26. MRAKY NA POLSKEM (26. část z knihy Lubomíra Kubíka Těšínský konflikt)
FollowOd poloviny května do konce měsíce vytlačila Rudá armáda polské oddíly z oblasti Volyně, Podolí, Litvy a po obsazení Vilna pronikla do centrálního území Polska. Rozhodující zásluhu na tom měla Buďonného 1. jízdní armáda, přesunutá z jižní fronty, kde zlikvidovala zbytky Děnikinových armád, které včas neunikly na Krym, a 3. jízdní sbor Gajův. Rychlým postupem bolševiků se početné polské oddíly dostávaly do obklíčení a v bezvýchodném postavení se vzdávaly.
V důsledku neočekávaných neúspěchů zavládla ve Varšavě tíseň, která se záhy přenesla i na Těšínsko. Polští představitelé si tváří v tvář neúprosné skutečnosti znenadání uvědomili, že je ohrožena samotná existence státu, pokud okamžitě nenaleznou účinné řešení.
22. května vydalo polské ministerstvo zahraničí z podnětu premiéra Skulkowského a bezpochyby i za mlčenlivého souhlasu Pilsudského diplomatickou nótu vyslancům Francie, Velké Británie a Itálie, v níž mimo jiného konstatovali neproveditelnost zamýšleného plebiscitu a žádali o ustanovení arbitra místo plebiscitní komise. Z nóty čišely obavy z nejbližší budoucnosti a ve svém celkovém vyznění byla vlastně úzkostlivou žádostí o pomoc.
V Paříži pochopili akutnost nebezpečí, jehož dosah jim přiblížil polský zmocněnec Piltz. Mnohé to nepřekvapilo, tím méně Masaryka v Praze. Už měsíce se znepokojením pozorovali rostoucí trhliny v nespolehlivé polské hrázi, která se náhle protrhla, a divoký bolševický příval se nezadržitelně valil do Evropy. Skulkowski o několik dnů později, když se postup Rusů zase o něco zrychlil, žádal už otevřeně o pomoc, ale Georges Clémenceau i Lloyd George jej odkázali na materiální zásilky, které plynule docházely do Polska přes české území. V odpovědi byla obsažena výmluvná ironie a polský premiér jí dobře porozuměl.
24. května obdržel trpělivě vyčkávající Beneš návrh francouzské vlády na arbitráž. Okamžik, jehož příchod už počátkem roku předvídal Masaryk při poradě v Praze, byl konečně zde. Vyrozuměl o tom prezidenta a obratem získal souhlas k vyjednávání. Clémenceau jeho očekávání dlouho nenapínal a navrhl belgického krále Alberta. Beneš souhlasil. Poté francouzská vláda, aniž vyčkala odpovědi z Varšavy, vstoupila v přímé jednání s belgickým premiérem Delacroixem a jeho prostřednictvím se samotným králem Albertem I.
Mezitím polský ministr zahraničí Patek vyvíjel ve Varšavě značné úsilí, aby přesvědčil jak poslance, tak i kolegy z kabinetu včetně premiéra o nevyhnutelnosti skoncování s těšínským problémem, nemá-li si Polsko ještě víc zkomplikovat postavení na mezinárodní scéně, a přimlouval se za přijetí arbitráže belgického krále. Poslanci vesměs souhlasí, až na slezské zástupce v čele s agilním Kunickým, kteří doporučují vyčkávat navzdory hrozící pohromě z východu. Popudlivého a vleklým vyjednáváním vyčerpaného Pateka to bezmála přivedlo k nepříčetnosti. O jeho reakci se dochoval záznam: – To chcete čekat, až bude Buďonnyj napájet koně z Visly? Nebo až bolševismus, který pronikl mezi slezské horníky, nadobro rozvrátí vaše milované Těšínsko? – obořil se na Kunického. – Uvědomte si, že s takovým postojem riskujete vrhnout stát do záhuby? Nemůžeme si dovolit dál otálet a pokoušet trpělivost velmocí, na jejichž zbrojních dodávkách jsme závislí! To nás nutí přechodně se smířit s ústupky v Těšínském Slezsku, ať už se nám to líbí, nebo ne. Navíc hrozí další nebezpečí, že Češi buď zarazí, nebo alespoň zpomalí průjezd vlaků přes své území. –
Kunický se však nedal jen tak snadno odbýt. Dokázal odporovat i Pilsudskému. – Ten přechodný ústupek, jak jste jej nazval, by mohl přejít v trvalý stav, pane ministře! Znamenalo by to odebrat vlast tisícům našich krajanů a naše hospodářství připravit o zdroje koksovatelného uhlí. Výrok arbitra bychom už nikdy nemohli změnit vojenským zásahem. –
Patek po bouřlivé debatě posléze prosadil svůj úmysl vyjednávat o přijetí arbitráže a spojil se s Benešem, aby se domluvil na setkání, avšak slezští poslanci si přece jen vynutili, aby se pro plebiscitní řešení ještě ponechal volný prostor. Přesto v celkovém postoji Sejmu došlo k výrazné změně, patrně pod vlivem nepříznivých událostí. Poprvé v něm zazněly hlasy přístupné myšlence vzdát se etnografického řešení a Patek s uspokojením seznal, že k tomu došlo v nejpříhodnější čas.
Před setkáním s Benešem zaznamenal další významné události, které se odehrály na poli diplomacie. Beneš krátce předtím jednal v Londýně s britským ministrem zahraničí Curzonem o polských vyhlídkách při střetnutí se sovětským Ruskem, které britský politik, jak uváděl tisk, hodnotil skepticky, a také se sovětským diplomatem Krasinem, což Pateka zvlášť znepokojilo. Od Beneše to byl velmi citlivě vypočítaný tah a polský ministr to dokázal ocenit.
Vyjednávání o hospodářských stycích se Sověty nic nestálo v cestě již od počátku roku, kdy 16. ledna 1920 prosadila právě Velká Británie v NR zrušení blokády sovětského Ruska a povolila vzájemný obchod mezi ním a ostatními státy bez jakéhokoli omezení. Také George Nathaniel Curzon se vyslovil pro arbitráž. V předchozích měsících se důkladně seznámil s česko-polskou problematikou a navrhl linii na řece Olši, která by byla kompromisem mezi krajními požadavky obou států, Ostravicí a Vislou. Curzon naznačil, že velmoci se vynasnaží, aby ČSR zůstala zachována jak průběžná dráha, tak i celistvý uhelný revír, ovšem za předpokladu, že budou zaručeny uhelné dodávky do Polska s podílem koksovatelného uhlí.
Beneš se ještě před setkáním s polským premiérem zajímal o nálady v Belgii, a to především u dvora a ve vládním kabinetu. Bruselský vyslanec Mečíř uváděl, že postoj k oběma státům se výrazně diferencuje podle stranické i národnostní příslušnosti. Sociální demokracie, složená převážně z Vlámů, vyjadřuje sympatie pro ČSR, zatímco klerikálové a liberálové, povětšinou katoličtí Valoni, obracejí svou přízeň k Polsku.
