Follow

Milan Trnka, 6. července 2016

V těchto dnech uplyne 333 let od pokusu Turků ovládnout vojensky střední Evropu dobytím Vídně.

Známky možného tureckého postupu z Balkánu se ukazovaly už několik let před tím. Zde je na místě připomenout osobu moravského učence a historika Tomáše Pešiny, který již roku 1663 za hrozícího vpádu Turků do Uher, vydal latinsky psaný spis „Ucalegon“, ve kterém důrazně připomínal křesťanským vládcům zemí, sousedících s Moravou, povinnost přispět na pomoc muslimy ohroženému Moravskému markrabství.

Neúnavná snaha o sjednocení jihoevropských a středoevropských vladařů do společného odporu proti tureckému nebezpečí vycházela také ze strany papeže Inocence XI. (1676 až 1689). Zasáhl diplomaticky ve Francii, která finančně i vojensky pomáhala proticísařským uherským povstalcům, spolčenými s tureckými okupanty. Roku 1679 francouzský král Ludvík XIV. odvolal od uherských povstaleckých oddílů francouzské důstojníky a zastavil materiální pomoc. Inocenc XI. také zprostředkoval mezi polským králem Janem III. a rakouským císařem Leopoldem smlouvu o vzájemné pomoci v případě napadení hlavních měst obou států – Krakova nebo Vídně. Na obranu Vídně zaslal papež bohatý peněžitý dar. Zprostředkoval také vojenskou pomoc Rakousku ze strany některých německých států. Snažil se o vytvoření společné koalice na obranu Evropy proti tureckému ohrožení (podařilo se ji uzavřít až v roce 1684).

Hlavní proud osmanské armády sultána Mohameda IV. pod vedením velkovezíra Kara Mustafy dorazil 12. července 1683 v počtu 230 000 mužů k hlavnímu městu Rakouské říše Vídni. Posádka města čítala 22 000 obránců. Dalších necelých 40000 mužů císařské rakouské armády operovalo pod vedením Karla Lotrinského na sever od Vídně v prostoru Moravského pole. Pro Moravu mělo postavení této armády zásadní význam. Moravská hranice byla alespoň z jihu spolehlivě chráněna. Naproti tomu hranice východní byla zabezpečena zcela nedostatečně. Průsmyky v horách sice chránily oddíly valašské domobrany (portáši), moravská vláda ale měla k dispozici na obranu východních hranic pouze tisícovku jezdců a zhruba dva tisíce pěších profesionálních vojáků, kteří rozhodně nestačili k zajištění alespoň obrany větších měst. Útočící Turci, podporovaní uherskými povstalci Emericha Tőkőlyho, velmi snadno pronikali během července a srpna hluboko na území Moravy.

Muslimům se podařilo uzavřít kruh téměř kolem celé Vídně. Strategickými chybami Kara Mustafy bylo ponechání přístupu obránců k veletoku Dunaje na severním okraji města a opomenutí obsadit průsmyky kopců ve Vídeňském lese nad Vídní.

14. srpna 1683 vyrazila z polského hlavního města Krakova na pomoc Vídni polská armáda v počtu 28 000 mužů, pod vedením krále Jana Sobieského. Postupovala na tehdejší poměry velmi rychle. Jízda dorazila 17. srpna do Těšína, 20. srpna do Hranic a 25. srpna už operovala u Mikulova. Pěšáci polské armády postupovali přes Moravský Beroun k Olomouci (26. srpna), v Brně se objevili 29. srpna a v Mikulově 31.srpna. Průměrná rychlost pohybu polských spojenců císaře tedy byla kolem 35 kilometrů denně!

Také z německých zemí dorazila na Moravské pole počátkem září vojenská pomoc v síle přes deset tisíc profesionálů. K pátému září byla na okraji Dunaje soustředěna spojenecká armáda polského krále, rakouského císaře a německých kurfiřtů o síle 85 000 mužů. 10. září 1683 překročila tato vojska Dunaj. Spolu s vyčerpanými a značně prořídlými obránci Vídně tak stálo zhruba 105 tisíc křesťanů proti 230000 muslimů. 12. září byla pod kopci Vídeňského lesa na okraji Vídně svedena desetihodinová bitva, po níž se Turci obrátili na zmatený ústup. Pronásledováni byli polskými a rakouskými oddíly. Saské vojsko nastoupilo zpáteční cestu do Německa. Vybralo si k tomu jižní a západní Moravu a podle dobových svědectví se naneštěstí chovalo více jako dobyvatelské, než spojenecké.

Odražením Turků od Vídně byla zahájena postupná rekonkvista Uher a Balkánu (v roce 1684 byla uzavřena tzv. „Svatá liga“ mezi Rakouskem, Benátkami, Polskem a papežem za účelem vypuzení muslimů z Evropy). Trvala dlouhých 23O let, při čemž původního cíle – vytlačit Turky z geografického území Evropy – nebylo díky politickým hrátkám představitelů Velké Británie na počátku 20. století umožněno.

Zdroj: Wikipedia

Bojů u Vídně se zúčastnily také stovky Moravanů. V roce 1683 vyslali moravští stavové do rakouského vojska 1305 kompletně vyzbrojených mužů, mnoho Moravanů sloužilo v týlových jednotkách, roční příspěvek Moravského markrabství na obranné potřeby v letech 1683 až 1688 činil 365 tisíc zlatých!

/Pro představu (jeden zlatý se dělil na 60 krejcarů): sekáč trávy si vydělal kolem 14 krejcarů denně, zedník 20 krejcarů denně a nádeník 12 krejcarů. Úředník na panském statku 90 zlatých ročně. Středně velká usedlost s chlévy a stodolou přišla na 250 zlatých. Kráva se dala koupit za 8 zlatých, beran za 2 zlaté, 12 vajec za 15 krejcarů a za 40 kilogramů žitné mouky se platilo od 1,2 do 1,6 zlatého./

Follow