Follow

Jiří Kachlík, 7. prosince 2018

Revoluční rok 1848 probíhal na Moravě a ve Slezsku jinak než v Čechách a ve zbývajících zemích císařského Rakouska. Revolucionáře si moravská a slezská veřejnost představovala jako povstalecké Maďary nebo jako pangermánské Němce. Cítila k nim spíše odpor než sympatie. Naopak velké naděje v ní vzbuzoval příslib císaře Ferdinanda I. Dobrotivého (1835–1848), že zruší poddanství a robotu. (Jako uherský a český král to byl Ferdinand V.). To moravského rolníka zajímalo mnohem více než nějaké politické svobody pro nevelký počet intelektuálů. Jakousi zvláštní výjimku tvořila radikální menšina německých měšťanů žijících na Moravě a ve Slezsku. Ti se hlásili k velkoněmecké myšlence sjednocení všech Němců. Za této situace, kdy zbytkem rakouské monarchie zmítaly nepokoje, byla nálada na Moravě a ve Slezsku až natolik dobrá, že se tam mohly bezpečně uchýlit centrální mocenské orgány z Vídně.

Pod dojmem sílícího revolučního napětí v celé Evropě, a také v Rakousku, se začali osmělovat i političtí představitelé Čech. V březnu roku 1848 vypracovali pražští politici tzv. Svatováclavskou petici, kterou chtěli přimět císaře Ferdinanda k zásadní změně rakouské politiky vůči zemím Koruny české. Mimo jiné požadovali opětovné správní spojení Čech, Moravy a moravského zbytku Slezska do jednoho celku. Představovali si to tehdy přibližně tak, jak se jim to podařilo o 100 let později, kdy bylo ke dni 1. 1. 1949 zemské zřízení 3. Československé republiky zrušeno. Císařské Rakousko v minulých staletích dávalo přednost zemskému zřízení, na zemském principu jsou organizovány i dnešní území Rakouska a Německa. Přináší to řadu výhod.

Také na Moravě začaly v roce 1848 „tát ledy“. Na rozdíl od Čech, kde se Zemský sněm roku 1848 vůbec nesešel, se Moravané rozhodli pro reformy. Moravští stavové se nejprve obrátili na vídeňskou vládu s žádostí o povolení svolat Moravský sněm. Po udělení souhlasu pak ve dnech 30. a 31. 3. 1848 začala v Brně první jednání (nečekaně) posledního Zemského sněmu moravských stavů. Účastníci prvních zasedání sněmu dne 27. 4. 1848 odsouhlasili nový volební zákon, podle něhož vedle zástupců vyšší šlechty, nižší šlechty, církve a zástupců královských měst měli na sněmu zasedat také zástupci rolníků. Pro velké zastoupení rolnictva byl tento zemský sněm později nazýván také „Selským sněmem“. Úkolem prvních zasedání Zemského sněmu moravských stavů bylo připravit prostor pro činnost rozšířeného ústavodárného Zemského sněmu.

Podle dne 27. 4. 1848 odsouhlaseného volebního zákona se zvolení zástupci Moravy sešli dne 31. 5. 1848 ve Stavovském zemském domě v Brně. Zemský sněm pak pod dojmem revolučních myšlenek roku 1848 už dne 9. 6. 1848 – jako první sněm v monarchii – rozhodl, že se dnem 1. 7. 1848 na území Moravského markrabství ruší poddanství, robota a desátky. V celém Rakousku k tomuto zrušení došlo teprve až dne 7. 9. 1848! Připomeňme si, že císař Josef II. vydal už roku 1781 tři výnosy: zrušení nevolnictví, zrušení cenzury a toleranční patent. Zároveň vybraní poslanci vypracovali návrh nové moravské ústavy. Na svou dobu hodně radikální byl § 9 moravské ústavy, kterým se šlechtě žijící v moravské zemi ruší všechny výsady a přednosti. Tato ústava však nikdy nevešla v platnost. Současně se Zemský sněm moravských stavů roku 1848 rozhodně postavil proti českým snahám o vytvoření jednoho společného správního celku zemí Koruny české. Nesouhlasil s takovou myšlenkou zejména proto, že by tak zanikla moravská a slezská samospráva.

Vůdčí osobností tohoto obranného postoje byl známý a uznávaný říšský poslanec JUDr. Alois Pražák. Ten jednání pražských politiků pojmenoval jako rozpínavé české národovectví, jako agresivní český nacionalismus. Proti snahám českých politiků vystupoval zejména s obavami a s přáním, aby nebyla pošlapána starobylá práva Markrabství moravského. Jakoby tušil a už tehdy předvídal, že Češi o 100 roků později, ke dni 1. 1. 1949, zruší zemské řízení Československé republiky a nahradí je nepřirozeným, provozně dražším rozdělením republiky na kraje. A to v roce 1848 ještě nemohl vědět, že od 1. 1. 1949 všechny děti na Moravě a ve Slezsku ve věku 15ti roků budou svými učiteli a učitelkami ve škole vybízeny, aby si do žádosti o vydání občanského průkazu psali národnost českou. Den 1. 1. 1949 byl začátkem konce národního povědomí Moravanů a Slezanů, a také (nedej Bože) definitivní konec samostatnosti Moravy a Slezska.