Patek při setkání s Benešem počátkem června v Paříži ubezpečoval, že polská vláda i Pilsudski jsou srozuměni s arbitráží, a Beneš pochopil, že naléhavost krize na frontě začíná výrazně působit. Předložil svému kolegovi plán na uspořádání oblasti s tím, že ČSR zůstane dráha a revír, zatímco ostatní území včetně Těšínska připadne Polsku. Patek s návrhem souhlasil, ale po návratu narazil na obtíže v Sejmu, když jej předložil ke konzultaci.
Vrtošiví poslanci opět nalezli vlastní svérázný způsob řešení a požadovali za arbitra prezidenta USA T.W. Wilsona, od něhož očekávali porozumění pro etnografické rozdělení. Patek začínal malomyslnět, neboť si s rostoucími obavami uvědomoval, že soustavné průtahy mohou Polsko zavléct do katastrofy v nejnevhodnější dobu.
Netrpělivost vyjádřila i NR, když se 23. června znovu zabývala Těšínskem, ozářeným zlověstným rudým svitem bolševického náporu na Polsko. Dlouhé měsíce bezvýsledných rokování přivedlo zástupce velmocí k zásadnímu rozhodnutí s celou záležitostí urychleně skoncovat, nemají-li si pošramotit renomé před světem. NR vyzvala vlády v Praze a Varšavě, aby se do 15. července definitivně vyslovily, zda přistupují na arbitráž a souhlasí s belgickým králem. Pokud tak neučiní, bude proveden do 25. července plebiscit.
Komise po předchozím zklidnění poměrů mezitím provedla za přísných bezpečnostních opatření hlasování ve frýdeckém okrese, které připravilo Polákům hluboké zklamání, když se polovina jejich krajanů vyslovila pro setrvání v ČSR, o českých, německých a šlonzáckých voličích ani nemluvě . Byla to událost natolik burcující, že ovlivnila i mínění poslanců v Sejmu a včerejší horlitelé pro plebiscit se nyní raději přimlouvali za arbitráž, když se jí 2. července dostalo z Paříže prodloužení plných mocí.
Polsko se po frýdeckém fiasku rozhodlo přijmout arbitráž většinovým rozhodnutím poslanců a Patek s Piltzem si mohli vydechnout. Avšak právě v okamžiku, když už se zdálo, že k toužebně očekávané dohodě mezi nástupnickými státy chybí závěrečný krok, a to výrok samotného arbitra, ztělesněného belgickým králem Albertem, jenž se měl za účasti poradců seznámit s problémem, vyvstala zcela neočekávaná komplikace, která vzdálila řešení do nedohledna.
Postaral se o to Beneš, když tlumočil NR zamítavé stanovisko československého Národního shromáždění.
JEŘÁB OBECNÝ MORAVSKÝ SLADKOPLODÝ
Věra Hejtmánková, 30. července 2022
Ještě donedávna byla zcela přirozená tradice, že se téměř vše, co bylo původem z Moravy, také nazývalo moravské. V dnešní době je tato tradice tvrdě válcována. Obrana je proti tomuto, přímo z centra prosazovanému trendu – jak v médiích, tak i v politickém směřování – velmi obtížná až nemožná.
I proto občas rádi uvádíme moravské odrůdy ovocných stromů, moravská plemena domácích zvířat apod. Hlas Moravy už před delší dobou uvedl obsáhlejší článek pana Merty o jiném jeřábu, také domovem na Moravě, Jeřábu oskeruši – na Moravě Oskoruši, který je považován za strom Slovácka a pan Merta o něm dokonce psal jako o možném národním stromu celé Moravy. Ale něco takového není a nemůže být věcí názoru jedince, byť by byl jeho úmysl sebešlechetnější. Oskoruša – jak my stromu na Moravě říkáme, není totožná s jeřábem, který uvádíme v tomto článku. To je patrno i z latinského názvu Oskoruše – Sorbus domestica. Zatímco Jeřáb obecný moravský sladkoplodý má latinský název Sorbus aucuparia variant moravica.
Jde o chutnou odrůdu klasických sladkoplodých jeřabin. Plody na rozdíl od planých jeřabin nejsou nahořklé, ale mají příjemnou sladkokyselou chuť. Plody se konzumují čerstvé, sušené, ve šťávách, likérech, zavařeninách, čajích, užívají se do jídel i jako náhrada za brusinky. Obsahují mnoho cenných látek, proto jsou s oblibou využívány i v léčitelství.
Odrůda byla objevena jako náhodný semenáč na severní Moravě asi před dvěma sty lety. Dřevina je nenáročná na pěstování a vhodná i do horských poloh (až 1500 m). Řez se provádí hlavně výchovný, po zapěstování korunky spíše občasný – udržovací. Vysazuje se na vzdálenost 4 až 8 m, hodí se pro zahrady, sady, parky, aleje, stromořadí i pastviny. Pěstuje se ve tvaru zákrsku, čtvrtkmenu, polokmenu i vysokokmenu. Pěstitelský tvar je špičák, podnoží je zpravidla jeřáb ptačí.
Traduje se, že tato odrůda byla nalezena v obci Ostružná na Šumpersku roku 1805. V současnosti je rozšířena po celé Evropě.
Pramen: staré odrůdy.org
25. PLEBISCIT S PŘÍCHUTÍ KRVE (25. část z knihy Lubomíra Kubíka Těšínský konflikt)
Manevillova komise konečně vydala 23. března 1920 výnos o hlasování s tím, že obecní zastupitelstva vypracují od 11. do 30. dubna seznamy voličů. Hlasovací právo se po vleklých sporech mezi komisí, národními výbory a Radou Narodowou přiznalo osobám, které měly na území Těšínska předválečné domovské právo či prokazatelně trvalé bydliště. Z připravovaného plebiscitu byly předem vyloučeny osoby, které se vystěhovaly bez ohledu na to, že si domovské právo buď podržely, nebo jej nabyly pouhým administrativním výnosem místního úřadu. Výčet nevoličů byl rozšířen o občany ve výkonu trestu a nesvéprávné. Vyhláška vycházela vstříc tužbám polského obyvatelstva, a to zásluhou Itala Borsarelliho, jenž ji vypracoval. Přesto se její znění neobešlo bez protestů z obou stran.
Také Beneš protestuje v Paříži proti některým bodům u Cambonovy komise pro česko-polské vztahy a žádá, aby hlasovali všichni domovští příslušníci bez jakýchkoli výjimek. Polská vláda vyslala do Těšína osvědčeného Latinika, mezitím povýšeného na generála, místo profesora Szury, který v komisi zastupoval polskou stranu. Bylo to demonstrativní gesto, které mělo zdůraznit, a to nejen před veřejností, že se záležitost vyřeší vojensky, pokud její výsledky neuspokojí nároky Polska.
