudolfu Druhému, Matyáši Druhému i Bedřichu Falckému, kteří, přestože češtinu také neovládali, odříkali srozumitelně text z listu v příslušném slovanském jazyce. A opět, jako při uvítací řeči, purkrabí a hlavní ceremoniář hrabě z Vrtby, promluvil česky k stavům s výzvou, aby vzdali hold korunovanému českému králi. Poté pasoval nový český král, Karel Druhý, 47 osob na rytíře sv. Václava. Stojí za pozornost, že z uvedeného počtu zemských usedlíků nejrůznějších národností bylo pouze šest Čechů, zato Moravan či Slezan žádný… Dne 8. září byla korunována na českou královnu císařovna Alžběta Kristýna a v průběhu obřadu už česky nepromluvil nikdo. Karel Druhý se svým dvorem se zdržel v Čechách ještě další dva měsíce a na sklonku listopadu se vrátil do Vídně přes Moravu, aniž se tam déle zastavil. V souvislosti s událostmi kolem ,,Pragmatické sankce“ a s jejím přijetím se sluší poznamenat, že členové moravských stavů, přestože se ztotožnili s jejím zněním, nevydali k tomu žádné doprovodné lichotivé či rovnou podlézavé prohlášení, jako jejich čeští kolegové. Konec konců, na rozdíl od nich neměli co slavit a jakož i Slezané byli pouze přizvanými účastníky ke Koruně přidružené země. Jaké pak horoucí nadšení se od nich dalo očekávat?

Císař Karel Šestý až do konce své vlády věnoval úzkostlivou pozornost přijetí a uznání ,,Pragmatické sankce“ soudobými evropskými vladaři. Přitom nepřestával doufat, že sám nebude posledním mužským členem dynastie Habsburků. Svědčí o tom svolení k sňatku nejstarší dceři Marii Terezii s lotrinským vévodou Františkem Štěpánem. Svatba se konala 12. února 1736, když ještě před jejím ohlášením prozíravě přiměl Marii Terezii k písemně stvrzenému závazku nedomáhat se dědických nároků na trůn v případě, pokud se z manželského lože dočká s její matkou, císařovnou Alžbětou Kristýnou, přece jen následníka. Ale rok od roku se toužebná naděje vytrácela. U stárnoucího císaře se vedle dalších neduhů projevila dna, omezující mu pohyb. Navzdory zdravotním problémům a přes důtklivé varování lékařů, se v průběhu října 1740 vydal na honitbu vysoké zvěře do lesů poblíž uherského Šoproně, kde ještě před zahájením honitby byl na svém loveckém zámku stižen těžkým záchvatem dny. Po převozu do Vídně zemřel 20. října ve věku 56 let.

Už v den jeho úmrtí uvedla v platnost ,,Pragmatickou sankci“ ministerská rada povoláním Marie Terezie na trůn a ohlásila její nástup jak národům pod habsburskou vládou, tak i evropským vládnoucím dvorům. Odezva se neobešla bez četných výhrad, zejména ze strany Francie, Pruska a Bavorska a postupně se rozrostla v složitý a dlouhotrvající válečný konflikt, historií vedený jako ,Válka o rakouské dědictví,‘ který započal neočekávaně brzy, už téhož roku 16. prosince 1740, vpádem vojsk pruského krále Friedricha Druhého do Slezska pod jeho osobním velením, na něž vznesl spekulativní nárok, přestože o několik týdnů dřív ,,Pragmatickou sankci“ bez zjevných výhrad uznal.

Autor je členem Společné rady Moravské národní obce

Follow