Follow

Jiří Kachlík, 8. listopadu 2020

K bitvě na Bílé hoře u Prahy došlo dne 8. 11. 1620. Tato bitva byla reálným začátkem třicetileté války. Aby se zjednodušila výuka ve škole, uvádí se jako začátek třicetileté války rok 1618, kdy došlo ke 3. pražské defenestraci. Výsledek obou těchto událostí poznamenal osudy obyvatel nejen v Českém království, ale i v řadě zemí střední a západní Evropy. Bezmála 30 roků trvající válka poničila kulturní dědictví mnoha národů. Způsobila zánik stovek vesnic a menších lidských usedlostí. Byla příčinou předčasné smrti přibližně 1/3 tehdejšího obyvatelstva. Třetí pražská defenestrace, bitva na Bílé hoře a třicetiletá válka byly důsledkem nešťastných a vášnivých sporů mezi protestanty a katolíky v Českém království.

Rudolf II. Habsburský byl římským císařem a králem uherským, českým a chorvatským. Současně byl také rakouským arcivévodou, moravským markrabětem, atd. Byl posledním habsburským panovníkem v hodnosti císaře „Svaté říše římské národa německého“, který si za své sídlo zvolil a žil v Praze. Měl k tomu vážný důvod: Vídni tehdy hrozila okupace vojsky Osmanské říše. Byl milovníkem umění, mecenášem a podporovatelem věd. Významným způsobem přispěl k velkému kulturnímu rozkvětu českých zemí v závěrečné, tzv. manýristické epoše renesance. Ta je dnes řazena k vrcholným periodám starších dějin Českého království a je nazývána „dobou rudolfínskou“.

Pokud jde o politiku, Rudolf II. v ní úspěšný nebyl. Bylo to dáno jeho složitými osobními dispozicemi (trpěl duševní labilitou, která se s postupujícím věkem zhoršovala) a rostoucím celoevropským napětím mezi protestanty a katolíky. Náboženské vášně byly v českém prostředí problémem velkého významu, který Rudolf II. nedokázal vyřešit. V samém závěru své vlády čelil intrikám svého vlastního bratra Matyáše. Tomu byl nucen roku 1608 přenechat vládu v Uhrách, v Rakousku a na Moravě poté, co spolu s ním podepsal smlouvu zvanou Libeňský mír. Aby se pak ve zbytku monarchie udržel u moci byl pod ozbrojeným nátlakem českých, slezských a lužických protestantů donucen vydat dne 9. 7. 1609 tzv. Rudolfův majestát (zkráceně též Majestát). Jím potvrdil svobodu vyznání a uzákonil ještě další, dříve nevídaná práva pro luterány, starokališníky a české bratry.

Marný byl Rudolfův pokus zrušit protestantům jejich násilím vydobytá práva. Vojenská pomoc Rudolfova bratrance pasovského katolického biskupa Leopolda roku 1611 vedla nakonec k vynucené Rudolfově abdikaci ve prospěch jeho bratra Matyáše. Především nedostatek peněz na vyplácení žoldu svým vojákům přivedl biskupa Leopolda k rozhodnutí, aby své intervenční vojsko, čítající cca 10 tisíc mužů, z Čech odvolal. A byl to předák českých protestantů hrabě Jindřich Matyáš Thurn, kdo roku 1611 přinutil Rudolfa II. k abdikaci. Brzy nato byl v Praze jako nový vládce Českého království uvítán Matyáš Habsburský. Korunován na českého krále byl dne 23. 5. 1611, českým králem byl do roku1617. Rudolfovi II. byl ponechán k užívání Pražský hrad, Matyáš Habsburský si za své sídlo zvolil Vídeň. Formálně byl Rudolf II. až do své smrti roku 1612 císařem „Svaté říše římské národa německého“.