JUDr. Alois Pražák měl to velké štěstí, že se těchto našich dnů nedožil. Ztráta samostatnosti, svébytnosti a formální existence Moravskoslezské země by ho velice bolela. A kdyby se z našich současných hromadných sdělovacích prostředků a z denního tisku „dověděl“, že na území České republiky žije už jenom většinový národ Čechů vedle menšiny Rómů, Slováků, Ukrajinců, Rusů, Vietnamců, Poláků a Maďarů, pak by ho to přivedlo k předčasné smrti. Moravané snad už vymřeli? Ne, jenom se počeštili! Potvrdil to na nedávné veřejné schůzi příznivců strany TOP 09 v Brně-Medlánkách její čestný předseda kníže Karel Schwarzenberk slovy: „Ano, počešťování Moravanů je mimořádně úspěšné!“

Abychom byli spravedliví: Někdy kolem roku 2015 se bývalý předseda poslanecké sněmovny ČR Milan Uhde, trvale žijící v Brně, za země Moravu a Slezsko přimluvil. Bylo mu z části vyhověno. Přibližně od toho roku 2015 hlasatelé a hlasatelky předpovědi počasí už méně často mluví o tom, jaké bude počasí v Čechách a „na východě republiky“. Exotická slova „Morava“ a „Slezsko“ také někdy použijí. Od té doby názvy těch zemí, zdá se, už nejsou slovy tak zapovězenými, a jakoby snad i neslušnými, jako před tím! Toť vše! I nadále slyšíme o českých sportovcích narozených v Olomouci, o českých kaprech přivezených na trh z Pohořelic u Brna, o českých jahodách, hrášku, třešních, meruňkách aj. poživatinách vypěstovaných a dodaných moravskými pěstiteli, atd. Stále v nás starších lidech funguje autocenzura, která nás během 42 roků totality naučila bát se a pozorně rozlišovat, co ještě říci mohu a co už ne. A co naši mladí lidé? Ti dnes většinou mají docela jiné než národnostní zájmy…

Rytíř Barrata a kníže Lichtenštejn podali účastníkům Zemského sněmu moravských stavů roku 1848 zprávu, že na jejich statky ležící poblíž zemské hranice s Čechami pronikají čeští provokatéři. Venkovanům prý tvrdí, že je moravští stavové chtějí zradit Němcům, a že jenom když se budou držet Čech, bude jim zachován císař Ferdinand. Na moravském venkově se rolníci, mj. také pod vlivem zpráv z Vídně, skutečně bouřili. Bylo to však ze zcela jiných důvodů, než si přáli Češi. Moravané s velkými nadějemi naslouchali zprávám o odvolání říšského kancléře Richarda Klemense knížete von Metternicha, o nové ústavě, o obnovení svobody tisku a také o zřízení domobrany. Kromě zrušení poddanství a roboty žádali plné zrovnoprávnění domácího slovanského jazyka s němčinou. Protesty našich slovanských obyvatel provázely dubnové volby našich Němců do německého parlamentu, který měl zasedat ve Frankfurtu nad Mohanem. Zatímco naši Němci velkoněmeckou myšlenku sjednocení všech etnických Němců vítali s nadšením, v okrscích, kde co do počtu převažovali Slované, docházelo k nepokojům. V řadě míst se tyto volby vůbec neuskutečnily (Boskovice, Kyjov, Břeclav, Kunštát, Bučovice, aj.).

V říjnu roku 1848 vypuklo ve Vídni nové povstání sympatizující s revolucionáři v Uhersku, a také s velkoněmeckými idejemi. Brzy nato vypukly v Brně nepokoje vedené brněnskými Němci. Ti se dožadovali zbraní, se kterými chtěli vyrazit na pomoc povstalcům ve Vídni. Brněnské povstalce rozehnala Národní garda a Zemský sněm, jako vrcholný reprezentant Moravy, se postavil na stranu vlády a habsburské dynastie. Poté, co se dne 6. 10. 1848 stal obětí vídeňských nepokojů dokonce i ministr války Theodor hrabě Baillet de Latour, opustil císařský dvůr dne 7. 10. 1848 hlavní město monarchie a směřoval na Moravu. Bezpečnost panovníka zajišťovala celá vojenská brigáda včetně dělostřelecké baterie. Dne 11. 10. 1848 průvod překročil zemskou hranici u města Znojma a pokračoval směrem na Židlochovice. Tam císaře očekávala moravská honorace v čele s vice-prezidentem moravskoslezského gubernia Leopoldem hrabětem Lažanským z Bukové (* 1808, + 1860) – následujícího roku 1849 byl jmenován moravským zemským hejtmanem. Dále zemský vojenský velitel pro Moravu gen. Reuss, brněnský biskup Antonín Arnošt Schaffgotsche, zástupci města Brna, Národní garda a množství měšťanů a venkovského lidu z okolí. Panovník byl uvítán s nelíčeným nadšením. Moravští rolníci zároveň požadovali ujištění, že se již nevrátí poddanství ani robota, což jim císař a král Ferdinand potvrdil. V obci Sokolnice se ke konvoji připojil zástup zdejších rolníků na koních a oddíl slavkovské Národní gardy. Do Olomouce, cíle své cesty, panovník dojel dne 14. 10. 1848. Na uvítanou mu zvonily kostelní zvony, duněly dělostřelecké salvy a již daleko před branami města se kolem jeho cesty vinuly davy Hanáků. Byli oblečeni do hanáckých krojů a přibyli buď pěšky, nebo na slavnostně okrášlených koních, anebo ve slavnostně vyzdobených selských vozech.

