Follow

V polském pásmu Těšínského Slezska bylo svěřeno velení nad tamními vojenskými oddíly neméně zkušenému válečnému veteránovi plukovníku Latinikovi. Zakusil bojový křest v Pilsudského legiích na východě proti Rusům a měl za sebou nejednu zdařilou akci. Soustřeďování čs. vojska na Ostravsku vzbudilo jeho ostražitost a byl o jeho podezřelých přesunech nedaleko linie informován již 21. ledna, kdy první jednotky dorazily do Ostravy. Neprodleně o tom podal hlášení krakovskému vojenskému okruhu, jemuž podléhal a žádal o pokyny, jak si počínat v případě, kdyby čs. vojsko překročilo linii z 5. listopadu. Místo instrukcí se mu však od krakovského nadřízeného dostalo uchlácholení, aby zachoval klid, rozvahu a zbytečně nepodléhal panice při sebemenším pohybu nepřítele.

„Pohlížejte na Čechy střízlivým odhadem, plukovníku“ nabádal ho krakovský velitel okruhu „známe je přece dobře. Chtějí s námi sehrát okázalou komedii, aby nás udržovali v nejistotě. Mám zaručené zprávy, že většinu vojska mají doposud v zahraničí a že to, co jim zbývá doma, urychleně posílají na hranice Slovenska, kde se čeká válka s Maďarskem.“

K bezstarostným výrokům ho nepochybně vedly dobré důvody. Za poslední týdny docházely velitelství okruhu poplašné zvěsti o chystané invazi z území jižního souseda, které se při bližším zkoumání ukázaly jako plané a bezpředmětné, takže už zanedlouho nevyvolávaly žádnou pozornost.

Latinika však lehkovážnost nadřízených ještě víc zneklidnila. Nařídil svým oddílům nejvyšší pohotovost a sám ze svého štábu v těšínském zámku nejednou v průběhu dne vyjížděl k linii na řece Olši, aby ze stanovišť předsunutých hlídek obhlížel dění na druhé straně.

Před pátravým dalekohledem polského velitele se v zasněžené krajině zdánlivě nedělo nic, co by vyvolávalo znepokojení, ale Latinik se nedal ošálit. Podle hlášení zvědů probíhaly za horizontem, který měl v dohledu, poslední přípravy k útoku.

Šnejdárek nařídil již 21. ledna podle předem připraveného seznamu zajištění těch osob polské národnosti, které se buď angažovaly v RN či jinak veřejně vykazovaly sympatie Polsku. Zadržené nechal dopravit do internace ve vnitrozemí, většinou do Frýdku a Kroměříže. Někteří z Poláků však byli předem varováni a podařilo se jim – často za dramatických okolností – uniknout do polského pásma, kde podávali svědectví o chystaném ozbrojeném zásahu. Latinik některé z nich osobně přijal a vyslechl, a tak nabyl přesvědčení, že se v odhadu průběhu událostí v následujících hodinách nemýlí.

Ale ani na opakovanou poplachovou výzvu krakovské velitelství nereagovalo jinak než v předchozích dnech. Dlužno poznamenat, že ani okružní velitel nebyl vybaven z Varšavy pokyny, jak si v případě útoku počínat. Znamenalo to tedy, že polská strana si vůbec nepřipouštěla možnost, že by si ČSR vynutila svůj historický nárok silou? Následující dění v posledních lednových dnech devatenáctého roku aspoň zčásti vysvětli nesnadno zodpověditelnou otázku.

Časně ráno 23. ledna připadl podplukovník Šnejdárek na myšlenku, že by si zdar akce mohl zajistit bez jediného výstřelu pouhým odvážným diplomatických tahem, který by mohl při troše obratnosti vyjít.

V jeho oddílech zastávali velitelská místa praporů i čet dohodoví důstojníci, Italové a Francouzi, v menším počtu Britové a Američané. Šnejdárek spekuloval s tím, že jejich přítomnost by u Poláků mohla snadno vzbudit zdání, že v případě obsazení celého Těšínska se jedná o koordinovanou akci Dohody a Československa a že jakýkoli odpor proti velmocenským zájmům je předem marný a mohl by přinést jen nepříjemné komplikace. Šnejdárek se dokázal vcítit do postavení i uvažování polského velitele, pověřeného střežením pásma, jenž by po rafinovaném psychologickém nátlaku, vypočítaném na efekt, mohl dobrovolně vyklidit celé území.