Matyáš Habsburský byl ke konci svého života váhavý a slabý panovník. Jeho manželství s Annou Tyrolskou bylo bezdětné. Na základě tzv. Oňatovy smlouvy bylo proto následnictví určeno Ferdinandu II. Štýrskému. Smlouva byla pojmenována po španělském velvyslanci ve Vídni hraběti Oňatovi. Byla sepsaná po tajných dohodách v roce 1617. Ještě za Matyášova života přijal český sněm, včetně zástupců katolíků, za svého budoucího krále Ferdinanda II. Štýrského. Českým králem byl zvolen dne 5. 6. 1617, korunován ve Svatovítské katedrále v Praze byl dne 29. 6. 1617. Budoucí král postupně omezoval Matyášův politický vliv až do té míry, že neměl žádnou moc.

Ferdinand II. Štýrský byl panovníkem (také) politicky ne příliš schopným. Přitom od samého začátku své vlády stál pevně na straně římsko-katolické církve. Spor o dodržování či nedodržování Rudolfova majestátu se v Českém království vlekl už od roku 1609 a za vlády Ferdinanda II. Štýrského pokračoval. A tak když se ve dnech 21. a 22. 5. 1618 sešel sjezd českých evangelických stavů, byl sice podle Rudolfova majestátu povolen, ale císařem a králem Ferdinandem II. zakázán. Císařští a královští úředníci ve Vídni si přitom nevšimli, že horlivější evangelíci v Praze byli vládním výkladem Rudolfova majestátu opravdu pobouřeni. Čeští evangeličtí stavové spoléhali na to, že podle zákona mají na svolání svého sjezdu právo. Byli proto pevně odhodláni králův zákaz ignorovat.

Domnívali se přitom, že postoj vídeňského dvora vycházel z názoru katolických ministrů (místodržících) Českého království, kteří úřadovali ne ve Vídni, ale v Praze. Byli to především pan Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a pan Jaroslav z Martinic. V nich čeští evangelíci viděli své úhlavní nepřátele už od roku 1609. Tehdy oba tito pánové odepřeli spolupodepsat amnestii, kterou Rudolf II. prominul českým evangelickým stavům jejich ozbrojené vystoupení proti němu, když váhal podepsat Majestát. Dnes už víme, že zákaz sjezdu českých evangelických stavů v květnu roku 1618 formuloval císařův ministr a důvěrník kardinál Melchior Khlesl (psáno též: Klesel). Čeští královští ministři (místodržící) by zcela jistě tento zákaz formulovali věcněji a obratněji.

Hněv a pocit křivdy přivedl české evangelické stavy k rozhodnutí potrestat viníky zákazu evangelického sjezdu. Ti smířlivější a bázlivější doufali, že potrestání pánů Slavaty a Martinice přiměje vídeňský dvůr ke změně jeho postojů k českým evangelíkům. Ti radikálnější si přáli, aby potrestání viníků vedlo k definitivnímu rozchodu Čechů s katolickou habsburskou dynastií. V takovém případě by potrestání královských úředníků bylo začátkem rebelie proti samotnému králi.

Čeští evangeličtí stavové si byli plně vědomi toho, že potrestání královských místodržících je akcí velmi opovážlivou a politicky nebezpečnou. Proto uložili kazatelům ve všech evangelických kostelech v Praze, aby den před sjezdem svým věřícím přečetli jazykem českým i německým výzvu, která je měla pro příští politický zápas připravit. Nezvykle vážná výzva a triumfálně slavnostní přípravy evangelického sjezdu vnesly do široké veřejnosti jistotu, že se budou dít věci mimořádného významu. V pondělí a v úterý se proto pražské ulice naplnily davy lidí, odhodlaných k radikálnímu řešení nahromaděných problémů.

