Follow

 Luděk Šubert, 25. května 2019

Úvodem

Pro značnou část Čechů, citelně menší část Moravanů a Slezanů určitě ano. Ale zajisté ne pro tyto národy jako celek, pro dočasnou menšinu katolíků, pro obyvatele německé národnosti a pro další ve vztahu k danému státu diferencované skupiny stálých či přechodných obyvatel a hostů. V níže předkládaných částech je uvedeno, jak se historicky vyvíjel a názorově odlišoval vztah především v historických zemích, tedy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku k fenoménu období tzv. husitské revoluce, v letech 1419 – 1436. Jiný úhel pohledu pak zaujalo takřečené české národní obrození v 19. století a na něj navazující pohled prvoválečných a prvorepublikových masarykovců, protektorátních nacistů, poúnorových komunistů mezi léty 1948-1989, až po současné demokraty různé intenzity a partajních barev. Vycházím při tom z prací uvedených v bibliografii, převážně renomovaných současných badatelů, jakými jsou profesoři Petr Čornej, nebo Jaroslav Čechura, což předesílám proto, aby si někdo nemyslel, že argumentace není podložená.

Ad 1) Současný pohled na husitství jako historické národní hnutí

Většina současných objektivních badatelů husitství ani fanaticky nehájí, ani stejně arogantně neodsuzuje, ale snaží se o objektivizovaný a diferencovaný přístup, daný věcnou složitostí tohoto historického fenoménu. Tento přístup umožňuje i víc jak půltisíciletí časového odstupu od oněch událostí i dobrá orientace v tom, jak to uchopili různě národnostně, ideově a politicky vybarvení potomci. Palacký a příslušníci Mladočeské strany se mylně domnívali, že husitství bylo zaměřeno proti šlechtě, což je holý nesmysl. Světští političtí a vojenští husitští předáci byli příslušníky panských rodů (Čeněk z Vartemberka) nebo rytířských (Jan Žižka z Trocnova a Kalicha). To obrozenci se snažili husitství stavět jako vůdčí národní, slovanský a potažmo především český element proti Němcům. Při tom ve většině českých měst, především v Praze, se bohatý německý patriciát stavěl na stranu husitů. Vlažně, samozřejmě, protože jinak by přišli o majetky. Ničený, hlavně však konfiskovaný majetek katolické církve i feudality brala šlechta pod „ochranu“ a husitská města k dalšímu, především vojenskému využití zájmů husitského hnutí.

Bezprostředně po říjnu 1918 se sám TGM nechal v Táboře populisticky slyšet: „Tábor je náš program a tomu programu zůstaneme věrni.“ V současném překladu to znamená, pokračování protiněmeckého a proticírkevního tažení husitských radikálů z Tábora a východočeských sirotků v podmínkách nově vzniklé Československé republiky. Tedy příkladem žádné umírněné kališnictví v souladu s odkazem Basilejských kompaktát, která jsou důkazem neoddiskutovatelného diplomatického umu umírněných husitských politiků. Masaryk tvrdě narážel na vědeckou objektivitu historiků, profesorů Jana Sedláka, zabývajícího se Husem a Josefa Pekaře, zase Žižkou. Němečtí nacističtí okupanti z let 1939-1945 bezohledně potlačovali veškeré náznaky sympatií k husitům samotným, nebo jejich legionářským pohrobkům. Takže jak domácí tak zahraniční i II. odboj se husity morálně zaštiťoval.

Komunisté se ve 20. a 30. letech chovali k husitům rozpačitě. Teprve těsně před válkou začali husitství socializovat, ale v Husovi stále ateisticky viděli „flanďáka“, tedy příslušníka kléru. Teprve po únoru 1948 dali naplno průchod své rádobyvědecké a zideologizované formě vnímání minulosti. Takyvědec, akademik Zdeněk Nejedlý tomu nasadil skutečnou korunu, která určovala v době komunistické totality oficiální hodnocení husitství. Řekl: „Komunismus Jana Žižky je nám bližší, než fašismus císaře Zikmunda…“ Podle toho vypadalo i dobové pojetí Jiráskovy husitské trilogie ve Vávrově filmovém triptychu „Jan Hus“, „Jan Žižka“ a „Proti všem“. Obdobně i dodatek jiného režiséra „Jan Roháč“. Stačilo jen neutíkat od Jiráskovy předlohy a mírně přeakcentovat původní text.