V mnohých místech propukly nepokoje a na demarkační linii docházelo k přestřelkám ve dne v noci. Generál Latinik, v očích tamního obyvatelstva hrdina z lednových bojů roku 1919, rozvinul čilou agitaci, k níž ho mimo jiného pohnula i uražená ješitnost, neboť se stále cítil být Čechům něco dlužen. Potupný ústup za Vislu, k němuž byl před více jak rokem přinucen, v něm rozněcuje touhu po odvetě. Jak už z mnohých příznaků pochopil, příležitost mu podávala ruku. Řečnil na táborech lidu v Karviné, Bohumíně, Fryštátu i v samotném Těšíně. Italští a francouzští vojáci mají zase plné ruce práce s rozháněním demonstrací v obou prefekturách, a přesto nebyli s to zabránit, aby hutníci z nedalekého Třince, převážně polské národnosti, nezdemolovali Slezský dům v Těšíně, jenž byl střediskem pro schůze Koždoňovy německé strany.
Také Němci žijící v oblasti byli vystaveni nesmlouvavému nátlaku. Jakmile Poláci poznali, že převážná většina projevila úmysl hlasovat pro Československo společně s velkými průmyslníky, obrátili hrot nepřátelství proti nim. Zastrašováním a násilím se je pokoušeli přimět, aby se voleb nezúčastnili, nebo od základu změnili názor. Někteří poslanci, nespokojení s postojem Pilsudského, se snažili v Sejmu dosáhnout publicity těšínského problému. Na pořad dne prosazovali návrh, aby se do východní prefektury opět povolalo polské vojsko místo dohodnutých jednotek. Radikální návrh neprošel, protože většina poslanců spoléhala na plebiscit a slibovala si příznivé výsledky.
Ministr zahraničí Patek byl však zcela jiného mínění. Hlasování na Těšínsku pokládal za nemožné a domáhal se splnění všech polských požadavků v oblasti místní správy a politiky vůbec.Vyslal instrukce i do Paříže svým zástupcům z ministerstva zahraničí a pozorovatelům konference. Stěžoval si na Manevillovo stranění Čechům a požadoval jeho odvolání či vystřídání americkým delegátem, k němuž by mělo Polsko důvěru. Také pověřenec polské vlády Piltz už v Paříži zjistil z reakce velmocenských politiků, že ztrácejí poslední trpělivost s těšínským problémem a že by bylo nanejvýš užitečné usilovat o jiné řešení. Myšlenka na arbitráž se patrně zrodila v jeho hlavě a zamýšlel ji prosadit bez vlivu velmocí přímým vyjednáváním s ČSR. Chystal se navrhnout Patekovi, aby vešel v jednání s Benešem a připravil ho na změnu stanoviska polské strany.
Uprostřed neplodných poslaneckých debat a bouří na Těšínsku se poznenáhlu zatemnilo nad frontou v západním Rusku. Vydatně posílená bolševická armáda zasadila navzdory Pilsudského dubnové ofenzívě v květnu Polákům drtivý úder a v několika týdnech převzala iniciativu na celé frontě od Litvy až po západní Ukrajinu. Situace byla o to hrozivější, že Polsko se vyčerpalo z posledních rezerv a Pilsudski si začínal uvědomovat, že osud země čím dál víc závisí na dodávkách zbraní a munice, které docházely do Polska železničním koridorem z Československa právě přes sporné území.
90. LET OD TRAGICKÉ SMRTI VELKÉHO MORAVANA
Lubomír Kubík, 10. července 2022
Tomáš Baťa – legenda moderního podnikání
12. července 1932 bylo do zlínské nemocnice dopraveno tělo muže, jenž před pár hodinami zahynul při letecké havárii poblíž nedaleké obce. Ještě než došlo k obvyklým úkonům, nezbytným pro záznam k vystavení úmrtního listu, shromáždilo se kolem těla vedle patologů i spousta osob zdravotního i jiného personálu, toho dne přítomných ve službě. A nejen pro význam a pověst mrtvého, která jej již po desetiletí provázela. Všichni upřeli pozornost na ruce, vyčnívající zpod bílého přehozu, obrácené dlaněmi vzhůru a pokryté mozoly, příznačného stigmatu člověka, navyklého od útlého dětství namáhavé práci. Patřily Tomáši Baťovi.
Pocházel z domácnosti chudého ševce Antonína Bati, usazeného v městečku Zlíně na okraji moravských Beskyd, kde se narodil jako poslední ze tří sourozenců 3. dubna 1876. Rodina obývala přízemní domek o dvou místnostech, jež sloužily i za obuvnickou dílnu. Životní podmínky, jako i v četných jiných staveních, byly by ze soudobého hlediska nepředstavitelné. Otec zhotovoval ponejvíc plstěné papuče pro domácí využití. Tomáš od šesti let vypomáhal stříháním plsti podle šablony a později se naučil je sešívat dratví, než otec opatřil budoucí papuči koženou podrážkou a přezkami. Do školy docházel jen v zimě. Na sklonku osmdesátých let po smrti ženy Antonín Baťa prodal chalupu a přesídlil do sousedního Uherského Hradiště, skýtající lepší podmínky pro živnost a znovu se oženil. Pronajal si dvě místnosti, v jedné zřídil dílnu, druhou využil k pobytu s třemi potomky a novou manželkou. Čtrnáctiletý Tomáš ukončil školní docházku a cele se věnoval živnosti. Zpočátku se Baťům dařilo. Počátkem devadesátých let se stěhovali do vlastního domku a zakoupili i další dva. Tehdy starší syn Antonín dosáhl plnoletosti a projevil snahu se osamostatnit. Otec svolil s podmínkou, že všem vyplatí dědické podíly po matce, až i Tomáš a dcera Anna budou plnoletí. Prozatím Tomáš nastoupil v kožedělné továrně v Prostějově, aby si osvojil způsob produkce obuvi při strojové výrobě. Vystřídal manipulaci na rozličných mechanismech a pořizoval si o tom záznamy včetně náčrtů strojů. Nevšední zájem zvídavého mladíka vyvolal podezření, neboť podobná praxe konkurentů v shodné disciplíně podnikání byla obvyklá a majitelé firem se měli na pozoru. Tomáše propustili, když byl opětovně přistižen, a vrátil se k otci po pouhém měsíci. Jakmile i on dosáhl osmnácti let, otec dostál slibu a vyplatil synům i dceři 800 zlatých, nejspíš ponoukán ženou, která by ráda viděla potomstvo muže z předchozího manželství už z domu.