V úterý dne 22. 5. 1618 odpoledne bylo na tajné poradě několika předáků evangelické opozice rozhodnuto, že ve středu dne 23. 5. 1618 budou oba výše jmenovaní královští místodržící popraveni tak, že budou svrženi z oken Pražského hradu do hradního příkopu. A hned potom že bude zvolena vláda evangelických direktorů. Ze školní výuky dnes víme, že z okna byl nedopatřením vyhozen také dvorský písař (vládní sekretář) Filip Fabricius a že všichni 3 k smrti odsouzení svoji popravu, ač vážně potlučeni, ve zdraví přežili. Traduje se, že ze 2. poschodí Ludvíkova paláce Pražského hradu vyhozené odsouzence zachránila skutečnost, že pod okny byl šikmý svah, po kterém se všichni 3 skutáleli dolů. Přitom 2. poschodí Ludvíkova paláce Pražského hradu bylo tehdy ve výšce 16–20 m nad úrovní terénu.

Následujícího dne 24. 5. 1618 čeští evangeličtí stavové, kteří sami sebe jmenovali českým zemským sněmem, zvolili vládu 30ti direktorů. Ti nařídili svolat zemskou hotovost (tj. mobilizovat vojsko) a zabavili sněmovní daně, až dosud odváděné králi. Dne 26. 5. 1918 poslali českému králi Ferdinandu II. Štýrskému do Vídně zprávu o tom, co podnikli. A také už připravenou písemnou obranu všeho, co se stalo (tzv. Apologii). Vůdčí osobností těch událostí v Praze byl už výše zmíněný hrabě Jindřich Matyáš Thurn. Přitom lze souhlasit s názorem současných historiků, že českým evangelickým stavům šlo tehdy (i později) především o otázky náboženské svobody. Jejich kariéra a osobní prospěch byly až na dalších místech v pořadí jejich zájmů.

Mezi 30 direktory, zvolenými po 3. pražské defenestraci, bylo více než 1/3 direktorů pocházejících z německých rodin, v Čechách více nebo méně počeštěných. Mezi zvláště schopné patřili Jáchym Ondřej Šlik, Martin Fruwein (též Fruewein, později také Frühwein) a jeho bratr Benjamin. A také Petr Milnar z Milhauzu. Když budeme počítat i Čechy, kteří se přihlásili k německým luteránům (Švamberk, Kaplíř, Oldřich Gerštorf z Gerštorfu), bude proněmecký živel v pražské revoluční vládě představovat právě jednu polovinu. Právě proto, počínaje rokem 1618, byla jednání českého stavovského sněmu v Praze zahajována nejen českou, ale také německou náboženskou písní.

Vůdci českého odboje, jako kupř. hrabě Jindřich Matyáš Thurn a Linhart Colona z Felsu, byli rodilí Němci. Zmíněný hrabě Thurn pobýval v Čechách teprve od roku 1606 a neuměl dobře česky. Oba Šlikové byli svým původem také Němci. Hrabě Jáchym Ondřej Šlik, který šel jako první na popraviště v den staroměstské exekuce v Praze dne 21. 6. 1621, byl čelním představitelem luteránských Němců v Čechách. Zároveň byl v těch revolučních časech, vedle Václava Budovce z Budova, duchovní hlavou Čechů, kteří přijímali Tělo Páně podobojí.

Jeho vzdálený bratranec hrabě Jindřich IV. Šlik na popravišti neskončil. Od 17 let byl důstojníkem císařské armády. V bitvě na Bílé hoře, v hodnosti podplukovníka, velel pluku žoldnéřů z Moravy, kteří se nechali naverbovat do vojska českých stavů. Po prohrané bitvě padl do zajetí, byl omilostněn a znovu se přidal na stranu vítězného Ferdinanda II. Nejpozději roku 1621 od svého luteránského přesvědčení konvertoval ke katolické víře. Byl povýšen do hodnosti plukovníka a dostal příležitost sloužit na bojištích třicetileté války. Potom už natrvalo velel vojákům bojujícím na straně císaře a krále Ferdinanda II. Roku 1627 byl s přihlédnutím k dosaženým úspěchům na bitevních polích povýšen do hodnosti polního maršála. Za své zásluhy a věrnost Ferdinandu II. Štýrskému byl bohatě obdarován. Od roku 1632 až do své smrti roku 1649 zastával funkci prezidenta dvorské válečné rady (německy: Hofkriegsrat).