Slovanští Moravané, podobně jako původem Slezan František Palacký v Praze, viděli tehdy ve vládnoucí dynastii oporu vůči sílícím pangermánským snahám našich Němců. Ti otevřeně hlásali připojení Rakouska k Velkému Německu. Zásadní význam mělo i nedávné zrušení poddanství a roboty, které rolníci spojovali s osobou panovníka. A tak zatímco vojska polního maršálka gen. Alfréda Windischgrätze bojovala o město Vídeň, do Olomouce každý den přicházely deputace z okolních hanáckých vesnic, aby vzdaly hold císaři. Pod vlivem vídeňských událostí byl ústavodárný Říšský sněm přeložen z Vídně do Kroměříže. Jednání bylo slavnostně zahájeno dne 22. 11. 1848, místopředsedou sněmu byl na důkaz úcty k hostitelské zemi zvolen brněnský poslanec Kajetán Mayer. Výsledky tohoto říšského sněmu byly však skromné. Většinu času zabraly neproduktivní hádky znesvářených politických táborů.

Po vítězství nad vzbouřenci v Praze, Vídni a v Itálii se konzervativní kruhy u dvora odhodlaly provést změny v čele státu. Nejprve byla sestavena nová vláda pod vedením Felixe knížete Schwarzenberka. Nabídku stát se ministrem pro vyučování dostal i říšský poslanec František Palacký, ale ten ji odmítl. Poté došla řada na výměnu panovníka. Císař Ferdinand I. Dobrotivý se měl vzdát trůnu a také jeho bratr arcivévoda František Karel se měl vzdát trůnu ve prospěch svého osmnáctiletého syna Františka Josefa. Korunovace byla naplánována na 2. 12. 1848. V 8 hodin ráno se v korunovačním sále olomouckého zámku shromáždili členové císařské rodiny, celá rakouská vláda a zejména pak polní maršálek gen. Alfréd kníže Windischgrätz. Také gen. Josip gróf Jelačič Bužimski, který byl v následně v letech 1848–1859 chorvatským bánem. Když všichni usedli na svá místa, rozevřely se dveře a do sálu vešel císař Ferdinand I. Dobrotivý s chotí v doprovodu Felixe knížete Schwarzenberka. Ten přečetl prohlášení císaře a jeho bratra o rezignaci na trůn a oznámil, že novým panovníkem se stal František Josef I. (*1830, +1916).

Změna na trůnu byla připravována v tajnosti a byla naprostým překvapením. Ve městě Olomouci okamžitě propuklo nadšení. Celá Olomouc byla slavnostně vyzdobena. Císař František Josef I. se obyvatelům města představil ve večerních hodinách. Tehdy projížděl ulicemi oblečen do uniformy plukovníka jízdy a ozdoben Řádem zlatého rouna. Nadšení lidé mu provolávali slávu. Již dne 6. 12. 1848 jednal císař se zástupci Zemského sněmu moravských stavů, kteří ho ujistili o věrnosti a oddanosti obyvatel své země. František Josef jim poděkoval a pak v moravském jazyku pravil: „Slíbil jsem všem svým národnostem volné jejich vyvíjení a rovná práva a slib svůj budu umět vyplnit. Ať pak národové mojí velké říše mluví jakýmkoliv jazykem věřím, že se všichni ke své vlasti přiznají a osvědčí se coby její praví synové“.

Nástup Františka Josefa na trůn pak de facto znamenal prozatímní konec vnitřních svobod jednotlivých zemí monarchie. Monarchie se na více než jedno desetiletí vrátila k absolutismu. Zemský sněm moravských stavů byl rozpuštěn, zemi spravoval pouze zemský výbor. Teprve až Říjnovým diplomem z roku 1860 byla císařem Františkem Josefem I. obnovena ústavnost a jeho zemím byla vrácena jejich stará práva…

/dodatek autora: sestaveno z dostupných materiálů z literatury a internetu/

Follow