Follow

Milan Trnka, 28. února 2018

Neprávem opomíjený, jeden z nejschopnějších příslušníků lucemburské dynastie na braniborském, uherském, moravském, českém a lombardském trůnu, od roku 1433 císař Svaté říše římské. Zaslouží si, aby byly na pravou míru uváděny všechny tendenční nesmysly, které se nashromáždily kolem jeho postavy od husitských nepokojů v 15. století až po dnešní dobu.

V tomto příspěvku zůstaneme u Zikmundovy činnosti, související se snahami o reformu katolické církve v období odstranění trojpapežství, které vrcholí během šestnáctého ekumenického koncilu v Kostnici. V dalších příspěvcích můžeme pokračovat. Zajímavé jsou např. Zikmundovy vztahy k bratranci Joštovi Moravskému, snahy o mírové sjednocení Evropy v odporu proti muslimské invazi do Evropy, Zikmundova aktivita ve sporech mezi Anglií a Francií (byl prvním představitelem Svaté říše římské, který pobýval na britských ostrovech), snahy o urovnání sporů mezi Polskem a Řádem německých rytířů, Zikmundův vztah k Moravě, organizace Basilejského koncilu (od 1431), boje s husity, role iniciátora křížové výpravy na pomoc muslimy ohroženému Cařihradu (Konstantinopoli – dnes Istanbulu), atd.

Zikmund Lucemburský je historiky hodnocen jako poslední opravdový císař středověku. Ve svých snahách o sjednocení Evropy za účelem vybudování jednotné hráze proti dravému muslimskému vpádu do Evropy zůstával už ve své době nepochopený a osamocený.

Narodil se 14. února 1368 v Norimberku (tedy před 650 lety) jako syn císaře Karla a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské. Karel IV. se jako český král zasloužil o přijetí svatého Zikmunda za nového českého patrona. A svého syna nechal pokřtít ve jméně tohoto světce. Od dětství jej nechal zasvěcovat do vladařských povinností. Zikmund se postupně stal vládcem mnohonárodnostní říše:

1378 až 1388 a znova 1411 až 1415 markrabětem braniborským

(1388 až 1411 byl vládcem Braniborska markrabě Jošt Moravský).

1387 až 1437 (tedy padesát let) králem uherským.

1411 až 1437 německým králem.

Od 1419 markrabětem lužickým a vévodou slezským.

1419 až 1423 markrabětem moravským.

1420 (resp. 1436) až 1437 českým králem.

1431 až 1437 lombardským králem.

Od 31.5.1433 až 1437 císařem Svaté říše římské

15. listopadu 1385 se oženil s Marií – dcerou polského a uherského krále Ludvíka, s níž byl zasnouben už od roku 1374. Jeho jediná dcera Alžběta se provdala za rakouského vévodu Albrechta V., od roku 1423 markraběte moravského.

Zikmund Lucemburský zemřel ve věku 69 let ve Znojmě na Moravě 9. prosince roku 1437.

Svatý Zikmund:

Narozen na území dnešní Francie jako syn burgundského krále, zemřel roku 524. Oženil se s dcerou ostrogótského krále Theodoricha. Církev uznává jeho zásluhy v šíření

křesťanství, stavbě kostelů a zřizování církevních škol. Po smrti své ženy se znovu oženil. Jeho druhá manželka intrikovala proti Zikmundovu synu Sigerichovi. Přesvědčila budoucího světce, že je třeba Sigericha odstranit v zájmu zachování dědických práv. Chlapec byl roku 522 zavražděn. Zikmund následně přiznal svůj omyl a rozhodl se k pokání. Mimo jiné vyslovil přání odčinit svůj hřích vlastní mučednickou smrtí. O rok později obsadili Burgundsko Frankové. Zikmund byl po krátkém uvěznění utopen ve studni v Orleánu. Roku 536 byly jeho ostatky už uctívány jako svaté.

Zanícený sběratel relikvií Karel IV. získal ostatky částečně roku 1354, částečně roku 1365 a převezl je do Prahy k uložení do chrámu svatého Víta. Vzápětí pražská synoda vyhlásila svátek svatého Zikmunda jako zemského patrona, přes to, že se jednalo o vyloženého cizince (ostatně jako u svatého Víta, původem ze Sicílie). Úcta k svatému Zikmundovi vedla Karla k pojmenování syna stejným jménem.

