Follow

Před Paderewským stála jediná schůdná možnost, jak znovu rozhýbat vyjednávání o Těšínsko. Když Grénardova komise při řešení hlavního problému selhávala. Upozornil Noulensovu komisi při NR na krizi v oblasti a na důsledky, které by se nevyhnutelně dostavily při dalším otálení. Jen jakoby na okraj poznamenal, že boje na západní Ukrajině spějí k závěru a že Polsku nebude nijak na obtíž uvolnit odtamtud vojenské síly pro jiné naléhavé účely. Ponechával na úvaze samotného Noulense, aby se dovtípil, co tím měl na mysli.

Noulens reagoval okamžitě. Jednoduchou úvahou si odvodil, co by znamenalo, kdyby se oba státy dostaly do nového, bezpochyby daleko krvavějšího konfliktu a jak by to mohlo ovlivnit vývoj v samotném Rusku, které i nadále působilo mírové konferenci největší starost. Přízrak rozšířené destabilizace na celou východní i střední Evropu se vznášel nad konferencí a Noulens si uvědomoval, že odpovědnost většinou spočívá na něm a na výkonu jeho komise. Pokud Polsko zabředne do války s jižním sousedem, což při vystupňování vzájemné nevraživosti nebylo vůbec vyloučené, bude nutno nasadit značné síly, a tím vystaví celou východní hranici ohrožení bolševiky, kteří již nabyli zjevné převahy nad monarchistickými a republikánskými armádami, jež se ani přes úsilí a domluvy Dohody nedokázaly sjednotit. Ukázalo se, že Leninova dynamičtější vojenská a hospodářská politika nabývala vrch, neboť se mu dařilo získávat stále větší podporu nejširších vrstev dělníků a rolníků, jimž zněly slibně jeho programovaé dekrety o půdě a míru. Noulens nepochyboval, že oslabené Polsko by mohlo být první obětí útoku Rudé armády, jakmile zhroutí se její odpůrci v občanské válce. Poté by následoval bezprostřední dotyk s Německem, které už měsíce doutnalo před bolševickým výbuchem. Po tíhou nejčernějších myšlenek odeslal Noulens jak Paderewskému, tak i Masarykovi zprávu, v níž oznámil, že pověřil francouzského generála Niessela, italského generála Romeie a britského plukovníka Wadea, aby v sestavené komisi přiměli čs. Orgány na Těšínsku i Grénardovu komisi, aby v sestavené komisi přiměli čs. orgány na Těšínsku i Grénardovu komisi, aby se podrobila nařízení nové komise, a pohrozil nedozírnými následky, pokud se urychleně nedospěje k dohodě.

Po příjezdu do Těšína 24. února to vzal Niessel zkrátka s příslovečnou vojáckou přímostí. Povolal si Šnejdárka a autoritativně mu nařídil stažení čs. jednotek na linii, jak bylo obsaženo v protokolu. Generál přijel s odhodláním nedopouštět se chyb, jaké znemožňovaly plnit své poslání jeho předchůdci Grénardovi, když se podvoloval názorům Poláků i Čechů a strpěl nekonečné rozpravy o problému, aniž vyvíjel vlastní iniciativu. Věděl už i o tom, jaké lsti se chtěl čs. velitel dopustit na Polácích, aby si vynutil odstoupení Těšínska bez boje. Nyní se mu ten případ znamenitě hodil k vyvolání incientu s československým velením. Vyčetl Šnejdárkovi zneužití dohodobých důstojníků v tak nečestné záležitosti a taká zástupci ZNV si od něho vyslechli své. Zatímco zástupce ZNV doktor Bačkovský se chvěl hrůzou před nazlobeným francouzským generálem, nenechal se ostřílený Šnejdárek vyvést z míry. Před hartusícími nadřízenými, vyslovující mu svou mnohdy neoprávněnou nespokojenost, stál za poslední roky často a naslouchal jejich invektivám ver stejném jazyku, v němž promlouval Niessel. Generál nařídil vyklizení oblasti mezi Vislou a Košicko-bohumínskou dráhou a lhůtu vystavil do čtyřiadvaceti hodin. Ta nevysvětlitelná omezenost Šnejdárka popudila.

