Follow

Lubomír Kubík, 29. května 2019

I. Léta 1607 – 1619

Málo známou epizodou ze středoevropské historie jsou události kolem sporu uvnitř vládnoucí habsburské dynastie na přelomu 16. a 17. století, jmenovitě mezi císařem Rudolfem II. a jeho ctižádostivým bratrem arciknížetem Matyášem, jenž si činil nárok na vladařskou korunu už od samého počátku Rudolfovy vlády a kdy v důsledku propukajícího konfliktu se nenadále naskytla Moravě vyhlídka stát se královstvím v rámci habsburské monarchie.

Arcikníže Matyáš jako tehdejší správce Horních a Dolních Rakous, dynasticky dědičných zemí a později i Uher, či spíše toho, co z nich zůstalo, neboť převážná většina někdejší svatoštěpánské koruny se nacházela pod okupací Turků, nepřestával intrikovat proti staršímu bratrovi a hledal spojenectví i účelové svazky mezi jeho četnými odpůrci a zapřisáhlými nepřáteli. Tato historie je vcelku známá a mnohokrát dějepisci i žánrovými publicisty zpracována. Je však užitečné si připomenout právě ten významný moment, kdy při zvažování možností a východisek i diplomatických řešení jak nejschůdnější cestou dosáhnout trůnu, byl Matyáš ochoten použít prostředků a mimo jiného učinit i dalekosáhlé ústupky zemi, na jejíž přízni mu zvlášť záleželo.

Do zvlášť vyhroceného sporu se urození bratři dostali na sklonku roku 1607, kdy Matyáš již ztratil trpělivost při zákulisním jednání a otevřeně vyzval šlechtu k ozbrojenému odporu a vypovězení poslušnosti císaři v zemích jím spravovaných, Horních a Dolních Rakousích a v Uhrách a kdy se zemskými stavy uzavřel spojenectví proti Rudolfovi s úmyslem jej sesadit. V té době měl však Rudolf nadále spolehlivou oporu v zemích Koruny české a tak Matyášovým nejbližším záměrem bylo získat na svoji stranu některé z těchto zemí. Nejbližší, strategicky nejvyýhodnější a vedle Čech i nejlidnatější byla právě Morava. Matyáš si při svých záměrech počínal obratně, dobře znal tamní poměry a tradičně napjaté vztahy mezi stavy obou zemí. Byl obeznámen i z dlouholetých osobních kontaktů s názory mluvčího moravských zemských stavů Karla staršího ze Žerotína, jenž jako protestant zaujímal odmítavé stanovisko vůči striktně katolicky smýšlejícímu císaři Rudolfovi. Jak se však ukazovalo, náboženské předsudky v oblasti konfese nebyly nijak na překážku Matyášovým záměrům. Moravští stavové, ochotní vyjednávat s Matyášem o podmínkách případného spojenectví, svolali sněm do Brna a odmítli nadále uznávat za zemského hejtmana Ladislava Berku z Dubé, věrného přívržence císaře. Když hejtman sněm zakázal a pohrozil ozbrojeným zásahem, přeložili sněm do blízkých Ivančic, kde učinili taková opatření, jež hejtmana od násilných akcí odradila. Moravští stavové se usnesli na rozhodnutí podpořit Matyáše v jeho vystoupení proti Rudolfovi. Je samozřejmé, že Matyáš si nezískal jejich spontánní přízeň jen pouhým dobrým slovem, ale musel jako protihodnotu nabádnout pánům výhodné podmínky, ba dokonce zajít tak daleko, aby splnil jejich odvěké tajné tužby, přechovávané po generace jejich předky. Povýšení Moravy na království však mohl Matyáš uskutečnit jen jako císař a po příslibu spojenectví moravských stavů k ozbrojenému tažení proti neoblíbenému podivínskému císaři Rudolfovi se miska pomyslných vah poprvé převážila na Matyášovu stranu a vyhlídka na trůn se stala o poznání reálnější.