Klopýtavě vlastní cestou
V roce 1894 zakoupili mladí Baťové, Antonín a Tomáš, patrový dům na zlínském náměstí. Najali pár tovaryšů a pokračovali ve výrobě papučí. Dařilo se jim dobře, ale brzy propadli svodům a žili si nad poměry. Dluhy věřitelům za materiál narůstaly a po roce stáli před bankrotem. Po dvou letech odříkání a tvrdé práce za otcova dohledu se vymanili z nejhoršího. Starý Baťa nesnesl pomyšlení, že rodové jméno by posloužilo za odstrašující symbol podnikatelské neschopnosti a hleděl ostudě zabránit. V té době stanul Tomáš před dalším problémem: Antonín nastoupil tříletou vojenskou službu a připadlo mu vedení firmy. Brzy shledal, že bratr před odchodem podepsal směnku jisté vídeňské firmě, která zbankrotovala a zůstal bez dodaného materiálu i peněz. Částka zněla na 20 000 zlatých. Vedle otce mu nezištnou pomoc nabídl kamarád z dětství František Štěpánek, učitel ze zlínské školy. Vedl mu účetnictví a písemnou agendu po tři roky, než se podařilo dluh splatit.
Z dílny továrna
Další období bylo ve znamení pozvolného vzestupu a předchozí zkušenost mu byla poučením. Jak Baťa později přiznával, často zápolil s pokušením odklidit se na venkov, pořídit sad, věnovat se pěstitelství a mít rodinu, ale pak v něm převládl pocit vzdoru zápolit s nepřízní osudu. Uložil si střídmost, šetrnost a sebekázeň, jak to vyžadoval i od jiných. Vítaným partnerem byl bratr Antonín, jenž se vrátil z vojenské služby. Z úspor a na půjčku si opatřili stroje. Využili k tomu i příležitost, když se stroje odprodávaly jako vyřazený inventář, ale jim mohly ještě sloužit. Dílny v domku už nestačily pojmout strojní zařízení a vyvstala nezbytnost přesunu do větších prostor. Naskytla se možnost postavit továrnu poblíž projektované železnice z Otrokovic přes Zlín do Vizovic, což pro budoucnost byla slibná vyhlídka. Zakoupili pozemek jen pár set metrů od uvažované zlínské stanice. Plány, vypracované stavební firmou, zahrnovaly halu z cihel o 400 m2. Na zdejší poměry to byl opovážlivý projekt a vyvolal pozornost, neboť nikdo z živnostníků si doposud nemohl dovolit tak vysokou investici. Po dostavbě haly, představující základ budoucího obřího podniku, přesunuli Baťové strojní zařízení ze starých provozů, k nim zakoupili další a místo nového parostroje k pohonu pořídili levnější z vyřazené lokomobily. Dílny byly vybaveny stejným způsobem, jak jej Tomáš znal z Prostějova. Provoz nabýval charakter velkovýroby s růstem zakázek, sestávajících z papučí a domácí obuvi. Štěpánek opustil učitelské místo a jako účetní se stal zaměstnancem firmy. Záhy se ukázal i jako jedinečný talent v organizování pracovního procesu, s čímž se oba bratři bez výhrad ztotožnili.
Americká zkušenost
Rozšiřující se trh vyžadoval zvýšení výroby a tehdy ze Spojených států pronikaly zprávy o tamním progresivním způsobu v podobě pásové výroby až k finálnímu produktu. V roce 1904 se Tomáš vypravil za oceán s třemi spolupracovníky získat zkušenosti. Prostřednictvím zlínského rodáka Berky zprvu nalezli práci v Bostonu, později v jiné továrně na obuv v Lynnu. Poměry byly odlišné od všeho, co znali z domova. Dovednost řemeslníka tu pozbývala na významu, neboť zdejší pojetí vyžadovalo souhru lidí, z nichž každý dokonale ovládal jediný úkon, jehož výsledkem byl výrobek, jaký dřív zhotovoval jeden tovaryš. Rozhodujícím faktorem vedle kvality byl čas, za který byl výrobek zhotoven. Povzbudivými stimuly k výkonům pracovní skupiny byly prémie, závislé na počtu produktů, odvedených v termínu. Tempo práce vyžadovalo plné nasazení sil a trvalo týdny, než Tomáš obstojně zvládl kladené nároky, byť u každého stroje vykonával pouze jediný úkon. Snášel to bez reptání a důsledně dbal o proniknutí do systému, který se mu zdál nejefektivnějším, s jakým se kdy setkal, včetně sociálních podmínek životní úrovně dělníků, kteří vlastnili domky a dokonce automobily. Po ročním návratu hořel netrpělivostí zužitkovat poznatky co nejdříve.
Balkánská krize roztáčí kola průmyslu
Avšak bratr i Štěpánek přijali jeho horlivou snahu zavést poměry dle amerického vzoru s rozpaky, když zamýšlel postavit další výrobní halu podle plánů, které si přivezl z Lynnu. Projekt se společníkům zdál na zdejší poměry vzhledově nezvyklý a zejména nákladný. V období sporů v nejužším šéfovském kruhu přispěl Tomáši vývoj mezinárodní situace. Monarchie získala důsledkem velmocenských intrik pod kontrolu v roce 1905 území Bosny a Hercegoviny, která po třech letech anektovala. Na příkaz ministerstva války se formou státních objednávek doplňovaly zbrojní a výstrojní sklady, neboť se záhy očekával konflikt s Ruskem. Něco z objednávek na vojenskou obuv získala i jejich firma. Tomášovi už nic nestálo v cestě uskutečnit svůj projekt. Budova nové továrny byla postavena v roce 1908. S přijetím vojenských zakázek se zvedl počet zaměstnanců v obou továrnách na 800 osob. Přesto do zdárného chodu zasáhlo několik nepříznivých událostí. Byla to smrt otce, bratrovo onemocnění tuberkulózou a posléze vleklé neshody se Štěpánkem na další vývoj firmy. Společník odešel už v roce 1906, aby založil vlastní firmu a rozmnožil počet konkurence, když jen ve Zlíně firemně působili bratří Červinkové a Kuchařové, dále Zapletal a Malota. Mezi nimi včetně Baťů vládlo nesmlouvavé zápolení o pracovní síly i zákazníky a jejich zásluhou se Zlín poznenáhlu rozrůstal v průmyslové středisko Valašska. Po smrti churavějícího bratra Antonína se nároky vedení firmy snesly výlučně na Tomáše.
Přitažlivost reklamy
Do roku 1908 se zásluhou intenzivní orientace na strojovou výrobu dostala firma do popředí v c. a k. monarchii co do počtu strojů na stav zaměstnanců. Přispěla k tomu i plodná myšlenka vyrábět levnou obuv v kombinaci kůže a plátna, časem oblíbené a zvané ,baťovky‘, s nimiž Tomáš pronikl na Balkán a do Turecka, kde s přihlédnutím ke klimatickým podmínkám se daly využívat celoročně. Značnou pozornost v době sílící konkurence věnoval reklamě a zúročil tak v zápolení o zákazníka další z amerických poznatků. Jedinečnou akci svého druhu uskutečnil už v létě 1908 v Brně. Pokyny pro její průběh vysvětlil účastníkům a měly přivodit okamžitý efekt. Ve městě se vylepovaly obrazové reklamy obuvi, chodcům rozdávaly letáky a nejrušnějšími ulicemi křižovalo několik aut, polepených poutači. Všichni měli nazuté hnědobílé ,baťovky‘, hlavní reklamní tovar. Zboží se prodávalo přímo na ulici. Z aut se vynášely skládací židle, aby si zájemci vyzkoušeli obuv na místě. Akce se setkala s úspěchem a opakovala v dalších velkých městech. Sám Tomáš s nůší bot na zádech se nezdráhal oslovovat chodce a přesvědčovat je o výhodách plátěné obuvi.