Šnejdárek se svým záměrem seznámil vybrané velitele svých oddílů a ti s ním bez výhrad souhlasili. Bylo celkem pochopitelné, že úspěch při vyjednávání by se jim zamlouval mnohem víc než vyhlídka zdlouhavých a krvavých bojů, které si vyžádají životy vojáků i civilistů, o materiálních škodách ani nemluvě. Šnejdárek si počínal chladnokrevně a s rozvahou.

Z důstojníků sestavil jakousi vyjednávací delegaci a přednostně dbal, aby v ní byly zastoupeny svým příslušníkem všechny dohodové státy. Vybral francouzského majora Madyuta, britského majora Crossfielda (týž, jenž působil z pověření česko-polské komise v prosinci na Těšínsku), italského podplukovníka Nossedu a posléze i kapitána US Army českého původu Emanuela Vosku, důvěrníka Masaryka v dobách jeho exilu a poradce v amerických záležitostech, v civilu podnikatele a majitele mramorových lomů.

Během jízdy z Moravské Ostravy do Těšína přibrali několik novinářů, aby setkání s polským velitelem dodali publicity. V Těšíně vyvolal jejich příjezd značný ohlas. Zpočátku přijali vyjednavače členové RN, ale s těmi Šnejdárek odmítl vyjednávat a dožadoval se rozhovoru s vojenským velitelem. Pár hodin pak vyčkávali na jeho příjezd v těšínském zámku, neboť opatrný Latinik byl právě v terénu u svých jednotek.

V Latinikovi nevyvolala barevná kolekce dohodových uniforem žádný silný dojem, jak by byl Šnejdárek předpokládal, natož pak předložené ultimátum.

Šnejdárek nekompromisně požadoval od polských oddílů vyklizení celého území Těšínska až po Vislu a v případě neuposlechnutí či průtahů pohrozil zahájením bojových operací, a to nejen československými jednotkami, ale i za přispění dohodových vojsk. Doporučoval odmítavému polskému veliteli poslechnout, aby tak předešel zbytečným obětem, a vystavil ultimátum na čtyřiadvacet hodin.

Latinik však přes naléhání zůstal neoblomný. Navíc v něm poměrně nízké hodnosti přítomných důstojníků vzbuzovaly podezření, že v tak závažné věci, jako je zamýšlená okupace cizího území, nemohou vystupovat jménem velmocí, jak se ho o tom snažil přesvědčit československý podplukovník. Byl služebně dostatečně protřelý, aby v tom vytušil už pouhou intuicí rafinovanou lest, ale chyběly zatím přesvědčivé důkazy, aby mohl své podezření vyslovit nahlas.

Polský plukovník znovu rezolutně odmítl vyhovět Šnejdárkovým požadavkům a poukázal na svou nekompetentnost rozhodovat v tak závažné záležitosti. Odkázal přítomné na stanovisko velitelství okruhu v Krakově nebo přímo na ministerstvo obrany ve Varšavě.

Šnejdárek se však nenechal zviklat, neboť s otálením a všemožnými vytáčkami předem počítal. Poukázal na tíživý časový faktor a na nebezpeční z prodlení a žádal Latinika o stanovisko do dvou hodin po odjezdu do Moravské Ostravy. Už poněkoláté pohrozil, že v případě ignorování odpovědi se vystavuje přímé konfrontaci s dohodovými oddíly.

Neméně obratný Latinik ho zaskočil výzvou, aby předložil dokumenty, zmocňující jej vyjednávat jménem Dohody. I pro ten případ měl Šnejdárek připraveno vysvětlení.

Poukázal na zvláštní okolnosti, kdy při podobných akcích se žádné písemné dokumenty nevystavují z důvodů utajení a rozkazy se přijímají pouze ústně.

I on vyzval polského velitele, aby se spojil s jeho nadřízenými, adresně s ministerstvem národní obrany v Praze. Použil tím poslední možnost jak ovlivnit Latinikovo rozhodnutí, ale Polák mu opět odpověděl v předchozím smyslu.

Šnejdárek záhy shledal, že s polským velitelem nepohne a že situace by se pro ně mohla stát už zanedlouho nanejvýš svízelnou, pokud s ním vydrží déle polemizovat. Dalším prodléváním na nepřátelském území by mohl nejen zkomplikovat své postavení, ale rovnou zhatit celý plán, na jehož úspěch spoléhají nadřízení v Praze.