Nevyjasněný v mocenském sporu zatím zůstával postoj dalších zemí Koruny, jmenovitě obou Lužic a Slezska, avšak tyto okrajové země v hospodářském i strategickém smyslu už neměly stěžejní význam, jakým se mohla vykázat Morava. Matyáš v té době disponoval značným vojenským potenciálem. Jenom on sám v habsburských dědičných zemích s přispěním tamních stavů sestavil dvacetitisícovou armádu a dalších osmáct tisíc ozbrojenců mu poskytli uherští stavové. Nyní mu do jeho hlavního stanu ve Znojmě posílali moravští páni další početné oddíly složené ze zemské hotovosti, zatímco zemský hejtman v Brně, pan Berka z Dubé zůstal prakticky bez podpory. Právě ze Znojma vydal Matyáš svůj proslulý manifest či spíše provolání k českým stavům, kde je vybízel k podpoře stavovské konfederace a ke svržení neschopného Rudolfa. Vyjednávání císařova zmocněnce kardinála Ditrichštejna nepřineslo žádný plodný výsledek. Matyáš vyzval české stavy ke společnému sněmu do Čáslavi a na jaře roku 1608 opustilo vojsko Znojmo, aby se vydalo na pochod do Čech. 26. května téhož roku vystoupil Karel starší ze Žerotína s ostrým výpadem proti císaři. Podle dochovaných záznamů hovořil přední moravský šlechtic více jak hodinu a obsahem jeho řeči byla kritika pražského císařského dvora a čelních představitelů zemských českých stavů, spjatých v úzkém názorovém svazku s císařem. Přes emotivní zanícený projev se Žerotín citlivě vyhnul choulostivým náboženským otázkám a nijak se ani nezmínil, že příznivci Rudolfa z řad českých stavů jsou vesměs katolického vyznání. Žerotín končil řeč otevřenou výzvou k českým pánům, aby bez dalšího otálení zbavili Rudolfa trůnu a provolali Matyáše za českého krále. Matyášův příslib, že v případě (a o tom nikdo z moravských pánů nepochyboval) se dřív či později stane císařem Svaté říše římské, a pak prohlásí Moravu královstvím, však nebyl nahlas vysloven. Přes veškerý vnější nátlak ovšem česká šlechta v čele se Zdeňkem z Lobkovic zůstala věrná císaři a byla odhodlána bránit Rudolfa, ve znění tehdejší úsloví, až do hrdel a statků. Českým pánům, dlužno poznamenat, nešlo už ani tak o osobu císaře Rudolfa, jako daleko víc o udržení si prestiže ve svazku zemi Koruny a tím i v celém soustátí habsburské monarchie jako nejvýznamnější a nejlidnatější země, která se nadto mohla honosit výsadami sídelní císařské metropole. Jak ale uvádějí někteří domácí historikové /Pekař, Janáček/, postoj českých stavů za tehdejší konstelace sil, kdy byli takřka osamoceni uprostřed Evropy, zůstává doposud neobjasněna.

Odmítnutí českých stavů připojit se k povstání bylo pobídkou pro Matyáše, aby přitáhl až k hradbám císařského města do obce Libeň, kde rozložil tábor a kdy se rozhodoval využívat spíš psychického nátlaku na protivníka než vyvolat ozbrojený konflikt. Matyáš totiž spekuloval, že bezvýchodná situace záhy přiměje Rudolfa a jeho spojence k povolnosti a to zvlášť, kdy se jim nepodařilo povolat do zbraně ani čtvrtinu hotovosti, než měl on sám. Brzy se ukázalo, že jeho úvahy se ubíraly správným směrem. Už 25. června byl v Libeňském zámku podepsán mír, kdy Matyáš oficiálně získal Uherskou korunu, rakouské dědičné země a Moravu, zatímco Rudolfovi zůstaly pouze Čechy s nejistým setrváním Slezska a obou Lužic v chřadnoucím svazku Koruny.