Organizační změny provozu
Vyžadovala je trvale se rozšiřující výroba. Strukturalizace dílen podle amerického vzoru se protahovala až do období před světovou válkou. V souběhu se musel změnit i obchod. Doposud dodávala každá firma výrobky velkým odběratelům a teprve ti obchodníkům. Baťu to přivedlo na myšlenku jak proces zjednodušit a prodávat přímo spotřebiteli a likvidovat tím zavedený překupnický systém, který považoval za ztrátový. Logickým uskutečněním nápadu bylo zřízení firemních prodejen a založení sítě obchodních cestujících, k čemuž došlo až po světové válce v podmínkách nové republiky. Před zneužitím konkurencí označoval obuv ochrannou známkou na podešvích nátiskem prchajícího zajíce v elipsovitém poli.
Válka hubí své oběti obuté
Brzy poté, co Baťa uzavřel sňatek s Marií Menšíkovou a narodil se jim syn Tomáš, ohrozil v týž rok 1914 sarajevský atentát na následníka trůnu úspěšný vzestup firmy. Jak se válka rozrůstala, muži ve stále větším počtu odcházeli k odvodům a jejich místa zaujímaly ženy, sotva odrostlí chlapci a starci. Baťa si uvědomil, že stabilizace osazenstva před dalšími odvody může dosáhnout jedině tehdy, pokud získá státní zakázku na další vojenskou obuv. Často zajížděl do Vídně, kde jednal s komisaři pro vojenské dodávky. Zásluhou své pověsti kvalitního producenta obdržel první objednávku na 50 000 párů. Rozdělil ji mezi všechny zlínské výrobce. Za vypjatých podmínek tím sledoval utlumit konkurenční spory a v důsledku zastavení výroby zabránit odchodu dalších mužů na frontu. Stovky dělníků se vyhnulo odvodům a riziku smrti. Před vypuknutím války měla firma kolem 800 zaměstnanců. Těsně po vyhlášení republiky přes 4 000, převážně žen.
Bezpříkladný rozmach ve dnech míru
Vyčerpané hospodářství se jen pozvolna zotavovalo. Vznik nových států přeskupil dosavadní obchodní struktury a oslabil měnu. Baťa rychle rozpoznal změny. Paleta požadavků na sortiment se rozšiřovala a bylo patrné, že móda bude poplatná krátkodobým rozmarům. Proto se návrhářství stalo zcela novou profesí. Radil se s americkým krajanem Emanuelem Voskou, jenž mu přiblížil systém tamního trhu. Tehdy realizoval vznik firemních prodejen, aby získal kontrolu v oblasti cen. Počátek dvacátých let byl poznamenán inflací a sociální nejistotou. Koncepci řešení finanční situace zvládl až návrh Aloise Rašína, jenž kurz koruny stabilizoval a od roku 1922 pozvedl i nad očekávanou úroveň. V tom rozkolísaném období uskutečnil Baťa další z nápadů, kterým si navždy zajistil obdiv ve světě obchodu. Snížil ceny i mzdy ve své firmě na polovinu, aby se vyhnul propouštění a zbavil se přebytečných zásob. Zavedl i síť firemních prodejen s potravinami a běžným spotřebním zbožím, výhradně pro zaměstnance, snížil nájem v bytech a pronajatých domcích. Sotva by se mohl odhodlat k tak opovážlivému experimentu, kdyby už v průběhu poválečné inflace neučinil první kroky k soběstačnosti odkoupením zemědělských usedlostí, polí, pastvin, lesů, mlýnů, jatek i pekáren, jako i výrobních živností všeho druhu, truhláren, pil a kovozpracovatelských provozů. Vystavěl elektrárnu, plynárnu, vodovodní síť a založil stavební firmu. V mnoha ohledech se postupně zbavoval vnější závislosti na dodávkách zboží a materiálů. Od 1. 9. 1922 uvedl svoji koncepci v činnost a upoutal na sebe pozornost jako jedna z nejpozoruhodnějších osobností v republice. K dosavadním třem továrním budovám od té doby do roku 1928 přibylo dalších osm a v podniku pracovalo přes 8 000 zaměstnanců. Prodejny obuvi se otevíraly i v zahraničí a brzy čítaly na tisíce. Obchodní agenti působili na všech kontinentech. Vznikaly továrny ve Francii, Kanadě, v Jižní Americe. V roce 1923 zvítězil v obecních volbách se svými přívrženci a byl zvolen starostou Zlína. Dvacátá léta zahrnovala největší rozmach firmy za jeho vedení, byl činný i ve veřejném sektoru, když podporoval rozvoj školství, kultury i sportu a nechal vystavět nemocnici.
Bez systému se nedostaví úspěch
Podstatný vliv na závratný vzestup Baťovy firmy byl příklad Henryho Forda, jenž zevrubně rozvedl pracovní úkony při výrobě automobilů a stal se průkopníkem výrobní linky, označované jako běžící pás. V organizačním pojetí dokonalého zmechanizování úkonů to byl způsob nad jiné efektivní, výkonný a vedle obrovských zisků pro podnikatele zajišťoval i lepší příjmy dělníkům, než tomu bylo kdekoli doposud. Baťu Ford jistě v mnohém ispiroval, ale přesto na něm nelpěl jako na bezvýhradném vzoru. Všechny prvky, jež pokládal za užitečné v domácím prostředí, uvedl do souladu se zkušenostmi s místními podmínkami a se svými krajany. Především usiloval zaangažovat zaměstnance kapitálovou účastí na chodu firmy a motivovat je na zisku.
Obuvnické impérium a neuskutečněné plány
Baťa rozšiřoval výrobu po celé republice. Do jeho působnosti přešel známý obuvnický podnik ,Budischowski‘ v Třebíči, zbudoval továrny v Sezimově Ústí na výrobu obuvnických strojů, jiné v Ledči nad Sázavou, Zruči, Břeclavi, Napajedlích i na Slovensku. V Otrokovicích otevřel továrnu na výrobu pneumatik, další na obuv v Německu, Jugoslávii i v Indii. Skupoval polnosti od zchudlých šlechticů, jako Baltazziho a Buchenrodeho a stal se jedním z největších vlastníků půdy na Moravě. V republice zaměstnával kolem 25 000 lidí. Rostl i Zlín. Roku 1931 měl s přilehlými Malenovicemi a Otrokovicemi přes 40 000 obyvatel. Součástí firmy bylo školství, zdravotnictví, služby a prodejny všeho druhu, statky a provozovny zásobující podnik potravinami, výzkumné ústavy, projekční kanceláře a filmové ateliéry pro reklamní účely. Zbudoval i letiště pro mezistátní provoz. Nebylo divu, že mnozí označovali podnik za stát ve státě, a nijak nepřeháněli. Kladl důraz na funkci dopravy. Zamýšlel prodloužit lokální trať z Vizovic do Púchova, vystavět kaskádu malých přehrad na řece Dřevnici a zejména uskutečnit průplav Labe, Odra, Dunaj. Zabránila mu v tom smrt a výhled hrozivých politických změn v Evropě, jejichž důsledkem byla další světová válka.
