Follow

Lubomír Kubík, 29. května 2019

Téměř do druhé poloviny 15. století, tedy do doby, kdy se počínala vláda Jiřího z Kunštátu (sezením na Poděbradech) a panovníků z dynastie Jaggelonců, ještě existovalo souvislé slovanské osídlení od severních hranic Čech a Moravy až k Baltickému moři a od východního povodí Odry na západ od Labe a v některých místech i na západním břehu, zejména v okolí měst Magdeburk a Stendal, desítky kilometrů do vnitrozemí. Pro představivost zahrnovalo ve svém celku někdejší území NDR s výjimkou nyní spolkových zemí Durynska a západní části /okolí města Chemnitz/ tzv. Horního Saska.

Na přelomu 15. a 16. století zásluhou Lutherovy reformace, uskutečněné v průběhu 16. století v severní Evropě, došlo k rychlému úpadku tradičních forem v životě slovanských usedlíků, zvlášť na venkově, neboť na rozvoji a zakládání měst v pojetí, jak se vyvinula v průběhu následujících staletí, neměl původní slovanský živel výraznější podíl. Vytrácel se především jazyk, který se v tehdejší podobě nezachoval a byl nahrazen němčinou. Každá další generace ve stále větším zastoupení si navykla používat hovorově i písemně /gramotné vyšší vrstvy/ němčinu a tak se slovanská řeč postupně omezovala na nejužší rodinný kruh, až v 17. století nadobro vymizela. Již postupný rozvoj gramotnosti odsoudil slovanský jazyk k zániku, neboť jeho písemná forma neexistovala.

Protože četné slovanské kmeny nevytvořily větší národní celky aspoň v rané podobě a takřka bez výjimky nebyly přístupny přijetí křesťanství ve vrcholném rozvoji v středoevropské a východoevropské oblasti v průběhu 8. a 9. století, tehdy orientovanému k západnímu latinskému pojetí a naopak vytrvale setrvávaly u svých náboženských kultů, staly se předmětem nátlaku vyspělejší kultury, usazené a nadále se rozvíjející na západním břehu Labe, kde se utvořily již první státní celky s pevnou centralistickou správou knížat a vévodů a kde v 8. století a začátkem 9. století vybudoval Karel Veliký Franskou říši. Od těch dob byl dějinný osud severozápadních Slovanů zpečetěn i když ke skutečnému zániku původní slovanské kultury, a k úplnému převládnutí germánské, vedlo ještě několik století.

Příčinami vymizení z etnické mapy Evropy se zabývali četní středoevropští historikové, zejména v Čechách a na Moravě v průběhu 19. století, kdy kulturní a zvlášť jazykovědná oblast doznala nebývalého rozvoje a všeslovanské myšlenky se vyhraňovaly ve vlastenecké podobě. V přímé konfrontaci s neustávající germanizací ve všech oblastech společenského dění se srovnával osud zaniklých sousedů mezi Odrou a Labem s vlastním údělem. Oživování minulosti sledovalo především účel v posilování národního sebevědomí a pocitu politické emancipace alespoň v omezeném regionálním smyslu a mělo trvale připomínat, že vynaložené úsilí předchozích generací od připomínaného Jiřího z Kunštátu, posledního původem domácího krále ze starého moravského šlechtického rodu až po současnost, nebylo nadarmo a že středoevropské slovanské národy nejen přežily, ale dosáhly i kulturního povznesení a hospodářského vzestupu srovnatelného s germánskou i latinskou románskou oblastí. Nadto Češi a Moravané jako jediní ze skladby všech slovanských národů uskutečnili jazykovou reformu /Dobrovský, Jungmann/, a v průběhu 19. století tak vznikl moderní jazyk, používaný až po současnost.

Byl to vcelku jednoznačný a všem srozumitelný poukaz na skutečnost, že všeobecný vzestup se nedá již žádným vnějším vlivem zastavit a že ve vzdálené perspektivě bude dosaženo i státní samostatnosti, ať už v jakékoli podobě.

