Follow

Před zahájením mírové konference se mezi 12. a 17. lednem 1919 sešli zástupci USA, Velké Británie, Francie, Itálie a Japonska k předběžným poradám. Již prvního dne byla věnována pozornost vyhlášení nezávislosti nástupnických států ČSR a Polska, jejich státní existence byla všemi velmocemi uznána a byl potvrzen jejich nárok zúčastnit se samotné konference prostřednictvím svých vyslanců na úrovni premiérů vlád a ministrů zahraničí. Velmoci se zároveň usnesly rozdělit statut zúčastněných států do dvou kategorií, a to na státy se všeobecnými zájmy, což se vztahovalo na uvedené velmoci, a na státy s omezenými zájmy, mezi které se zahrnovaly všechny ostatní státy světa včetně ČSR a Polska. Veškerá upozornění, vzešlá z konference, se výlučně omezovala na jednání velmocenských politiků, prezidentů a premiérů v tzv. Nejvyšší radě (dále jen NR), jejímiž představiteli byli Clémenceau, Lloyd George, Wilson a Orlando. NR se stala suveténním rozhodčím orgánem konference, jejíž výnosy měly být pro státy s omezenými zájmy závazné. Jejich představitelé v mnohých případech, kdy se projednávaly nejvlastnější záležitosti států, které zastupovali, nemuseli být ani přizváni před NR a rozhdodnutí jim bývala tlumočena přes sekretariát NR příslušným protokolem. Materiály k projedávání byly předkládány NR prostřednictvím premiérů vlád nebo ministrů zahraničí, a pokud NR uznala za vhodné podle naléhavosti případů, předvolala je osobně k slyšení. Bylo tedy pochopitelné, že se do pohybu dávala i zákulisní diplomacie, kdy se státy s omezenými zájmy pokoušely působit na vlivné politiky, zasedající v NR, v zájmu vlastních věcí za podpory jiných osobností západní diplomacie či některých neutrálních států, které měly k velmocenským státníkům přístup.

Nejzávažnější otázkou, kterou se zaobíralo zasedání NR, bylo uspořádání porevolučního Ruska, zmítaného chaosem rozsáhlé občanské války. Říše ve východní Evropě, zaujímající značnou část Asie, byla kolosem, na jehož vnitřní stavilitě závisel i klidný vývoj na celém zbývajícím kontinentě. Maršál Foch, vrchni velitel dohodových sil předložil k posouzení návrh intervence proti nebezpečí bolševismu, který rozněcoval požár už i v okolních zemích, jako v Německu, Maďarsku a na Balkáně. V té době se již upustilo od myšlenky přímého vojenského zásahu velmocí a podle maršálova plánu se měly o podporu protibolševických sil, organizovaných admirálem Kolčakovem, generály Děnikinem, Kornilovem a jinými, postarat nástupnické státy, bezprostředně sousedící s Ruskem, které po předpokládaném zřízení demokratického parlamentního systému v Moskvě měly obdržet buď územní zisky, nebo rozsáhlé hospodářské výhody v zemi s nepřeberným surovinovým bohatstvím. Pro intervenční záměr se uvažovalo s Finskem, Polskem, Československem , Rumunskem, Řeckem, případně i Bulharskem a Jugoslávií. V Polsko se však vkládaly největší naděje, už pro jeho pověstný antagonismus vůči Rusům i pro jeho velikost, neboť bylo schopné postavit nejpočetnější armádu. Mnohým generálům jistě imponoval i voják Pilsudski v čele státu. NR vyslala již 22. ledna do Polska vojenskou misi, která měla prozkoumat bojovou připravenost Polska na podporu monarchisticko-republikánských sil v Rusku a orinentova Pilsudského proti vládě Sovětů a zároveň ho přimět, aby upustil od sobeckých zájmů rozšířit hranice v bojích s ukrajinskými separatisty, ve kterých se zbytečně vyčerpával z materiálních i lidských rezerv.