Osudný vzlet
Pro cestu do Švýcarska 12.7.1932 zvolil letoun Junkers, řízený pilotem Broučkem, s nímž už podnikl desítky letů. Ve čtyři hodiny ráno se nad letištěm v Otrokovicích převalovala hustá mlha po celonočním dešti. Pilot pokládal let za takových podmínek za nemožný a Baťa souhlasil s odložením startu na příhodnější dobu. Jakmile mlha zřídla a ukázalo se prolínající slunce, nastoupili a stroj vzlétl. Hukot motorů záhy zanikl v mlze. Od startu uplynulo sedmnáct minut, když v kanceláři letiště zařinčel telefon. Služba přijala hlášení o havárii letadla u nedaleké koželužny Baťova podniku, v prostoru zvaném Na Bahňáku. Z trosek byla vyproštěna těla mrtvých Tomáše Bati a pilota Broučka. O příčině neštěstí kolovalo mnoho dohadů a spekulací. Spolehlivě ji neobjasnila ani vyšetřující komise. Poslední minuty života Tomáše Bati jsou dodnes opředeny záhadou, zato věhlas úspěšného a nápaditého podnikatele přetrvává po generace. Každopádně se naplnilo jeho rčení: Neumrem na hnoji, umrem na poli.
Autor je členem Moravské národní obce
Zdroje: Tomáš Baťa: Mé začátky, úvahy a projevy. Tisk Zlín, 1932
HISTORICKÁ PŘIPOMENUTÍ
Jaroslav Moravian Svozil, 18. června 2022
– Roku 1848 vydal Zemský výbor Moravského markrabství oběžník, informující širší veřejnost o českých státních požadavcích. Stálo v něm mj.:
„Částka obyvatelů pražských u jeho Císařské milosti opětně u nás se neptavší žádala, aby naše vlast moravská a všechny její záležitosti s Čechami tak spojeny byly, abychom naše vlastní úřady zemské v Brně pozbyli, aby naše sněmy v Brně přestaly, abychom naše právo jen v Praze hledali a naše zástupce zemské dílem do Prahy poslali. Slovem jiným, abychom místo samostatné, nepodrobené země s Čechami v jednu splynuli.“
– Rytíř Leopold Neuwall reagoval dalšími prorockými slovy: „Byla by to divná ochrana, kdyby nás před poněmčením uchránit chtěli počeštěním.“
Poznámka J. M. Svozila k vlastnímu příspěvku: „Před čím tehdejší Moravané varovali, se stalo trpkou realitou.“
Pramen: Utajovaná Morava, facebook
DUALITA MORAVSKÝCH HLAVNÍCH MĚST
Jaroslav Svozil, 12. června 2022
Podíváme-li se na dějiny Moravy, prakticky od počátku její státoprávní existence ji provází dualita hlavních měst.
Archeologické nálezy z 9. století do tohoto postavení „nominovaly“ lokality Starého Města u Uherského Hradiště a Mikulčic, které jsou dodnes předmětem akademických sporů. Ani písemné prameny nedokázaly problém vyřešit, protože v nich chybí jednoznačné ztotožnění s některým z center.
Moravské markrabství pak doplatilo na skutečnost, že bylo zpravidla součástí širšího státního útvaru a moravský markrabě měl většinou titul jen jako součást titulatury. Až na výjimky tak nikdo nebudoval svébytnou markraběcí tradici a reprezentační sídla, symbolicky ztělesňující centrum země. V průběhu středověku se do popředí dostaly Olomouc a Brno. I markrabě Karel (pozdější císař Karel IV.) nechal vést zemské desky v těchto městech a obě měla pro dějiny země velký význam. Formální rozsudek mezi Olomoucí a Brnem udělala tzv. třicetiletá válka. Olomouc byla dobyta Švédy, kteří i město řadu let okupovali. To znamenalo pro Olomouc (vedle úbytku obyvatel) značné poškození důvěry v město. Od poloviny 17. století se zemské desky vedly jen v Brně, které se skandinávským vojskům dokázalo ubránit. Nicméně navzdory ztrátě vedení zemských desek i značné důvěry v bezpečnost si Olomouc ponechala úctu a respekt díky sídlům biskupství a univerzity.
Až v 19. století se jako jednoznačné centrum začalo uznávat Brno, kde také vznikla zemská sněmovna a ostatní budovy sloužící k administrativní činnosti politické správy země. Brno se po polovině 19. století neobyčejně rychle rozrůstalo v důsledku impozantního rozmachu průmyslu a obchodu a stalo se přirozeným centrem.
Olomouc mj. doplatila na udržování hradeb z dob Marie Terezie, které v 19. století radikálně omezily růst města. Vznikající podniky a obchody nechtěly být před hradbami a za nimi již pro ně nebylo místo. Proto řada průmyslníků a obchodníků dala přednost jiným městům. Další aspekt, který zapříčinil vzestup Brna, byli také moravští Němci respektive němečtí Moravané, kteří hlavní město preferovali blíž Vídni. To vše ovlivnilo skutečnost, že se Olomouc postupně dostávala do stínu a zůstal jí „jen“ primát duchovního centra díky sídlu arcibiskupství a nejstarší univerzity země.
Dualita hlavních měst však zanechala v podvědomí mnoha obyvatel Moravy stopy a mnoho z nich nemá otázku hlavního města dodnes vyřešenou.
33. Sněm Moravského kulatého stolu
V sobotu 30. dubna se v Brně – Králově Poli konal 33. Sněm Moravského kulatého stolu. Z projednávaných bodů programu mimo běžnou agendu nezbytnou pro činnost sdružení uvádíme:
Za dalšího řádného člena sdružení byla přijata oblastní organizace politické strany Koruna Česká poté, co předala Radě Sněmu MKS žádost doplněnou zápisem ze schůze oblastní organizace KČ, dokladem souhlasu předsedy Koruny české a dokladem souhlasu moravského hejtmana této politické strany. MKS tak nyní sdružuje třináct řádných organizací a čtyři organizace se statutem hosta.