Podplukovník namítal, že za tak krátkou dobu nebude možné zajistit vyklizení více jak třicetikilometrového pásma, zvlášť v zimním období, kdy po většinu dne bývá tma a vozovky jsou pokryté sněhem. Z postavení na západním břehu Visly vedla do Těšína pouze jediná jednokolejná trať, po níž se dalas přepravovat těžká technika.

Generál Niessel zůstal neoblomný a se vším důrazem trval na bezpodmínečném odsunu. Odvolával se přitom na konzula Grénarda, jenž k tomu vyzýval čs. velení už před deseti dny. Činil Šnejdárka osobně odpovědným za to, že do půlnoci na 25. února nezůstane na východní straně demarkační čáry jediný československý voják. Šnejdárek si spočítal, že má ke splnění rozkazu pouze šestatřicet hodin.

Podplukovník byl odhodlán i nadále vzdorovat, ale ustrašený Bačkovský i samotný Grénard, nanejvýš nešťastný z neúspěchu své mise, vyvinuli značné úsilí k přesvědčení umíněného velitele, aby se podrobil rozhodnutí Noulensovy komise. Přesto si Šnejdárek vyhradil lhůtu k tomu, aby vyrozuměl Klofáče, jenž zpravil o dění v Těšíně Masaryka a náčelníka čs. armády Maurice Pellého.

Avšak ani protest u Niessela nezapůsobil, a tak pozdě večer 24. února se Šnejdárek na Masarykův pokyn podrobil rozhodnutí Niessela a zahájil stahování jednotek, které ukončil ještě před vypršením lhůty 25. února. Podél demarkační linie bylo vytvořené pětikilomentrové neutrální pásmo. V dalším pásmu, desetikilometrovém, protaženém na obou stranách do vnitrozemí, bylo povoleno dislokovat nanejvýš 3000 vojáků bez těžké techniky, tj. dělostřelectva a obrněných vozů. Po ukončení odsunu čs. vojska, a tedy i naplnění nejzávažnějšího bodu protokolu, nastoupil Niessel se svými společníky i s Grénardem zpáteční cestu do Paříže, aby podal hlášení o splnění poslání. Cestou se stavil v Praze a byl přijat Masarykem. Setkání se zúčastnil i Maurice Pellé.

Niessel už pochopil, že jeho vystupování v Těšíně nezanechalo dobrý dojem, a proto se před prezidentem ospravedlnil za svůj postup. Omluvil se Masarykovi, ale zároveň poukázal na nevyhnutelnost dodržet úmluvy už s ohledem na mezinárodní situaci a stále akutnější hrozbu zbolševizování velké části Evropy, pokud se co nejdřív neodstraní příčiny neshod mezi nástupnickými státy.

Masaryk se však s generálovou omluvou nespokojil a tlumočil svou nespokojenost s jeho postupem v Těšíně přímo premiérovi Clémenceauovi, předsedajícímu NR. Clémanceau vytkl Noulensovi chybný odhad v osobě, kterou pověřil tak náročným úkolem, a doporučil mu, aby generála Niessela nadále nevysílal ke složitým vyjednáváním, která vyžadují diplomatický takt a porozumění pro situaci, tedy vlastnosti, které jeho vojácky obhroublá duše postrádá. Noulens přijal výtku premiéra s rozmrzením. Pokládal to za nespravedlivé – a právem. Sklidil nevděk za snahu, kterou vyvíjel v zájmu svých nadřízených, aniž se dočkal uznání, na něž měl nárok. Tak to ovšem nezřídka chodilo i jinde než v diplomacii.

Follow