Follow

Arnošt Juránek, 19. prosince 2019

V minulém čísle Hlasu Moravy jsme si něco řekli o příchodu Chorvatů (neboli Charvátů) na jižní Moravu v minulých staletích a o jejich vztazích se slovanskými a především německy mluvícími sousedy. Události roku 1938, zahrnutí jejich obcí do záboru tzv. Sudet a poté i vynucené narukování chorvatských mužů do německé armády, znamenaly zásadní obrat v jejich dosavadním postavení a vztahu k znovu obnovenému československému státu. Státní moc, která se pomalu dostávala do rukou komunistů, je považovala za státně nespolehlivé a nuceným rozptýlením do různých koutů především střední a severní Moravy, odkud jen pár dní před tím odsunula německé obyvatelstvo, chtěla dosáhnout (a ve velké většině i dosáhla) úplné asimilace a v konečném důsledku i zánik chorvatské komunity u nás. To byl také důvod, proč v druhé polovině čtyřicátých let minulého století bylo do Vojtíškova (obec Malá Morava v okrese Šumperk) vystěhováno 18 chorvatských rodin. Je dobré si osud této národnostní menšiny u nás znovu připomenout. Daleko zasvěceněji o tomto černém období v historii moravských Chorvatů ve statích Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR mluví paní Lenka Kopřivová na jejich webových stránkách. S jejím laskavým svolením její text přetiskujeme Článek vyšel v obecním zpravodaji Malé Moravy „Devítka“.

Druhá světová válka

Ke konci 30. let se napětí v celém Československu, a přirozeně i v charvátských obcích, stupňovalo.

Část Charvátů se přiklonila ke straně německé, část nadále držela s Československem a aktivně se podílela na stavbě opevnění, které mělo zamezit vpádu hitlerovského vojska. Při vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září 1938 byli Charváti připraveni svoji republiku bránit. Velká politika se však děla nezávisle na malých lidech a na konferenci velmocí v Mnichově bylo 30. září 1938 dohodnuto, že Československo musí odstoupit své pohraničí nacistickému Německu.

Změna režimu byla pro místní nacisty vhodnou příležitostí pro vyřízení účtů s jejich protivníky. Po zabrání pohraničí utekli do protektorátu ti z Charvátů, kteří byli výraznými představiteli pročeskoslovenského smýšlení. Odešli také představitelé české inteligence a některé české rodiny. Jiné české rodiny (a naprostá většina rodin charvátských) však na místě zůstaly. Myšlenka na odchod byla zemědělskému obyvatelstvu, vázanému na svou půdu, velmi vzdálená. Vzhledem k tomu, že Charváti žili na jižní Moravě po staletí, splňovali podmínky pro přidělení německé státní příslušnosti (tedy ne říšského občanství, jak se někdy uvádí). Se státní příslušností se však pojila povinnost služby v německé armádě. Když na počátku září 1939 vypukla druhá světová válka, ukázalo se, že začala jedna z nejtragičtějších etap historie moravských Charvátů.

Období vymezené lety 1938–1945 je, navzdory tomu, jaký význam pro další osudy moravských Charvátů mělo, velmi málo zpracováno. Jak již víme, po anexi pohraničí utekli z charvátských obcí někteří Charváti, kteří podporovali československou orientaci. Z hlav německých radikálů však obrázek Charvátů jako těch, kteří za první republiky „kolaborovali“ s Čechy, nevymizel. Hrozby nacistů, že hlavami Charvátů vydláždí mikulovské náměstí, že Charváty vystěhují na Sibiř a podobně, nebyly vůbec ojedinělé.

V období třetí říše byli Charváti vystaveni silnému germanizačnímu tlaku. Po uzavření českých škol začaly charvátské děti ze dne na den chodit do škol německých. Používání chorvatštiny na veřejnosti bylo zakázáno a přísně postihováno.

Jeden z prostředků vedoucích ke germanizaci (a zároveň velká snaha nacistického státu) bylo regulovat co možná nejvíce rovin soukromého i veřejného života svých obyvatel. Tomu měly sloužit také společenské organizace, které byly přímo kontrolovány NSDAP (žádné jiné organizace existovat nesměly). Obyvatelé třetí říše čelili neustálému tlaku úřadů a propagandy, aby se jejich činnosti účastnili.