Nadešlo období, kdy moravští stavové prokázali pronikavý důvtip, když učinili opatření pro případ, že by Rudolf přece jen přežil svého mladšího bratra. Za žádných okolností se napříště nechtěli vrátit do svazku Koruny v podřízeném postavení pouhého markrabství a trvali na povýšení země na království nebo aspoň vévodství za předpokladu, že Matyáš nebude zvolen kurfiřty císařem. Jako vévoda měl být povolán některý arcikníže z vládnoucí dynastie. Už 26. června dorazila do vojenského ležení v Libni delegace uherské šlechty, aby Matyášovi předala svatoštěpánské korunovační insignie. Matyáš se po úspěšném nekrvavém tažení vrátil do Vídně, kdy byl slavnostně uvítán. Události poté dostaly rychlý spád. Tělesně a zejména duševně zemdlelý Rudolf se 12. dubna 1611 vzdal trůnu a Matyáš byl 23. května téhož roku korunován českým králem v chrámu sv. Víta. Jenomže i za okolností, kdy už se všeobecně zdálo, že Rudolf byl učiněn neškodným a jeho postavení na trůnu říšského císaře zůstává víceméně symbolické měl ještě dost sil a chladného rozumu k tomu, aby udržoval styky s německými kurfiřty, jimž více vyhovovala jeho tradiční netečnost, kdy nezasahoval do jejich lokálních mocenských sfér a jimž Matyáš jako nástupce připadal v mnoha ohledech nepřijatelný, je ovlivnil natolik, aby bránili zvolení Matyáše za říšského císaře. Sjezd říšských knížat svolaný na podzim téhož roku do Norimberka volbu odložil. Přes zdánlivou Rudolfovu iniciativu se však Matyášovým příznivcům i jemu samotnému zdálo, že mnohem víc nepřátelské zavilosti proti novému králi a potenciálnímu císaři pochází z úzkého okruhu Rudolfových rádců a předních českých pánů než od císaře, jenž se po Matyášově nástupu na trůn stáhl do ústraní. Domněnka se změnila v jistotu 20. ledna 1612, kdy císař Rudolf zemřel. Matyáš po smrti svého bratra trvale přesídlil do Vídně.

Slib daný moravským stavům nesplnil patrně spíš v důsledku trvalých vnitřních rozporů, které zmítaly celou monarchií po dobu jeho vlády, než neochotou dostát svým závazkům. Vnitřní sváry měly náboženskou povahu a byly první vzdálenou předzvěstí konfliktu, který se naplno rozhořel krátce po jeho smrti a přerostl v celoevropskou válku, která kvůli svému trvání dostala příznačný název – třicetiletá. Další nepříznivou okolností byl Matyášův zdravotní stav. Sužovaly ho vleklé bolestivé choroby, kožní vyrážky, žaludeční vředy, což byla běžná onemocnění i pro urozené, v důsledku složení a přípravy tehdejší stravy převážně masité na otevřeném ohni a patrně k tomu přispěl i syfilis, aby mu 20. března 1619 přivodily v 62 letech předčasnou smrt.

Povýšit Moravu na království či aspoň vévodství měl příležitost od června 1612, kdy po předchozím otálení a norimberském odkladu byl zvolen za říšského císaře jako Matyáš I. /Jako král český vystupoval jako Matyáš II.M/

II. Léta 1740 – 1748

Císař Karel VI. Byl posledním Habsburkem v mužské linii na trůně podunajské monarchie a po jeho smrti začíná bouřlivé období pod označením válka o rakouské dědictví, neboť sousední státy neuznaly nárok ženských potomků císaře na habsburský trůn. V pozadí výhrad však jednoznačně stály ryze kořistnické zájmy jak pod jednotící záminkou rozchvátit mnohonárodní stát.

Je známo, že císař za svého života všemožně usiloval zajistit nástupnictví pro svoji nejstarší dceru Marii Terezii cestou složitých diplomatických vyjednávání, avšak především nejzavilejší nepřátelé Habsburků, k nimž po staletí patřili francouzští Bourbonové, zaujímali přesně opačné stanovisko a důsledně mařili každý pokus. Tak už v roce 1714 podněcoval král Ludvík XIV. Příslušníky bavorského vládnoucího rodu Wittelsbachů, aby v případě smrti rakouského císaře, jenž neměl mužského potomka, obsadili Čechy, čehož mohli dosáhnout bez velkých válečných výdajů a obětí, jak bylo známo, tamní obyvatelstvo bylo v důsledku předchozích událostí v průběhu 17. století značně protihabsbursky naladěno. Takřka současně vyzval saského kurfiřta, aby nemeškal a anektoval Moravu a Slezsko, kde převládaly stejné nálady proti Vídni. Krize kolem nástupnictví začíná kolem roku 1740. Tehdy bavorský kurfiřt Karel Albrecht, jenž měl od roku 1722 za manželku mladší dceru císaře Josefa I. Marii Amálii, vznesl požadavek na dědictví Svatováclavské koruny, tedy na území Čech. Přestože měl záruky ze strany francouzského panovníka a jeho pomoci v případě vojenské akce, k ozbrojenému konfliktu se neodvažoval a setrvával u diplomatických vyjednávání. Dlužno poznamenat, že právě Francie měla prvořadý zájem na likvidaci habsburské monarchie jako nepohodlného mocenského rivala ve střední Evropě a na zřízení nástupnických států či na posílení již existujících malých a nepříliš významných království a kurfiřství či pouze vévodství, jež měla pod stálou kontrolou. Jednalo se zejména o Bavorsko, Sasko, Prusko, Hessensko a Lotrinsko.