Po listopadu 1989 bylo opět umožněno římskokatolické církvi vyjít na slunce, což znamenalo dílčí snahy o ostrou kritiku husitského období. Naštěstí autoritativní badatelé, jako Čechura nebo Čornej dokáží držet při životě přijatelnou míru objektivity. V beletrii se husitstvím objektivně zabývá Vlastimil Vondruška, aniž by se musel tajit svými sympatiemi k husitství.

Ad 2) Připomenutí dějů, jež Lipanům zejména od roku 1419 předcházely

Nelze zakrýt, či vědomě zamlčovat, že doba počátku 15. století nejen u nás, ale v celé Evropě, byla složitá. Zjevným projevem krize v katolické církvi bylo nejprve dvojí, později dokonce trojí papežské schizma. Osobnost papeže zde sehrávala spíše politickou, než duchovní roli a proto se tento stav nedařilo překonávat. Teprve až se v roce 1411 stal římským králem uherský král Zikmund Lucemburský (+1437), nevlastní mladší bratr sesazeného krále římského a slabého krále českého, Václava IV.(+1419), byl do Kostnice svolán církevní koncil, který měl tuto záležitost vyřešit. Dva roky se to nedařilo a tak proces s českým církevním rebelem Janem Husem (+1415) a jeho světským straníkem Jeronýmem Pražským (+1416) byl jakýmsi vedlejším, odlehčujícím případem, který měl rozhádané církevní špičky sjednotit. To se zřejmě i povedlo, protože jediným papežem se stal Martin V. (pontifikát 1417-1431). Král Zikmund Husa i Jeronýma prostě obětoval. Zatímco v Evropě své politické postavení posílil, v našich korunních zemích ho ztratil. Ani Husa, ani výřečnějšího a mezinárodně otrkanějšího Jeronýma nelze považovat za sociální reformátory, ve smyslu pozdějších snah. Ale pozvednout hlas k nápravě bylo pociťováno jako hromadná potřeba, o čemž svědčí list, který s několika sty podpisy a pečetěmi zaslala česká i moravská šlechta Zikmundovi, v zájmu Husovy obrany. Tento hlas zemských stavů nebyl vyslyšen, což se rovnalo jejich těžké urážce a zjevná křivda na Husovi i Jeronýmovi se stala motivací k šířeji založenému pojetí politické opozice, s náboženskými, politickými i ekonomickými rysy.

Radikalizace lůzy byla často i jinde využívána k politickému nátlaku různých mocenských skupin, což v červenci 1419 vyvrcholilo 1.pražskou defenestrací na Novém městě a srpnovou smrtí krále Václava IV. Právoplatným dědicem byl Zikmund, ale ten dlel v Uhrách, kde dojednával smír s Turky.

Po Vánocích 1419 v Brně na sněmu holdovala Zikmundovi většina české i moravské šlechty, ale už si začali páni a rytíři vyžadovat různá privilegia, jako přijímání pod obojí, a podobně. Zikmund se proto přesunul do Vratislavi, kde Slezané žádné požadavky neměli a zde začal sbírat vojsko k 1. protihusitské kruciátě roku 1420, vyzvané papežem. V Praze se zatím zmocnili vlády radikálové, vedení Želivským. Žižka se svým oddílem bývalých královských vojáků odejel do Plzně, ale i odtud byl katolickou převahou vytlačen. Při přesunu do Tábora byl 25. 3. 1420 u Sudoměře dostižen tisícovkou královských rytířů a ti-sícovkou strakonických johanitů. Žižka a Břeněk Švihovský měli 400 pěších, 9 jezdců a 12 vozů. S využitím terénu přesvědčivě zvítězili a dorazili do Tábora, kde se Žižka stal jedním ze 4 hejtmanů.

