Follow

Mgr. Petr Michek, 8. července 2016

Málokdo z vedení Evropské unie očekával, že tzv. „brexit“ bude hlasováním britských občanů uveden v život. Někteří britští politici slaví, někteří i pláčou, a další začínají teprve nyní zjišťovat co svým hlasováním způsobili.

Konzervativní strana je rozpolcena, premiér D. Cameron ohlásil rezignaci na svou funkci, labouristé  podali návrh na vyslovení nedůvěry svému předsedovi J. Corbynovi a proevropský Londýn vyzývá peticí londýnského primátora Sadika Khana , aby „vyhlásil nezávislost Londýna a jeho kandidaturu na členství v Evropské unii“.

Samotný Khan následně vydal prohlášení, ve kterém vedení státu žádá, aby při „brexitových“ rozhovorech měl Londýn své zástupce, podobně jako je budou mít Skotsko, Wales a Severní Irsko, protože za klíčové považuje zachování členství Velké Británie ve společném trhu.

Skotská premiérka Nicola Sturgeonová prohlásila, že hlasování o setrvání Velké Británie v Evropské unii jasně ukázalo, že občané Skotska (63 % hlasů pro setrvání v EU) spatřují budoucnost své země v členství v Evropské unii, a proto hlasitě zauvažovala o vypsání nového referenda o vystoupení Skotska ze svazku s Velkou Británií.

Podobné hlasy zazněly i v Severním Irsku, kde hlasovalo 56 % voličů pro setrvání v EU, a kde uvažují o právu na vypsání referenda o budoucnosti severní části irského ostrova. Panuje zde obava, že brexit oživí snahu místních katolíků o připojení Severního Irska k sousední Irské republice.

Po referendu o setrvání v Evropské unii volají také ve Francii (M. Le Penová, předsedkyně francouzské Národní fronty), v Nizozemském království (Geet Wilders, vůdce nizozemské pravice),  na Slovensku (M. Kotleba, předseda LSNS). Hlasy po referendu se prý jednotlivě objevují v Itálii, ve Švédsku a dokonce i v Texasu, kde šéf Texaského nacionalistického hnutí (TNM) Daniel Miller volá po „texitu“. Stoupenci samostatnosti Texasu poukazují na skutečnost, že Texas byl v letech 1836 – 1846 nezávislým státem a fakticky byl USA anektován.

V České republice premiér B. Sobotka varuje před hlasy volajícími po „czexitu“ – po vystoupení České republiky z EU. Patrně tak reagoval na slova předsedy Svobodných Petra Macha, který prohlásil:“ Bude mi ctí, když odteď povedu kampaň za czexit“.

Tomio Okamura vidí výsledek brexitu jako silný úder bruselské byrokracii a dvojici Merkelová, Junckner, kterým dává za vinu, že svojí politickou podporou muslimské kolonizaci Evropy, vyštvali Brity z Evropské unie.

Bývalý londýnský starosta Boris Johnson po zveřejnění výsledků britského referenda prohlásil: „Lidé se vyslovili pro demokracii v Británii i v Evropě. Spojené království nemá zájem, aby se stalo součástí systému federální vlády s centrem v Bruselu. Britové v hlasování rozhodli o tom, že převezmou kontrolu nad svou zemí zpět od EU, jejíž systém je příliš neprůhledný. Británie teď může nalézt své místo v Evropě, které přísluší páté nejsilnější ekonomice. Země má nyní skvělou možnost schvalovat zákony a rozhodovat o daních v souladu s vlastními potřebami“.

Druhou stranou referenda o vystoupení z EU je skutečnost, že britská libra dnes strmě padá, klesla

cena akcií i ropy a zlato dále podražilo. Své hlasy pro brexit dali především lidé z venkova, kterých se politika EU nejvíce dotkla. Odmítli tak politiku bruselského politického monstra, které svými mnohdy zbytečnými nařízeními, absurdními regulacemi a směrnicemi znepříjemňuje život občanů členských států. Nejvíce to je vidět u britských rybářů, kteří díky bruselským kvótám přišli o živobytí, zatímco jejich loviště zaujali rybáři z jiných zemí EU. Nikdo jim nevymluví, že to nebyl řízený lobing ve prospěch předem určených firem a států.