Latiník zachmuřeně přihlížel, jak dohodoví důstojníci j se Šnejdárkem se strohými pozdravy opouštějí zámek, nastupují do automobilů a vydávají se k mostu přes Olši. Stále zápasil s neodolatelným pokušením zadržet tu nanejvýš podezřelou delegaci a poodhalit skutečné pozadí jejího poslání. Avšak pomyšlení na možnou nepříznivou reakci nadřízených z Krakova ho od takového zákroku odrazovalo.

Posléze se po několika mučivých minutách přece jenom rozhodl. Nemůže koneckonců nic zkazit, když v nanejvýš napjaté době zadrží cizí důstojníky, kteří sem vpadli s rozhodným požadavkem ultimáta. Jízdní četa vyrazila k mostu s rozkazem dopravit delegaci zpátky na zámek, ale k přechodu se dostala až chvíli poté, kdy automobily zdolávaly objezd kolem nádraží, jež se nacházelo pod společnou kontrolou.

Naskýtá se otázka: Jak by asi ovlivnilo vývoj budoucích událostí zadržení a interneování takřka celého velícího štábu československých jednotek, pověřených prezidentem a vládou k obsazení Těšínska? Je dost pravděpodobné, že by akce hned úvodem utrpěla pořádné fiasko, mimo jiné také proto, že se velitelé dopustili vyjednávacího úskoku na vlastní pěst.

Šnejdárkova skupina mezitím pokračovala v přesunu do Moravské Ostravy, aniž v nejmenším tušila, že jen o vlas unikla zatčení. Nálada byla pochmutná a důstojníky v polootevřených vozech, zachumlané do plášťů, v tu chvíli mnohem víc než lednový mráz roztřásla představa nadcházejících bojů, o nichž si myslili, že je po víc jak čtyřech letech strávaných v zákopech na evropských frontách mají už za sebou. Věčně potměšilá přítomnost smrti jim opět zírala do tváří, posílena vědomím, že její nevypočitetelná poťouchlost by je mohla překvapit právě zde, v tomto nehostinném kraji, v době míru, když se jim až doposud milosrdně vyhýbala.

Latinik mezitím nezahálel a nic neponechal náhodě. O celém případu telegraficky uvědomil jak liknavé vedení okruhu v Krakově, tak premiéra Paderewského i Pilsudského kancelář ve Varšavě.

Tentokrát nezůstalo jeho hlášení bez odezvy. Od vojenského okruhu i od samotného Pilsudského obdržel rozkaz zaujmout bojová postavení a na případný útok odpovědět všemi prostředky. Krakovský velitel ho zároveň ubezpečil, že neprodleně vypraví posily do okrožené oblasti a Latinik je může očekávat už v průběhu příštího dne. Neopomenul však poznamenat, že oddíly jsou složeny z nezkušených odvedenců, které teprve čekal řádný výcvik před odesláním na východní frontu. Ze zkušených vojáků nemůže poskytnout jedinou četu, všichni jsou nasazeni v západní Ukrajině a v Bělorusku.

Hlavní síly jsou od vás vzdáleny stovky kilomentrů – obdržel málo povzbudivou zprávu od krakovského generála – a je naprosto nemyslitelné, abychom je přesouvali přes celou Halič a vystavili oslabení frontovou pozici. Pokusíme se pro vás udělat něco tady v Krakově, ale to si vyžádá několik dnů. Nováčci vám zatím postačí. Latinik si uvědomoval, co to bude znamenat. Podle zpráv o složení sil nepřítele, které získal z Moravské Ostravy, stane tváří v tvář dobře vyzbrojeným a boji prošlým jednotkám, které mají značnou početní převahu.

Rada Narodowa v Těšíně i v blízkém okolí mu v tu nanejvýš kritickou chvíli vyšla vstříc a z vlastní iniciativy vyhlásila mobilizaci dobrovolníků k obraně území. Latinik nařídil nově příchozím vydat zbraně z vojenských skladů. Mnozí se dostavili s vlastními zbraněmi a narychlo se organizovali v jakési občanské milice, jejichž velení přebírali polští důstojíci, praporčíci a mnohdy i zkušenější řadoví vojáci.

Ještě v průběhu dne se podařilo získat několik set dobrovoníků, kteří postupně zaujímali strategická místa obrany jak v Těšíně, Skočově, Istebnici a Bílsku, tak i podél průjezdní Košicko-bohumínské dráhy, v Bohumíně a Karviné. Přípravy k obraně probíhaly v nervózním, úzkostlivém chvatu, neboť po vypršení čtyřiadvacetihodinové lhůty, stanovené Šnejdárkem, se útok z druhé strany očekával každým okamžikem.

Follow