Follow

Arnošt Juránek, 18. září 2019

Před časem odvysílala Česká televize zajímavý dokument s názvem „Moravští Chorvaté – zrazený národ“, v němž mimo jiné vzpomínal na dobu minulou pan Michal Koch, který pocházel z Vojtíškova, kam bylo několik chorvatských rodin z jižní Moravy, z rozhodnutí Okresního národního výboru v Mikulově, tzv. vnitřně odsunuto.

O bezdůvodném zatčení svého tatínka a odsunu rodiny do Vojtíškova, pan Koch v dokumentu vypráví: „V Podlesí, tam nám zastavili těch dvanáct vagónů, a když maminka viděla ty kopce a  ty hory, začala brečet a úplně se zbláznila z  teho.“ Sám se slzami v očích a dojetím v hlase dodává: „Říkala – Děcka, kde to jsme? Kde to jsme? Byla z teho vyvalená. Mně je z teho smutno taky ještě, když si vzpomínám na tu máti, jak to s nama neměla lehké. To víte. Až pak, za půl roku, se ten tata vrátil, protože mu nic nedokázali.“

Ale i začátky hospodaření na horských políčkách po odsunutých Němcích nebyly lehké. Pan Michal Koch vypráví: „Začali jsme normálně, tak jak na jižní Moravě, aj tam jsme začali těma kravkama vorat. Jenomže tam to bylo těžký, tam bylo hodně kamenů a všechno možné a jedno s druhým. Myslím, ale během roku, jsme koupili koně. Jenže přišel třiapadesátej rok a založili JZD. No takže nám pole vzali.“

Film o moravských Chorvatech, kteří do Vojtíškova přišli z jihu Moravy, je zajímavou výpovědí o tomto těžce a nespravedlivě stíhaném národě. Až 18 rodin se tu na severu, z přinucení úřadů nového lidově-demokratického státu, snažilo založit nové domovy. V mysli mi vytanula příjmení jako Jurdič, Koch, Vranešic, Mikulič…, která jsem znal ze svého dětství, prožitého ve Vojtíškově. Kdo může za vyhnání Chorvatů z jižní Moravy, víme. Ale kde se vzali tam? Odkdy jsou Chorvaté spojeni s historií naší země?

O tom píše paní Lenka Kopřivová na internetových stránkách Moravských Chorvatů. S jejím laskavým svolením vám chceme o historii a kultuře tohoto národa, ve dvou částech, na těchto stránkách vyprávět.

Příchod Chorvatů na Moravu

Jak se vůbec stalo, že kdysi dávno, před mnoha sty lety, Charváti na jižní Moravu přišli a usadili se zde?

Život tady nebyl v prvních desetiletích 16. století nijak jednoduchý. V důsledku husitských tažení, válek o dědictví uherské a také různých nemocí a epidemií zde zaniklo mnoho osad a celý kraj byl velice řídce osídlen. Jižní Morava nevzkvétala. Aby k nějakému hospodářskému vzestupu vůbec mohlo dojít, bylo zapotřebí nejprve vyřešit problém nedostatku obyvatelstva. Ten velmi trápil zejména zdejší šlechtu – vždyť hodnota panství byla dána tím, kolik práceschopných poddaných na něm žilo. Jenže kde nové poddané získat, když se problém nízkého počtu obyvatel týkal takřka celé střední Evropy?

Pojďme se mírně geograficky posunout, a to do Chorvatska. Ani zde situace nebyla snadná, právě naopak. Stát byl vnitřně velmi slabý, a tak se nedokázal bránit postupujícím mocenským tlakům Osmanské říše. Nejpozději po porážce u Moháče již bylo jasné, že slabé Chorvatsko není schopno se tureckému postupu samo ubránit a že je třeba hledat pomoc v zahraničí. Roku 1526 byl za uherského krále zvolen Ferdinand Habsburský, který se o rok později stal také králem chorvatským. Při svém zvolení udělil Ferdinand chorvatským stavům slib, že bude bránit Chorvatsko před tureckými útoky a že přijdou-li zdejší magnáti o své pozemky v důsledku tureckého vpádu, dostanou za ně náhradu v jiné části Uher. Protože se situace nezlepšovala, skutečně došlo k tomu, že některé chorvatské rody se přestěhovaly do klidnějších částí monarchie a vzaly s sebou své poddané. To ale není jediný způsob, jak se Charváti do střední Evropy dostali. Docházelo také k tomu, že si je jiní šlechtici na své pozemky prostě přivedli. Tak tomu pravděpodobně bylo také v případě Lichtenštejnů, kteří stojí u počátků charvátského osídlení Moravy.

