Follow

Milan Trnka, 29. listopadu 2019

Letos v červenci uplynulo 920 let od události, jejíž výročí bylo v minulosti velmi připomínáno jako součást křesťanských evropských tradic.V současnosti však zcela upadlo do zapomnění. Dne 15. července 1099 osvobodili rytíři první křížové výpravy Jeruzalém z nadvlády muslimských uchvatitelů.

Jeruzaléma se zmocnila vojska druhého Mohamedova nástupce – chálífy Umara I. roku 638. Pro původní převážně křesťanské a také židovské obyvatelstvo se střídala období s přijatelnými poměry soužití s muslimy a obdobími těžkého útlaku. Umar I. zaručil obyvatelům Jeruzaléma písemně absolutní bezpečnost – ochranu víry, ochranu rodin, vlastnictví i kostelů. Křesťané museli pouze platit každoroční daň – tzv. „náboženskou“. Zhruba po tři staletí bylo soužití původního obyvatelstva s novými muslimskými přistěhovalci pokojné. Situace se zhoršila za chálify al-Hákima na přelomu tisíciletí a zejména po roce 1071, kdy porazila vojska seldžuckých Turků byzantskou armádu a vyznavači islámu byla následně obsazena převážná část Anatolie (dnes je užíván název Malá Asie). Jak k místnímu obyvatelstvu, tak k poutníkům, putujícím k Božímu hrobu a dalším posvátným křesťanským místům ve Svaté zemi, se chovali noví vládcové s nebývalou brutalitou a dosáhli po krátké době v podstatě znemožnění poutí. Z garancí, poskytnutých chálifou Umarem nezbylo vůbec nic. Jen během deseti let (mezi rokem 1000 a 1010) bylo v Anatolii vypleněno, rozbořeno nebo na muslimské svatyně přeměněno kolem třiceti tisíc křesťanských kostelů. Zároveň muslimové představovali stále sílící nebezpečí pro samotnou existenci Východořímské (byzantské) říše.

Na počátku roku 1095 se proto rozhodl byzantský císař Alexios I. požádat o spolupráci křesťanský Západ. Zaslal k rukám papeže obsáhlý popis brutálních skutků, které jsou mohamedány páchány na křesťanském obyvatelstvu a požádal o vojenskou pomoc.

Žádost byzantského císaře obdržel tehdejší papež blahoslavený Urban II. (hlavou církve v letech 1088 až 1099) začátkem měsíce března 1095. Svolal do francouzského Clermontu synodu, na které 27. listopadu pronesl k Francouzům řeč, ve které seznámil posluchače s žádostí východořímského panovníka, vyzval ke svornosti a k osvobození Božího hrobu. Přidal i řadu praktických pokynů – mimo jiné navrhl, aby se účastníci výpravy označili křížem. Odtud název „křížová“ výprava. Jeho výzva měla nečekaný výsledek především mezi prostým lidem, nejen ve Francii, ale i v Německu a Itálii.Už na jaře roku 1096 se několika proudy vydaly přes Balkán bez jakékoli organizační přípravy výpravy špatně vyzbrojených zástupů, které většinou skončily rozptýlením účastníků ještě před hranicí Byzantské říše. Při tom sám papež stanovil počátek výpravy k Božímu hrobu na 15. srpen 1096.

Urban II. stanovil duchovním vůdcem křížové výpravy (papežským legátem) biskupa Adhémara z Monteilu. Muže, který před lety vykonal pouť do Jeruzaléma a měl tedy jisté znalosti o situaci na muslimy obsazeném území Svaté země. Na cestu měly vyrazit odděleně čtyři armády. Každá svou cestou, každá pod velitelem, který byl rovnoprávný velitelům ostatních armád. Spojit se měly v hlavním městě byzantské říše Cařihradu.

Jako první se dala v srpnu 1096 do pohybu armáda složená z Francouzů původem ze severní Francie. Její cesta vedla přes celou Itálii do přístavu Bari, kde se nalodila a měla se po moři dopravit do Cařihradu. Výsledek byl žalostný – v bouři se část lodí potopila, některé přistály na jaderském pobřeží a jen část armády se po souši dostala k Cařihradu.

Druhý proud křížových bojovníků se zformoval v Lotrinsku a vydal se na cestu rovněž v srpnu 1096 – postupoval však po souši přes německé země a Uhry na Balkán.

