Follow

Hlas Moravy bude zveřejňovat na pokračování kapitoly z uvedené knihy, osvětlující málo známé dramatické okamžiky česko-polských vztahů.

1. CHOULOSTIVÁ MÍSTA POVÁLEČNÉ EVROPY

11. listopadu 1918 padly poslední výstřely v tehdy dosud největším konfliktu v dějinách, který získal výstižné označení světová válka. V bojích byla přímo i nepřímo angažována řada zemí na všech kontinentech a počet obětí, ať na frontách či v zázemí v důsledku útrap a strádání, dosáhl dvaceti milionů. Válka smetla tři staré panovnické dynastie, jež se v průběhu staletí staly zavedeným pojmem: ruské Romanovce, rakouské Habsburky a německé Hohenzollerny. Říše rakousko-uherská zanikla docela, německá byla zmenšena a ruská se ocitla v ohni občanské války a nikdo nepospíchal s předpovědí, jaký režim povstane z jejích trosek.

Sněmování vítězných mocností Dohody, Velké Británie, Francie, USA a Itálie, svolané do Versailles u Paříze v roce 1919, rozhodlo po vleklých a nejednou vášnivě vedených rozpravách o novém uspořádání Evropy, o existenci tzv. nástupnických států na území poražených a rozpadlých říší, jejichž úsilí o samostatnost byla patrná v průběhu válečných let, ať už v exilových podmínkách či v domácím ilegálním odboji, a mnohdy nesla zcela konkrétní představy o poválečném stavu. Nástupnické státy se především dovolávaly svých historických práv a odvolávaly se přitom na národní identitu a na státní svrchovanost v uplynulé, mnohdy již značně vzdálené perspektivě dějin.

Versailleské dohody, jak se záhy ukázalo, nemohly nastolit ideální podmínky, aby ve všech případech vyhovovaly novodobým státním útvarům a předem navozovaly předpoklad k dobrým sousedským vztahům. S pocity křivdy se oživovaly staré nevraživosti, územní spory a nevyjasněné panovnické kompetence v otázkách dědictví, zasahující mnohdy i několik zemí najednou. Vytyčování hranic komplikovalo prolínání národů, smíšené osídlení ve zvlášť významných průmyslových a montánních oblastech, kde se účastnické strany domáhaly historickoprávních nároků. Situace tak začínala být povážlivě napjatá od samotného vzniku Nové Evropy, jak se obecně vžíval termín v průběhu versailleské konference. Spory byly patrné od Rýna po Ural, od finského Vyborgu po Makedonii.

Nespokojenost vyslovily Francie a Německo v otázce Sárska, Rakousko vedlo spory s Itálií o jižní Tyroly, s Maďarskem o Bugenland a s Jugoslávií o Korutany. Maďarsko s Rumunskem o Sedmihradsko, Itálie s Jugoslávií o Terst a Istrii, Jugoslávie s Bulharskem o celou východní hranici etc. etc. Výčet by nebyl úplný, kdyby se nepřipomenul spor mezi Polskem a Československem o nejjižnější část Slezska, o Těšínsko.

Všechny tyto navzájem nedořešené územní nároky se staly po roce 1918 palčivými ohnisky stále rostoucího napětí, a ani výroky mírové konference na tom stavu nedokázaly nic podstatného změnit. A tak nebylo divu, že za časovým horizontem necelých dvou desetiletí vratkého míru se v Evropě znovu zablýskaly bodáky a kola ještě strašlivější válečné mašinérie, v jejíž příchod po zkušenostech s tou první sotva kdo věřil, se dala do zničujícího pohybu.

***
Autor je členem Společné rady Moravské národní obce

Follow