Bylo proto příznačné, že plány velmocí v Rusku utrpěly trhlinu lokálním konfliktem mezi ČSR a Polskem 23. ledna 1919 a události vzbudily mezi delegáty v Paříži nelibost. Dva státy, s nimiž se dalekosáhle počítalo v protibolševické koalici, se takřka přes noc dostaly do ostrého střetnutí, jež hrozilo výhledově nepříznivě ovlivnit vzájemné sousedské vztahy.

Už 27. ledna přichází NR stížnost Paderewského na zákeřný postup čs. Vlády a premiér se dožaduje velmocenského zákroku ve prospěch své země. Bezpodmínečně trvá na tom, aby se vetřelec stáhl za linii z 5. 11. 1918. Z hlášení zpravodajů i vojenských přidělenců v oblasti vychází jednoznačně najevo, že se ČSR dopustila agrese bez vypovězení nepřátelství a že zamýšlí obsadit sporné území. V Paříži se rozmohl nesouhlas jak mezi politiky, tak i mezi veřejností a Beneš s Kramářem se ocitli v palbě nesmlouvavé kritiky. Konflikt nabyl natolik na významu, že 19. 1. dokonce zrušila NR původní program, kdy měla projednávat rozdělení německých kolonií v Africe a východní Asii, a mimořádně řešila události na Těšínsku.

Edvard Beneš, jenž s každou hodinou očekává předvolání NR, aby vysvětlil postup své vlády, se cítí počínáním Prahy zaskočen a ocitá se ve svízelném postavení. Až doposud byl vládou pouze vyzván, aby vysondoval postoj Francie k možnému ozbrojenému zásahu, ale že k němu takřka vzápětí dojde, o tom nepadlo ani slovo. Premiér Kramář, který za ním přicestoval v předvečer plánované akce, o dohodnutém termínu sice věděl, ale nebyl si jist, zda bude definitivní, a očekával, že v případě uskutečnění ho vláda neprodleně zpraví. Když žádné hlášení nedocházelo, domníval se, že akce byla z nějakých důvodů odložena, nebo se od ní zcela upustilo.

Jakmile tentýž den k předvolání před NR skutečně došlo, mohl předložit jen známé argumenty, které ospravedlňovaly územní nároky ČSR a tím i zásah předcházející volby, vypsané na území Polska, jež se měly vztahovat i na Těšínsko. Představitelé velmocí přijali jeho zprávu se svraštělým obočím. Hned poté vypovídal polský generál Roman Drnowski a Beneš po poradě s Kramářem následující den žádal vládu v Praze, aby zastavila veškeré bojové akce a uzavřela s Polskem příměří, pokud nechce jejich postavení v Paříži úplně znemožnit.

Drnowského výpověď zapůsobila na NR o poznání víc, neboť se neomezil jen na výčitky adresované Československu, ale rozvedl význam Polska při řešení ruské otázky, poukázal na jeho postavení v Evropě být přirozenou hrází proti ruské expanzi, pokud se chopí moci bolševická diktatura v čele s Leninem. Drnowski nabádal velmoci, že této extrémní hrozbě se dá úspěšně předejít jen podporou jeho vlasti a přičinit se o vytyčení hranic podle etnografických zásad. Byla to zřejmá narážka na Těšínsko, ačkoli se delegát o sporném území výslovně nezmínil. Poté byl vedle Beneše přizván i Kramář, jenž v podstatě shrnul historickoprávní nárok a zdůraznil nepostradatelnost uhelné pánve pro čs. Průmysl, který měl v plánech Dohody sehrát významnou úlohu ve zbrojních dodávkách a byl ve východní Evropě jediný fungující s vysokou úrovní i produkční schopností. Po výslechu politiků obou stran zaujali zástupci RN k problému rozdílná stanoviska.