Zprávu o činnosti Rady Moravského kulatého stolu přednesl místopředseda Sněmu B. Brabec. Ta, mimo jiné, obsahovala informace, týkající se činnosti Kulatého stolu v souvislosti se Sčítáním lidu 2021 (dodnes nejsou zveřejněny výsledky z některých oblastí sčítání). Je zarážející, že pro veřejnost nebylo Sčítání žádné téma, nedostupnost některých zjištěných údajů málokoho zajímá.
Činnost slovenského spolku Morava krásna zem představil host jednání pan Vladimír Novotný. Spolek byl založen roku 2013 jako nepolitické sdružení a zastupuje v současnosti moravskou národnostní menšinu na Slovensku. Náplň činnosti je v pořádání přednášek a besed o Moravě, vystupování souborů a zpěváků s moravskými písněmi, vydávání časopisu „Ludé povídajú“, natáčení dokumentárních filmů o Moravě pro Slovenskou televizi, pořádání festivalu „Morava krásna zem“ v Trenčíně. Letošní, již desátý ročník trenčínského festivalu, se bude konat ve dnech 12. a 13. července. V rámci festivalu představí činnost Moravského kulatého stolu jeho zástupce.
V informacích o práci jednotlivých spolků a politických stran sdružených u Moravského kulatého stolu často zaznívala slova o narušení činnosti opatřeními vlády České republiky v souvislosti se zdravotnickou situací v uplynulých dvou letech. Podařilo se více nebo méně překlenout důsledky tohoto období a organizace se vrací k tradiční i nové náplni své práce. Zdůrazněna byla především iniciativa vysazování moravského národního stromu – jaderničky moravské.
Po krátké rozpravě potvrdili účastníci Sněmu zásadu používání jednotného symbolu moravské vlajky na akcích Moravského kulatého stolu. Beze změny platí Usnesení MKS k používání moravské vlajky z 26.7.2012: „ …….Dohodli jsme se, že při akcích pořádaných kteroukoli z našich organizací, budeme považovat za moravskou vlajku žlutočervenou bikoloru a za znak zlatočerveně šachovanou orlici na modrém štítě.“
Odhlasováno bylo také datum a místo konání 34. Sněmu Moravského kulatého stolu v pátek 2. září 2022 v předvečer Pochodu k pramenu Moravy. Sněm budou připravovat spolupracující spolky Moravané Šumperska (organizátor Pochodu), Království Králického Sněžníku a Moravští karavanisté na některém z míst pod Kralickým Sněžníkem. Samotný Pochod k pramenu Moravy se koná v sobotu 3. září.
Milan Trnka, předseda Sněmu MKS
MORAVSKÉ DROBNOSTI
Nejmoravštější město
Vlastimil Hutař, 8. dubna 2022
Žiju zřejmě v nejmoravštějším městě této části Vysočiny! V Bystřici nad Pernštejnem. Sídlo bylo majetkem markraběte Jana Jindřicha (původní znak), je rodištěm Izaiáše Cibulky, spoluautora Bible Kralické a působištěm Václava Novotného, autora písně Jsem Moravan. Co chtít víc?
Pramen: facebook Utajovaná Morava
Co o Brně nemusejí vědět ani Brňané ?
Věra Hejtmánková, 9. dubna 2022
Ačkoli jsem se narodila na předměstí Brna a žiji v Brně stále, mnoho věcí o Brně nevím. Je to to známé, NĚKDY si ty památky obejdu, ať vím o svém rodném městě, které mám ráda, víc. A v tom to je – v tom NĚKDY.
Už jako dítěti mně bylo divné, proč se ulice Nové Sady jmenuje Nové Sady, když tam žádné sady nejsou…
Vysvětlení jsme našla náhodou v tiskovině Metropolitan, když jsem ji odkládala do sběru.
Bylo to tak, že Brno bývalo ohrazeno městskými hradbami, jako mnoho jiných měst. Chránilo se před možnými nájezdy. A už za těmi hradbami byla kdysi vesnice Nové Sady. Zřejmě si její obyvatelé opravdu vysadili nové sady a odtud ten název.
Takových názvů, které dnes už neodpovídají realitě a to nejen v Brně, je jistě mnoho. Někdy se dopátráme původu jména, jindy zůstane zasutý staletími už navždy…
Smějeme se s facebookem
Jiří Berger, 10. 5. 2022
Není pravda, že jízdní kolo bylo vynalezeno v roce 1817! Historie v tom má jasno! Na Velké Moravě znali kolo o 1000 let dříve!!
Kola se tehdy také hojně kradla, jak dokládá zpráva, že Cyril a Metoděj přišli o kolo roku 863…
Pramen: facebook, Utajovaná Morava
Olomoucký kraj jedná o vyznačení historických hranic Čech, Moravy a Slezska
20. května 2022
Po Pardubickém kraji, který již vyznačil zemskou hranici, uvažuje o tomtéž i Olomoucký kraj. Jednalo by se také o umístění cedulí u silnic s informací kde začíná Morava, Slezsko a Čechy.
Informační cedule by byly instalovány u silnic na místech historické zemské hranice na silnici I/43 mezi Horními Heřmanicemi a Štíty a II/312 mezi Červeným potokem a Horní Ledčí. Hranice Morava-Slezsko protíná silnici I/44 mezi Filipovicemi a Kouty na Červenohorském sedle a II/369 mezi Ramzovou a Ostružnou. Tedy tam, kde zemské hranice přetínají silnice na území Olomouckého kraje.
Zatím byl záměr schválen odborem cestovního ruchu a ještě čeká na schválení vedením Olomouckého kraje. Podle předsedy odboru Josefa Tetery dojde k oficiálnímu označení nejspíš příští rok. Ale práce na projektové dokumentaci by měly začít už po schválení vedením kraje.
Označení zemských hranic silně podporuje náměstek olomouckého hejtmana Dalibor Horák. Děkujeme.
VLAMUJEME SE DO OTEVŘENÝCH DVEŘÍ?
Zdeněk Zbožínek, 24. května 2022
Jen v raných dobách byly nejprve Čechy součástí Velké Moravy a později Morava součástí Českého knížectví.
Poté, víc než tisíc let, žily vedle sebe v Evropě Království české a Markrabství moravské. Střídali se pouze panovníci, respektive panovnické rody. Jak v království, tak v markrabství: Mojmírovci, Přemyslovci, Lucemburkové, Jagellonci, Habsburkové.
Morava nikdy nebyla součástí Českého království, stejně jako Čechy nebyly součástí Markrabství moravského.
Po obnově demokratického systému v Československu v roce 1989, jsme my Moravané zcela samozřejmě očekávali, že dojde i k obnově samosprávy historických zemí, tedy Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. To se nestalo, a když naši zástupci v parlamentu tuto věc připomínali, bylo jim řečeno, že se „vlamujeme do otevřených dveří“. Jenže ty dveře jsou stále zavřené – čekáme už 33. rok! Dochází k silné čechizaci Moravy.
Moravská města jsou často v médiích označovaná jako česká, lidé z Moravy jako Češi. Moravané a Slezané odcházejí pracovat do Prahy, kde za stejnou práci dostávají až o 10 tisíc větší plat.