Hluboká tragika války ovšem přicházela do charvátských obcí hlavně v rukách pošťáků, kteří místním přinášeli oznámení o tom, kdo z jejich blízkých na frontě padl. Právě služba charvátských vojáků ve wehrmachtu je pro moravské Charváty snad nejsmutnější kapitolou války. Jaké podmínky ji vymezovaly? Branná povinnost byla v nacistickém Německu zavedena roku 1935. Týkala se všech státních příslušníků třetí říše. Za její odepření hrozilo dotyčnému uvěznění v koncentračním táboře, a pokud by své smýšlení nezměnil, byl „odměněn“ trestem smrti.

Do jakých pozic a na jaká bojová místa byli Charváti nasazováni, musí být podrobeno ještě zevrubnějšímu zkoumání. Celkově za druhé světové války padlo 232 obyvatel charvátských vesnic. Když uvážíme, že komunita měla tou dobou asi dva tisíce příslušníků, jedná se o velmi vysoké procento mužů v produktivním věku, o něž přišla.

Zajímavou kapitolou, které se odborná veřejnost taktéž dosud hlouběji nevěnovala, jsou aktivity moravských Charvátů otevřeně namířené proti nacistickému režimu: ať už je to služba charvátských vojáků ve spojeneckých armádách, či odbojová činnost. Někteří Charváti byli pro svůj negativní postoj vůči nacistům internováni v koncentračním táboře.

V dubnu 1945 se Charváti ocitli doslova uprostřed válečné vřavy. V posledních dubnových týdnech a na počátku května 1945 totiž oblastí procházela válečná fronta. Několik dní trvající boje mezi ustupující německou a přicházející Rudou armádou obzvlášť výrazně zasáhly do života obyvatel Nového Přerova. Obec byla bitkou silně poničena, mnoho domů vyhořelo. Velkým nebezpečím po několik následujících měsíců se pak pro místní obyvatele staly nášlapné miny, které pro sovětské vojáky připravili odcházející Němci. Ačkoliv část polností se podařilo vyčistit bezprostředně po válce, v důsledku šlápnutí na ukrytou minu umírali lidé ještě dlouho po ní.

Zánik chorvatských komunit

Zánik jihomoravských charvátských komunit byl důsledkem politického převratu v únoru 1948.

Už 21. února vyzval Klement Gottwald své příznivce, aby tam, kde žijí a pracují, zakládali tzv. akční výbory. Tyto výbory se staly praktickými nástroji přebírání moci komunistickou stranou: zajišťovaly „boj s reakcí“ a „očistu veřejného života“. Ačkoliv akční výbory neměly žádnou právní legitimitu, do velké míry to byly právě ony, kdo po Únoru 1948 nastoloval nové společenské a politické „pořádky“.

Akční výbor Národní fronty Okresního národního výboru (ONV) Mikulov vznikl velice rychle a rozhodně čas neztrácel: již 24. února (tedy ještě den před tím, než prezident Beneš v  Praze přijal demisi demokratických ministrů a pověřil Klementa Gottwalda doplněním vlády o ministry komunistické) dospěli mikulovští komunisté k rozhodnutí, že Charváti musí být z jižní Moravy vystěhováni.

Shrnout důvody, které k likvidaci charvátských osad vedly, není jednoduché. Na Charvátech zůstala viset nálepka, že jsou „politicky nespolehliví“ pro život v pohraničí. Udávané důvody, čím si toto označení zasloužili, se v čase různě měnily a ani komunistická moc nebyla ve své argumentaci jednotná. Ve zkratce by se snad dalo říci, že představitelé ONV Mikulov vnímali Charváty jako nepříjemný element žijící v hranicích jejich okresu. V charvátském okruhu se potenciálně mohla rodit politická a společenská opozice: konzervativní starousedlíci dali již ve volbách do Národního shromáždění v roce 1946 jasně najevo, jakého jsou politického smýšlení. Že by se v průběhu dvou let jejich preference nějak významně změnily, to se očekávat nedalo. Počítat se nedalo ani s tím, že by Charváti s velkým nadšením vítali sociální experimenty či změny v majetkovém vlastnictví, které komunisté postupně zaváděli (obzvláště ne při „přerozdělování“ zemědělského majetku). Členové komunity navíc velmi silně drželi při sobě, což z nich tvořilo v cizích očích neprorazitelný blok. Argumentovalo se i tím, že Charváti mají příliš blízký vztah s obyvateli přilehlého Rakouska. Když k tomu přičteme ještě poválečný český nacionalismus a lukrativnost bohatých chorvatských gruntů, pro představitele mikulovského okresu mělo být vysídlením Charvátů z jejich původních obcí opravdu smeteno několik much jednou ranou. Politický vývoj v Československu jim k tomuto kroku nahrával, a tak se plán zanedlouho stal také skutečností.