Zatímco její předseda, francouzský premiér Clemenceau, již dříve informovaný z Prahy Clément-Simonem o vztazích mezi Polskem a ČSR podporoval i nadále zájmy ČSR, vznesli ostatní delegáti ostře formulované výhrady, zejména britský premiér Lloyd George. Odsoudil čs. politiku přímého vojenského řešení a ještě víc ho rozhořčil fakt, že se tak stalo bez předběžného varování. Odsudek státníků podpořila i skutečnost, že právě před týdnem se ve Varšavě ustavila vláda pod premiérem Paderewským, od níž si velmoci hodně slibovaly. Beneš s Kramářem vyslechli v kuloárech konference nejednu kritiku na adresu své vlády. Pro oba politiky to není nic povzbuzujícího a tiše vyčítají Švehlovi a Klofáčovi, že je opomenuli informovat o událostech z 23. ledna. NR svěřila další projednávání Noulensově komisi sestavené s úkolem zabývat se řešením vztahů mezi nástupnickými státy. 30. ledna komise předvolala obě delegace, aby se seznámila s jejich stanovisky a zejména s ochotou smírně vyřešit těšínský problém. Vyzvala znepřátelené strany, aby stáhly své jednotky k hranici z 5. listopadu 1918 a vyčkaly rozhodnutí konference.

Čs. zástupci však nebyli ochotni slevit ze svých původních požadavků. Kramář rozhořčeně argumentoval, že stažení se z obsazeného území by se rovnalo vojenské porážce a právě tak by to přijala domácí veřejnost. Beneš znovu opakoval svůj komentář jaký přednesl RN, a zdůraznil, že je naprosto nemyslitelné, aby se Československý průmysl obešel bez koksovatelného uhlí z karvinského revíru a pro vnitřní stabilitu nebyla zajištěna kontrola nad Košicko-bohumínskou dráhou. Bez předběžné dohody o těch dvou základních požadavcích odmítal jakékoli další vyjednávání.

Poláci naproti tomu trvali na etnografickém rozdělení. Komise po poradě předložila NR návrh na řešení, který byl vlastně určitým kompromisem a oběma stranám vycházel vstříc do půli cesty. Navrhovala ponechat uhelný revíř a dráhu až po Těšín pod kontrolou čs. Jednotek, samotný Těšín pak a druhu k slovenskému pomezí prozatím obsadit vojsky Dohody a zbývající oblast po Vislu přiznat Polsku. Správa Těšinska uvést do stavu z 5. listopadu 1918, a to i na území pod dočasnou kontrolou Dohody. Další nezbytnou podmínkou bylo odvolání voleb v Polsku.

Zatímco Poláci se se zněním protokolu ztotožnili a připojili svůj podpis už 1. února k podpisu velmocí, Beneš s Kramářem se zdráhali. Na dotaz do Prahy a na odpověď bylo už pozdě. Ocitli se v časové tísni, museli rozhodnout sami.

Beneš se znepokojoval především vyhlídkou, že případný podpis pod protokol zvýší riziko, že úmluva dojednaná počátkem listopadu předchozího roku nastolí status quo, a tím bude stát připraven o většinu území, na něž vznášeli nárok, a jako zodpovědné představitele a vyjednavače je národ odsoudí.

Kramář tak skeptický nebyl. Spoléhal se, že konference celou věc spravedlivě posoudí a přihlédne zejména k hospodářským zájmům Československa. Byl spolehlivě informován o tom, že jisté franckouzské firmy projevily vážný zájem o hutě v Třinci a Moravské Ostravě, a pokud objekty jejich potencionálního zájmu přejdou posléze do jejich vlastnictví, samy se svým vlivem v politických kruzích postarají o to, aby jejich závody, nacházející se v těsném sousedství, nebyly rozděleny mezi dva státy, které spolunažívají za napjatých vztahů.

Dne 3. února, po soustavném naléhání amerických a britských zástupců v Noulensově komisi, Beneš s Kramářem protokol podepsali. Beneš si však neodpustil dovětek, že podepsání protokolu, který vešel ve známost jako „pařížský“, neznamená, že se stane předlohou pro vytyčení hranice mezi oběma státy, a zdůraznil, že se jednalo o rozhodnutí velmocí, které ČSR plně respektuje, aniž s ním zcela souhlasí.

Follow