Přes Hradec a Hory Kutné dorazil Zikmund ku Praze. Zde však měl pod kontrolou pouze hrad, Menší město a Vyšehrad. Zbytek ovládali husité. Žižka přivedl z Tábora posily a nechal zřídit sruby na Vítkově hoře. Spojená husitská vojska (Pražené, Táboři, orebité, žatečtí, lounští a slánští měli 25.000-30.000 ozbrojenců, Zikmund zhruba dvojnásobek, z Uher, z říše, Slezska i Čech a Moravy. Bitva 14. 7. 1420 měla 2 fáze. Nejprve byl na Špitálském poli (Karlín) postupně odražen útok uherského jezdectva na předsunutou vozovou hradbu a v podstatě souběžně na Vítkově hoře odrazila Žižkou vedená četa asi 30 mužů a žen útok 8000 míšeňských rytířů, díky včasnému nasazení husitské zálohy. Polní velitel křižáků, Pippo Spano z Ozory, si zjevně nevěděl s husitskou taktikou rady. Zikmund se 28. 7. 1420 nechal na Hradě korunovat českým králem a následně vojsko rozpustil.

V září 1420 husité, asi 15.000, oblehli královskou posádku Vyšehradu (4000 mužů). Král Zikmund měl něco přes 20.000 Uhrů, Čechů a Moravanů. Velitel Vyšehradu, Moravan Jan Všembera z Boskovic, se husitskému hejtmanovi Hynkovi Krušinovi z Lichtenburka zavázal vzdáním, pokud do 31. 10. nedorazí pomoc, která přišla až 1.11. Díky tomu neprovedli vyšehradští výpad a v blátivém terénu pod hradem padlo jádro české a moravské vyšší šlechty, tedy 24 korouhevních pánů. Vyšehrad obsadili husité a většina drobné české a moravské šlechty přešla na jejich stranu. To byla pro Zikmunda strategická ztráta vlivu, což se odrazilo v nezdarech všech vnějších protihusitských výprav před rokem 1434.

2. křížová výprava z let 1421-1422 byla ještě se Zikmundovou účastí. Východiště bylo na Moravě, ale měla také západní větev, s vojskem porýnských kurfiřtů a německých knížat. Ta nevyčkala příchodu východní části, 50.000 muži oblehla Žatec a ve dnech 19. – 30. 9. 1421 byla místní osádkou 6.000 mužů odražena a stáhla se. Ani východní část nebyla úspěšná a přivedla Zikmunda k rozhodnutí, už se podobných akcí osobně neúčastnit.

* v noci z 22. 12. na 23. 12. 1421 se Žižka probil z obklíčení na vrchu Kańku u Kutné Hory a stáhl se ke Kolínu a Nymburku;

* 6. 1. 1422 Žižkův protiútok u Kutné Hory a ústup Zikmundových vojsk k moravské hranici;

* 8. 1. 1422 pronásledování protivníka k Německému Brodu.

* 10. 1. 1422 husité u Německého Brodu rozprášili Zikmundův zadní voj, krutě dobyli a vyplenili město, ale na Jihlavu už jim nezbyly síly.

Roku 1423 vnější vpády jen sporadické a do malé hloubky Čech. Žižka již dříve vypuzen z Tábora se usadil ve Vých. Čechách, ujal se orebitského svazu a počaly boje domácích frakcí. Expandující pražští kališníci vedení Hynkem Krušinou z Lichtemburka a Divišem Bořkem z Miletínka se s Žižkou přetahovali o vliv ve Východních Čechách a o město Hradec. Po Rabí 1421 už byl Žižka slepý na obě oči a začaly se u něj projevovat diktátorské manýry. Roku 1422 Pražané dobývali Karlštejn. Žižka začíná s orebity budovat stálé profesionální polní vojsko, zatímco Pražané se opírali většinou o nájemné žoldnéře.

* na jaře roku 1423 Bořkovi žoldnéři poražení Žižkou ve srážce u Hořic;

* 4. 8. 1423 v bitvě u Strachova dvora (předměstí H. Králové-Kukleny) Žižka porazil Pražany znovu, útokem z vozové hradby s výhodou převýšeného terénu;

V Praze a v Západních Čechách se již formuje Panská jednota umírněných kališníků s katolíky.

