Follow

Bohumila Jandourková, 10. března 2020

Odmalička nás poměřují. Učí nás soutěžit, snažit se být první, i když třeba máme povahu od přírody jinou a tíhneme ke kamarádství. Pomalu se odnaučujeme spolupracovat. Přestává pro nás být důležité, jestli jsme dobří jako celek.

Soutěž je obrazem boje. Ale první může být vždy jen jeden. Na stupínku sportovních soutěží stávají tři. Ale ve skupině se uplatní všichni. I když jsou různí. Jeden je pomalejší, ale zase přemýšlivější. Jiný je zručný, ale méně výřečný. Právě tato různost se může hodit při zdolávání společného cíle.

Soutěživost má v našem životě také místo, ale do určité míry. Pokud příliš dominuje až tak, že máme potřebu prosazovat téměř vždy a za všech okolností jen tu svou pravdu a přinášíme to sebou do partnerských vztahů, do různých aktivit, do politiky, do zaměstnání, je to chyba. Neumíme poté diskutovat, neumíme si naslouchat, skutečně se zamyslet nad tím, co má druhý na mysli. Natož případně připustit, či upravit svůj názor, když si upřímně přiznáme, že důvody toho druhého mají svou váhu. Už nehledáme skutečnou pravdu, ale stále více, už bez ohledu na váhu předložených protiargumentů, umanutě prosazujeme tu svou. V moravských aktivitách jsme toho byli svědky vícekrát. U podoby moravské vlajky, kde by mělo být hlavní město v budoucnu oficiálně znovu uznané a zemskými právy nadané země. Ať už by se jednalo o Moravskou či Moravskoslezskou zemi. A tak zapřaháme vůz před koně. Kolikrát jsme se handrkovali o něco, co v podstatě může rozhodnout až znovuustavený moravský či moravskoslezský zastupitelský sbor. A ten budeme mít až když prosadíme obnovu zemského (spolkového) zřízení.

Ustoupení a uznání názoru druhého bereme jako prohru. Tyto záležitosti mě často velmi mrzí. I když i já se někdy nechám „unést“, a jsem přesvědčena o tom, že věci vidím lépe a jasněji, než jiní.

To jsme už zapomněli na Svatoplukovi pruty? Osobně mně bylo velmi líto, když v době pořádání Konference o Moravě v Moravském zemském muzeu zrovna ve stejný termín pořádaly hlavní organizace sdružené u Moravského kulatého stolu své schůze a na účasti na konferenci to bylo velmi znát. A stalo se to přesto, že termín konference byl znám dlouho dopředu. Je to neúcta k práci těch, co se o pořádání konference zasloužili a také neúcta k těm, kteří si pro ni připravili tématickou přednášku.

Jsme-li příliš sebestřední, zbytečně vytváříme nesmiřitelné názorové skupiny, ačkoli pravda nebývá na pólech, ale zpravidla blíže středu. Nedaří se nám poté nalézt, natož uvést v život optimální řešení. A přitom by vyřešení mnoha problémů, alespoň postupné, mělo být naším cílem. V malém i velkém. A to záleží především na schopnosti domluvit se na řešení pro všechny výhodném, nebo alespoň přijatelném.

Jsou v životě jednotlivce i společnosti ovšem i situace, kdy je třeba bojovat. Děje-li se nám křivda, je třeba se bránit, pokud je i malá šance dosáhnout spravedlnosti. Ale i tam je vždy lepší se snažit domluvit, pokud je to možné. I mezi státy je vždy lepší využít k řešení na prvním místě diplomacii. Ztroskotává to ovšem v případě, kdy ten, kdo si myslí že je silnější, chce za každou cenu něco vzít tomu slabšímu. A tady by měla nastoupit nadřazená autorita. Skutečně nestranná. Ale právě ta nestrannost často chybí…

Ale vraťme se od bolestí světa k základům. K jednotlivci, rodině, škole. Výchova ke spolupráci by tam měla být výzvou. Soutěžit budeme dál, ale zároveň ukážeme dětem i druhou cestu, ještě důležitější. Cestu spolupráce. Cestu k tolik potřebné rovnováze, které je možné dosáhnout především uměním spolupracovat…

Follow