V říjnu roku 1096 nastoupila cestu třetí část křížové armády – rytíři z jižní Itálie (Normané). Stejně jako jejich spolubojovníci ze severní Francie se nalodili v jihoitalských přístavech a přepravili se přes Jaderské moře do tehdejšího Épiru na řecké pevnině – odtud postupovali po souši k Cařihradu byzantskými državami.

Jako poslední se vydala na cestu výprava francouzů z jižní Francie, podporovaná i kastilskou šlechtou. Tato armáda postupovala rovněž po souši přes severní Itálii, Srbsko a Makedonii.

Během zimních měsíců na přelomu roků 1096 a 1097 se všechny čtyři armády setkalo před Cařihradem (Konstantinopolí). Sešli se zde příslušníci mnoha zemí: Vlámové, Španělé (Kastilci), Bretonci, obyvatelé různých německých oblastí, Italové, Siciliáni, atd. Převažovali však Francouzi. Odtud označování křížových bojovníků na Blízkém východě názvem „Frankové“. Celkový počet bojovníků odhadují historikové na 4 500 jízdních, kolem 30 000 pěších a na těžko určitelné množství doprovodu – většinou neozbrojených poutníků.

Je pochopitelné, že císař Alexios byl tímto velkým počtem cizinců v Cařihradě a okolí znepokojen. Žádal proto od rytířů složení lenní přísahy byzantskému panovníku, což nakonec po delších tahanicích křižáci splnili. Teprve po složení přísahy začaly lodě byzantského námořnictva převážet bojovníky přes Bospor na pevninu Anatolie. Spolu s nimi postupovala k jihovýchodu také byzantská armáda. Názory na způsob vedení války byly pochopitelně různé. Občasné rozpory mezi veliteli obou armád a také mezi bojovníky jsou dnes účelově vydávány za důkaz snah křižáků o nadřazenost západních křesťanů nad křesťany východními.

Je na místě také zmínit pomoc Arménů. Arméni obývalo na území dnešního Turecka oblast Kilíkie (pod pohořím Antitaurus), takzvanou „Malou Arménii“. Považovali křižáky za své osvoboditele a podíleli se po celou dlouhou dobu jejich postupu k Jeruzalému na zajišťování zásobování, především potravinami. Nebyli sami – po moři poskytoval pomoc také Kypr a z pevniny Sýrie.

Na několik listů by vyšlo popisování tažení první křížové výpravy od počátku roku 1097 až do 7. června 1099, kdy křižáci uviděli Jeruzalém. Po třech letech od počátku tažení měli za sebou dlouhou cestu ze svých domovů do Cařihradu, pochod přes Anatolii s řadou bitev s ustupujícími tureckými vojsky a obléhacích boků o opevněná města, dvě vyčerpávající zimy v pouštních krajinách, hlad, žízeň, neznámé nemoci. Část účastníků křížové výpravy zůstala posádkou v místech, důležitých pro zabezpečení přísunu potravin, posil a dalšího týlového zabezpečení. K Jeruzalému přitáhlo jen 1250 rytířů a dalších asi 12 tisíc ozbrojených bojovníků spolu s dalšími – neozbrojenými poutníky. V tomto počtu jsou zahrnuty i posily z Evropy – zejména italských Janovanů a rytířů z Anglie. Křižáci začali město okamžitě obléhat.

Jeruzalém nebyl už v té době pod nadvládou tureckých Seldžuků ale obsadili ho egyptští Fátimovci. Politika měla svoje místo i mezi vyznavači islámu – Fátimovci nabídli vůdcům křížové výpravy rozdělení moci: Křesťanskou se stane Sýrie a Palestina zůstane muslimská.

Nabídka byla odmítnuta – křižáci zdůrazňovali, že se nemíní spojovat se šíity proti sunnitům, nehodlají se spojovat s jedněmi nevěřícími proti druhým nevěřícím, nerozeznávají mezi Araby, Turky nebo Egypťany. Jejich úkolem je osvobodit Jeruzalém a další pro křesťany posvátná místa a zajistit možnost návštěvy těchto míst pro všechny věřící křesťanské víry. Dnes by takový pevný postoj zřejmě vzbudil posměch.

9. července večer byl zahájen generální útok na Jeruzalém. Rozhodující nápor pak započal ve středu 13. července a trval nepřetržitě do pátku 15. července. Známe jméno prvního křížového rytíře, který do města v poledních hodinách pronikl: Lethold. Boj trval až do večerních hodin – většina muslimských obránců byla pobita, část vzata do zajetí, část

(v čele s místodržícím Jeruzaléma Ifticharem al-Daula) si vyjednala čestný odchod. Boje skončily až 12. srpna, kdy svedli rytíři poslední vítěznou bitvu první křížové výpravy o Jeruzalém s egyptskou armádou, která k městu dorazila.

