Follow

V polovině listopadu československý ministr zahraničí Beneš z pověření premiéra Kramáře zahájil přípravné porady se zástupci velmocí a nástupnických států před mírovou konferencí, jejíž zahájení bylo ohlášeno na počátek roku 1919 a která měla rozhodnout o poválečném uspořádání Evropy.

Beneš takřka denně informoval Kramáře o průběhu jednotlivých porad. (T.G. Masaryk byl v té době ještě v USA.) Premiér naproti tomu zpravoval ministra o vývoji situace ve vlasti, zejména o poměrech na Těšínsku a jižním Slovensku, kde ponenáhlu vyvstával další spor s Maďarskem o vytyčení hranice a kde Maďaři, právě tak jako i Poláci důsledně prosazovali etnografický zřetel. Kramář upozornil Beneše, že problém s Těšínskem je podle mínění kabinetu zvlášť závažný, neboť v sázce se ocitla celá uhelná a hutní oblast, životně důležitá pro chod národního hospodářství, a nelze jej v žádném případě řešit vojenskými prostředky. Československu chybí bojeschopné vojsko, jehož početné svazky se doposud nacházejí v zahraničí – v Itálii, Francii a především v Rusku, odkud legie nastoupily strastiplnou cestu přes Sibiř do vlasti. Jedinou možnost, jak zajistit klid na Těšínsku, spatřovali oba politikové v získání velmocenských záruk na status quo z 5. listopadu a v obsazení sporné oblasti dohodovým vojskem.

Naštěstí v téže době dospěla i polská vláda k přesvědčení, že nadešel příhodný čas k vyjednávání. Od 11. listopadu stanul v čele státu generál Józef Pilsudski, jemuž regentská rada předala vedení nad armádami a 14. listopadu dokonce veškerou výkonnou moc. Vleklá vládní krize v druhé polovině listopadu umožnila RN chopit se větší iniciativy ve věci Těšínska a sbor poslanců vybral ze svých řad zplnomocněnce, aby vyjednával v Paříži s Benešem. Stal se jím Grabski, do té doby poměrně neznámý poslanec, jenž o půldruhého roku později bude povolán do funkce ministerského předsedy a za polskou stranu pronese závěrečné slovo v těšínské záležitosti.

Po svém příjezdu do Paříže počátkem prosince seznámil československého ministra se záměry polské politiky jak na východě, tak i ve Slezsku. Vyslovil přání, aby ČSR všemožně podpořila polské úsilí získat západní Ukrajinu, Bělorusko a Litvu, tedy vesměs území, která historicky náležela Polsku. V případě úspěchu sliboval příznivý vliv na československé hospodářství s vysoce rozvinutým průmyslem, kterému by to poskytlo širokou surovinovou základnu. Ochota ke spolupráci by podle Grabského nepochybně prospěla i vyrovnání v Těšínsku. Polský poslanec, jenž svým suverénním vystupováním vědomě suploval funkci ministra zahraničí, tu před Benešem rozvinul velkolepé perspektivy spolupráce, avšak obratně se vyhnul jakémukoli konkrétnímu příkladu, i když o budoucím uspořádání hranic měl bezpochyby právě tak jasno jako předáci RN. Ujišťoval Beneše, že Polsko podpoří odhodlání ČSR získat jižní oblasti Slovenska, a vyzýval k urychlené dohodě o Těšínsku ještě před zasedáním mírové konference, aby se velmocem mohl předložit hotový návrh na urovnání sporu.

Beneš správně rozpoznal, že v Grabského návrhu se skrývá obava Polska z dalšího potencionálního ohniska napětí, které s ohledem na tíživou situace v západní Ukrajině a v okolí Gdaňska nemůže připustit a vystavit se riziku další dislokace vojenských sil. Beneš se rozhodl získat čas a nespěchat s vyjednáváním. Přislíbil polskému zástupci předložit návrhy své vládě a vyčkat vyjádření Kramáře.

Předseda vlády ho nenechal dlouho čekat. Ve své odpovědi nejen, že zpochybnil Grabského výroky, ale i celé jeho nanejvýš pochybné poslání se statutem vyslance a netajil se podezřením ke všemu, co pochází z polské strany jako nabídka ke spolupráci. Podezíravý Kramář varuje Beneše, aby příliš nespoléhal na to, že Poláci neuvolní vojsko do oblasti, která je svým uhelným bohatstvím i pro ně nesmírně důležitá, pokud by to situace nezbytně vyžadovala. Vyzval Beneše, aby neprodleně před dalším kolem vyjednávání vyhledal vrchního velitele dohodových vojsk maršála Ferdinanda Focha a požádal ho po seznámení se situací v pohraničí o obsazení uhelného revíru i Košicko-bohumínské dráhy dohodovým vojskem. Premiér argumentoval tím, že v případě nepochopení problému vystavují Spojenci bezprostřednímu ohrožení plynulé dodávky uhlí pro svá vojska v Rusku. Kramář doufal, že tím zapůsobí na maršála víc výmluvně.