Pokud pohnutky připomínat si osudy zaniklého Slovanstva mělo v 19. století a počátkem 20. století víceméně vlastenecký motiv, pak jeho další fáze jako přirozený důsledek ustavení národní státnosti v roce 1918, kdy se uskutečnil sen generací, s sebou přinášel již zcela věcný rozbor všech okolností bez předchozích protigermánských emocí. Vysvětlení byla nasnadě: velkoněmecká rozpínavost byla poražena a zkrocena, nebyl tedy žádný zjevný důvod je oživovat. Proto se úvahy historiků a badatelů výhradně zaměřily k příčinám změny etnické mapy mezi Odrou a Labem v neprospěch Slovanů, a to ve srovnání s Čechy, Moravany i Poláky, představiteli západního Slovanstva, kteří odolali germánskému politickému i hospodářskému nátlaku v kritickém období dynastií Karlovců a Ottonů v 8. až 12. století.

Názory se v podstatě ustálily na dvou stěžejních a rozhodujících bodech. Tím prvním byl zarputilý odpor severozápadních Slovanů k přijetí křesťanství, a to v časech, kdy kmenové struktury v sousedních zemích, v Čechách, na Moravě a v Polsku již v předkřesťanském údobí nabývaly kompaktní podoby raného formujícího se národa, jeho sjednocujícím prvkem a základem byl nejpočetnější a tedy i nejsilnější kmen s výhodným strategickým osídlením, jenž kolem sebe soustředil ostatní. /Na Moravě Mojmírovci, v Čechách Přemyslovci, v Polsku Piastovci. Krátce poté, kdy se ustavily první vládnoucí dynastie, došlo k dobrovolnému přijetí křesťanství jako jediného státního náboženství se vstřícnou ochotou panovníků podporovat a šířit Kristovo učení./ Přemyslovci a Piastovci přijali latinské křesťanství, zatímco Mojmírovci pro Moravu zvolili byzantské. /Samo přijetí křesťanství ovšem neskýtalo žádné záruky před rozpínavostí mocnějších sousedů. Přesto aspoň v počáteční fázi mocenské expanze prvních Karlovců odváděl jejich pozornost od české kotliny mnohem dostupnější a otevřenější prostor za labským východním břehem, kde tamní podmínky jako kmenová nevraživost i roztříštěnost a nízká hospodářská úroveň, slibovaly snadnější úspěch za o poznání menšího nasazení sil i prostředků. Posléze ani náboženský rozměr, podněcovaný duchovenstvem, v tom případě latinským, nebyl zanedbatelný. A to byl druhý významný bod, který objasňoval zánik Slovanů. Severozápadní Slované se tak již na sklonku 9. století ocitli v jakémsi křesťanském obklíčení.

Na západě od Labe sídlili Sasové, o něco jižněji Durynkové, na severu Dánové, na jihu za pásmem hor Češi a Moravané, na východě za Odrou Poláci. Pojem národ v pozdějším smyslu, jak jej zejména vyprodukovalo 19. století, ještě neexistoval. Zcela zásadním postojem však bylo vyznání víry. Člověk, ať už na jakémkoli společenském stupni, byl buď vyznavačem Kristova učení, anebo pohan. Být pohanem bylo pro tehdejšího křesťana cosi ponižujícího, méněcenného. Teprve víra utvářela plnohodnotnou lidskou bytost. Pohana bylo možno obrátit na víru a pokud vzdoroval, nebylo hříchem ho zbavit života, či vzít do otroctví. Tak zněla prostá soudobá filozofie. Znamenalo to jak pro Germány, tak i pro křesťanské Slovany, jejich panovníky, výzvu vypořádat se mečem se svými zpozdilými a zatvrzelými příbuznými.

