Follow

Jiří Kachlík, 8. května 2020

Území všech tří zemí dnešní České republiky, Čech, Moravy a Slezska se brzy po příchodu našich slovanských předků do střední Evropy, někdy v 6. století n. l., stalo součástí říše turkického národa Avarů. Avaři do Evropy přišli téměř současně se Slovany. Slovany sjednotil a z avarské Říše poprvé vyvedl Sámo, dle tradice franský kupec. Sámo se poté stal postupně vladařem rozsáhlého, vojensky silného a dobře prosperujícího územního celku – „Sámovy říše“. Po Sámově smrti roku 658 n. l. došlo znovu k připojení území Sámem ovládaných území k Avarské říši. Z područí Avarů je definitivně vysvobodil až franský král a pozdější císař „Svaté říše římské národa německého“ Karel Veliký. Stalo se to roku 796 n. l. Od tohoto roku Frankové, Slovany později nazývaní Němci, přesněji Germáni, odvozovali právo zasahovat do politiky států, které od Avarů roku 796 vysvobodili. Vyžadovali pravidelné placení naturální daně zvané tribut, rozhodovali o tom, kdo bude místním panovníkem a odvolávali ho z funkce, když nebyl dostatečně poslušný. Prvním, historicky doloženým vládcem Velké Moravy byl moravský kníže Mojmír I. (panoval v letech 830–846). Někteří badatelé jsou přesvědčeni, že nebyl panovníkem prvním, že před ním na Velké Moravě vládl jeho starší příbuzný stejného jména. Výše zmíněný Mojmír I. byl z nám dnes neznámých důvodů německým panovníkem roku 846 odvolán a nahrazen knížetem Rostislavem. Také kníže Rostislav později upadl v nemilost u panovníka „Svaté říše římské národa německého“.

S pomocí Rostislavova synovce Svatopluka byl kníže Rostislav německými vojáky odchycen a odvlečen do Řezna, kde byl odsouzen k trestu smrti. Trest smrti mu byl cestou milosti „zmírněn“ na trest oslepení – úplného zbavení zraku. Jeho proviněním byla skutečnost, že se pokusil o samostatnou politiku a že roku 869 ubránil hlavní město Velké Moravy při útoku vojsk německého krále a císaře Ludvíka I. Němce. Za vinu mu byla dána také skutečnost, že do své země pozval a na jaře roku 863 na Velké Moravě přivítal slovanské věrozvěsty sv. Konstantina-Cyrila a sv. Metoděje s jejich doprovodem. Jako zcela bezbranný slepec kníže Rostislav v Klášteře sv. Emeramma v Řezně někdy po roce 870 zemřel.

Když zrádný Rostislavův synovec velkomoravský král Svatopluk I. Veliký v březnu roku 894 zemřel, jeho říše se začala rozpadat. Jako první od Velké Moravy už roku 895 odpadli Češi! Kronikář Fuldských letopisů k této události roku 897 napsal: „K německému králi a císaři Arnulfovi, pobývajícímu toho času v Řezně, přišli vévodové národa Čechů. Nabídli mu královské dary a žádali ho o pomoc proti svým nepřátelům, totiž Moravanům. Od nich prý byli často velmi tvrdě utlačováni. Král a císař je milostivě přijal, utěšil je a slíbil jim vojenskou pomoc“ (viz Havlík, L. E.: Kronika o Velké Moravě, Brno 1992, s. 238–239). Tím, že se čeští vévodové zcela poddali německému králi a císaři Arnulfu Korutanskému, naprosto znehodnotili snahy moravských knížat z rodu Mojmírovců o nezávislost slovanských národů na německé říši. Tímto aktem zrady se čeští vévodové zcela distancovali od politiky a zásluh svého někdejšího velkomoravského panovníka Rostislava.

Roku 896 byla Velké Moravě odebrána země zvaná Panonie (Blatensko), ležící v dnešním Maďarsku u Blatenského, dnes Balatonského jezera. Území si přivlastnil německý král a pozdější císař římský Arnulf Korutanský (panoval 887–899). Správu Panonie svěřil panonskému vévodovi Braslavovi. Dva roky po odtržení země Čechy se z praktických důvodů roku 897 od Velké Moravy odpojili také Lužičtí Srbové. Od roku 897 začali více spolupracovat se sousedícími Čechy. A už někdy kolem roku 896 se v Potisí, na dnešním Slovensku, usadily početné kmeny Maďarů. Nezkušení a tragicky rozhádaní synové krále Svatopluka I. Velikého už krizovou situaci vyřešit nedokázali.