K luteránským pánům, kteří mluví německým jazykem, se spolu s oběma pány Šliky, s Jindřichem Matyášem Thurnem a Linhartem Colonou z Felsu hlásil také pan Kašpar Kaplíř ze Sulevic. A patřili k nim také mnozí potomci slavných a bohatých českých rodů. Byli to kupř. dědic rožmberského panství pan Jan Jiří ze Švamberka na Orlíku, pan Karel z Vartenberka na Rohozci a pan Beneš z Kolovrat na Petršpurce. K tomuto novému typu Poločechů a Poloněmců náležel podle všeho také pan Vilém starší z Lobkovic na Horšovském Týně. Posledně jmenovaný byl jedním z hlavních aktérů 3. pražské defenestrace a velmi aktivním účastníkem protihabsburské revoluce.

Ke skutečné rebelii došlo až poté, co někdejší český král Matyáš Habsburský dne 20. 3. 1619 ve Vídni zemřel. Tehdy mu zvonily „hranu“ všechny pražské zvony jako pravému českému králi. Evangeličtí direktoři v Praze se pak netajili tím, že korunovaného českého krále Ferdinanda II. Štýrského za svého pána neuznávají. Nejostřeji to formuloval hrabě Jáchym Ondřej Šlik svým saským přátelům: „Chceme konečně pomoci sobě a svým potomkům z rakouského otroctví.“ V tom čase padaly poslední masky a začal boj na život a na smrt.

Po smrti někdejšího císaře a krále Matyáše Habsburského v březnu roku 1619 se Ferdinand II. Štýrský nemohl fakticky ujmout vlády ani v českých, ani v rakouských zemích. Česká stavovská vojska pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna tehdy oblehla Vídeň, ale o její dobytí se nepokusila. Stavovští předáci se dohodli, že se pokusí o diplomatické řešení problémů. Chtěli císaře a krále pod hrozbou vojenského zásahu donutit, aby potvrdil dřívější stavovské a náboženské svobody v Českých zemích i v Horním a Dolním Rakousku. Stejně jako před necelými 10 roky, dne 9. 7. 1609, přinutili Rudolfa II. Habsburského podepsat jeho Majestát. Proto dne 5. 6. 1619 pronikli zástupci rakouské protestantské šlechty do vídeňského Hofburgu a předložili Ferdinandu II. své požadavky. Avšak dříve, než byl císař donucen jejich požadavky přijmout, byl osvobozen rychlým zásahem vojenského oddílu.

Dne 19. 8. 1619 byl Ferdinand II. Štýrský generálním sněmem zemí Koruny české prohlášen za sesazeného. Shodou okolností o 9 dní později, dne 28. 8. 1619, byl ve Frankfurtu nad Mohanem zvolen a korunován na císaře „Svaté říše římské národa německého“. Dne 26. 8. 1619 byl Praze českým králem zvolen Fridrich Falcký. Korunován na českého krále byl dne 4. 11. 1619. Jeho krátká vláda v Čechách skončila formálně dne 22. 12. 1620, ve skutečnosti hned po prohrané bitvě na Bílé hoře. Po ní ve velkém spěchu odjel do slezského města Vratislav (dnes polská Wroclaw). Jako český král panoval od podzimu do podzimu let 1619–1620, proto bývá nazýván „zimním králem“.

Zajímavé je, že se ke spiknutí proti císaři a českému králi Ferdinandu II. zprvu nepřidali čelní představitelé tehdy ještě svéprávné země Morava. Její vůdčí osobnost pan Karel starší ze Žerotína, ač náboženským vyznáním český bratr, vedl Moravany k politice příznivě nakloněné císaři a králi Ferdinandu II. Moravané dokonce otevřeli svoji zem, aby umožnili průchod císařského vojska proti Čechům. Přitom tehdy většinou už poněmčené Slezsko podobnou panovníkovu žádost o pomoc odmítlo. Odmítavě se chovali také evangeličtí stavové v Dolním a v Horním Rakousku. Jinými slovy: Němci byli tehdy zajedno s Čechy v situaci, kdy Češi s nimi spolupracovat váhali. Dokonce se dá říci, že protestantští Němci byli tehdy v odboji proti Habsburkům aktivnější a úspěšnější než protestantští Češi.