22. července 1099 byl zřízen stát Království Jeruzalémské, vláda byla svěřena dolnolotrinskému vévodovi Godefroyovi z Bouillonu, který odmítl královskou korunu s tím, že se nehodí, aby nosil korunu tam, kde Kristus nosil korunu trnovou a přijal jen titul „ochránce Božího hrobu“. Zemřel rok poté. Jeruzalém zůstal v držení křesťanů pouze 88 let.

Papež Urban II. se o osvobození Jeruzaléma nedozvěděl – zemřel 29. července 1099.

Tak, jako o historii Moravy jsou v České republice šířeny propagandou v lepším případě polopravdy (v tom horším případě se o Moravě raději mlčí), tak je propagátory „multikulturní“ ideologie odmítáno téměř vše, co vytvářelo celá staletí Evropu jako světadíl, jehož kultura se vyvíjela na mravních zásadách křesťanství. Setkáváme se tak ve stále větší míře i s odsuzující primitivní kritikou první křížové výpravy do Svaté země.

Podle ideologů „nové Evropy“ má být na první křížové tažení pohlíženo jako na počátek evropského kolonialismu, za projev loupeživého tažení nesnášenlivých, kulturně zaostalých agresivních barbarů proti pokojnému, kulturně vyspělému a pokojnému islámu. Prosazované „korektní“ hodnocení dějin vnucuje veřejnosti myšlenku, že za křižáky je třeba se stydět a za jejich činy se omlouvat.

Dovoluji si předložit k úvaze několik protiargumentů na výběr nesmyslů o první křížové výpravě šířených:

Byla napadena muslimská území.

Roku 395 došlo k definitivnímu rozdělení Římské říše na část západní a na část východní. Hranice mezi oběma částmi probíhala na západě Balkánského poloostrova, jehož většina tak patřila k Východořímské říši. K ní patřila celá Malá Asie, ostrovy v Egejském moři, Kréta, Kypr, Syrie, Palestina, Egypt a také enklávy kolem Černého moře. Pro Východořímskou říši se vžil název „Byzantská“. Jižní hranice říše probíhala zhruba za dnešními hranicemi Syrie a Jordánska s Irákem a se Saudskou Arábií . Jeruzalém se tak nacházel ve vzdálenosti přibližně 250 kilometrů od této hranice. Křesťanství bylo na celém území Byzance v různých podobách ještě na začátku sedmého století naprosto převažujícím náboženstvím.

Mohamedovo učení se začalo prosazovat po roce 622. V roce 638 byl Jeruzalém obsazen vojsky Mohamedova nástupce Umara I. v důsledku učení o džihádu – svaté válce (ne ve smyslu vnitřního boje věřícího se zlem, ale ve smyslu nutnosti šíření islámu po celém světě jakýmikoli prostředky). Můžeme snad nazývat území Palestiny za muslimské po vzoru nechvalně známého výroku Adolfa Hitlera „kam šlápne noha německého vojáka, tam navždy zůstane“?

Křížová výprava byla válkou útočnou.

Mohamed zemřel roku 632. Do konce sedmého století ovládal islám Palestinu, Sýrii, Egypt a severní Afriku. Tato území byla v té době křesťanská. A to rozhodně ne proto, že by křesťané získali uvedené země válečným úsilím. V roce 711 překročili muslimové Gibraltar a do roku 732 obsadili Portugalsko a značnou část Španělska. Iberský poloostrov byli donuceni opustit až koncem 15. století. Před rokem 1095 stála muslimská vojska necelých sto kilometrů od Bosporu. Jak by se asi Evropa dokázala hájit, kdyby byla vystavena útoku muslimů z jihu, západu i východu? Byl nejvyšší čas zahájit protiakci. Zhoršení situace

křesťanů v muslimech dobytých zemích jasně ukazovalo, co by Evropu čekalo. Křížová výprava tak byla nezbytným projevem obrany, nikoliv útoku.

Motivem šlechticů pro účast na křížové výpravě byla touha po snadno získaném majetku prostřednictvím loupeživé války. Pokud nebyly prvorozenými, nemohli v Evropě získat majetek a moc.