Velká Morava se definitivně rozpadla roku 907 především a hlavně pod tlakem ugrofinského národa Maďarů, zvaného také Uhři. Tento původně kočující národ byl roku 895 ze své asijské vlasti zvané Etelköz (čteno: Atalkuz) vytlačen přes Balkán do střední Evropy jinými divokými národy, především Pečeněhy. První bojové svazy Maďarů do střední Evropy přivedl uherský kníže Álmos (čteno: Almoš) a jeho syn Arpád. Maďaři se pak usadili především v Uherských nížinách, kde žijí šťastně a spokojeně až dodnes. Rozsáhlá, úrodná a strategicky velmi důležitá území Velké Moravy si přivlastnili nejenom Maďaři, ale také Bavoři (dnešní Rakušané), Češi a Poláci. Ti tři posledně jmenovaní okrajová území Velké Moravy zabrali v dobré víře a v přesvědčení, že je tak zachraňují před pohanskými Uhry. Samozřejmě, hlavní roli v tomto počínání hrály mocenské ambice těchto sousedních států.

Sídlištní nálezy archeologů dokládají, že se Velká Morava po svém pádu rozpadla na menší správní celky, ovládané původní velkomoravskou šlechtou. Nálezy z té doby dokládají, že lidé žili i nadále svým obvyklým, každodenním životem. Relativně svobodné centrální území někdejší Velké Moravy se pak nazývalo (jen) Morava. Zemi Moravu si teprve až 112 roků po pádu Velké Moravy ke svému knížectví připojili Češi. Pokusme se nyní krátce přiblížit politickou situaci v sousedních Čechách na konci zmíněných 112 roků svobodného života někdejších Velkomoravanů.

Na přelomu 10. a 11. století došlo v českém knížectví, až dosud vcelku dobře prosperujícím, k vážné politické krizi. Nastal územní rozvrat a dokonce hrozilo vymření vládnoucí přemyslovské dynastie. V té době se na českém knížecím trůnu vystřídali 3 synové zesnulého panujícího knížete Boleslava II. Pobožného. Byli to: Boleslav III. (panoval 999–1003), Jaromír (panoval 1004–1012) a Oldřich (panoval 1012–1034). Všichni tři se snažili všemi možnými, někdy i nečestnými a nelidsky krutými způsoby udržet na českém knížecím stolci. Nejkrutější z nich byl nejstarší syn zesnulého panovníka panující kníže Boleslav III. Ryšavý. Ihned po nástupu k moci se bez úspěchu pokusil zavraždit oba své mladší bratry. Roku 1003 nechal vyvraždit český rod Vršovců, přičemž svou vlastní rukou zavraždil manžela své dcery, rodem Vršovce.

Politické krize v Čechách využil polský panovník Boleslav I. Chrabrý (jako kníže panoval v Polsku 992–1025, roku 1025 se stal 1. polským králem). Po své přemyslovské matce Dobravě, resp. Doubravce byl Přemyslovcem, takže jím deklarovaný nárok na český knížecí stolec nebyl příliš daleko od pravdy. Ten, když se dověděl o spáchání výše zmíněných krutostí v Praze, povolal českého knížete Boleslava III. roku 1003 do Polska. Tam ho nechal oslepit a uvěznit. Po 34 letech (roku 1037) někdejší panující český kníže Boleslav III. Ryšavý v polském vězení „od nikoho neželen zemřel“.

Už po smrti českého panujícího knížete Boleslava II. roku 999 se polský kníže Boleslav I. Chrabrý stal panovníkem na Slovensku a na Moravě. Na jaře roku 1003 se nakrátko stal také vládcem Čech. Ale už na podzim roku 1004 polská vojska Prahu a celé Čechy spěšně vyklidila – na pomoc Čechům a městu Praha se tehdy blížila vojska německého krále a císaře Jindřicha II. Polský kníže Boleslav I. Chrabrý však i nadále ovládal Moravu.

Moravané měli pod tehdejší polskou správou relativně velkou samostatnost a byli s jeho vládou vcelku spokojeni. Moravské šlechtě byly ponechány její majetky i privilegia, Moravanům byla ponechána možnost spravovat svoji zemi. Moravané měli tehdy svoje vlastní vojsko, které za daných okolností bojovalo na straně Poláků proti německo-české koalici. Moravští vojáci byli známí svou věrností a statečností. Na straně Poláků bojovali po dobu všech tří válek, které polský kníže Boleslav I. Chrabrý vedl proti německému císaři a králi Jindřichu II.