Tento trend je třeba změnit. Moravané kategoricky požadují změnu centralizované České republiky na federaci Čech a Moravy se Slezskem. Součástí této změny je oddělení státní správy od samosprávy, zrušení krajů a obnovení okresů jako základních pilířů státní správy. Nejen, že se ušetří desítky miliard na výkon státní správy a samosprávy, ale tato změna povede ke spravedlivějšímu přerozdělování veřejných financí oproti současnému stavu, kdy Praha sedí na truhle se 65 % daňových výnosů. Název Česko je jen jiný název pro území Čech, respektive Bohemie.
Národ dle moderní definice je tvořen společenstvím, které má své území, historii a kulturu. Morava je historická země, má svou 1400 let starou a bohatou historii, má svou významnou a specifickou kulturu. Nepřipusťme, aby naše země zanikla.
Motto autora: MOU ZEMÍ NAVŽDY BUDE MORAVA!
24. PILSUDSKÉHO OFENZÍVA (24. část z knihy Lubomíra Kubíka Těšínský konflikt)
Uprostřed nejprudších bouří, které dotvářely zvlášť dramatickou předehru pro postoj polských usedlíků, se odebrala do Varšavy přímo k Pilsudskému delegace poslanců za Těšínsko, rozmnožená o členy RN, aby společně pohnuli „komendanta“ k rozhodnému vystoupení proti Československu. Generála ujistili všestrannou podporou obyvatelstva a seznámili ho s vysokou úrovní a schopností okamžitého nasazení občanských gard, které podle jejich mínění by v boji obstály stejně spolehlivě jako pravidelné vojenské oddíly.
Pilsudski vyslechl delegaci se zdrženlivou nevolí. Jen ohledy na její vlastenecký entuziasmus a předpokládanou neznalost toho, co se mezitím odehrálo v zákulisí diplomacie mu zabránily, aby je jednoduše nevyhodil a nepokládal její příchod za nestoudnost, ne-li vyslovenou drzost.
Od počátku roku došlo k výrazným změnám a posunům na šachovnici východní Evropy a generál byl přesvědčen, že po několika úspěšných tazích může tím závěrečným rozhodnout celou partii pro Polsko, a tedy i ve svůj prospěch.
Už na sklonku roku 1919 získal prostřednictvím pražského konzula Malczewského ujištění od samotného Masaryka, že ČSR se spokojuje hranicí s Rumunskem a po připojení Podkarpatské Rusi ztrácí zájem na společné hranici s Ruskem. Zároveň ho vybídl ke společné schůzce, při níž by vedle hospodářských a politických otázek projednali i těšínský problém. Na nabídku zatím neodpověděl, a pokud tak vůbec učiní, pak navrhne setkání až závěrem roku, kdy podle vlastního očekávání bude v daleko výhodnějším postavení než nyní.
Nejednalo se mu přitom o Těšín, neboť mu ani zdaleka nepřisuzoval takový význam, jak by poslanci od něho očekávali. Situace na východě ho nutila urychleně jednat. Zamýšlel jediným rozhodným úderem vrhnout bolševické armády až za Minsk, přinutit je k uzavření příměří a z výhodné výchozí pozice pak žádat konferenci v Paříži o definitivní vytyčení východních hranic. Nepochyboval, že se mu podaří velmocenské politiky přesvědčit, že další otálení postrádá smysl, pokud v Moskvě bude existovat nesnášenlivý bolševický režim. Pozbyl už důvěru v plány úspěšné intervence ve prospěch republikánů či monarchistů, neboť byli až příliš oslabeni vzájemnými spory i válečnými střety a za současného stavu se už nedalo očekávat, že by se zmohli na účinný odpor. Pilsudski spoléhal, že jedině rychlý a nesmlouvavě vedený postup mu vynese úspěch. Musí se o něj pokusit dřív, než se postavení rudých v Kremlu zcela stabilizuje.
V tom smyslu odbyl zklamané delegáty. Poukázal na současnou nezbytnost vypořádat se s ruským bolševismem, ohrožujícím nejen existenci Polska, ale i celé Evropy. Přirovnával jej k zhoubné nákaze, napadající oslabený organismus. Nijak se neskrýval s názorem, že záležitost v Těšínsku pokládá oproti tomu, co se odbývá na východě, za zcela lokální, a tedy podružnou. V ustálení hranice na východě spatřoval dějinný úkol, výjimečnou příležitost, jaká se dostavuje jednou za staletí, jak si s plnou podporou vlivných spojenců uspořádat hranice podle svých představ. Pateticky vyzdvihl budoucí význam Polska v kontextu evropských národů, jeho mezinárodní uznání a respekt, který mu vynese triumf nad bolševickým nebezpečím.
Deprimovaní delegáti trpně vyslechli jeho zanícený projev, který neúprosně pohřbíval jejich naděje. Jediný poslanec Richard Kunicki, lékař z Fryštátu, přece jen nalezl odvahu, aby se ozval s výhradami k tomu, co musel vyslechnout. Připomenul náčelníkovi státu, že Češi nic neslevili ze své připravenosti zmocnit se Těšínska silou a připojit jej ke svému státu, jak už jednou dokázali. Neváhal srovnat jejich metody s bolševickými a vyslovil přesvědčení, že v krátké budoucnosti budou představovat pro Polsko stejné nebezpečí jako režim v Moskvě, pokud se rudí udrží u moci. Pilsudski nechtěl připustit, aby se jeho příznivci vrátili do svého okupací ohroženého kraje zklamaní a roztrpčení. Navzdory generálovým povzbuzujícím slovům opouštěli poslanci přijímací salón s rozpaky a rozmrzením. Většina z nich se setkala s Pilsudským poprvé a až doposud měli o vůdci státu lepší mínění. Představoval pro ně nejvyšší dosažitelnou autoritu, jež zásluhou válečných let přerostla takřka v živoucí legendu. Nyní pod dojmem setkání jeho velkolepý portrét značně vybledl a odnášeli si rozporuplné pocity. Richard Kunicki od počátku řešení těšínského problému nabyl přesvědčení, že náčelníka osud jejich kraje nijak zvlášť nezajímá a že svou pozornost jednoznačně upírá na východ, kde si slibuje velké územní zisky, a také na přístup k moři, kde se vedle Gdaňska pokoušel vydobýt i kus Pomořanska. Poslanec spravedlivě uznával, že tyto oblasti jsou pro budoucnost vlasti nepoměrně význačnější než malý kousek země ve Slezsku, přestože svým přínosem pro průmysl nabýval neobyčejně na ceně, což generál dostatečně nevzal do úvahy, i když se mu to nejednou pokoušel připomenout. A posléze – byl tu ještě jeden, neméně významný aspekt, a to otázka prestiže vůči Čechům, na niž byli ve Slezsku zvlášť citliví. Mrzelo ho proto dvojnásob, že si to Pilsudski neuvědomil.