Follow

Jiří Kachlík, 22. prosince 2018

Nedaleko od vsi Jamolice, cca 7 km SZ směrem od města Moravský Krumlov, jižně od ohybu řeky Jihlavy, se zvedá strmý zalesněný kopec se dvěma temeny. Na nich kdysi stával rozsáhlý a mocný hrad. Sestával ze dvou částí spojených mostem. Hrad byl založen ve 13. století řádem templářů, proto byl podle nich nazýván Templštejnem.

O těch lidech, kteří hrad založili a o jeho prvních pánech víme velmi málo. Mocný templářský řád, který byl založen proto, aby ve Svaté zemi chránil poutníky putující do Jeruzaléma a zpět, měl u nás na Moravě jenom 2 komendy, v Čejkovicích a Jamolicích. O jamolických templářích se nám zachovalo jen několik jmen. Je to především rytíř Kuno, který v bitvě s Tatary zachránil život panu Bohuslavovi z Bukova. Za tento čin jamolická komenda dostala od vděčného pána Bohuslava z Bukova věnem ves Olší u Doubravníka. Dále se prameny zmiňují o 3 bratřích: Abelovi, Vicemilovi a Jimramovi z Dobřenska. Také o jakémsi Bertoldovi. Snad to byl onen Bertold z Pirkštejna, který se objevuje jako první soukromý držitel hradu po zrušení řádu templářů papežem roku 1312.

Krátká byla sláva hradu Templštejna. Poměrně brzy byl opuštěn a zub času jej zničil tak, že z něho dnes zbývá jen několik rozvalených zdí. Ještě roku 1448 byl obydlen. Potom o něm mizí všechny písemné zprávy. Neví se vůbec nic o tom, kdy a jak zpustl. Mezi lidem o hradě Templštejně koluje mnoho pověstí. Připomeňme si jednu z nich!

Když brněnští dominikáni stavěli svůj kostel, konali na něj sbírky po celé Moravě. Lidé ochotně dávali, co kdo měl. Rolníci darovali jeden či dva pytle žita nebo pšenice, bohatí obchodníci sáhli do truhličky a darovali dukátek, někdy i dva, tři dukáty. Chudší sehnali nějaký ten grošík a nejchudší dávali alespoň po několika haléřích. Štědře byly otevřeny dlaně všech zbožných lidí. Řeholníci se vraceli pokaždé brzy do Brna s těžce obtíženou fůrou a s vrchovatě naplněnými váčky peněz u pasu.

Jednou v zimě – bylo to kolem Vánoc – vypravil klášter bratry Celestýna a Anastáze s kočím Kubou na Znojemsko. Zakrátko se vraceli s hojnou nadílkou. Pospíchali. Den byl krátký, drkotání po špatných cestách nebylo vůbec příjemné. Hleděli proto, aby byli co nejdříve doma. Už se jim stýskalo po útulném teplém refektáři. Schylovalo se na noc, rádi by dorazili alespoň do Moravského Krumlova. Kočí Kuba pobízel koně a ujížděl, co mohl nejrychleji. Také jemu se stýskalo po domově. Ale co to? Už jistě jedou nejméně 2 hodiny, už se stmívá a nikde ani vesničky, ba ani samoty. To jistě sjeli z cesty a přejeli nějaký ten bludný kořínek.

A opravdu. Najednou zahlédli v dáli světýlko. Kuba zamířil s vozem tím směrem a pobídl koně. Čím více se ke světlu blížili, tím jasnější bylo a náhle spatřili světel několik. Než se nadáli, stanuli před velikánskou budovou s bohatě osvětlenými okny. Vtom se otevřela brána a z ní vyšel chlapec v bílém plášti s velkým červeným křížem vyšitým na prsou. Ukázal jim, že mají vjet do rozlehlého nádvoří. Tam se k nim seběhli pacholci, vypřáhli a odstrojili jejich koně, dali koně do stáje a vůz zatáhli do prostorné kolny. Než se překvapení řeholníci vzpamatovali, zavedl je vlídný chlapec do krásné komnaty, kde je uvítalo příjemné teplo a odestlané postele.