* 7. 6. 1424 – bitva u Malešova mezi Žižkovým táborsko-orebitským svazem a koalicí Pražanů s katolíky. Žižka využil placní (nákladní) vozy plné kamení, puštěné ze svahu k rozražení sestavy útočícího protivníka. Přes vítězství se vyčerpaní Žižkovi radikálové rozhodli přezimovat v okolí Jevišovic na jihozápadní Moravě, dosud nevyjedené jako většina Čech. V říjnu 1424 Žižka u Přibyslavi zemřel, pravděpodobně ve věku 64 až 65 let.

Jeho nástupcem v čele vojsk táborů a orebitů se stal nevoják, kněz, ale výborný diplomat Prokop Holý.

Vnitřní třenice pokračovaly, ale k významným tažením se jednotlivé polní obce dokázaly spojit. Bylo nutné ovládnout Ústí nad Labem, kde byla míšeňská posádka. Míšeňští vytáhli obležení rozbít, s asi 70.000 vojáky. V bitvě 16.6.1426 25.000 husitů v nejkrvavější bitvě husitských válek protivníka porazilo.

Zajatci nebyli bráni. V důsledku toho míšeňská posádka Ústí kapitulovala. Teprve po této bitvě vstupuje husitské vojenství do fáze formování ofenzivní strategie tzv. spanilých jízd do sousedních zemí. Zdaleka však v etapách 1427-1430 a 1431-1433 nešlo jen o šíření husitské ideologie, ale též o preventivní předcházení vnějším vpádům do našich korunních zemí a samozřejmě též o spížování a jiné kořistění.

Těmto výpadům ještě předcházela 3.kruciata z roku 1427. V červenci vojska braniborského kurfiřta Fridricha z Hohenzollernu, s asi 30.000 muži oblehla město Stříbro. Doprovázel ho kardinál Henry of Beaufort. Na pomoc městu vyrazil Prokop Holý s 500 vozy, 1.500 jezdců a 16.000 pěšáky. Poblíž Tachova došlo 4.8.1427 ke srážce, během níž bylo křižácké vojsko rozehnáno. Ke 4.kruciatě došlo až roku 1431. Vyzyvatelem byl nový papež Evžen IV. a realizátorem opět braniborský kurfiřt Fridrich. Papežovým zástupcem byl kardinál Cesarini. Novum spočívalo v tom, že husité rozbili slezský proud vlastní spanilou jízdou ještě na jeho území. Míšenští pronikli jen k Žatci a byli odraženi. Tentokrát se síla hlavního voje blížila skutečným 100.000, dokonce s několika stovkami palných hlavní a vozů prý bylo několik tisíc. Husité navázali dotyk rychlým pochodem tempem přes 30 km za den, čímž protivníka zaskočili. I husitů bylo tentokrát ke 30.000. Braniborský předvoj a kardinálská garda, rovněž na vozové hradbě se rozhodla moudře stáhnout do výhodnějšího postavení. To si Sasové a další spojenci vysvětlili jako jasný ústup a začali utíkat, takže bitvu neúspěšně svedl pouze onen předvoj a výprava tedy byla 14. 8. 1431 u Domažlic rozehnána husity.

Jenže to už i Čechy byly vyčerpány a vítězství bylo využito pro jednání se zástupci krále Zikmunda, církví i domácími katolíky.

Ad 3) Bitva u Lipan 30. 5. 1434 v bezprostředních souvislostech

Umírnění, především pražští kališníci začínají již roku 1432 v císařské falci Cheb jednat s protivníky, za zády táborů a sirotků (tak si začali říkat orebité po smrti Žižky). Vítězství u Domažlic jim skýtalo výhodné nástupní podmínky a navíc k obdobným závěrům dospěl i v Basileji roku 1431 započatý církevní koncil. Jenže radikálové se o tom dozvěděli a rozhodli se podmínky k vyjednávání ještě vylepšit tím, že oblehnou a dobudou západočeskou katolickou baštu Plzeň. Město bylo radikáli obleženo, ale nedobyto od srpna 1433 do května 1434.