Podobně je to v řadě odvětví i u nás. Česká republika, která byla v minulosti soběstačná ve většině potravin, a které v mnoha případech i vyvážela, doplatila na bruselské kvóty. Kdysi jsme byli cukrovarnickou velmocí a cukr jsme vyváželi, dnes je tomu naopak. Ve velkém dovážíme vepřové i drůbeží maso, vejce i mléčné výrobky, zeleninu i brambory. Bruselem nařízené obchodní sankce vůči Ruské federaci po připojení Krymu poškozují export nejen České republiky, ale celé EU.

Po „sametové revoluci“ jsme očekávali, že vše špatné bude napraveno a dobré bude rozvíjeno a navážeme tak na prvorepublikovou ČSR, která ve své době byla centrem evropské demokracie a hospodářské stability.

Bohužel se toho nepodařilo dosáhnout. Místo abychom obnovili osvědčený model zemského uspořádání a řízení státu, tak jsme se opět vrátili ke komunisty zavedené krajské samosprávě. Dnešní kraje jsou svojí rozlohou, daňovou výtěžností i počtem obyvatel nevyvážené a svým počtem  14 samospráv představují příliš velký a drahý luxus pro tak malou zemi jakou je Česká republika.

V zemích našich sousedů – v Rakousku, Německu a Švýcarsku mají po staletí zavedený osvědčený systém spolkových samosprávných zemí. Zatímco u nás totalitní režim zemskou samosprávu zrušil k 31. 12. 1948, tak oni své zemské zřízení vypilovali k dokonalosti. Dnes na jednoho zaměstnance veřejného sektoru v Rakousku připadá 17,4 obyvatele, v Německu je to 17,8 obyvatele a ve Švýcarsku je to dokonce 25,3 obyvatel. Zatímco v České republice jeden zaměstnanec veřejného sektoru připadá pouze na 9,1 obyvatel, z čehož jasně vyplývá, že zemská samospráva je daleko efektivnější a levnější než uspořádání krajské!

Přitom už od roku 1968 a následně od roku 1989 obyvatelé Moravy a Moravského Slezska požadovali obnovení zemské samosprávy v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Bohužel jejich hlasy zůstaly dodnes nevyslyšeny. Praha na požadavky Moravy a Slezska nechce slyšet. To raději bude zbytečně utrácet miliardy za krajskou samosprávu, než aby obnovila historické zemské uspořádání státu, které je v podstatě daleko ekonomičtější než stávající krajské.

Z Prahy je nám vnucován jednoslovný název České republiky – Česko a dnes již i Czechia, i když tyto názvy prezentují pouze západní polovinu České republiky. I když součástí Ústavy České republiky je i Listina základních práv a svobod, nejsou tato práva a svobody v ČR dodržována. Moravané dodnes nejsou uznáni Českou republikou jako národní společenství ani jako národnost. Přitom článek 3. odstavec 2. Listiny základních práv a svobod jasně říká: „Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování“.

V loňském roce podal Moravský národní kongres prostřednictvím ministra Jiřího Dienstbiera  vládě ČR podnět na novelizaci zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin, kde by Moravané byli spolu s Čechy uznání jako národ. Pan ministr prostřednictvím svého tajemníka poděkoval a nic se nestalo. Pouze autorům novely zákona popřál v jejich snažení mnoho úspěchů. Se stejnou novelou zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin se Moravský národní kongres počátkem letošního roku obrátil na 200 poslanců Poslanecké sněmovny  a na 81 senátorů Senátu Parlamentu ČR. Z 281 oslovených politiků se ozval pouze jediný poslanec. Jinak je ticho po pěšině. I ti poslanci a senátoři, kteří slíbili při osobním jednání, že vypracovaný návrh novely zákona o národnostech podají, tak mlčí a nic pro Moravany neučinili. Raději pobírají tučné diety, voličům slíbí vše, ale pro uznání moravské národnosti neudělali nic. Tak k čemu jsou nám takoví poslanci a senátoři, když se stydí za svoji zem a národ.

Že vám to něco připomíná? Že Praha jedná podobně jako Brusel? To se potom nelze divit, když dnes už je slyšet, že za Rakousko-Uherska měla Morava se Slezskem větší samosprávu než dnes. A po „brexitu“ dnes na Moravě zaznívají požadavky po „morexitu“, ale od Prahy. A nelze se divit!!! Vždyť o emancipaci regionů, které se historicky dostaly do vlivu regionů sousedních píše i Jan Keller, europoslanec za ČSSD, ve svém článku „Napodobíme Brity? (viz Právo, 1. 7. 2016).

Follow