V různých archivech jsou k dispozici závěti rytířů, které sepisovali ještě před zahájením výpravy. V těchto dokumentech je možno vyčíst, že všechen svůj majetek opouští a vydávají se na cestu následování Krista, bez záměru dosáhnout světské slávy nebo majetku. Mentalita věřícího člověka v té době nepřipouštěla pochybnosti, že podíl na osvobození Božího hrobu je správnou věcí, cestou k získání posmrtného věčného života, ke které není majetku, moci a slávy potřeba.

I mnozí vůdcové první křížové výpravy (Robert Normandský, Bohemund Tarentský, Raimund IV. Toulouský, Gottfried z Bouillonu, Robert Flanderský) byly prvorozenými syny a následníky trůnů, mohli mít svoje jisté. V osvobozeném Jeruzalémě měl být za krále korunován Gottfried z Bouillonu. Odmítl korunu s tím, že Ježíš nosil v Jeruzalémě korunu z trní. Místo titulu krále pak používal titul „ochránce Svatého hrobu“.

Křesťanští bojovníci se dopouštěli hrůzných zvěrstev na pokojném muslimském obyvatelstvu.

Vidění bezpráví a projevů násilí člověka současnosti nelze porovnávat s hodnocením chování vítězů ve starověkých a středověkých konfliktech. Středověká praxe zacházení s poraženými nebyla ničím přívětivým. Na druhé straně si přiznejme, že ani válečné konflikty v současném světě (a rozhodně jich není málo) se zrovna nevyznačují kdo ví jakou ohleduplností vítězů. Před mnohými metodami zacházení s odpůrci režimů by zřejmě zbledli i ti, které nazýváme barbary.A to si namlouváme, že žijeme ve vyspělé společnosti.

Jistě – při tažení bojovníků první křížové výpravy došlo k mnoha násilnostem na místním obyvatelstvu. Taková byla skutečnost na všech územích, sužovaných válečným konfliktem. Svatá země a Jeruzalém nebyly výjimkou a nelze je vydávat za příklad něčeho v té době neobvyklého a nepřijatelného. Naopak! Mnohé postupy křížových rytířů byly v té době pod vlivem křesťanských ideálů velkým pokrokem ve vnímání chování člověka k člověku, byť šlo o nepřítele.

Kdyby křižáci opravdu chtěli osvobodit Boží hrob, táhli by k Jeruzalému nejkratší cestou.

Účastníci první křížové výpravy opravdu nepostupovali k Jeruzalému pouze nejkratší cestou – to je podle pobřeží Středozemního moře. Každý, kdo se jen trochu zajímá o strategii vojenských operací ví, jak velkou roli hraje při bojích zajištění zásobování bojovníků (a v té době také koní, oslů) potravinami, zbraněmi, oblečením, apod. Přísun byl sice možný po moři, vzhledem k tehdejším možnostem lodní přepravy byl nutný i po souši. K tomu musely být vytvořeny podmínky – to je získání a zajištění území, ze kterých bylo možno vybavení a potraviny pro armádu získat. Vzhledem k podnebí Malé Asie to nebyla jednoduchá záležitost. Příkladem může být zabezpečení cesty přes pohoří Taurus, přes které pramenila podpora křížové výpravy z Arménie. Arméni z Kilíkie , křesťané z Libanonu (maronité) a Kypřané byli nejdůležitějšími spojenci bojovníků první křížové výpravy.

Dále tu byly závazky křižáků vůči Byzantské říši – např. mezi 6. květnem a 19. červnem 1097 dobývali křižáci spolu s byzantskými sbory Niceu, od října 1097 do června 1098 Antiochii (druhé největší město Byzantské říše po Cařihradu).

Je třeba se také zmínit o úsilí rytířů osvobodit nejen Boží hrob v Jeruzalémě, ale i jiná, pro křesťany posvátná místa.

Při dobytí Jeruzaléma vraždili vítězní křižáci kohokoliv bez rozdílu vyznání, nejen muslimy, ale i židy a křesťany.

Jak je tedy možné, že zajatí muslimští obránci Jeruzaléma včetně svého velitele Iftichár al- Daula si vyjednali čestný odchod z dobytého města?

Kolik asi zůstalo v Jeruzalémě křesťanů, když místodržící města Iftichár al-Daula nechal před příchodem křížových bojovníků vyhnat z města všechny křesťany, protože se obával „páté kolony“?

