Follow

Pro pochopení problému, o němž bude řeč, je užitečné připomenout si historii Těšínska v celém složitém vývoji aspoň výmluvnými daty. Až do počátku 10. století tvořilo severní hranici Velkomoravské říše a po jejím rozpadu se dostalo pod vliv Přemyslovců. Od 11. do 12. století náleželo polskému rodu Piastovců. Samotné knížectví vzniká roku 1163 jako knížecí úděl a město Těšín je založeno v roce 1292. Vznikají další města, Fryštát, Bílsko, Orlová. Hranice nabývají trvalejší podoby vůči ostatním zemím. Moravu dělila od Slezska řeka Ostravice až k severním hranicím Horních Uher, pozdějšího Slovenska. Toto rozhraničení nedoznalo změn až do roku 1920.
Od 13. století se oblast stále výrazněji orientuje k státu českých Přemyslovců. První údělná knížata Opolska, Bytomska, Ratibořicka a Těšínska (Měšek I.) se dokonce vymanila z vlivu polské koruny a zavázala se manským poměrem českému králi Václavu II., a to jak brannou mocí, tak svými statky. V úmluvě z roku 1291 nechyběl pasus, zavazující knížata k osobní účasti se zbrojným lidem na válkách, které vypoví český kníže nebo mu budou vypovězeny. Naproti tomu vzal český král knížata pod ochranu před vnějšími nepřáteli, sliboval podíl na kořisti při výbojích a v případě zajetí knížat se měl postarat o jejich vykoupení.
V roce 1335 se polský král Kazimír zříká nároků na Slezsko ve prospěch české koruny, a to i za své nástupce. Smlouva byla stvrzena v roce 1339 v sídelním městě polských králů Krakově. Smlouva definitivně vyvazovala knížectví těšínské ze svazku Polska. Nový stav potvrdil Karel IV. na generálním sněmu stavů v Praze 7. dubna 1348 a znovu 9. října 1355. Tím se český král stal i nejvyšším knížetem slezským. Slezsko včetně Těšínska bylo Karlem IV. Prohlášeno za neoddělitelné příslušenství Koruny české.
V období husitských válek proniká do Slezska výraznější český živel a tvoří víc jak polovinu obyvatel. Poměry se mění až po smrti Jiřího z Poděbrad roku 1478, kdy vedlejší země Koruny české připadají uherskému králi Matyáši Korvínovi, avšak po jeho smrti se území Těšínska vrací roku 1490 opět k Českému království.
Po vládě Jagellonců připadá knížectví v 16. století spolu s Českými zeměmi Habsburkům, kteří si Slezsko podrželi až do roku 1740, kdy podstatnou část země pozbyla Marie Terezie ve válce s Pruskem. Ze Slezska zůstala Habsburkům jen malá část zahrnující Opavsko, Krnovsko a Těšínsko a v této podobě přechází zánikem monarchie v říjnu 1918 jako součást do nově se tvořícího československého státu pod názvem České Slezsko. Československá vláda jej považovala za součást novodobého státu vedle Čech, Moravy a Slovenska.
Avšak Poláci rovněž vznesli nárok na Těšínsko a vytyčovali hranici mezi česky a polsky hovořící oblastí na řece Ostravici. Svým osídlením nebyl kraj mezi Vislou a Ostravicí jednotným etnickým celkem. Až do poloviny 19. století tu byly zastoupeny dvě národnosti, česká a německá. Teprve růstem industrializace a rozvojem těžby uhlí se na Těšínsku začínají usazovat Poláci ze sousedního Slezska a Haliče, přilákáni pracovní příležitostí v dolech a hutních provozech. Z části slezských germanofilských Poláků se utváří umělé etnikum, tzv. Slezané, polsky Słazaci či česky Šlonzáci, hovořící směsí polštiny a němčiny. Cítěním tíhli k Němcům a od počátků své existence usilovali o národnostní uznání.

Follow