Jaké slovanské kmeny či kmenové svazky zaujímaly prostor mezi Odrou a Labem od východu na západ, od Baltského moře na severu po pásmo hor při české a moravské hranici na jihu? Bylo jich podle dochovaných dobových záznamů několik desítek. Nejspolehlivějším zdrojem poznatků je tak zvaná Helmholdova kronika, obsahující soubor záznamů kněze Helmholda z někdejší již zaniklé obce Bošov, nacházející se poblíž přistavu Lubecku při východním břehu Labe na okraji nynější spolkové země Holstein. Kniha pochází z 12. století /psána v letech 1164-1172/ a existovala ve třech opisech: v universitní knihovně v Kodani, v zemském muzeu Vídeňského Nového Města a třetí v knihovně Lubecku, kde však vzácný spis byl zničen při spojeneckém náletu na město 29.3.1942. Podstatné výňatky z kroniky byly přeloženy do češtiny a v roce 1924 a vydány knižně v nakladatelství Šolc a Šimáček v Praze. Podle Helmholda od dob slovanského osídlení v oblasti od 7. století, kdy jak známo došlo k velkému stěhování národů, se utvořily a ustálily až v 9. století dva početné kmenové svazy, které zaujímaly sever dnešního Německa mezi holštýnskou šíjí a ústím Odry. Na území spolkového státu Meklenburska sídlili Obodrici /včetně ostrova Rujany/, kde jim byly podřízeny četné menší kmeny, zatímco na východ, na území západních Pomořan a spolkové země Brandenburg včetně Berlína, sídlili Lutici, jinak zvaní Veleti. Svým osídlením proniklo hluboko do dolního Slezska. Podél toku Labe a to po obou březích směrem k jihu se usadily blíže neurčitelném počtu méně početnější kmeny, z nichž se dochovaly zmínky o Gliňanech, Břežanech, Stodoranech, Moračanech a jejich výčet uzavírají Lužičané, též Lužičtí Srbové, dodnes přežívající, řádově v desítkách tisíc na východním břehu Labe, zasahující k severní hranici Čech. Jako jediní ze severozápadních Slovanů se udrželi ve formě knížecích zemí ve svazku Koruny České až do 17. století, než byly země připojeny kurfiřtem Janem Jiřím I. k Sasku. V té době však byla skladba obyvatel značně promísena germánským živlem, který podobně jako Čechy i Moravu kolonizoval za podpory českých panovníků, kteří usilovali povznést hospodářskou úroveň v oblasti hornictví, zpracování rud a dalších řemesel k výrobě zbraní.

Jak už bylo uvedeno, pokusy o pronikání do prostoru na východ od Labe se slovanským osídlením započaly s expanzivní politikou Karla Velikého na přelomu 8. a 9. století, kdy završil předchozí úsilí ovládnutí Saska a Oldenburska při Severním moři /západní oblast Německa mezi hranicí Holandska a Labem – nezaměňovat s kurfiřtským Saskem se sídelním městem Drážďany!/ Třicet let trvalo Karlu Velikému, než si vzpurné Sasy podrobil, obrátil na křesťanskou víru a uspořádal zemi jak ve světské tak i církevní správě a vytvořil vévodství, kde panovník spadal pod jeho léno. Po polovině století po stabilizaci poměrů vévoda Jindřich poprvé vtiskl rozšiřování území na východní labský břeh kolonizační dobyvačný ráz a ve jménu šíření Kristova učení vyhlásil slovanským svazům pod Obodrici nepřátelství. Počáteční vyjednávání o přijetí křesťanství a tím i podrobení se mocenskému vlivu se minulo úspěchem a ke slovu přišly zbraně. Podle Helmholdovy kroniky existovala u Obodriců i Luticů vládnoucí struktura na úrovni kmenových náčelníků s poradními sbory stařešinů, což byla obvyklá skladba všeobecně známá u Slovanů i jinde v předkřesťanské době. Státního uspořádání v pozdějším smyslu však nedosáhlo. U kmenových svazů jednotliví náčelníci volili ze svého středu „mezi sebou prvního“, jenž v přibližném ekvivalentu požíval postavení knížete či krále a jako takového jej i kronikář nazývá i když přirozeně s despektem. Jeho postavení bylo oproti panovníkům v zavedených, dědičných a křesťanských dynastiích jistě omezenější a zejména méně jisté, s pochybnou oporou v nižších vrstvách kmenových náčelníků a pohanských kněží a mělo jen neustálenou míru zjevných kompetencí.