Dne 11. června 1948 se v Mikulově konala schůze zemských a okresních úředníků, kteří vypracovali tzv. Zásady o odsunu Charvátů. V tomto okamžiku se charvátská otázka omezila na její technické provedení, harmonogram a statistické výsledky přesunu obyvatel. Odsun samotný byl v očích jeho strůjců legitimizován závěrečnou pasáží Zásad: „Zemský národní výbor činí opatření, aby s odsunutými osobami bylo zacházeno jako s příslušníky charvátské větve, kteří vlivem dlouholetého pobytu ve zněmčeném prostředí částečně podlehli německým vlivům, postrádají jako dosavadní usedlíci v těsném pohraničí potřebné odolnosti vůči německým vlivům, o nichž je však pevná naděje, že se v novém ryze českém prostředí v nejkratší době s českým prostředím úplně sžijí.“

První vlna samotného stěhování probíhala od 21. června a do 30. června 1948. Následovala krátká letní pauza. Po ní přišel na řadu Nový Přerov, kdysi „nejcharvátštější“ osada na Moravě. Většina místních obyvatel musela opustit svůj domov po skončení žní roku 1948. Transporty s nimi mířily většinou do okresů Šternberk, Šumperk, Litovel a  Opava. Po 1. říjnu přišli na řadu také Frélichovští. Protože ve vnitrozemí nebylo k dispozici dostatek volných usedlostí, kam by se mohli Charváti nastěhovat, stěhování muselo být přerušeno a obnoveno bylo na jaře 1949. Po letní pauze se opět pokračovalo od září 1949 až po téměř samotný konec roku. V prvním pololetí roku 1950 byl odsun Charvátů z Frélichova v podstatě ukončen. Poslední stěhovanou obcí bylo Dobré Pole. Většina místních obyvatel musela odejít v průběhu několika málo týdnů na jaře 1950.

Odsun Charvátů z jižní Moravy se týkal takřka všech členů komunity. Několik posledních smíšených rodin muselo z Nového Přerova odejít ještě i roku 1952. Mezi lety 1947–1952 bylo vystěhováno celkem 587 chorvatských usedlostí a domů, v nichž žilo na 2 000 lidí. V původních domovech se podařilo zůstat pouze nepatrnému počtu starousedlíků. Z původních tří obcí na jižní Moravě byli Charváti vystěhováni do 118 obcí ve 34 okresech. Podmínky v nových bydlištích byly neutěšené, a proto se Charváti v následující době často stěhovali, čímž se roztříštěnost menšiny ještě více prohlubovala.

Šance na záchranu?

Ztratí se Chorvati po pěti stoletích z Moravy nadobro?

Po listopadu 1989 se začali moravští Charváti znovu organizovat. Roku 1991 vzniklo Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. V květnu téhož roku se konalo první setkání charvátských rodáků v Jevišovce, bývalém Frélichově. Přijeli hosté z různých končin Československa, z Rakouska, Německa, ale také ze zámoří. Kdo mohl přijít, nechtěl si nechat tuto událost ujít, a tak se na první chorvatský kulturní den sjelo do Jevišovky několik stovek lidí. Mnozí z nich se se svými bývalými sousedy neviděli dlouhá desetiletí. Znovusetkávání probíhala ve velmi dojemné atmosféře, kterou dotvářela kulisa deštivého dne. Od té doby se setkání (tzv. chorvatský kulturní den, nebo také kiritof) konají na počátku září každoročně v Jevišovce. Přijíždějí sem lidé mající vazby nejenom na Frélichov, ale také na Nový Přerov a Dobré Pole.