Dne 11. 11. 1433 se v Praze sešel tzv. svatomartinský zemský sněm. Zemským správcem se stal umírněný kališník Aleš Vřešťovský z Rýzmberka. Hlavním cílem sněmovníků bylo ukončení permanentního válečního stavu a zbavení se diktátu táborsko-sirotčích radikálů. Byl též obnoven vliv Panské jednoty společného postupu s katolíky. Počátkem května vojáci Panské jednoty obsazují oporu radikálů v Praze, tedy novoměstskou radnici. To je popudem k tomu, aby radikálové zrušili obležení Plzně a rychle se přesunuli východně od Prahy, do prostoru Český Brod-Kolín-Kouřim.

Proti Prokopu Holému před Plzní

Dne 25.5.1434 došlo východně od Prahy k soustředění koaličních vojsk, tvořených silami správce Vřešťovského, západočeského katolického landfrídu, rožmberských, jindřichohradeckých a karlštejnské žoldnéřské posádky. Jednalo se o 12.500 pěších, 1.200 jezdců a 700 vozů. Vrchním velitelem byl ustanoven Diviš Bořek z Miletínka. Dne 28. 5. obě vojska navázala dotyk nedaleko Kouřimi a plné dva dny se jednalo s cílem zabránit bratrovražedné bitvě. Ani jedna ze stran však nemínila ustoupit ze svých stanovisek.

K bitvě došlo v neděli po poledni, 30. 5. 1434 tím, že radikální polní vojska zahájila údajně palbu z děl, na danou vzdálenost neúčinnou. Dodnes není průběh bitvy věrohodně zmapován, takže se předpokládá následný průběh. Polní vojska, mající 10.000 pěších, 700 jezdců a 500 vozů hodlala začít bitvu obrannou formou. To koalice přijala a předem vytvořený předvoj z bojových vozů s pěchotou a ochranným vojem jízdy se začal sunout k čelu protivníkova postavení. Na hranici účinného dostřelu děl byly odpáleny vezené tarasnice a houfnice a celá sestava se stočila směrem od radikálů. Jakmile radikálové uviděli záda konce předvoje, s křikem „Běží!“ otevřeli vozovou hradbu a jali se zdánlivě ustupujícího nepřítele pronásledovat. Jakmile byli dostatečně vzdáleni od své hradby, tak se koaliční předvoj otočil a přešel do protiútoku. Současně do otevřené vozové hradby radikálů vpadl přepadový oddíl koaliční jízdy a pěchoty, který otevřel průlom pro útok hlavních koaličních sil. Bitva se změnila v masakrování radikálů. V daném okamžiku na okraj bojiště dorazil za spížováním vyslaný silný jízdní oddíl radikálů, vedený hejtmanem Janem Čapkem ze Sán. Ten zkušeně odhadl situaci a odpoutal se. Prohraná bitva jen málo kdy znamená i prohranou válku. To jen vojenští „odborníci“ typu Jiráska se domnívali, že šlo o zradu. Ostatně, ztráty po bitvě dokazují, že Čapek uvažoval z vojenského hlediska správně. Vítězové ztratili pouhých 200 vojáků, radikálové „jen“ 1.300 padlých. Na 700 zajatců pak bylo upáleno v okolních stodolách. Někteří zajatí hejtmani byli propuštěni, například Jan Roháč z Dubé. Tělo táborského vůdce Prokopa Holého se nenašlo a padl i sirotčí vůdce, kněz Prokůpek.