Slabá centralizace moci a nízká organizační schopnost odolávat vnějšímu nátlaku předurčila severozápadní Slovany k záhubě a to tím spíš, že se ocitli v nepřátelském obklíčení bez nejmenší naděje získat si spojence. Záhy se totiž ukázalo, že ani Polsko pod Piastovci, ani Čechy s Moravou /od 10. století pod Přemyslovci/, nejsou ochotni strpět v bezprostředním sousedství pohanský ostrov. Zbrojní výpravy s následující kolonizací Jindřicha Ptáčníka a jeho následovníků Otty I. a Hermanna Billunga se odbývaly za štědré podpory českých a polských knížat. Zdlouhavý, zato cílevědomě a důkladně vedený kolonizační proces se vlekl po několik staletí, až byl završena na sklonku 12. století vpádem dánského krále Waldemara r. 1168 do nejdéle odolávajícího území Obodritů, ostrova Rujany s proslulou svatyní boha severozápadních Slovanů Svantovíta. Na zvlášť intenzivně vedené kolonizaci v průběhu 12. století se podílelo více panovníků a v době dánského vpádu vedl útok na středním toku Labe vzdálený nástupce Jindřicha Ptáčníka markrabě Albrecht zvaný Medvěd /1142-1170/ jenž si podrobil kmeny Stodoranů a Břežanů a do jejich oblastí povolal kolonisty z Flander a Frizska /severní Nizozemí/. Dalším iniciátorem byl saský vévoda Jindřich Velšský zvaný Lev /1129-1195/. Dlužno připomenout ještě krále Lothara II /1125-1137/, jenž jako král Svaté říše Římské německého národa z popudu papeže vyhlásil polabským Slovanům dokonce křížovou výpravu a získal si za spojence českého knížete Soběslava I. Vítězní spojenci se však záhy po skončení křížové výpravy nepohodli /patrně o válečné zisky/ a Lothar vpadl do Čech. Soběslav se však nezalekl a někdejšímu spojenci uštědřil v bitvě u Chlumce drtivou porážku a ještě jej zajal /1126/.

Stojí za připomenutí, že první český kníže Vratislav II., jenž obdržel r. 1086 královský titul /nedědičný/ od císaře Jindřicha IV., a od té doby vystupoval jako král Vratislav I., si jej mimo jiných výsad vysloužil jako ocenění svého příspěvku při vytrvalém úsilí šířit křesťanství a také za kolonizaci v území severozápadních Slovanů. Celé území Lužice za stejnojmennou hradbou hor se stalo od těch dob trvalou součástí Koruny České až do již vzpomínaného roku 1635. Lužice byla rozdělena na Horní a Dolní, obě země získaly statut knížectví a novopečený nositel královské hodnosti Vratislav byl navíc osvobozen od ročních poplatků císaři, jimiž byli zatěžováni jeho knížecí předchůdci.

Tím bylo na přelomu 12. a 13. století završeno politické ovládnutí prostoru mezi Labem a Odrou. Původní slovanský živel se v průběhu následujících staletí zcela asimiloval, zgermanizoval a přijal latinskou civilizaci i kulturu včetně písma, /které nikdy v původní podobě neexistovalo/ a někdejší jejich přítomnost připomínají jen místopisné názvy obcí a měst v poněmčeném znění /Leipzig, Prerow, Bautzen, Podstam, Rostock, Zittau aj./. Posledním zástupcem slovanského osídlení jsou Lužičtí Srbové či Lužičané, rozptýleně obývající prostor na východ od Labe při severní hranici Čech. K národnosti se hlásí 40 000 až 50 000 občanů Německé spolkové republiky a jejich kulturní centrum se nachází v Bautzen /slovansky Budyšín/, asi 30 km od hranic ČR.

Zcela samostatnou kapitolu v historii severozápadních Slovanů sehrál Řád německých rytířů, čili „duchovenstvo ve zbrani“, mniši, kteří po křížové výpravě ve Svaté zemi se po návratu na pozvání polského knížete Vladislava III. Usadili počátkem 13. století na dolním toku Visly, v Chelmsku, v zemi, věnovanou jim jako odměnu za vyhubení tamních pohanských kmenů Jatvěgů a Prusů, zvlášť bojovných a nezkrotných a odolávajících jakýmkoli pokusům obrátit je na Kristovu víru. /Mise sv. Bruna a sv. Vojtěcha v 10. století s tragickým výsledkem, kdy mučednická smrt jim vynesla svatořečení/. Prusové a Jatvěgové sice nebyli Slované, ale spoluvytvářeli s nimi souvislé osídlení při pobřeží od ústí Odry až po nynější Gdaňsk. V průběhu 13. století podlehli vytrvalému nátlaku polských panovníků a řádových rytířů.

Follow