Zikmund a papežské schizma:

Od roku 1378 existovaly jako důsledek neshod mezi církevní a světskou mocí (tzv. boj o investituru mezi papežem a císařem Svaté říše římské) v římské církvi dva papežské dvory – jeden v Avignonu a druhý v Římě. Avignonského papeže uznávala Francie a polovina západní Evropy, římského zase německy mluvící země, Itálie, Uhry, Polsko a Anglie. V době před svoláním ekumenického koncilu do Kostnice byl papežem v Římě Řehoř XII. (1406 – 1415), o kterém se dá tvrdit, že byl právoplatně zvoleným. Papežem v Avignonu pak vzdoropapež Benedikt XIII. (1394 – 1423).

V roce 1408 se kardinálské sbory papežských dvorů rozhodli konečně situaci řešit. Kardinálové se obou papežů zřekli, sešli se na společném jednání v Pise a odtud vyhlásili křesťanskému světu výzvu, aby všichni věřící učinili totéž. Současně se usnesli na svolání koncilu, na kterém zvolí jedinou právoplatnou hlavu Církve. Problém byl ovšem v tom, kdo koncil svolá, protože to může učinit zase jen papež. Proto zvolili v Pise dalšího papeže (říkalo se mu pisánský) Alexandra V. (1409 – 1410). Ten záhy zemřel. Jeho nástupcem se stal Jan XXIII. (1410 až 1415). Avšak jak Řehoř XII. v Římě, tak Benedikt XIII. v Avignonu se odmítli svých funkcí vzdát.

Situace v náboženském životě Říše římské se po zvolení třetího papeže samozřejmě zkomplikovala natolik, že bylo třeba rázného řešení. Každý z papežů měl na základě politických zájmů evropských států své podporovatele. Hrozilo válečné střetnutí. Do děje vstupuje čerstvě zvolený německý král Zikmund Lucemburský. Po dohodě s Janem XXIII., bylo zorganizováno svolání shromáždění nejvyšších představitelů církve – koncilu, který by řešil znovunastolení jednoty v Církvi. Jan XXIII. svolal koncil na podzim roku 1414 do Kostnice se dvěma úkoly: odstranit schizma volbou jediného papeže a jednat o reformách uvnitř církve.

Benedikt XXIII. odmítl do Kostnice přijet. Měl už přes devadesát let a žil v Aragonii. Tento problém vyřešil Zikmund osobní návštěvou Španělska. Jednáním s podporovateli avignonského papeže dosáhl izolace Benedikta.

Jan XXIII. se do Kostnice dostavil. Pravděpodobně se domníval, že bude potvrzen ve své funkci. 29. května 1415 však byl koncilem sesazen. Odmítl se rozhodnutí podřídit a snažil se z koncilu odjet v převlečení za prostého venkovana. Byl odhalen a dokonce uvězněn ve stejném vězení jako Jan Hus. Situace se opět stala složitou. Koncil totiž nesvolal Řehoř XII., ale sesazený papež Jan XXIII. I to je důvod, proč někteří právníci zpochybňují platnost výsledku slyšení Jana Husa před koncilem poukazem na formální nedostatky v jednání kostnického koncilu.

Řehoř XII. se do Kostnice nedostavil. Vyslal však posla, který na koncil doručil církevním otcům svoji písemnou rezignaci. Navíc se ve svém listu obrátil na krále Zikmunda s pověřením zprostředkovat dohodu o sjednocení v církvi.

Stalo se tak 4. července 1415 v kostnické katedrále, kam Zikmund svolal shromáždění všech koncilních otců – byly jich téměř dvě stovky z celé Evropy. Biskupové přijali rezignaci Řehoře XII. a prohlásili Jana XXIII. i Benedikta XIII. za zbavené funkcí. Koncil převzal do doby volby nové jediné hlavy církve veškeré papežské pravomoci. Papežský stolec zůstal dva roky neobsazený. V roce 1417 pak byl za papeže zvolen kardinál O. Colonna – jeden z účastníků koncilu, který přijal jméno Martin V. (1417 až 1431).

Koncil také mimo jiné reformní úkony v církvi opakovaně slavnostně prohlásil všechny bludy, uznané v učení profesora Viklefa za kacířské. Další reformy (mezi nimi i sjednocení s některými východními křesťanskými církvemi) pak řešil v pořadí 17. ekumenický koncil v Basileji od roku 1431.

Zikmund a Hus:

Zikmundovým zájmem bylo, aby na jednání koncilu byl přítomen Jan Hus a očistil se z obvinění z kacířství. Důvod byl prostý – Zikmund, jako mnohem mladší bratr Václava IV. předpokládal nástup na český trůn podle dědického práva a vzhledem k politické situaci v Evropě nestál o to, aby byly Čechy pokládány za kacířskou zemi. Přítomnost Zikmunda na kostnickém koncilu, byla mezi lucemburskými bratry dohodnuta – Zikmund zastupoval českého krále Václava. Pro koncil byla sice činnost Jana Husa okrajovou záležitostí, pro Zikmunda však vzhledem k neklidné situaci v Čechách důležitá. Hus byl v papežské klatbě a byla tu možnost, aby ji koncil zrušil.