Beneš se v následujících dnech důsledně řídil premiérovou instrukcí. Maršál Foch, takřka legendární osobnost světové války, vyslechl rozbor situace interpretovaný československým ministrem zahraničí s pochopením. Netřeba mu poměry ve východní Evropě obšírně rozvádět, neboť je vedle vojevůdcovského talentu, který osvědčil na bojištích, nadán i proziravostí politika, jemuž neunikla hluboká společenská krize, jež zmítá poražené státy od Uralu po Rýn. Uvědomuje si i to, že před nedávnem vzniklá ČSR má mimořádné předpoklady být průmyslovou velmocí, která se neobejde bez vydatných uhelných zdrojů ve sporné oblasti Těšínska, a skývá být jediným vnitřně stabilním státním útvarem v celé nanejvýš nejisté jihovýchodní Evropě. Zná proslulost T.G. Masaryka i respekt, jaký požívá u politiků světových jmen, zná i Beneše z jeho francouzského exilu, kde účinně pracoval pro domácí odboj i pro vítězství Dohody, setkal se s M.R. Štefánikem a dalšími osobnostmi československého původu, které působily v řadách dohodových armád. Za poslední dny slýchává takřka denně znepokojivé zprávy o revolučním napětí v Německu, Maďarsku i na Balkáně. V ČSR je nadále klid a žádné nebezpečí infiltrace ruského bolševismu tam nehrozí. To všechno bezpochyby přispívá k příznivému generalissimovu rozhodnutí.

Reakce z Polska na sebe nenechávají dlouho čekat, neboť už 6. prosince vysílá z Prahy polský konzul Raymond Wagnerowitz (oba státy doposud nemají řádná diplomatická zastupitelství na úrovni vyslanců) do Varšavy poplašnou zprávu o přesunech československých a francouzských vojsk do Slezska s posláním obsadit Košicko-bohumínskou dráhu, která je doposud podle ujednání z 5. listopadu pod společným dohledem. Ve Varšavě, kde byla mezitím ustavena další vláda pod premiérem Moraczewským, vyvolala konzulova depeše mimořádný rozruch, už také proto, že b posledních hodinách nebyla ojedinělou nepříjemnou zvěstí, která dorazila do hlavního města. Boje na západní Ukrajině, v blízkosti Lvova, se ukázaly obtížnější, než předpokládal Pilsudského štáb, a petljurovské oddíly houževnatě odolávaly každému náporu na jejich lvovská seskupení. Chystaná ofenzíva vyžadovala další přísun rezerv a k tomu bylo nutné vyhlásit další odvody. Válkou zmítaný národ už nebyl schopen klást další oběti na oltář ctižádosti Pilsudského oficírů a zběhů neustále přibývalo navzdory patetickým výrokům tisku o horoucím vlastenectví. Nikdo z ministrů vlády ani poslanců Sejmu nepochyboval, co by znamenalo otevřít další frontu se sousedem na jižní hranici, i když Československo si tehdy kvalitou armády nestálo o nic lépe. Nejlepší kádry s bojovou zkušeností se stále nacházely v zahraničních službách, či dokonce procházely dalšími krvavými potyčkami jako legie na Sibiři, probíjející se po železniční magistrále do Vladivostoku, kde jim průjezd znesnadňovali jak bolševici, tak dobrodužní atamani.

Polští vládní představitelé dospěli 17. prosince k rozhodnutí řešit těšínský problém vyjednáváním. Nový ministr zahraničí Leon Vasilewski vysílá do Prahy zplnomocněné vyjednavače Bohdana Marchlewského a Kazimíra Gutowského. Oba jsou přijati Kramářem, jenž k jejich nemalému zklamání prohlašuje ujednání z 5. listopadu za neplatné, poněvadž bylo sjednáno zástupci již neexistujícího NV, kteří nebyli zmocněni k podpisu dokumentu s tak závažným významem. Rozhovorům s polskými vyjednavači byl přítomen i ministr vnitra Antonín Švehla. Kramář zcela otevřeně vytýkal Polsku východní politiku a na četných příkladech dokazoval, že Polsko nemá žádné právní nároky na území Ukrajiny a Bílé Rusi. Za sporná označil i dynastická práva na Litvu, která zanikla současně s Polským královstvím. Postupně přešel k bilaterálnímu problému a v historické perspektivě obhajoval příslušnost Těšínska k Československu. Seznámil polské zástupce s hospodářskými obtížemi, které by pro ČSR nevyhnutelně nastaly, pokud by pozbyla jenom část revíru, a poukázal i na nezbytnost udržet průjezdní dráhu na Slovensko v celistvé podobě. Odvolával se na jednání Masaryka s polským exilovým hnutím, které zastupoval ve válečných letech Roman Dmowski, kde se otázka Těšínska nejednou probírala a nebylo v ní zásadního sporu. Připomenul rovněž stanovisko Ignáce Paderewského i jiných polských politiků.