Sotva si trochu odpočinuli, už tu byl jejich průvodce znovu a uvedl je do veliké jídelny, kde byla připravena skvostná večeře. Řeholníkům až oči přecházely z prudkého světla stovek hořících svící a z lesku zlata, stříbra a drahých skleněných pohárů. Při pohledu na vonná kouřící jídla se jim v ústech sbíhaly sliny tak, že sotva stačili polykat. Kolem stolu bylo plno bílých postav s velkými červenými kříži vyšitými na prsou, v čele stolu seděl sám vznešený velmistr templářů. Všichni vlídně řeholníkům kynou, kráčí jim vstříc, ruce jim podávají, na tváře je líbají a ve zdvořilostech se předhánějí.

Po krátké modlitbě usedli ke stolu. Pane Bože! Je to jenom sen nebo skutečnost? Takové rajské pokrmy dosud nikdy v životě nejedli. A což teprve vína! Toť sama rosa nebes! Když bylo po večeři, měli oba řeholníci dušičky jako v bavlnce. Ani nevěděli, jak se dostali do svých komnat a na měkká lože. Jen to si pamatovali, jak srdečně se s nimi jejich hostitelé loučili. A také ještě to, že jim velmistr poslal po sluhovi těžkou truhlici s dárkem pro jejich klášter s příkazem, aby ji otevřeli až v Brně. Po sladkém spánku se probudili ještě za ranního šera a hned se vydali na cestu.

Také kočí Kuba se měl v noci dobře. Pacholci ho zavedli do čeledníku, nakrmili, napojili a ještě si s ním zahráli kostky. Najedl se a napil co hrdlo ráčilo a ještě kapsu grošíků vyhrál. Chtěl se jimi pochlubit a zacinkat jimi. Tu máš! Z kapsy vylovil jenom samé drobné smetí. Marš s tím do příkopu! Jaké to bylo čertovské mámení? „Aby i ta truhlice byla naplněna nějakým neřádem!“ hrozí se fráter Celestýn. „To už jinačí nebude!“ odpovídá mu bratr Anastáz. „Už se těším, jak náš převor natáhne nos až uvidí ten dárek.“ Oba vybuchli smíchem a truhlici nechali ležet na voze.

Vtom hlásí Kuba, že sjeli z cesty. Jsou u hluboké strže, dále jet nemohou. Ještě dobře, že v noci napadlo trochu sněhu. Mohou se vrátit po své vlastní stopě tak daleko, až zase najdou správnou cestu. Jedou chvíli, jedou pozorně, ale najednou jejich stopa ve sněhu končí. Ale kde je palác, ve kterém přenocovali? Rozhlížejí se kolem, nikde nic! Jen nahoře, na skalnatém vrchu, ční rozvaliny hradu Templštejna. „Pán Bůh s námi a zlé pryč!“ Pokřižovali se, pomodlili, aby se ochránili před ďábla mámením a vyjeli s obavami kupředu. Ale sláva Bohu! Brzy před sebou zahlédli ves Jamolice a odtud už to šlo vesele dál. Minuli Moravský Krumlov, Dolní Kounice, Rajhrad a v čase modlení nešpor šťastně dojeli do Brna.

Hned se hlásili u převora, aby vydali počet ze své sbírky. Předložili mu seznam všech milodarů, také mu pověděli o svém posledním noclehu a darované truhlici. Těšili se na zklamání převorovo až uvidí, co je v ní ukryto. Ale smích jim překvapením ztuhnul na rtech. Když otevřeli víko truhlice, zaleskly se v ní krásné nové dukáty. Místo převora natahovali nosy oni.

V klášteře byla z obsahu truhličky, kterou Celestýn, Anastáz a Kuba přivezli, veliká radost. Konvent se rozhodl za ty peníze na novém kostele postavit 2 věže. Což se také stalo.

/Na motivy Pověstí hradů moravských a slezských Karla Kallába./

Follow