Také co do počtu menšinoví katolíci se drželi pospolu a pomáhali si. Nebylo v těch časech snadné zůstat věrným katolické církvi a apoštolskému vyznání víry v takovém znění, jak je v našich zemích hlásali a šířili svatí misionáři Konstantin-Cyril a Metoděj. V takové podobě, jak je vyznávali a podle něho žili sv. Ludmila, sv. Václav, sv. Vojtěch, sv. Prokop, (tehdy teprve) blahoslavená Anežka Česká a další naši světci a světice Boží. Vyžadovalo to mít velkou dávku odvahy a každodenní osobní statečnosti.

V bitvě na Bílé hoře, ležící dnes v SZ části města Prahy, došlo v neděli dne 8. 11. 1620. Střetly se tam tehdy sjednocená armáda stavů Českého království (zkr. stavovská armáda) o počtu cca 15 tisíc mužů s katolickou armádou císaře a krále Ferdinanda II. Štýrského (císařská armáda) o počtu 18–20 tisíc mužů a s ní spolupracující armádou německé Katolické ligy (zkr. ligistická armáda) o počtu 12–13 tisíc mužů.

K prvnímu střetu ligistické a stavovské armády došlo dne 7. 11. 1620 nedaleko města Rakovník. K dalšímu ozbrojenému střetu došlo po půlnoci dne 20. 11. 1620 u pražské Ruzyně. Stavovské vojsko se rozložilo nedaleko pražských hradeb na návrší Bílá hora, které k severu a západu prudce klesá přibližně o 50 výškových metrů do údolí Litovického potoka. Pravé křídlo stavovských vojsk se opíralo o vysokou zeď rozsáhlé obory u letohrádku Hvězda. Levé křídlo bylo posíleno stavovským dělostřelectvem. Stavovské vojsko se tak nacházelo ve strategicky výhodné pozici na kopci. Mezi jeho velícími důstojníky však panovaly neshody a kompetence při velení stavovským jednotkám byly vymezeny velmi nejasně. Stavovská armáda se seřadila podle modernější nizozemské vojenské taktiky, která se u protestantských vojsk užívala už řadu let.

Císařsko-ligistická armáda se začala šikovat později a její bojová strategie byla odvozena od staršího španělského vzoru. Byla založena na mase útvarů, které byly řazeny ve 3 sledech do značné hloubky. Ještě v noci před bitvou vyslal vrchní velitel katolíků hrabě Karel Buquoy svoji jízdu proti uherské jízdní jednotce. Její vojáci v tom čase bezstarostně spali a nezmohli se na účinnou obranu. Tato malá epizoda posílila morálku císařsko-ligistických vojáků a naopak demoralizovala vojáky českých stavů. Na scénu pak vystoupil mnich karmelitán Dominik à Jesu Maria s výzvou: „Spolehněte se na Boha a udeřte!“ Mnich Dominik pak před bitvou i v jejím průběhu jezdil na koni mezi formacemi katolických vojáků a svými ohnivými výzvami zvyšoval bojovou morálku svých mužů.

Bitva začala v neděli před polednem, pravděpodobně cca v 11:30 h. Začalo ji pravé křídlo císařského šiku. Do protiútoku pak vyrazila stavovská jízda, ale protože ji nepodpořily sousední stavovské jednotky, protiútok jízdy ztroskotal. Toho využili císařští a znovu napadli levé křídlo stavovské armády. Na ústup se pak daly jednotky protestantských Rakušanů a také elitní oddíly velitele českých stavů Jindřicha Matyáše Thurna. Ty se hned při druhém pokusu o útok císařských vojsk daly na útěk, a to dříve než k nim nepřítel stačil dorazit. Uherská jízdní jednotka, po nočním zážitku velmi otřesená a oslabená, do bojů na Bílé hoře vůbec nezasáhla. Ihned začala ustupovat a rozutekla se. To způsobilo definitivní porážku levého křídla stavovské armády.

