Follow

Ve Varšavě se v té době rozmáhala nervozita. Generál Pilsudski si nebyl jist, co vlastně má Dohoda v úmyslu, když se z nepodložených zpráv dozvěděl o iniciativě maršála Focha, a vydal rozkaz vyčkávat v plné pohotovosti na demarkační čáře. I nadále pokládá Těšínsko za podružný problém, jímž také vskutku je oproti tomu, o co se hraje na východě a v samotném Gdaňsku, kde je v sázce přístup k moři. Události z prvních týdnů roku 1919 v něm vzbuzují střídmý optimismus. Po dvouměsíční krizi se konečně podařilo sestavit vládu, která se zdála být stabilnější než ta předcházející a v jejímž čele stanul Ignác Paderewski, proslulý houslový virtuos a hudební skladatel. Polská vojska postoupila na západní Ukrajině, obsadila Lvov a tlačila demoralizované jednotky ukrajinských separatistů na východ. Jejich vůdce, ataman Petijura se tak dostával do dvojího tlaku; z východu postupovali bolševici ve značné přesile a bylo otázkou jen krátkého času, kdy se svými příznivci bude definitivně smeten, když mu Francouzi i Britové odepřeli pomoc, neboť neměli zájem na tříštění protibolševické opozice.

Pilsudski sledoval na východě dalekosáhlé cíle. Zamýšlel využít rozvratu někdejší carské říše a posunout hranice Polska do času před prvním dělením Polského království, což by zahrnulo Bílou Rus, západní katolickou část Ukrajiny a Litvu. Společně s Polskem by tyto země vytvořily jakousi federaci s mocenským sídlem ve Varšavě, zcela novou velmoc ve východní Evropě s nějakými čtyřiceti miliony obyvatel. Tak by se stal rovnocenným a uznávaným partnerem jak pro Německo, tak i pro zmenšené a oslabené Rusko, které budou po skončení občanské války čekat dlouhé roky obnovy. Pilsudski se po poradě s vládou rozhodl k závažnému kroku, kterým se měly problémy rozhraničení Polska včetně Těšínska jednou provždy vyřešit, a to v co možná nejkratší době. Vypisuje v Polsku na 26. ledna 1919 volby, jež mají zahrnout všechny oblasti, které se momentálně nacházejí pod přímou vojenskou kontrolou. Zpráva vyvolává poplach na Těšínsku jak mezi českým, tak i německým obyvatelstvem. Znepokojeni jsou i Šlonzáci, rozruch je také v kruzích velkých průmyslníků, převážně německého a židovského původu. Uhelný magnát a majitel hutí hrabě Larisch, jeho vítkovický kolega Guttmann a správní ředitel železáren Sonennschein, ba ani vídeňští Rothschildové, kteří jsou akcionářsky zainteresováni v ostravských hutích, nemají zájem, aby se jejich majetek ocitl na území polského státu, jehož politická a hospodářská stabilita byla víc jak nejistá. Nástupnický stát pod názvem Československo byl pro ně rovněž neznámou veličinou, ale mezinárodní prestiž T.G. Masaryka, kterou si vydobyl u velmocenských státníků byla jakousi zárukou uspokojivějšího vnitřního vývoje, než tomu bylo v Polsku. Muž v generálské uniformě ve Varšavě ve funkci hlavy státu nevzbuzoval důvěru kapitálu a bylo jen otázkou nejbližších týdnů, kdy nadnárodní firmy pronesou v komplikující se situaci závažné slovo.

Follow