Zatímco Karel Albrecht otálel, objevil se na scéně zcela neočekávaně mnohem pohotovější zájemce připravený jednat – pruský král Fridrich II., jenž usedl na trůn po svém otci teprve před několika měsíci. Když Marie Terezie nepřistoupila na striktní požadavek vydat Slezsko, udeřil na válečný buben a vpadl do země. Fridrich byl předem dobře obeznámen s poměry v sousední bohaté zemí a tak se mohl spolehnout, že podstupované váleční riziko je nevelké a že tamní převážně protestantské obyvatelstvo jej přivítá jako osvoboditele. Jak se záhy ukázalo, nijak se v odhadu nemýlil. Válka trvala od prosince 1740 do dubna následujícího roku, kdy po sérii vítězných bitev obsadil celou zemi s výjimkou Těšínska, Opavska a Krnovska. Obsadil i Kladské hrabství.

Teprve inspirován snadnými pruskými úspěchy a územními zisky osmělil se i Karel Albrecht a s podporou francouzských oddílů obsadil jak Čechy, tak i Horní Rakousy. O své nároky se přihlásilo i Sasko a byla mu přislíbena Morava. Došlo tak k poněkud kuriózní situaci, kdy dědický podíl neměl sousedit s územím, s nímž předpokládal vytvořit do budoucna společný stát. Mezi Saskem a Moravou se na jihu rozkládaly Čechy a na severu Slezsko, které právě změnilo majitele. Kromě toho byla obě území přibližně stejně velká a lidnatá. Saský kurfiřt Fridrich August III., syn proslulého Fridricha Augusta II., zvaného Silný, jenž svého času byl i polským králem, se nacházel v poněkud komplikovaném postavení. Toužil dosáhnout proslulosti svého slovutného otce a vystihl, že k tomu nadchází vhodná příležitost, ale zároveň věděl, že dané podmínky nejsou právě citlivě vyvážené. Aby si vzdálenou Moravu, tehdy v postavení markrabství získal, musel postupovat nanejvýš obezřetně, aby v tamních stavech, s nimiž musel nezbytně vyjednávat, nevzbudil podezření či přímo odpor. Postrádal výhodu svého pruského jmenovce, aby mohl vsadit na náboženskou kartu a do země vstoupit jako osvoboditel nejširších vrstev obyvatel zpod katolického reformačního útlaku, který trval od předchozího století, protože na rozdíl od Slezska nebyla Morava co do vyznání jednotným celkem. Navíc obyvatelstvo bylo většinou slovanské, takže musel vyloučit i nacionální zřetel. Co tedy zbývalo? Přitom si uvědomoval, že musí nabídnout něco, s čím v celém společenském spektru získá jednomyslný souhlas a čím si Moravu jednou provždy získá. Za inspiraci posloužil samotný zvěčnělý slavný otec, který se obratně vyznal v diplomatické tlačenici. Což nebyl nositelem dvou královských korun, saské i polské? Tak kurfiřt připadl na myšlenku povýšit markrabství na království, respektive k tomu získat souhlas velmocí, císaře a papeže a vládnout současně ve dvou státech. Z jeho hlediska to přinášelo do budoucna výhody, jaké by ocenili i spojenci. Moravu by zprostil závislosti na české koruně a odňal jí do budoucna veškeré nároky. Nijak přitom nepochyboval, že moravští stavové, vždy poněkud ve stínu svých českých kolegů z království, oproti nim povznesených na původ z korunní země, by myšlenku bez rozpaků a jistě i s nadšením přijali. Není historicky doloženo, zda jednání mezi oběma stranami se v tom smyslu uskutečnila, na jaké úrovni a do jaké fáze dospěla, ale s ohledem na aktuálnost samu se to zdá být nanejvýš pravděpodobné.