Zemi Moravu pro české knížectví s konečnou platností dobyl český kníže Oldřich teprve až roku 1019 nebo 1020. Celé území Moravy však získal krok za krokem, po úporných bojích. Na Moravě byl tehdy nucen bojovat jak proti Polákům, tak proti Moravanům. Početně byli obránci Moravy v tom čase značně oslabeni, protože podstatnou část svých polských jednotek musel Boleslav I. Chrabrý roku 1018 z Moravy odvolat. Poslal je, jako součást svého vojska, proti knížeti Jaroslavu Moudrému, vládci Kyjeva a Kyjevské Rusi. Po dobytí a obsazení Moravy svěřil český panující kníže Oldřich vládu nad Moravou svému synu Břetislavovi.

Napětí mezi českým panujícím knížetem a reprezentací moravské aristokracie přetrvávalo zřejmě až do nástupu k moci českého knížete Spytihněva II. (panoval 1055–1061). Panující kníže Spytihněv II. problémy s moravskou šlechtou „jednou provždy“ vyřešil tak, že cca 300 předních velmožů z Moravy pozval roku 1055 jakoby na sněm do města Chrudimi. Na polích u obce Hrutov (dnes v okrese Jihlava) je však pod záminkou neposlušnosti nechal pozatýkat. Podle záznamu kronikáře jim byly odebrány zbraně, koně, sedla i koňské povozy. Všichni pak byli jednotlivě uvězněni na různých místech v Čechách. Současně kníže Spytihněv II. tyto představitele moravské šlechty zbavil jejích práv a veškerého majetku. Na místa uvězněných Moravanů dosadil sobě věrné služebníky původem z Čech. Stará moravská šlechta, až na malé výjimky, po roce 1055 z dějin Evropy zcela vymizela. Je zajímavé, že noví, knížetem Spytihněvem II. roku 1055 dosazení čeští správci Moravy se velice brzy začali hlásit k moravské národnosti. Nazývali se Moravany. Tehdy vznikala nová moravská šlechta.

Ještě i po dobytí Moravy knížetem Oldřichem byla politická situace v Čechách velmi nejistá a hodně vratká. Ještě dvakrát usedl na český knížecí trůn bratrem Boleslavem III. vykastrovaný a bratrem Oldřichem zcela oslepený kníže Jaromír. Naposled musel na knížecí trůn usednout roku 1034, hned po smrti knížete Oldřicha. To aby pak knížecí trůn řádně předal svému synovci Břetislavovi, který se na pražský hrad vracel ze svého působiště na Moravě. Nový český panující kníže Břetislav I. (panoval 1034–1055) pak zemi Moravu připojil k českému státu „na věčné časy“. Ve skutečnosti však jenom na 450 roků – až do uvalení papežské klatby na českého krále Jiřího z Poděbrad.

Češi se nějaký čas pokoušeli navázat na prestiž a kulturní tradice Velké Moravy. Nejvíce je lákala možnost mít svého vlastního arcibiskupa, stejně jako Velkomoravané měli svého arcibiskupa sv. Metoděje. Vlastnictví arcibiskupa dávalo každé zemi větší, hlavně církevní nezávislost na sousedním Německu. Je známo, že osobu krále, po kterém Češi dlouho marně toužili, mohl se souhlasem císaře nebo papeže korunovat jenom arcibiskup. Lákavým příkladem pro Čechy byla korunovace prvního polského krále Boleslava I. Chrabrého ve městě Hnězdno (polsky: Gniezno) roku 1025. Ten se na konci své vlády nechal korunovat na polského krále tehdejším polským arcibiskupem, a to bez obvyklého souhlasu papeže nebo německého císaře. Přítomni byli tehdy všichni polští biskupové, veškerá polská šlechta a reprezentanti všech vrstev poddaného lidu.

Navázání na tradice cyrilo-metodějské slovanské bohoslužby, slovanského písma a slovanské literatury se Čechům po jistý čas jevilo jako nejlepší cesta k získání královského titulu pro svého vladaře. Posloužit k tomu měl mj. také Sázavský klášter, založený panujícím knížetem Oldřichem roku 1032. Kníže Oldřich klášter založil a nechal postavit pro svého oblíbeného zpovědníka sv. Prokopa a mnichy slovanské liturgie. Na příkaz knížete Oldřicha byly na Sázavu svezeny a v Sázavském klášteře uloženy všechny ručně psané staroslověnské knihy a písemnosti, které se podařilo zachránit po vyhnání žáků sv. Konstantina-Cyrila a Metoděje z Velké Moravy.