Podle tehdejších hledisek pro české stavy prohranou bitvu na krátký čas zachránil 21letý syn vrchního velitele stavovské armády knížete Kristiána I. Anhaltského. Princem Anhaltským vedený útok jeho nepočetné jízdy byl podpořen Kaplířovým plukem, Stubenvollovou moravskou jízdou a Mansfeldovou jízdou, která byla součástí pluku plukovníka Styruma. Princův útok byl veden na pravou, tzv. německou císařskou tercii, jejíž bok byl v průběhu předchozích akcí nebezpečně odkryt. Útok byl zprvu úspěšný. Ukořistěný byl praporec pravého křídla císařského vojenského uskupení, dokonce byl zajat velitel pravého křídla plukovník Breuner. Odtud měl útok mladého prince pokračovat ve směru na citlivé místo styku císařské a ligistické armády. Situace byla tak vážná, že v boji zraněný vrchní velitel císařských vojsk hrabě Karel Buquoy nechal osedlat svého koně.

Ovšem to už mladý princ Anhaltský potřeboval pomoc protestantské pěchoty v situaci, kdy se už císařské jednotky začaly vracet z pronásledování nepřítele. Hrabě Jiří Fridrich Hohenlohe i vrchní velitel stavovské armády kníže Kristián I. Anhaltský se snažili dostat svoji pěchotu k princi Anhaltovi. Ale bylo už zřejmé, že poslední pokus o zvrácení vítězství na stranu stavovské armády nevyšel. Princ Anhalt byl obklíčen a zajat dříve, než stavovská pěchota dorazila. Následoval útok katolických sil na pravé křídlo stavovské armády. V této souvislosti se hovoří o hrdinném sebeobětování statečných Moravanů u zdi při letohrádku Hvězda. Přitom zůstává záhadou, proč jejich velitel podplukovník hrabě Jindřich IV. Šlik byl zajat na jiném místě, než se nacházely bojující zbytky jeho moravského pluku. Dal se snad na útěk, nebo své vojáky zradil?

Další zvláštností konce bitvy na Bílé hoře je osud stavovských záloh. Ty byly umístěny v oboře letohrádku Hvězda. Zálohy obsahovaly pěchotu knížete Kristiána I. Anhaltského, výmarský půlpluk a 2 prapory královské gardy. Tyto zálohy nečinně vyčkávaly po celou dobu bitvy. Do bojů nezasáhly dokonce ani v době, kdy probíhaly boje před zdmi obory. Nakonec se tyto jednotky vzdaly bez boje. Není se co divit. Čeští stavové svým vojákům dlužili předem dohodnutý žold už po několik měsíců. Pokladna českých stavů byla beznadějně prázdná, toužebně očekávaná finanční pomoc ze zahraničí nepřicházela.

Dnes je prokázáno, že mnoho velitelů stavovské armády dorazilo na bojiště pozdě, někteří její velitelé se tam nedostavili vůbec. Byl totiž čas nedělního oběda a svátečního odpočinku. Korunu všemu nasadil „zimní král“ Fridrich Falcký. Ten ani nevěřil, že ten den (v neděli) k nějaké bitvě dojde. Také on zasedl k obědu, tentokrát s anglickými vyslanci Richardem Westonem a Edwardem Conwayem. Manželka Fridricha Falckého byla totiž dcerou anglického krále. Král se nakonec po obědě rozhodl bojiště navštívit. Ale to se už setkával s ustupujícími vojáky stavovské armády.

Přesný čas zakončení bitvy na Bílé hoře, vybojované dne 8. 11. 1620, dnes není znám. Předpokládá se, že přibližně ve 13 hodin odpoledne toho dne bylo dobojováno. Šlo tedy spíše o šarvátku než o bitvu.

Zpracováno s využitím dostupné literatury, zejména knihy Prof. Josefa Pekaře: O smyslu českých dějin

Follow