Follow

Bohumila Jandourková, 5. ledna 2020

Winston Churchil byl na Moravě prokazatelně nejméně třikrát. Pokaždé byl hostem na Hradě Veveří, který se nachází v bezprostřední blízkosti Brna v krásných lesích. Jednu návštěvu a pobyt na hradě spojil i se svatební cestou, při které ovšem navštívili novomanželé i jiná místa v Evropě. Hrad se původně vypínal nad řekou Svratkou, dnes se vypíná nad užší částí přehradního jezera. Přehrada byla vybudována za 1. republiky. Nejbližší menší město je Veverská Bítýška. Bítýška se dříve jmenoval i menší vodní tok, který byl později přejmenován na Bílý potok. V lokalitě poblíž Bílého potoka se nachází i známá Šmelcovna.

Winston Churchil býval na hradě hostem posledního majitele hradu, Mořice Arnolda de Forest, (9. ledna 1879, Paříž – 6. října 1968, Biarritz). Tento majitel byl automobilovým závodníkem a britským poslancem za Liberální stranu. Patřilo mu panství Veveří i s hradem Veveří a Rosice. Jako odpůrce pozemkové reformy se o svůj majetek s Republikou Československou soudil, ale posléze přistoupil na vyrovnání. Později se stal lichtenštejnským diplomatem.

Hrad Veveří se dostal v nedávné době znovu do obecného povědomí i díky kapli Matky Boží na Veveří, stojící v blízkosti hradu. Kaple tvoří v krajině malebný prvek. Visel v ní v letech 1350 až 1938 středověký deskový obraz nazvaný později Madona z Veveří. Namaloval jej dnes již neznámý malíř okolo roku 1350, snad na objednávku markraběte Jana Jindřicha Lucemburského.

Charakter malby naznačuje možnost, že by obraz mohl pocházet i z dílny mistra vyšebrodského oltáře. Malba byla určena pro tuto kapli – původně farní chrám později zaniklé vesnice, tvořící předhradí. Patří mezi kultovní mariánské obrazy zobrazující citový vztah matky a dítěte. Dvojitá koruna inspirovaná francouzskými motivy povyšuje Pannu Marii na královnu nebes. Po soudním sporu s Národní galerií v Praze se obraz vrátil opět na Moravu, kde se stal součástí stálé expozice Diecézního muzea v Brně.

K hradu Veveří se váže pověst o dosud nevyzvednutém pokladu. Mezi kaplí a hradem by podle ústní tradice měla být podzemní chodba, která by mohla s pokladem souviset. Průzkumy však žádnou chodbu neprokázaly. Nicméně je tady svědectví rodáka z Veverské Bítýšky, který jako menší chlapec s kamarády tuto chodbu našel. Podle jeho vzpomínek byl z bezpečnostních důvodů vchod do chodby z kaple zazděn a chodba snad i zasypána. V době, kdy se o tyto vzpomínky pamětník podělil, zbyl z party chlapců, kteří vchod do chodby a chodbu samu našli, jediný. Lokalizovat místo údajně zazděného vchodu do podzemní chodby již nedokázal. Co bylo na vyprávění tohoto starého rodáka z Bítýšky pravda? Šlo o člověka podle mínění lidí z Bítýšky zcela důvěryhodného. A tak se nám vynořuje zlidovělá říkanka vážící se k hradu. „Na Veveří devět věží, kdo nevěří, ať tam běží !“

Na konci II. světové války byly v okolí hradu tvrdé a kruté boje až do jejího konce. Podobné to bylo i jinde na Moravě. Třeba úplně poslední tanková bitva II. světové války se odehrála na Hané. I boj o Brno byl velkou bitvou mimořádného vojenského a politického významu. Je tedy něco divného, když most i se svou asfaltovou silnicí a zábradlím pod hradem Veveří ještě dlouhá desetiletí bizarně vedl v ostrém šikmém úhlu přímo do vody? A že na protější stráni byly vidět stromy s usekanými korunami, kde pahýly ještě ani po deseti letech nestačily obrůst? Masivní palba přejela les na vršku kopce jako monstrózní sekačka…

Že přehradu samotnou fyzicky nachystali Němci k vyhození do vzduchu snad ví každý Brňák. Nebo alespoň ti starší. Byl skoro zázrak, že se lidem z odboje i několika statečným občanům, kteří předtím ani v odboji nebyli, podařilo katastrofě zabránit. Když jsem byla dítě, přišel k nám do školy účastník této akce a celé škole to v tělocvičně vyprávěl. Z vykuchaných „min“ byly na památku udělány kovové plovoucí bóje spojené řetězem vyznačující prostor před přehradní zdí kam už nesmí plout lodě a kam se nesmí ani plavat. Z koruny hráze můžete vidět betonovou nosnou konstrukci, která měla sloužit k přemostění údolí pod přehradou a nést část tzv. Hitlerovy dálnice. Může připomenout mladé generaci, že II. světová válka a protektorát „Böhmen und Mähren“, jakkoli se jim to může zdát vzdálené, nebyly žádným science-fiction, ani vymyšleným souborem námětů pro akční válečné filmy.

Z jiného soudku jsou vzpomínky dalších rodáků žijících v Bítýšce. Svědků hloupé akce z počátku minulého režimu, kdy většina z mobiliáře hradu, po odvezení jen toho necennějšího, byla vyházena na stráň, kde déšť, slunce a vítr zničily všechno, co si lidé neodnesli domů. A odnesli jen nepatrnou část. Snad jen nějaké polstrované židle.

O hradu Veveří a okolí by se toho dalo napsat ještě mnoho. Historie samotného hradu byla pohnutá, spíše smutná, než radostná. Stejně jako osudy některých z těch, kteří v něm prožili významnou etapu svého života…

Follow