Svatý Prokop sice ustanovil svým duchovním bratřím řádová pravidla podle vzoru sv. Benedikta, avšak Sázavský klášter nebyl typicky latinským klášterem. Největší odlišností bylo sloužení bohoslužeb ve staroslověnském jazyku. Svatý Prokop učil své mladší žáky číst a přepisovat slovanské liturgické knihy. V klášteře se pěstovala mnohá tehdejší umění, zejména liturgický zpěv, malování křesťanských ikon a církevní stavitelství. Sázavští mniši se dobře orientovali v pěstování a sběru léčivých rostlin a léčili mnohé z tehdejších nemocí.

Bohulibé snahy knížete Oldřicha a sv. Prokopa poprvé vážně narušil panující kníže Spytihněv II. Ten roku 1056 slovanské mnichy, vedené opatem Vítem, synovcem sv. Prokopa, ze Sázavského kláštera vyhnal a nahradil je německými mnichy latinského obřadu. Slovanští mniši ze Sázavy odešli do Uher.Tam byli s otevřenou náručí přijati ve Višegrádském klášteře, postaveném na vysoké skále nad řekou Dunajem. Na Sázavu se pak krátce vrátili za panování českého panujícího knížete a pozdějšího prvního českého krále Vratislava. Ten jako kníže Vratislav II. panoval v letech 1061–1085, jako 1. český král, s označením Vratislav I., panoval 1086–1092. Kníže a pozdější král Vratislav byl ochráncem a štědrým podporovatelem sázavských mnichů slovanské liturgie.

Roku 1096 však byli slovanští mniši ze Sázavského kláštera vyhnáni podruhé, tentokrát definitivně. Jejich vzácné, staroslověnským jazykem psané knihy byly tehdy nenávratně zničeny. Kostel a budovy Sázavského kláštera roku 1097 převzal probošt Břevnovského kláštera Děthard a přivedl do něho komunitu mnichů latinských. Ke slovanským křesťanským ideálům a k cyrilo-metodějským tradicím se přihlásil teprve až „Otec vlasti“, český král a císař římský Karel IV. Lucemburský, blahé paměti. Panoval v letech 1346–1378.

Velkého zadostiučinění se Moravanům dostalo teprve až po cca 585 letech, v průběhu jednání 2. Vatikánském sněmu (koncilu) v Římě. Ten se konal v letech 1962–1965. Při projednávání otázky užívání živých, národních jazyků v průběhu bohoslužeb vystoupil mj. také kardinál Eugéne Tisserant. Ve své promluvě poukázal na skutečnost, že vedle hebrejštiny, řečtiny a latiny existoval ve střední Evropě také bohoslužebný jazyk staroslověnský, platně a řádně schválený někdejším papežem Hadriánem II. Na základě tohoto praktického příkladu z historie a po důkladném zvážení všech předložených argumentů 2. Vatikánský koncil schválil a s okamžitou platností povolil užívání živých národních jazyků v křesťanské liturgii. Tato výsada se týká všech křesťanů, tedy křesťanů všech národů a národností na celém světě!

Celoživotní práce a snažení svatých věrozvěstů Konstantina-Cyrila a Metoděje, jejich spolupracovníků svatých Gorazda, Klimenta, Nauma, Sávy, Angelára a všech mnoha dalších domácích a zahraničních žáků, kněží, biskupů a laiků nebyly marné a nevyšly naprázdno. Zbytečná nebyla práce a snažení ani řeholníka sv. Prokopa a slovanských mnichů Sázavského kláštera. Marné nebylo ani snažení těch kněží a řeholních bratrů slovanské liturgie, kteří působili za časů panování římského císaře a českého krále Karla IV. v klášteře Na Slovanech (též Emauzy) v Praze.

Své částečné rehabilitace se nakonec dočkal také k trestu smrti roku 870 odsouzený a následně oslepený velkomoravský kníže Rostislav. Místní autokefální (tj. nezávislá) „Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku“ jej koncem minulého 20. století prohlásila za svatého. Slavnostní kanonizace knížete Rostislava se uskutečnila v obou republikách působnosti zmíněné pravoslavné církve, tedy ve Slovenské i v České republice. Dne 29. 10. 1994 se slavnostní akt svatořečení moravského knížete Rostislava konal v Prešově, dne 30. 10. 1994 v pravoslavném chrámu sv. Václava v Brně. Tedy na Moravě.

Follow