Follow

První nevoli polských usedlíků vyvolalo vyvěšení českých praporů a historických emblémů na veřejných budovách a dolech ve Fryštátu, Orlové a Karviné, obcích – podle jejich názoru – s českou menšinou. Tamní RN reagovaly prohlášením o připojení Těšínska k polskému státu a výzvou k obyvatelstvu, aby všemožně podporovalo orgány polské státní moci, tedy i formou otevřeného boje. Avšak jak se ukázalo, zůstalo je u symbolického vzdorného gesta, neboť k faktickému uchopení moci neměli polští představitelé dostatečné prostředky a pouhé písemné výzvy k občanům byly neúčinné. Polské vojenské oddíly, až na nečetné výjimky se pod vedením polských důstojníků nevytvořily. Proto už následující dny RN s mnohem větším pochopením pro realitu vyzvala občany ke klidu a rozvaze. Nabádala vyčkat rozhodnutí vlád z Varšavy a Prahy, které se měly už vbrzku ustavit a vytyčit hranice mezi oběma státy. Zástupci RN z Těšína, která si osvojovala právo rozhodovat v celé oblasti Těšínska jako svrchovaný mocenský orgán, vypravila své zástupce k dosavadnímu rakouskému zemskému prezidentu pro Slezsko do Opavy s výzvou vydat příkaz všem podřízeným okresním hejtmanstvím, aby se napříště podřídili jejím rozhodnutím. Zemský prezident však takový návrh odmítl s poukazem na situaci, která výmluvně napovídala, že kontrolu v celé oblasti mají již české NV za podpory loajálního vojska a četnictva. Výjimku zatím tvořil jen samotný Těšín, kde místní posádce velel smíšený česko-polský důstojnický sbor, jenž se po kasárenském převratu 30. října chopil moci nad tamní posádkou, když zbavil velení německé oficíry, kteří se odzbrojení celkem bez námitek podvolili a pak se odebrali do svých domovů. Ale i tam bylo zjevné, že příměří, vynucené okolnostmi, je pouze dočasné a že následky událostí brzy postaví obě národnosti do ostré konfrontace.

V Praze byl v prvních dnech ustavení státnosti přisuzován vývoji poměrů v nynějším Českém Slezsku malý význam. Mnohdy obtížné zakládání orgánů státní moci ve jménu obou států nevyvolávalo žádné znepokojení, neboť představitelé pražského NV si nebyli jisti, zda se exiloví předáci v čele s T.G. Masarykem nedohodli s polským odbojem o rozhraničení oblasti Slezska. 3. listopadu dokonce vybídli ZNV, aby se pokusil o domluvu s Poláky a aby společně prozatímně spravovali území Těšínska až do konečného rozhodnutí vlád. Vláda ve Varšavě byla ustavena už v prvních listopadových dnech a bez otálení zplnomocnila RN v Těšíně jako její výkonný orgán.

O den dříve, 2. listopadu, vyzval ZNV zástupce RN k vyjednávání o společném postupu ve správě Těšínska. Představitelé obou výborů se téhož dne sešli na radnici v Orlové. Jednání bylo zdlouhavé a nejpalčivější projednávanou otázkou byla forma správy početných dolů v karvinské oblasti a nárok na úsek Košicko-bohumínské dráhy, která pro ČSR nabyla zvláštního významu, neboť umožňovala nejvýhodnější spojení českých zemí a především průmyslového Ostravska se Slovenskem, ale i polská strana si byla dobře vědoma hospodářské důležitosti uhelného revíru.

Rozprava se vlekla řadu hodin, ale k uspokojivému výsledku nevedla. Chyběla k tomu dobrá vůle a vzájemnou opatrnost nedopustit se chyby násobil pocit odpovědnosti před národy. Nicméně zástupci výborů se rozešli s příslibem, že se k obnovenému jednání sejdou na stejném místě do tří dnů. K tomu došlo 5. listopadu a tentokrát byla jednání o poznání plodnější a přinesla první výsledek trvalejšího rázu.