Rovněž Husovým zájmem bylo vystoupit před koncilem. Ve svém učení zastával tak zvaný „konciliarismus“ – blud, který tvrdil že papež není nejvyšší hlavou církve, ale stojí nad ním jako nejvyšší autorita sbor církevních hodnostářů. Období, kdy si nárok na funkci papeže nárokovali tři preláti, bylo pro Husa důkazem pro oprávněnost jeho přesvědčení. Na Zikmundovu výzvu tedy reagoval kladně.

Zikmund vystavil pro Jana Husa ochranný list – glejt. Jeho text hovoří pouze o cestě z Čech do Kostnice – nic víc. Sám Zikmund byl přesvědčen, že se Hus buď obhájí nebo odvolá některé články svého učení, které nebylo, dle Husových odpůrců ničím jiným, než hlásáním omylů anglického duchovního Viklefa, církví prohlášeného za kacíře. Listina tedy měla zaručovat ochranu pouze na cestě na koncil. Neobsahovala (a ani nemohla) nějakou pasáž o ochraně před církevním právem. Zikmund měl jako světská osobnost možnost jen zaručit bezpečnost Husa před cestovními nástrahami. Zajímavostí také je, že při cestě do Kostnice Hus u sebe žádný glejt neměl – byl mu předán až právě v Kostnici, kam dorazil 1. listopadu 1414.

Do Kostnice byli ovšem pozváni i zástupci katolického kléru z Čech v čele s litomyšlským biskupem. Hus byl stále v církevní klatbě – tedy vyloučen z církve. Jako takový nesměl sloužit Mši svatou ani kázat. Zákaz ale v Kostnici ani přes upozornění kostnického biskupa nedodržoval. Na naléhání českých církevních představitelů byl 28. listopadu zatčen a odveden do vězení (dnes bychom řekli do vyšetřovací vazby).

Zikmund se do Kostnice dostavil až o Vánocích roku 1414. Žádal Husovo propuštění. Kardinálským sborem byla jeho žádost odmítnuta s poukazem na fakt, že v průběhu koncilu jsou církevní zákony nadřazeny zákonům světským, Hus je kněz a pod pravomoc vladaře tedy nespadá. Zikmund alespoň prosadil možnost Husova slyšení před koncilem. To byl svým způsobem historický průlom v tehdejších zvyklostech – na všeobecném koncilu se neposkytovala možnost dát slyšení někomu, kdo byl obviněn z hereze. Husův případ řešila

k tomu sestavená komise. Před slyšením zvolil Hus, zdá se, vstřícnou taktiku – k překvapení členů komise odvolával jeden článek svého učení za druhým.

Samotné veřejné slyšení se konalo ve dnech 5., 7., a 8. června 1414. Ve dvou posledních dnech byl přítomen osobně i král Zikmund. Husovi byl čten jeden z jeho psaných výroků za druhým s dotazem, zda se svého tvrzení zříká. Hus začal tvrdit, že výroky nejsou jeho, případně se snažil o dlouhé výklady, proč takový výrok napsal. Polemiku kardinálové nepřipustili, dokazování autorství sporných výroků z Husových spisů však ano. Hus se pak ke svému autorství většinou přiznal, snažil se ale dávat výrokům jiný smysl. Po třech dnech slyšení byl případ odročen na 6. července. Zikmund osobně Husovi vysvětloval, že jeho úsilí prosadit svoje názory za přítomnosti velkého množství tehdy uznávaných autorit v oblasti církevního učení nemá smysl a naléhal na podrobení se koncilu s tím, že on – Zikmund – se zasadí, aby bylo rozhodnutí koncilu shovívavé. Hus reagoval sdělením, že nepovažuje církev za neomylnou a že autoritu koncilu neuznává.

4. července 1414 v kostnické katedrále koncil znovu slavnostně odsoudil Viklefovo učení, následně 6. července prohlásil Husa za rozšiřování Viklefových bludů za kacíře, zbavil jej kněžské hodnosti a jako laika ho předal světské moci – konkrétně jako poddaného českého krále jeho zástupci Zikmundovi.

Podle říšských zákonů, které schválil i Zikmundův otec – císař Karel IV. – se trestalo kacířství upalováním provinilce. Zikmund pověřil provedením zákona kostnického starostu. Ten jednal neprodleně – mimo vyšetřovací vazby nebývalo zvykem držet odsouzeného delší dobu ve vězení.

Follow