Vcelku neplodná debata probíhala po celý den. Nazítří se delegáti vrátili do Varšavy a před netrpělivými novináři nešetřili skepsí nad dalším vývojem vztahů. Neváhali označit Kramáře za nepřítele Polska a jejich stanovisko nepochybně podpořila i známá Kramářova pověst rusofila. Referují Basilewskému, že ČSR je bezpochyby rozhodnuta obsadit celé Těšínsko za pomoci francouzského vojska, což signalizuje, že s akcí je srozuměn i samotný maršál Foch. Jejich tušení se změnilo v přesvědčení, jakmile se seznámili s novoročním projevem Masaryka, který přicestoval do vlasti před Vánocemi.

T.G. Masaryk přijal na Nový rok předsednictvo Národního shromáždění s předsedou Františkem Tomáškem a místopředsedy Hajnem, Konečným a Udržalem a mimo jiného se zmínil i o těšínském problému.

– Pokud se týká slezské otázky, znovu důrazně opakuju: Přeji si jednání o úpravě etnografických hranic od státu k státu a jsem si jist, že se dohodneme. Spor je svým rozsahem nepatrný. S odpovědnými vůdci Poláků jsem již jednal a v hlavních bodech jsme se již dohodli. Spor není jen etnografický, jak nynější okupace našeho historického území ukazuje, jedná se vlastně o taktiku… Není přece možné, aby nějaká část Poláků si nárokovala naše kraje, které nám přiznali i Spojenci, je to okupace anonymní, neoprávněná. Nás u Poláky ohrožují samé nepořádky, vzniklé především jejich okupací. Doporučoval bych jim, aby své jednotky odvolali a my bychom pod velením spojeneckého velitele zavedli v celé zemi pořádek. Proto na důkaz dobré vůle vyšleme své důvěrníky k jednání. Rozumí se, že definitivní vyšetření sporu můžeme očekávat až na mírové konferenci, pokud se nedohodneme dřív. Byl by to nejvhodnější postup a nemuseli bychom zatěžovat kongres, který se bude zaobírat mnohem závažnějšími záležitostmi. –

Nebylo dost jasné, v čem spatřovali polští představitelé ve slovech československého prezidenta skrytou hrozbu. Vyjednávací neúspěch vyvolal ve Varšavě vlnu znepokojení, které ponejvíc mělo původ v mezinárodní situaci, do níž se Polsko postupně dostávalo.

Vedle války na východní hranici znenadání vyvstal problém o statut Gdaňska, jenž měl rozhodnout, zda Polsko získá přístup k moři. Také trvalá přítomnost německého vojska v Západním Prusku (Mazursku) byla se svými úmysly neznámou veličinou v kalkulacích polského generálního štábu. Mezi beztak již povážlivé zprávy se dostávaly i ty zcela nesmyslné, které však ve všeobecném ovzduší nejistoty byly přijímány se vší vážností. Postarali se o to zejména novináři, kteří v honbě za senzací dodávali do tisku komentáře buď zkreslené, nebo zcela smyšlené. Na pořadu dne byl stále častěji hrozící konflikt s ČSR. Jižnímu sousedovi se vytýkalo, že zamýšlí vytvořit tzv. koridor k Baltu přes Slezsko a Pomořany, což byla nepochybně odezva na Masarykův projekt koridoru mezi Rakouskem a Maďarskem do Jugoslávie, a že požaduje navrácení území, ztraceného ve válce v 18. století, kdy Marie Terezie pozbyla Kladsko, Ratibořsko, Hlubčicko a Horní Slezsko ve válce s Pruskem. Tisk neustále podněcovaný radikálními poslanci i otázku Slovenska shledával, že jeho přivtělení k ČSR bylo vlastně flagrantním porušením uherských historických práv a že maďarský nárok je nanejvýš spravedlivý.

Československý tisk nezůstával polskému nic dlužen, a tak se rozpoutala papírová válka, plná vzájemného osočování, obviňování a starých resentimentů. Praha mimo jiné vyčítala Polákům jejich postoj za války, jenž byl orientován výlučně austrofilsky, a uváděla nechvalný příklad Pilsudského legií, které bojovaly proti Rusku.

Follow