Proč archiv synagogy v egyptské Kahíře mluví o velkém stěhování židů do Egypta z Jeruzaléma po jeho dobytí křížovými rytíři?

Po dobytí Jeruzaléma ležely následkem masakru v ulicích vrstvy zabitých. Jejich počet šel do sto tisíc. Krev zabitých sahala až po kotníky.

Jeruzalém měl v roce 1098 deset tisíc obyvatel, včetně židů a křesťanů. Křesťané byli donuceni ještě před obléháním města křižáky odejít. Město opouštěli i samotní muslimští obyvatelé i se svými majetky. Z okolí města byl odehnán všechen dobytek a studny otráveny.Je známo, že útok na Jeruzalém byl uspíšen, protože křižáci měli zprávy o postupu muslimských posil k Jeruzalému. Jaký byl počet muslimských ozbrojených obránců města se mi nepodařilo zjistit. Jak bylo uvedeno, k Jeruzalému přitáhlo 7. června 1099 něco kolem třinácti a půl tisíce křesťanských ozbrojenců. Generální útok byl zahájen 9. července, 15. července bylo město dobyto. Z těchto údajů lze odvodit, že muslimských obránců nemohlo být více, než dvacet tisíc.

Čísla jsou nadsazená ze strany muslimů pro zdůraznění barbarství křesťanů, ze strany křesťanských současníků válečných událostí pro zdůraznění statečnosti rytířů, kteří vítězně bojovali s mnohanásobnou přesilou.

V dobyté Svaté zemi nastolili křižáci teror, hrůzovládu a útlak muslimského obyvatelstva.

Jeruzalém byl dobyt roku 979 kalífy z fátimovské dynastie (odvozovali svůj původ od Mohamedovy dcery Fátímy a pocházeli z dnešního Maroka). Jen za kálifa Abú Alí al-Hákim (zemřel roku 1021) bylo během deseti let vypáleno nebo jinak zničeno 30 tisíc křesťanských kostelů, kálif nechal srovnat se zemí i Chrám Božího hrobu. Roku 1056 bylo z Jeruzaléma vypovězeno křesťanské obyvatelstvo, pokud nepřijalo statut dhimmí (de facto postavení otroka). Poutě křesťanů do posvátných míst křesťanů byly buď zakázány nebo znemožňovány.

Jako protiklad poměrů za vlády křižáků je často uváděno svědectví Ibn Jubayra, cestovatele a zeměpisce. Křižáci nezakazovali poutě muslimů do míst, uctívaných muslimy. Ibn Jubayr putoval, jako každý muslim, do Mekky a cestou musel projít územím pod vládou křesťanů. Ve svých spisech uvádí: „Míjeli jsme zemědělské statky, kde se muslimům žije pod Franky velmi dobře. Alláh nechť nás ochrání před takovým pokušením! Mnozí muslimové jsou totiž v pokušení se zde usadit! Neboť žijící pod vládou svých souvěrců mají stále důvod si stěžovat na nespravedlnost, kdežto tito nemohou jinak, než chválit vládu Franků, na jejichž spravedlnost se mohou vždy spolehnout“.

Činnost účastníků křížové výpravy do Svaté země vyústila v průběhu několika desetiletí v založení a rozvoji několika rytířských řádů. Roku 1119 bylo například založeno bratrstvo rytířů z Francie, které se stalo velmi rychle jedním z nejlépe organizovaných ve Svaté zemi i v Evropě. Pod názvem „Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu“ zná tento řád dnes již málokdo, ale jako „Templáře“ snad každý. Vojenská síla bratrstva, na úrovni udržovaná síť komend s prosperujícím hospodářským zázemím po celé Evropě a pečlivý výběr uchazečů o členství byly příčinou vybudování jednoho z nejdůležitějších uskupení, zasahujících do utváření evropské politiky nejen na Blízkém východě. Tato skutečnost následně vedla k šíření dohadů a nesmyslů už v souvislosti s působením rytířů ve Svaté zemi. Později pak k vykontruovanému procesu s řádem a jeho zrušení v prvním desetiletí 14. století (strůjci politických procesů ve století dvacátém se mohli z tohoto pečlivě připraveného divadla čemu přiučit). Období tzv. osvícenectví (a romantismus v umění) pak představilo templáře ve zcela jiném světle a ve zcela jiných rolích, zakrývajících jejich skutečné zásluhy a ideály při působení ve Svaté zemi a později v různých částech Evropy.

Ale to už je další kapitola dějin – dějin pozdějších křížových výprav.

Follow