První chorvatští osídlenci přišli na Moravu zřejmě již kolem roku 1530 na pozvání Jiřího Hartmanna I. z Lichtenštejna. Usadili se ve zpustlých obcích Frélichov na Drnholecku, Charvátská Nová Ves a Poštorná na Valticku. Také nedaleká Lednice se stala domovem několika charvátských rodin, nevíme však, kdy přesně sem přišly. První doklad o přítomnosti Charvátů v Pasohlávkách je z roku 1564. V 70. letech 16.  století se Hartmann II. z Lichtenštejna rozhodl usadit Charváty také v Novém Přerově, Dobrém Poli, Kulenfurtu (dnešní Brod nad Dyjí) a v Hlohovci. Ze stejné doby pochází i záznamy o Charvátech v Hrušovanech nad Jevišovkou. V pramenech pojednávajících o znovuobnovení Hovoran z roku 1590 vidíme, že i velká část zdejších osadníků byli Charváti. S charvátskými jmény se dále setkáme i v Dubňanech, v Moravské Nové Vsi, ve Staré Břeclavi, v Kosticích, v Lanžhotě, Tvrdonicích a některých dalších obcích. Je pravděpodobné, že Charváti, kteří přišli v první polovině 16. století (zejména tedy obyvatelé Frélichova, Poštorné a Charvátské Nové Vsi), putovali přímo z Chorvatska, zatímco ti, kteří přicházeli v 70. letech (usedlí v Novém Přerově, Dobrém Poli a Hlohovci), přicházeli ze svých prozatímních domovů v Rakousku, resp. v Uhrách.

V obcích, kde Charváti žili v početní menšině, postupně splynuli s okolním obyvatelstvem. Pokud se někde usadily pouze jednotlivé rodiny, bývaly do matrik zapisovány pod jménem „Charvát“. Původní příjmení Charvátů, jež k  nám v 16. století přišli, se tedy dochovala pouze u těch, kteří žili pospolu alespoň zpočátku. Těmto se také podařilo déle si uchovat charvátskou identitu a s ní i znalost jazyka – v obcích na Valticku, které byly obklopeny slovanským živlem, se chorvatsky mluvilo několik staletí (v  Charvátské Nové Vsi a v Poštorné do konce 18. století, v Hlohovci do počátku 20. století). Ve vesnicích ležících v německojazyčném prostředí Mikulovska (ve Frélichově – dnes Jevišovka, v Novém Přerově a v Dobrém Poli) si Charváti udrželi svou identitu až do nuceného vystěhování v roce 1948.

Mezi Čechy a Němci

Jak je možné, že si Charváti po staletí zachovali svůj jazyk, kroje, tradice a zvyky, a také vědomí toho, že jsou Charváti? Touto otázkou se zabývali snad všichni badatelé, kteří si komunity od devatenáctého století všímali. Pojďme si shrnout ty pravděpodobně nejdůležitější faktory:

Jedna z rozhodujících okolností vedoucích k tomu, jestli se všichni ti Křižaniči, Kuzmiči, Stavariči, Radkoviči, Grbavčiči, Jankoviči a další měli i za několik dalších století považovat za Charváty nebo ne, souvisela s tím, kde se po svém příchodu na Moravu usadili. V obcích, v nichž žilo pouze několik málo charvátských rodin v jinak většinově českém nebo německém prostředí, Charváti přirozeným procesem postupně splynuli se svým okolím. O kořenech kdesi na Balkáně tak nadále svědčilo pouze původně chorvatské jméno, resp. označení Charvát (Krobot), pod kterým byli zapisováni v matrikách, resp. jak je nazývali jejich sousedé.