Strany se dohodly na prozatímním rozhraničení těšínské oblasti demarkační čárou na dvě sféry vlivu, a to na západní pod správou ZNV a na východní pod stprávou RN. Hranici měla tvořit trať Košicko-bohumínské dráhy, která měla zůstat pod společným dohledem. Z uhelného revíru, jenž byl středobodem zájmu, připadlo ČSR šestadvacet dolů a Polsku deset. Důležitým bodem úmluvy bylo ustanovení, že ostravský uhelný inspektorát bude i nadále kontrolovat těžbu jak z českých, tak i z polských dolů a nebude kompletně rozdělen, jak se toho někteří zástupci dožadovali. Úmluva sestavená 5. listopadu nesla všechny znaky provizoria. Mnohé body byly nepřesné s možným dvojím výkladem a v následujících měsících se staly častými předměty sporů a nedorozumění, kdy jim byl na obou stranách přikládán zcela protichůdný význam. RN se postarala, aby neprodleně seznámila vládu ve Varšavě s obsahem dojednaného protokolu a obratem obdržela souhlas s jejím zněním.

Dlužno poznamenat, že dokument nijak zvlášť nezkoumala, neboť dění v Těšínsku nebyl – podobně jako v Praze – přisuzován zvláštní význam a stál v té době v pozadí jejího zájmu. Pozornost vládních činitelů byla upřena k východní Haliči, kde se nově formovaná polská armáda dostala do konfliktu s ukrajinskými nacionalisty, kteří v čele s atamanem Pljurou usilovali o zřízení ukrajinského státu ze západní katolické části země s hlavním městem Lvovem. Na toto území si činilo nárok i Polsko s problematickým odvoláním na hranice z konce 18. století.

S mnohem větší pozorností se setkalo ujednání z 5. listopadu v Praze. Už o dva dny dříve vyvolal nelibost NV výnos RN o svrchovanosti Polska nad Těšínskem a přiměl Karla Kramáře jako představitele nejvyšší mocenské instituce k protestu ve Varšavě u regentské rady, jež předcházela ustavení tamní vlády. Kramář ve své zprávě kladl důraz na historickou příslušnost Těšínska k českému státu a na jeho nedělitelnost. Předseda NV v souběžné depeši vytkl ZNV překročení kompetence v tak závažné věci, jakým bylo vyjednávání v otázce územní celistvosti. První ministr zahraničí ČSR Edvard Beneš podobný protest formuloval o několik dnů později svému rezortnímu kolegovi Glabińskému a doporučoval vyčkat na vyřešení problému na mírové konferenci, která se měla sejít počátkem roku 1919 v Paříži.

Avšak nóta se minula účinkem, neboť první polská vláda podala demisi doslova několik hodin po veřejném ohlášení o svém ustavení. Beneš přesto doufal, že ještě před zahájením konference se mu podaří přimět Francii, aby obsadila území Těšínska svým vojskem a zabránila tak hrozícímu ozbrojenému střetnutí, které už z mnoha očividných příznaků předvídal. Se stejným druhem obav se svěřovali jak Kramář, tak i Švehla, jenž měl v první vládě zastávat úřad ministra vnitra.

Dnem 12. listopadu skončila činnost NV a téhož dne večer se již koná první zasedání československé vlády, jejímž premiérem se stává Karel Kramář. Jedním ze stěžejních bodů, kterým se vláda zaobírá je právě čerstvá otázka Těšínska a Kramář se horlivě stará, aby pro České Slezsko byla co nejdříve ustavena zemská vláda.

K tomu dochází již 18. listopadu v Opavě a za její členy jsou povoláni někteří zástupci tamního ZNV. Pro posílení bezpečnosti bv oblasti jsou vyslány vojenské oddíly a ministr vnitra Antonín Švehla vyrozumí novou zemskou vládu, aby urychleně zorganizovala akceschopný četnický a policejní sbor. Kramář ani ostatní ministři se neskrývají s obavami, že klid v pohraničí je jenom zdánlivý, přechodný jev a že spor na ostří nože je přede dveřmi.

Follow