Doloženou skutečností však zůstává, že za vedoucí iniciativy Francie byla dojednána koalice států plně zaangažovaných v dědické záležitosti. Sestávala z Bavorska, Saska a Španělska, Pruský král Fridrich II., ač přizván, se účasti vzdal s prohlášením, že své dosažené územní nároky pokládá za uspokojené. Výsledkem vojensko diplomatické akce se dospělo k následujícímu řešení: Bavorsku z rakouského dědictví připadly Čechy, Horní Rakousy a Tyroly, Fridrichovi II. potvrzeno Slezsko včetně Kladského hrabství a Sasku již zmíněná Morava a k tomu část Horního Slezska až ke kladské Nise, o kterou Prusko neprojevilo zájem. Francie si žádala veškeré rakouské državy v Itálii a k tomu Rakouské Nizozemí, což představovalo území soudobé Belgie. Kurfiřt Karel Albrecht měl být zvolen římským králem a německým císařem. Francouzský dvůr si byl vědom, že v jeho osobě by získal snadno ovladatelného spojence.

Už 7. prosince 1741 se nechal Karel Albrecht v Praze vyhlásit za českého krále. Korunovace se zatím nemohla uskutečnit, neboť korunovační insignie se nacházely ve Vídni, ale už 8. ledna 1742 mohl přijmout hold českých stavů. 12. února téhož roku byl za podpory Francie korunován ve Frankfurtu nad Mohanem za římského krále.

Ovšem mezitím se zdánlivě beznadějná situace pro monarchii začala až překvapivě vyvíjet příznivě. V Prešpurku, kam se vídeňský císařský dvůr přechodně uchýlil, získala Marie Terezie podporu uherských stavů. Jimi složená početná armáda, převážně jízdní a dobře vyzbrojená – anály uvádějí až šedesát tisíc jezdců bez pomocných oddílů – postupně vytlačila za pomoci lidového povstání bavorská vojska z Horního Rakouska a Tyrol, pronikla do Bavorska a dokonce obsadila i sídelní Mnichov. Poděšený Karel Albrecht byl nucen uprchnout a hledat pomoc u Francouzů. Podobně se vedlo bavorské okupační armádě i v samotných Čechách. Francouzská posádka v prosinci 1742 vyklidila bez boje Prahu a když opustila i západní Čechy, nic nebránilo vítězné Marii Terezii přijet 12. května 1742 do Prahy i se svatováclavskou korunou, aby se jí nechala korunovat za českou královnu.

V zorném úhlu překotných událostí spatřoval saský kurfiřt Fridrich August III. své vyhlídky na získání Moravy a tedy i další uvažované koruny značně nepříznivě. Na rozdíl od Bavorů a Prusů neposlal své vojenské oddíly do země a setrval pouze u vyjednávání. V jak pokročilém stavu se počátkem roku 1743 nacházely nelze nijak doložit a tak zůstává pouze u čirých spekulací.

Je však docela pravděpodobné, že by v případě, kdyby Marie Terezie u uherských stavů v kritickém okamžiku neuspěla, či kdyby ochotní stavové neprokázali tak mimořádnou vojenskou zdatnost, pak lze konstatovat, že by se politické poměry ve střední Evropě zcela jistě vyvíjely jinak a pokud by Fridrich August III. dovedl svůj úmysl do konce, pak měla Morava v poměrně krátkém historickém údobí po přibližně půldruhém století znovu příležitost povýšit svůj statut na království a tím se stát rovnocenným partnerem Čech, Uher, Polska, Saska, Pruska a od 19. století i Bavorska, tedy států s královským dvorem, nacházejících se ve středoevropském prostoru.

Boje o tzv. rakouské dědictví definitivně skončily 18. října 1748, kdy byl v Cáchách podepsán mír. Podunajská monarchie tedy svou nejtvrdší zkoušku od svého vzniku šťastně přestála, i když za cenu jistých územních ztrát. Prusku už natrvalo zůstalo Slezsko s Kladskem, až na drobná příhraniční území s Moravou, dále zaznamenala územní ztráty v severní Itálii ve prospěch španělských Bourbonů. Také Francií kontrolované Savojsko obdrželo část Rakušany držené Lombardie.

A tak z dědičných zemí Koruny české, jmenovitě Slezska, zůstalo jen pouhých pět procent někdejšího území a Morava přišla o další dějinnou příležitost pozvednout svůj statut a aspoň zčásti získat svou zašlou slávu zaniklou v 10. století. Podobná příležitost se v budoucnu už neměla opakovat.

Follow