K předávání identity mohlo mezi Charváty docházet pouze tam, kde bylo jejich osídlení kompaktní. Na Moravě se utvořila dvě silná jádra charvátského osídlení: jedno se nacházelo v blízkosti Břeclavi (Charvátská Nová Ves, Poštorná, Hlohovec), jedno nedaleko Mikulova (Frélichov, nyní Jevišovka, Nový Přerov, Dobré Pole). Zatímco Charváti na Břeclavsku žili v sousedství slovanského obyvatelstva, na Mikulovsku byli jejich sousedy takřka výlučně Němci. Tak se tedy stalo, že Charváti na Břeclavsku se svým okolím postupně splynuli, na Mikulovsku se hranice mezi oběma etniky držela déle a zřetelněji. Svět, v němž se Charváti na Moravě pohybovali, byl po dlouhá staletí ovlivněn pravidly poddanského systému. Protože například nebylo možné jednoduše dělit grunty, tyto setrvávaly v rukou charvátských sedláckých rodin. Příslušnost k Charvátům, zdatným a zámožným zemědělcům, se pojila s jistou sociální prestiží. Charvátští sedláci představovali nejvýznamnější sociální skupinu obce a zásadním způsobem určovali její charakter. Lidé, kteří do Frélichova, Nového Přerova a Dobrého Pole nově přicházeli (a těch nebylo příliš mnoho, protože v 17. ani v 18. století se poddaní moc nestěhovali), následně rozšiřovali spíše nižší sociální vrstvy. Velice často se v případě Charvátů také mluví o endogamních sňatcích (tj. že se vdávaly a ženili navzájem, pouze uvnitř své komunity). Ačkoliv převažovaly, nebyly výlučné. Přiženit (přivdat) se k Charvátům nebylo sice (až do 19. století) běžné, nebylo to ale ani tak výjimečné, jak se často uvádí. Charvátské komunity nově příchozí časem integrovaly, pocharvátštily: děti z těchto rodin se stýkaly se svými charvátskými vrstevníky, tak se naučily jejich jazyku, později svou příslušnost ke komunitě ještě zpečetily sňatkem a samy sebe již pokládaly za Charváty. Velké sepětí mezi moravskými Charváty však bylo také důsledkem toho, jakou důležitost a význam Charváti příbuzenským vztahům přikládali (často to vyjadřovali rčením: „My, Charváti, jsme byli všichni jedna rodina.“). Minimálně do počátku 20. století vnímali konzervativní charvátští venkované sami sebe jako malou, přehlednou, hospodářsky úspěšnou komunitu, která měla svá pravidla, pevně držela při sobě a nepociťovala žádnou potřebu na této situaci cokoliv měnit. Toto sebevědomí se také do jisté míry odráží v tom, jak byli Charváti vnímáni svými sousedy: „(Charvát) nic nedbá posměchu svého okolí a přezdívky Krobot; vždyť je si vědom své síly. Charváti silně se rozeznávají od okolních Němců vysokou ztepilou postavou, silou, mužností a pracovitostí, ženy krásou. Chorvatský junák nerve se s německým chasníkem, má jej za slabého a bylo by nedůstojno slabého poprati. Na vojnu berou téměř všecky k jezdectvu.“ V 19. století však dochází k jistým posunům: evropské národy se začínají probouzet a jejich národní hnutí (zejména to německé a české) klepou také na brány našich charvátských obcí. Charváti, chtě nechtě, musí hledat cesty, jak na ně reagovat. Jak již bylo uvedeno, až do roku 1945 bylo Mikulovsko většinově německé. Charváti sice mezi sebou mluvili chorvatsky, pro domluvu s okolním světem však běžně používali němčinu. Roku 1805 bylo rozhodnuto, že se Charváti budou učit ve škole v němčině. Toto rozhodnutí nemělo žádné ideologické pozadí a bylo čistě pragmatické. Na počátku 19. století byla němčina považována za jazyk vzdělanců a jakýkoliv (kariérní) postup byl bez její znalosti v rakouské monarchii nemožný. Také jako prostředek pro komunikaci s vnějším světem ji Charváti používali již od pradávna. Je ovšem pravda, že toto opatření z dlouhodobého hlediska její pozice upevnilo. Škola přinesla Charvátům vědomí, jak své potřeby v písemné formě správně zachytit, a to bez gramatických chyb. Naproti tomu moravská chorvatština i nadále zůstávala jazykem předávaným pouze ústně. Znalost její písemné formy byla šířena v rodinách za pomoci chorvatských zpěvníků a modlitebních knih.

Ani v následujících letech nebyla situace jednoduchá. Do hry se totiž navíc přidal „český faktor“, tedy představitelé české inteligence, kteří se začali o osudy „slovanských ostrůvků ve velkém německém moři“ obávat. Kromě badatelů, kteří čas od času charvátské osady navštívili a zamysleli se nad tím, jak dlouho ještě mohou Charváti německému prostředí čelit, je důležité na tomto místě zmínit české kněze působící v charvátských osadách. Právě oni se totiž poměrně výrazně snažili německý vliv vyvažovat. Důležitou osobou byl zejména dobropolský kněz P. Alois Malec.

Snaha najít si svou pozici mezi českými a německými sousedy je pro existenci charvátských komunit na Moravě charakteristická. Ve 20. století měla mít své tragické vyústění. O tom ale až příště.

/autor článek připravil s využitím stati Lenky Kopřivové/

Follow