Velkou otázkou na počátku 90. let bylo, jestli se nyní, po čtyřiceti letech, konečně podaří Charvátům na Moravu vrátit. Jenže: kdo by se vrátil? A kam? A jak to udělat? Čtyři desetiletí jsou velmi dlouhá doba, za kterou stihly vyrůst již téměř dvě další generace. Většina těchto dětí vnímala svůj domov někde jinde a jejich staří rodičové a prarodičové již neměli tolik síly, aby se sami přestěhovali. Otázkou také bylo, kam by se vrátili? Lidé, kteří se do Jevišovky, Nového Přerova i Dobrého Pole nastěhovali po Charvátech, již zde také byli doma. Představitelé charvátského sdružení si byli vědomi toho, že situace je náročná, a vznesli proto kompromisní návrh: postavit v Jevišovce ulici nových domů, kam by se rodiny, jež o přestěhování měly zájem, mohly nastěhovat. Ze strany vlády a příslušných úřadů se jim však nikdy nedostalo odpovědi. Také další pokusy o odškodnění charvátské menšiny vyzněly do prázdna. Restituční nároky si řešili jednotliví Charváti po vlastní ose a jejich úspěšnost byla velmi rozdílná.

Čtyřicet let od vysídlení byla také dostatečně dlouhá doba na to, aby se Charváti vytratili z povědomí veřejnosti. Jen málokdo si ještě vzpomněl na barevné charvátské vesnice kdesi na jižní Moravě, malinká komunita byla zapomenuta. Když už bylo tak náročné vrátit Charváty do původních obcí fyzicky, mnozí lidé (Chorvaté i nechorvaté) se zaměřili na to, aby se alespoň částečně probudila jejich kultura a připomněl se význam, který pro národopisnou mapu České republiky kdysi měli.

Kromě etnologů, historiků a jazykovědců připomeňme práci Zdenky Jelínkové a Zlatislavy Krůzové, které se věnovaly sběru charvátských písní, tanců a krojů. Díky nim se prezentace folklóru moravských Charvátů ujal již na počátku 90. let národopisný soubor Pálava z Mikulova. Od roku 2001 se charvátskému folklóru věnuje také vídeňský soubor gradišťanských Chorvatů Kolo Slavuj. Obnovovaly se památky, které v původních obcích staletou přítomnost Charvátů připomínaly. Na opravě kostelů, kapliček i památníků v Jevišovce, Novém Přerově i Dobrém Poli se významně (někdy finančně a někdy i fyzicky) podíleli také původní rodáci. Pořád to pro ně byla místa, k nimž měli hluboký emocionální vztah. Při této práci často navazovali kontakty s „novými“ obyvateli „jejich“ obcí. Mnozí Charváti se snažili o uchování materiální i nemateriální kultury a jazyka svých předků: spolupracovali s badateli, kteří se snažili život komunity zdokumentovat, vyprávěli jim o svých zvycích i osudech. Jiní se snažili seznámit českou (i rakouskou, německou, slovenskou a chorvatskou) veřejnost s polozapomenutou menšinou, organizovali výstavy, poutě, sepisovali své vzpomínky, spolupracovali s novináři a dokumentaristy, vytvářeli vazby a kontakty.

Roku 2010 došlo ve Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR ke generační obměně. Na činnosti a reprezentaci menšiny se začaly více podílet děti a vnoučata Charvátů. Ukazuje se, že mnohým z nich není jejich rodinná historie lhostejná a stává se důležitou součástí jejich identity. Tito lidé se zapojují do činnosti sdružení, přinášejí vlastní nápad na projekty vztahující se k Charvátům. S jejich pomocí realizuje Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR rozličné aktivity zaměřené na výzkum dějin, kultury a jazyka menšiny a snaží se svými projekty oslovovat také nechorvatskou veřejnost. Roku 2008 zakoupila chorvatská vláda budovu bývalé fary v Jevišovce se záměrem zřídit v ní Muzeum moravských Chorvatů. Roku 2014 mohla díky podpoře české vlády začít rekonstrukce objektu a příprava instituce, která bude nejenom trvale připomínat charvátskou přítomnost na Moravě, ale bude také místem setkávání Charvátů, Čechů, Němců i ostatních národů. Snad se tak podaří alespoň symbolicky navázat na doby dávno, dávno minulé, kdy tyto tři národnosti v charvátských osadách vedle sebe v poklidu žily.

Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, z. s.

Chorvatský dům Jevišovka 1

691 83 Jevišovka

info@moravstichorvati.cz

Follow