Ad 4) Bezprostřední i následné důsledky bitvy u Lipan

Jak zřejmo z výčtu sil a ztrát nebyla radikální vojska totálně zničena a zůstalo jich dost, aby mohla pokračovat v boji. Co se změnilo, bylo v Čechách celkově jiné veřejné mínění, kdy se už obce ovládané táborsko-sirotčím svazem nebáli odmítnout jim materiální podporu. Země se pomalu, ale jistě vracela jak ve městech, tak na venkově k mírovým podmínkám. Řemeslníci do dílen, rolníci na pole, šlechtici na svá panství. Tábor, Hradec, Žatec, Louny, Slaný a další radikální města se už nemohla opřít o vojenskou moc polních obcí, které přišli o vůdčí osobnosti. Zatím co v Čechách měli radikálové oporu v řadě měst, včetně pražského Nového města, a katolických pevností jako byla Plzeň tu bylo pomálu, byla situace na Moravě opačná. Tam byl radikální spíše venkov a drobná šlechta. Velcí páni, jako Boskovičtí, Kunštáti, Kravařští, Pernštejnové, nebo Cimburkové začali kalkulovat, jak uchránit válečnými zmatky nahromaděný majetek. Pospíšili si s holdováním moravskému markraběti a Zikmundovu zeti Albrechtovi Rakouskému, jenž měl přízvisko „kladivo na husity“. Velká města, jako Olomouc, Brno, Znojmo a další měla silný, bohatý a převážně německý patriciát, takže po většině zůstala věrná Zikmundovi a Albrechtovi. O to snáz se tam vracela situace do předválečného „normálu“. Moravské stavy v září 1434 uza-vřely zemský mír s markrabětem Albrechtem. Česká radikální města byla pokutována 10.000 kop zlatých grošů. Husitské posádky ze Slezska byly staženy do Čech a podřízeny zemské správě. Vůdčími osobnostmi v Čechách se stali katolíci Oldřich z Rožmberka a Menhart z Hradce (Jindřichova) a kališník Hynce Ptáček z Pirkštejna. Bitvy u Lipan se prý účastnil i budoucí král Jiří z Kunštátu a Poděbrad, tehdy čtrnáctiletý panoš.

Právě přes Moravu se do našich zemí dostala Basilejská kompaktáta. Jejich znění bylo v červnu a červenci 1435 dopřesńováno v Brně a vyhlášena byla v červenci 1436 v Jihlavě. Od roku 1433 císař Svaté říše římské, český a uherský král Zikmund se na rok zbývajícího života mohl ujmout plného dědictví po svém otci JCKV Karlovi IV. Na řadu následných století se zejména v Čechách punc kacířské země dlouho držel při životě.

Závěrem

Tento punc se dnes spíše změnil v punc jedné z nejateističtějších zemí Evropy a zřejmě i světa. Němcům trvalo ještě sto let, než se po Husovi a Jeronýmovi dopracoval k podobným závěrům Luther a mohla být otevřena takzvaná reformace, zákonitě doplněná protireformačními trendy. Dnes je tento stav do značné míry překonán. Zůstává však otázkou, zda ideově a nábožensko-civilizačně postupně zvolna sjednocovaná Evropa dokáže zesílit natolik, že se ubrání zjevné expanzi islámu a jeho evropským přisluhovačům, falešnému multikulturalismu, pseudohumanismu, genderismu, nepřirozeným sodomiím a podobným zcestnostem. V našich dějinách máme dost příkladů, husitství nevyjímaje, že boj za pravdu a nápravu chyb a scestností, vedený osobnostmi typu Husa, Jeronýma, Komenského, Žerotína a podobných velikánů byly často zneužity hordami různě zmanipulované luzy nebo mocensky vlivných oportunistů typu Čeňka z Vartemberka a podobných garnitur. I dnes bychom takové mohli jmenovat, ale spokojme se s vědomím, že o nich víme a známe i to, jak s nimi naložili naše vlastní národní dějiny… Vydávat Lipany za nějakou národní tragedii je jen arogantním přístupem obrozeneckých nacionalistů a jejich dnešních pohrobků, nerespektujících, podobně jako táboři a sirotci, jiné pravdy, než ty jejich…! Ti však naštěstí nikdy reálně nebyli, nejsou a nebudou celý „národ“…

Bibliografie:

ČECHURA Jaroslav: „Proti všem i proti svým.“ TČM I/II 2013, str. 12-16

KAČER Jindřich: “ Liška pod znamením kříže.“ TČM IV 2013, str. 18-22

KAČER Jindřich: “ Hrdinové nebo banditi?“ rozhovor s prof. P.Čornejem, TČM III 2013, str. 32-36

KAĆER Jindřich:“Proti kříži kalichem.“ TČM č.67/2017, str. 20-24

ŠŤASTNÝ Petr:“ Labutí píseň polních vojsk.“ TČM č.15/ 2012, str. 54-57

ŠŤASTNÝ Petr: „Lipanské následky.“ Tamtéž, str. 58 a 59

ŠUBERT Luděk: „Vývoj vojenství do roku 1914.“ S 10136/ 1, VVŠPV Vyškov 1993, str. 84-88

Follow